Dostala jsem podmínku za něco, o čem jsem neměla ani tušení. Ale to není ten největší problém. Zakázali mi vídat dceru. Manžela, který ji sexuálně zneužil, zavřeli, a já se svezla s ním. Teď už nikdy neuvidím svou dceru vyrůstat. Můj život je v troskách a nevím, jak dál. Je ještě nějaká šance, jak z toho ven? Myslím, že ne.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Jediný okamžik změní obyčejnou rodinu jen ve vzpomínku
Byli jsme úplně obyčejná rodina. Manžel pracoval jako zámečník, já prodávala v obchodě a naše dcera právě nastoupila do první třídy. Žili jsme poklidným životem a v té době by mě ani ve snu nenapadlo, že se v brzké době můj život změní natolik, že ho už nebudu chtít ani žít. Utrpení, které nastalo, mi už zůstane do konce života, protože manžela zavřeli a mně vzali naši milovanou dceru.
Policie si mě vyzvedla rovnou v práci
Všechno začalo jedno nevinné odpoledne, kdy mě v práci navštívila policie a rovnou se dožadovala, ať s nimi jedu na policejní stanici. Nechtěli mi říct přesně, o co se jedná, ale na výběr mi moc nedali. Až tam jsem se dozvěděla, že sebrali také mého muže a je podezřelý ze sexuálního obtěžování naší malé dcery. Připadala jsem si jak ve zlém snu. Nevěřila jsem jim ani jediné slovo, které mi říkali, a jen dokola opakovala, že to není pravda.
Dceru odvedla sociálka
Chtěla jsem mít u sebe naši malou holčičku, abych si s ní promluvila a zeptala se jí na to. Třeba si to jen celé vymyslela ve své hlavě, a všechno je jedno velké nedorozumění. Když jsem však zjistila, že ji odvedla sociálka a já jsem z tohoto činu v podstatě také obviněná, protože jsem o tom měla vědět, ale nezakročila jsem, málem jsem omdlela. Přísahám, že jsem nevěděla vůbec nic. Stále jsem jen opakovala, že to není pravda.
Manžel sexuálně zneužil naši malou holčičku
Vzpomínala jsem na poslední ráno, kdy jsem ji viděla. Jak si s úsměvem na rtech vykračuje do školy, a ještě mi mává. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude naposledy, kdy se uvidíme. Policie mě poté zasvětila do všeho, z čeho budeme s manželem obviněni. Jednoho dne, když jsem nebyla doma, si manžel holil přirození a do koupelny vstoupila naše dcera. Po tatínkovi chtěla taky, aby ji oholil. Ten dělal, že ji holí a u toho ji líbal po celém těle.
Manžel si všiml, že nás pozoruje při sexu a nechal ji, ať se kouká
A jak v tom jsem namočená já, když jsem tam ani nebyla a netušila jsem o té hrůze, kterou si dcera musela prožít, i když v ten moment jí to možná tak ani nepřišlo? Jednoduše. Ono toho totiž bylo víc. Na povrch vyplynula také skutečnost, že nás dcera několikrát pozorovala při sexu. Neměli jsme ložnici a spali jsme v obýváku. Manžel si jí všiml, ale já ne. Jemu to však nevadilo a nechal ji, ať se na nás kouká.
Nechtěl v tom být sám, tak svedl část viny taky na mě
Stále netušíte, proč jsem souzená taky, že? Můj podělaný manžel v tom nechtěl být sám, a když zjistil, že ho budou soudit, svedl na mě, že jsem všechno věděla, ale nikterak mi to nevadilo. Vlastně to považoval za můj nápad, aby nás dcera pozorovala u sexu. Myslel si totiž, že když část viny přehodí na mě, dostane menší trest. Proti tomu nebylo obrany. Bylo to tvrzení proti tvrzení. Všechny nás zkoumali psychologové a další znalci.
Nejhorší trest nebyla podmínka
Byla to jedna velká noční můra. Nakonec manžel za svůj čin dostal několik let vězení a já dostala podmínku, protože znalci usoudili, že nebylo možné, abych si dcery při sexuálních hrátkách s manželem nevšimla. Neměla jsem se jak bránit. Nebyla to pravda, ale nikoho to nezajímalo. Nejhorší trest však nebyla podmínka, ale to, že jsem přišla o svou milovanou dceru, se kterou se nesmím vídat.
Doufám, že mi dcera jednou, až bude dospělá, uvěří
Můj život je v troskách a nevěřím, že se kdy z toho dostanu. Sobě vyčítám, že jsem si toho nevšimla, co se u nás děje, manžela nenávidím a přeju mu jen smrt, a každé pomyšlení na dceru nesmírně bolí. Myslím na ni ustavičně a jen doufám, že se má dobře a nikdo jí neubližuje. Mám v plánu ji vyhledat hned, jak bude dospělá, ale bojím se, že na mě zapomene. Neuvěří tomu, že jsem v tom nevinně a nikdy mi neodpustí. Soud nedostatečně prozkoumal to, zda jsem vinná, nebo ne, a zničil mi tak můj vztah s dcerou. Beru to jako naprostou nespravedlnost. Můžu to však vyčítat nejvíce sama sobě. Proč jsem jen neviděla, že u nás doma není všechno v pořádku.
Úplně nevím, jestli to sem patří.
Každopádně mě zajímá váš názor na tento příběh.
