Simonka (píseň)

[Kasz]

Byli jsme minulý týden na návštěvě u známých a byla u nich i jedna holčička ze sousedství - Simonka. Znal jsem ji už z minulých letních prázdnin, kdy rovněž byla u těchto našich známých na návštěvě, a už tehdy mě hodně zaujala, nicméně jsem na ni po čase zapomněl. Letos to však bylo jiné. Když jsme se vrátili večer z návštěvy domů, půl hodiny jsem brečel a promokřil jsem kapesník. A zároveň jsem si všímal svých pocitů a přemýšlel jsem, proč vlastně brečím. Nebylo to z utrpení nebo bolesti, které by mi způsobilo to, že jsem s ní mohl být jen krátce, že ji třeba opět celý rok a nebo taky možná už nikdy neuvidím a nebo třeba z toho, že ji vlastně vůbec neznám a nemůžu s ní kamarádit tak, jak bych si přál - i když trochu také, ale zjistil jsem, že vlastně je tak krásná, že je odleskem Boží krásy, jakoby člověk měl možnost na chvíli, na to odpoledne, kdy jsem s ní byl, zakusit, nahlédnout na to, jaká krása jednou bude v nebi... Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a opravdu tohle byl jeho obraz. A proč jsem brečel? Nebrečeli byste dojetím, kdybyste měli možnost vidět něco obrovsky krásného, co se svou krásou podobá “nebi” - i když jen velmi vzdáleně, protože "ani oko nespatřilo, ani ucho neslyšelo, co připravil Bůh..."? Takže jednak jsem brečel dojetím, že jsem měl možnost vidět něco tak krásného ale také z druhé poloviny i smutkem, že teď jsem zase zpátky v tom nedokonalém a vlastně tak trochu hnusném, škaredém a zlém světě...

Možná ji ještě v srpnu uvidím, resp. budu jí chtít vidět a domluvit návštěvu u známých, kdy tam ona opět bude - zjistil jsem, že jsem se do ní zamiloval, ale trochu jinak, než do Markétky, kterou mám stále pořád rád. A vůbec poprvé se mi stalo, že jsem se zamiloval do dívky mladší než 10 roků (doteď to byly dívky ve věku 10, 11, 10 a 10 roků), přičemž za "rizikový" věk z hlediska zamilování u sebe vnímám věk 10,5 roku, tam je pravděpodobnost, že se zamiluji, opravdu vysoká.

Další den jsem doma sedl ke klavíru a složil písničku (jestli se najde nějaký vhodný program, jsem schopný do něj nasázet noty i akordy), tak se s ní tady chci podělit:

Simonka

1) Simonko Nováková, EEEFFEC
proč jsi jen u nich byla? EEEFFED
Teď je má hlava plná, FFFGGFD
jak jsi jen krásná byla. FFFFEDE

Simonko Nováková, EEEFFEC
tvůj úsměv překonává EEEEFGA
smutky a bolesti CCCCHA
a všechny starosti, GGGGFE
co člověk na duši má, DDDDCDEG (+GAB)
smutky a bolesti CCCCHA
a všechny starosti GGGGFE
bezpečně zažehnává. DDEFEDC

2) Simonko Nováková,
proč jsi mě okouzlila?
Vždyť jsi jen sedmiletá
osůbka zranitelná.

Simonko Nováková,
mé srdce jsi zasáhla,
s tímhle nic nesvedem
a jedním pohledem
nemůžu říct slovo víc,
s tímhle nic nesvedem
a jedním pohledem
nemůžu chtít téměř nic.

3) Simonko Nováková,
po roce stále stejná,
uctivá, klidná, milá,
jako jsi vždycky byla.

Simonko Nováková,
když jsi se přitulila,
srdce se rozbuší,
jsem v tom až po uši,
přemýšlím co bude dál,
srdce se rozbuší,
jsem v tom až po uši,
přemýšlím, co bych ti přál.

4) Simonko Nováková,
odlesk jsi krásy Boží,
které se nevyrovná,
na světě žádné zboží.

Simonko Nováková,
odleskem jsi anděla,
co chodí po světě
a vždycky najde tě,
když na tebe padne splín,
co chodí po světě
a vždycky najde tě,
když zahaluje tě stín.

5) Simonko Nováková,
uvidíme se znova?
Vzpomínka je to krásná,
jak jsi mi zamávala.

