Anketa - Kolika lidem jste se svěřili s pedofilií?

[Hebeš]

Mobil, historie prohlížeče a tak. To je velmi nebezpečné.

Co se týče svěřování, tak vím o spoustě lidí, kterým se to šeredně vymstilo. Stačí se kouknout do Karlovo práce Život a pocity nekriminálních pedofilů. Mnoho pedofilů svěření nyní lituje.

[Kasz]

Kterým lidem se to šeredně vymstilo? Jinak citace z Karlovy práce:

Reakce lidí, kterým se svěřili, byly povětšinou pozitivní – neodsoudili je, obvykle reagovali s pochopením, podporou, vděčností za důvěru, případně nabídkou pomoci. Někteří zpochybňovali, že je dotyčný pedofil. Čtyři respondenti uvedli, že se svěřili i matkám dětí, do kterých se zamilovali, ve třech případech mohli s jejich dětmi nad{le kamarádit. Někteří se ale setkali i s negativními reakcemi – s přehnanými obavami, nepochopením, zákazem styku s dětmi, dokonce v několika případech i s fyzickým napadením. V několika případech také došlo k prozrazení – osoba, které se dotyčný svěřil, nedržela jazyk za zuby a roznesla to dalším lidem.

Není uveden přesný počet, ale formulace "povětšinou pozitivní" neodpovídá tvé formulaci "spoustě lidí se to nevyplatilo". I když jsem se svěřil několika lidem, kteří mě nějakým způsobem odsoudili, pořád musím říct, že svěřit se těm všem ostatním, kteří neodsoudili, se mi vyplatilo i za cenu těch pár lidí, kteří mě odsoudili.

[Hebeš]

Kterým lidem se to šeredně vymstilo?

Tak ztrátu možnosti setkání s dítětem považuji za šeredné vymstění. Bezmocné dítě se chce se svým starším kamarádem vídat, ale je mu v tom zabráněno. Hrozný pocit pro dítě i pedofila. Vím o dvou pedofilech, kteří kvůli svěření se přišli o práci s dětmi. Jeden pedofil do ní kvůli svěření nemohl do práce s dětmi ani nastoupit. Vím o mnohých pedofilech, kteří svěření se litovali. Taky jsem to řekl tátovi, protože je to můj táta a přece nepůjde proti svému synovi. Naopak kamarádství je zejména u mladých velmi pomíjivé a z kamaráda se může stát nepřítel. Myslím si, že bohatě stačí se svěřit svým rodičům a ostatním pedofilům. Nemá cenu zbytečně riskovat. Život bez dětí musí být naprosto hrozný, tak proč se jím ohrožovat.

[Marco Freeman]

Vím o mnohých pedofilech, kteří svěření se litovali.

Já se obvykle do takových teoretických konverzací nezapojuji, nicméně to mě zajímá. Jsem v komunitě už od roku 2014, za tu dobu jsem zde četl mnohé a nemůžu si vzpomenout až na pár případů, které bych spočítal na prstech jedné ruky, na nějaké vyloženě devastující příběhy o neskutečné lítosti ohledně coming outu. I já mám nepříjemnou zkušenost s coming outem, nicméně bych ani v nejmenším neužil pojmosloví "šeredně se mi to vymstilo". Prostě to nebylo ideální. Ale co ve světě je? Nijak mi to nezničilo život, jen to bylo okrajově nepříjemné po nějakou dobu.

Myslím, že je vícero lidí, jejichž coming out nebyl úplně procházka růžovým sadem, ale vyjádření o "mnohých" pedofilech, kterým by se to "šeredně vymstilo", že by to bylo devastující. Já ti nevím. Za těch necelých pět let si teď z fleku vzpomenu tak na dva případy.

[Hebeš]

Asi "šeredným vymstěním" myslíš něco jiného než já. Pro mě by šeredné vymstění byla například ztráta kontaktu s holčičkou, kterou mám rád. A takové případy jsou uvedené i v Karlově práci. Pro někoho znamená šeredné vymstění jen naprosto extrémní věci, jako například být brutálně zmlácen.

