No je to tak. Ono je to taky asi tím, že učitel je někdo trochu jiný než rodič. To dítě ví, že lhát je špatné. A když na něho „přitlačí“ učitel, kterého má třeba i víc rádo a je pro něj určitým vzorem, když to doma úplně nefunguje, tak ti prostě tu pravdu řekne. A rodič v ten okamžik neví, že jeho dítě řeklo ve škole pravdu, protože je přece domluvený, že dítě bude lhát. A tak zapírá.
To leda, že bys tu pravdu věděl a přinutil to dítě to říct popravdě a pak si to chtěl ověřit u rodičů-lhářů Funguje například takto: Například zjistím, že ten dnešní podpis na omluvence je nějaký „divný“… tak si dotyčného nebo dotyčnou zavolám do kabinetu, musíš tomu taky udělat trochu atmosféru, takže zavřu dveře a hlavně zdůrazním, že teď chci slyšet pravdu, dobře si rozmysli, co mi řekneš. A zeptám se. Většinou to zabere.
Třeba se dozvím: „Mamka neměla čas to podepsat, tak mi řekla, ať si to podepíšu já.“ No a pak volám rodiči a ptám se, zda podepisoval tu včerejší omluvenku… a rodič řekne, že ano, že podepisoval. A já řeknu: „To je divné, Mirka mi říkala, že si to podepsala sama, že jste jí řekla, aby si to podepsala…“ A je to. Ono je docela dobré tyhle věci brzy vychytat, protože pak se to stupňuje. Dneska si podepisuje omluvenky se svolením/vědomím rodiče, zítra to bude bez jeho vědomí… a na záškoláka je zaděláno. Když člověk zasáhne včas, předejde tím spoustě následných problémů. Rodič se v telefonu zastydí a je určitá pravděpodobnost, že už to opakovat nebude. 