Simonko Nováková,
přát ti budu vždy znova:
Pán ať tě ochrání,
pro nebe zachrání,
nic víc ti nemůžu přát,
Pán ať tě ochrání,
pro nebe zachrání,
nic víc ti nemůžu dát.

[Angelo]

Jéé, to je pěkné. Mě také napadlo, že bych složil nějakou písničku, ale nevěděl jsem, jak bych ji sem dal. Ale budu rád, když to dáš do not, hned si ji pak zahraju.
A je krásné, že si se zamiloval. Láska je nádherná věc. Přeji ti hodně štěstí, ať ti to se Simonkou vyjde.

[Kasz]

Děkuji za komentář. Se Simonkou mi ale nemá co vycházet. Je to jako u každé jiné - přeju jí, aby byla v životě šťastná. Jinak zahrát si tu písničku můžeš už teď - noty jsem napsal písmeny, akordy k tomu jsou intuitivní... a je to celé ve 3/4 taktu. :-)

[Kasz]

Tak jsem našel docela dobrý prográmek, ve kterém jsem to amatérsky zpracoval do notového zápisu. :-) Soubor PDF jsem přidal k původnímu příspěvku.

[Kuba]

Hezké.

To, že jsem brečel z toho, že mi něco (dětský svět, děti) připadalo strašně krásné, znám taky. Myslím, že naposledy, když jsem se poprvé díval na úvod k filmu Jørgen + Anne = sant, to jsem prostě brečel nad tou prostou dokonalou krásou Anny, toho jak dovádí, usmívá se, leze po stromech...

A co se týká zamilovanosti, mám pocit, že se zakoukám do první holčičky mnou preferovaného věku, se kterou začnu trávit větší množství času. A tak trochu si myslím, že možná budou stačit tak dvě tři setkání... Citu, který mám v sobě a nikam jej momentálně nesměřuji, je velmi mnoho. Až bych řekl, že nebezpečně mnoho. Musím se nyní více kontrolovat.

[Tomi]

Když jsme se vrátili večer z návštěvy domů, půl hodiny jsem brečel a promokřil jsem kapesník. A zároveň jsem si všímal svých pocitů a přemýšlel jsem, proč vlastně brečím. Nebylo to z utrpení nebo bolesti, které by mi způsobilo to, že jsem s ní mohl být jen krátce, že ji třeba opět celý rok a nebo taky možná už nikdy neuvidím a nebo třeba z toho, že ji vlastně vůbec neznám a nemůžu s ní kamarádit tak, jak bych si přál - i když trochu také, ale zjistil jsem, že vlastně je tak krásná, že je odleskem Boží krásy, jakoby člověk měl možnost na chvíli, na to odpoledne, kdy jsem s ní byl, zakusit, nahlédnout na to, jaká krása jednou bude v nebi... Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a opravdu tohle byl jeho obraz. A proč jsem brečel? Nebrečeli byste dojetím, kdybyste měli možnost vidět něco obrovsky krásného, co se svou krásou podobá “nebi” - i když jen velmi vzdáleně, protože "ani oko nespatřilo, ani ucho neslyšelo, co připravil Bůh..."? Takže jednak jsem brečel dojetím, že jsem měl možnost vidět něco tak krásného ale také z druhé poloviny i smutkem, že teď jsem zase zpátky v tom nedokonalém a vlastně tak trochu hnusném, škaredém a zlém světě...

Ahoj, Tohle taky znám a né jednouu se mi to také stalo. Docela Tě chápu, stalo se to víckrát ale na tu jednu nezapomenu.

V jednom obchodě jsem již čekal s nákupem položeným u nohou. Rozhlížel jsem se, jestli se náhodou někde nemihne nějaká holčička. Kouknu do leva, pak do prava. O pár sekund se znovu otočím vlevo a stál vedle mě nákupní košík. V první řadě jsem se leknul, protože to byl fakt zlomek času, ale když jsem pak uviděl co v tom košíku sedí náhle se mi sevřel hrudník a se mnou to málem seklo.

A co že to se mnou tak zamávalo? Naprostý andílek. Holčička tak 5ti letá hodně drobounká, modrooká albínka. Něco se mi ale na ní nezdálo, jestli byla zrovna ubrečená, nebo třeba nějak vážně nemocná? To nevím a nikdy nezjistím. Můžu ale říci že i teď to se mnou docela mává.

Tak jsem se trochu zase vypsal.