Pro mě je přátelství s dětmi jedna z nejdůležitějších věcí v životě. Nehodlám jen kvůli možná příjemnému pocitu ze svěření riskovat, že o možnost kontaktu s dětmi přijdu.

[Kasz]

Pro mě by šeredné vymstění byla například ztráta kontaktu s holčičkou, kterou mám rád. ... Pro mě je přátelství s dětmi jedna z nejdůležitějších věcí v životě. Nehodlám jen kvůli možná příjemnému pocitu ze svěření riskovat, že o možnost kontaktu s dětmi přijdu.

Předně si myslím, že byť může být kontakt s dětmi pro pedofila nějakým způsobem v životě důležitý, neméně důležité je mít též jiné "zájmy" a mít též přátele mezi vrstevníky. Je to jako rozložení rizika na akciové burze. Když vsadíš všechno na jednu kartu (tj. děti), může se ti stát, že jakmile z nějakého důvodu nebudeš moci být s dětmi, zhroutí se ti svět. Je dobré mít portfolio kamarádů a přátel, se kterými člověk udržuje dobré vztahy a u kterých ví, že kdyby přišla nějaká těžší životní chvíle, tak se na ně může obrátit a oni mu pomůžou nebo ho alespoň vyslechnou a psychicky podpoří.

Ztráta kontaktu s dítětem totiž může přijít znenadání, ze dne na den. Dítě není tvor, který si může o všem rozhodovat sám, je pod "vládou" rodičů, kteří když se například rozhodnou odstěhovat, tak se prostě odstěhuje i dané dítě s nimi. Ano, dá se za tou rodinou dojíždět, ale už to nebude třeba setkání několikrát týdně, ale jen několikrát ročně. Co pak dělat mezi tím? Čím vyplnit smysluplně svůj život?

Já například si velmi vážím toho, že mohu pracovat s dětmi. Přináší mi to radost do života a pocit, že má práce má smysl, prostě cítím, že mám uplatnění a cítím, že mě ta práce naplňuje. Ale co když o tu práci přijdu? Může se to stát například nějakou nedbalostí - půjdeme někam na výlet, něco se stane, například nějaké dítě se ztratí a spadne ze skály. Obviní mě z trestného činu, že jsem na to dítě nedal pozor, že jsem si nevšiml, že mi ve skupince chybí... Dostanu podmínku (v lepším případě) a také je možné, že dostanu zákaz práce s dětmi. Co pak? Zhroutí se mi svět? Musím to ustát, takže dokážu si představit, že bych pracoval i jinde a jinak, a i když by to bylo převážně s dospělými, přesto by mě to nejspíš bavilo. Nebo se může stát, že mě na chodníku srazí auto, ochrnu a nebudu moct dělat učitele...

Není prostě dobré upínat se na jednu jedinou věc a dělat z ní nejdůležitější a jediný smysl svého života. Ztratím kontakt s holčičkou, kterou jsem měl rád? Přestanu mít každodenní kontakt s dětmi ze školy? I to se může stát. Musím být schopen jít dál a být prospěšný někomu jinému někde jinde.

Jinak svěření není o příjemných pocitech. Je to o velmi nepříjemných pocitech. Nikdy mi nebylo příjemné se někomu svěřovat, není příjemné prostě vyrvat svoje srdce, dát mu ho na talíř, do ruky mu dát nůž a v podstatě mu říct, že může bodnout. To příjemné se dostaví až potom, ale není to pocit. Je to důvěra, blízkost s daným člověkem, pravdivost, otevřenost, možnost si s ním popovídat o věcech, o kterých si s nikým jiným popovídat nemůžu, je to prohloubení vztahu, ukončení dlouhodobé přetvářky a "dovolených" lží, které vesměs do té doby bránily, aby mohl vzniknout nějaký bližší a intenzivnější vztah s daným člověkem. A toto všechno mi za to riziko stojí. Stojí mi za to svěřit se matce holčičky, protože pokud pochopí, bude tato matka imunní vůči nějakým útokům zvenčí, typu "Ty, ten Petr, nemotá se nějak moc kolem té Vaší holky? Nebude on pedofil?" A v takové situaci, pokud ta matka o mě ví a věří mi a ví, jaký jsem, tak dotyčného odpálkuje, tj. sebejistě mu odpoví a spekulace, se kterými dotyčný přišel, zahubí už v zárodku. Zatímco kdyby stejná spekulace přišla ve chvíli, kdy by mě dotyčný rodič ani neznal (což je například tvůj případ), tak to riziko přerušení kontaktu, které by prý pro tebe bylo tak zničující, je velmi velké.

O tom je svěření. Ne o příjemných pocitech, ale o vřelých a důvěrných vztazích s lidmi. A to je pro mě mnohem cennější a důležitější než samotný kontakt s dětmi. Děti jsou všude, vyhnout se jim nejde, takže vždycky se najde nějaká příležitost, jak s nějakým dítětem kamarádit nebo i jen prohodit pár slov. Ale blízké vztahy s dospělými lidmi, kteří tě v kritických chvílích podrží, jsou z tohoto pohledu pro mě mnohem důležitější.

Mamka Markétky mi řekla, že kdyby mě zavřeli do vězení, tak že mi bude nosit buchty. Řekla to samozřejmě ze srandy, ale byl v tom i kus pravdy. Ona by tam opravdu přišla. Stejně tak jako další lidé, kterým jsem se svěřil. Máš takové kolem sebe? Snažíš se vytvářet hluboké vztahy s lidmi kolem? Nebo žiješ jen tím jedním, těmi holkami?

Založil jsem anketu, ve které se zdejších lidí, kteří se někomu svěřili, ptám, jak celkově to svěření hodnotí. Tak uvidíme, jaké bude mít anketa výsledky.

[Zappart]

Já se kdysi svěřil kamarádovi / kolegovi v práci. Slyšely to dvě ženy za rohem a pak to už věděli všichni...

[Hebeš]

Je dobré mít portfolio kamarádů a přátel, se kterými člověk udržuje dobré vztahy a u kterých ví, že kdyby přišla nějaká těžší životní chvíle, tak se na ně může obrátit a oni mu pomůžou nebo ho alespoň vyslechnou a psychicky podpoří.

Tak vyslechnout si mě mohou i ostatní pedofilové a je to takřka bez rizika.

Ztráta kontaktu s dítětem totiž může přijít znenadání, ze dne na den. Dítě není tvor, který si může o všem rozhodovat sám, je pod "vládou" rodičů, kteří když se například rozhodnou odstěhovat, tak se prostě odstěhuje i dané dítě s nimi. Ano, dá se za tou rodinou dojíždět, ale už to nebude třeba setkání několikrát týdně, ale jen několikrát ročně. Co pak dělat mezi tím? Čím vyplnit smysluplně svůj život?

Dětí znám víc.

Není prostě dobré upínat se na jednu jedinou věc a dělat z ní nejdůležitější a jediný smysl svého života. Ztratím kontakt s holčičkou, kterou jsem měl rád?

Tak ztratit kamarádství jde buď tak, že se dítě dobrovolně přestane kamarádit. V takové situaci je smutný jen pedofil. Daleko horší je situace, kdy se dítě přestane s pedofilem kamarádit z přinucení rodiči a to je daleko horší, protože je smutný a bezmocný pedofil i dítě. Tohle mě (alespoň doufám) zatím nepotkalo.

Samozřejmě obě situace obnáší určité riziko (svěření i zatajování), ale svěření je nejspíš rizikovější.

[Ruslanka8742]

Mámě

[301]

Když jsem se skamarádil s chlapečkem, tak jsem byl i u něj na návštěvě. Rodiče sice byli překvapený že má staršího kamaráda ale vzali mě dobře. Občerstvili mě, dokonce když jsme šli na jednu zábavnou akci (já to dítě a jeho rodiče) tak mi to i dokonce zaplatili. (I když o mém zaměření neví)

Pak jsem se seznámil ještě s jedním dítětem... jeho rodiče mě neznají ale jednou říkal kluk že když bychom šli ven tak mamka ho tam hodí autem... nezačal jsem zmatkovat řekl jsem že mi je to jedno... v duchu jsem si říkal že se s nima klidně seznámím.
Já jsem taky raději když mě rodiče dětí znají a nemusím se obávat co na mě řeknou když mě uvidí ačkoli o mé orientaci nemusí vědět.