Dokument o zneužívání na internetu "V síti" (crowdfunding)

[Kasz]

V síti: Recenze (Moviezone.cz)

"A nevadí, že je mi 12?" Vít Klusák opět mystifikuje, tentokrát ve spolupráci s Barborou Chalupovou, a vychází z toho nepřekvapivý, leč výrazný pohled na přehlížený problém.

Zhruba tři čtvrtě roku se už daří Vítu Klusákovi čeřit vody s novým projektem, který si zase říká o velkou společenskou diskuzi. Zatím jste nejspíš viděli jen vcelku divný plakát a ještě mnohem divnější promoklip od Tomáše Kluse, teď se konečně blíží i samotný film. Nutno připomenout, že mnohem dřív, než svými nachytávkami pronikl do veřejného prostoru Kazma, vymýšlel Klusák, jak kontroverzně zdůraznit určitá společenská témata. Přestože se od roku 2004, kdy se (společně s Filipem Remundou) vytasil s přelomovým Českým snem, stále snaží svou prvotinu překonat, v tomto případě je tomu snad nejblíž. Zatímco aranžovanost Světa podle Daliborka vyvolal spoustu pochyb o výpovědní hodnotě takového stylu, děsivá novinka V síti se tváří, že s divákem žádnou falešnou hru nehraje – na rozdíl od sexuálních predátorů na druhém konci internetových přípojek, kteří si však žádné slitování nezaslouží.

Jak jste už určitě zaznamenali, film stojí na další z Klusákových inscenací. Tentokrát společně s mladou kolegyní Barborou Chalupovou připravil důmyslnou past. Vybrali tři velmi mladě vypadají herečky, v ateliéru postavili každé z nich autenticky vypadají pokoj a vytvořili jim profily na několika sociálních sítích. Zdůrazňovali, že dívkám je pouhých 12 let, a čekali, co se bude dít. Velmi rychle se začaly ozývat stovky mužů, s nimiž herečky následně komunikovaly přes chat i webkameru. Jak je už asi jasné, internetoví lovci se velmi rychle pokoušeli mladé dívky přimět ke svlékání, sexuálním praktikám i osobním schůzkám. Stominutový dokument je sumářem této anabáze a byl sestříhán z údajně 390 hodin natočeného materiálu.

Během natáčení byli dívkám k dispozici odborníci z řad psychologů, sexuologů i právníků, v samotném filmu je však každý z nich omezen na jednu či dvě promluvy – to je logické, z hlediska divácké atraktivity jsou bizáry natočené s internetovými zvrhlíky bezesporu zábavnější nežli suchopárné mluvící hlavy, avšak částečně se tím vytrácí edukativní linka, jež by přece jen měla být klíčová. Klusák raději šokuje, než vzdělává, což samozřejmě nemůže nikoho překvapit, ale přesto zamrzí, co všechno nakonec může snadno zapadnout; třeba že se v naprosté většině případů nejedná o pedofily, nýbrž o sexuální devianty jiné povahy, antisociální predátory.

Člověk by si myslel, že v dnešní době jsme sexualitou valící se ze všech médií tak přesyceni a zoceleni, že nás už jen tak něco nerozhodí. Klusákovi se to však v několika momentech daří, když nic netušící herečky postupně narážejí na detailní záběry penisů, které jim internetoví chlapáci ve statické či dynamické formě posílají. Pro účely filmu byly genitálie rozkostičkovány, stejně tak i obličeje predátorů jsou prohnány přes (mimochodem velmi děsivý) filtr, který znemožňuje jejich jednoznačnou identifikaci. Za zmínku rovněž stojí, že v kinech bude existovat i verze s názvem V síti za školou, která bude penisů obsahovat o něco méně a je určena především pro školou povinnou omladinu, jíž se téma bezprostředně týká.

Přesah do skutečného světa je však skutečně povedený – součástí projektu byl také výzkum Univerzity Palackého ve spolupráci s O2 a e-bezpeci.cz, který ukázal, že se skutečně nejedná o zanedbatelný problém několika ztracených duší na okraji online světa; desítky procent dospívajících dětí během svých toulek virtuálnem narazí na různé formy agrese, manipulace, nebezpečného obsahu či nepatřičných výzev – a spousta z nich je z rozličných důvodů ochotná dovést situaci až k osobnímu setkání s neznámým člověk. To není radno brát na lehkou váhu. A navíc se někteří online agresoři dostali až do hledáčku policie, takže ani u edukace tenhle projekt nekončí. Záslužnost prostě nelze neuznat.

Filmařsky se však o nic zásadního nejedná a z výsledku je patrné, že Klusák s Chalupovou nechali za sebe mluvit především silný původní materiál. Ten se snaží ozvláštnit několika zvraty, či spíše momenty, jež se od zbytku nasbírané látky něčím odlišují. O nic skutečně šokujícího se však nejedná a film je skutečně pouze tím, co od něj očekáváte. Klusák se tentokrát dokázal upozadit více než ve svých předchozích projektech a těžko soudit, nakolik je to vlivem Chalupové. Dokument je však syrovější a umírněnější, což oceňuji, a navíc se pyšní skutečně propracovanými řemeslnými kvalitami, o nichž si může nechat zdát i většina naší hrané tvorby.

Bodově tedy s Klusákovou novinkou dopadám stejně jako před třemi lety se Světem podle Daliborka. Opět se jedná o dílo, jež dokáže velmi zdatně prodat podstatné společenské téma, vyznačuje se vůči naší dokumentární tradici velmi výraznou stylizací a tuto nestandardnost formy lze odsoudit za přílišnou inscenovanost. Nyní se však jedná o divácky zcela pochopitelné dílo, které sice filmařsky či vypravěčsky nic moc zlomového nepřináší, avšak s přehledem zvládá naplnit jeden ze smyslů dokumentárních filmů: reflektovat realitu prostřednictvím upozornění na společenský fenomén. A tenhle vážně stojí za to.

[Kasz]

Recenze: Dokument V síti prospěšně šíří osvětu o komunikaci dětí na internetu (Filmserver.cz)

Dokument mapuje průběh sociálního experimentu, v rámci něhož se tři dospělé herečky vydávaly na internetu za dvanáctileté dívky a nechávaly se kontaktovat různými muži, z nichž se většinou vyklubali sexuální predátoři.

V síti
dokument
Česká republika, 2020 , 100 min.

Režie: Vít Klusák, Barbora Chalupová
Scénář: Jan Vlček
Kamera: Adam Kruliš
Hudba: Jonatán Pastirčák

Česká premiéra: 27.02.2020
Distributor: Aerofilms

Film V síti režisérů Víta Klusáka a Barbory Chalupové dokumentuje průběh sociálního experimentu, v rámci něhož byly vybrány tři dospělé, leč mladě vypadající herečky, které se pak pod falešnými profily vydávaly na sociálních sítích za dvanáctileté dívky a pasivně se nechávaly kontaktovat různými muži, z nichž se poměrně záhy v drtivé většině případů vyklubali nejrůznější úchylové a sexuální predátoři.

Takže na začátku vidíme casting všech tří hereček, výstavbu tří dětských pokojíčků uvnitř filmového ateliéru a pak hned založení profilů hlavních protagonistek na nějakém populárním internetovém chatu, po němž prakticky okamžitě následuje několik desítek žádostí o přátelství od náhodných mužů (typicky ve věku od dvaceti do šedesáti let). A když kterákoli ze slečen nějaké to přátelství přijme, tak se tito muži zpravidla v rámci desítek sekund uchýlí k předvádění svého přirození a k výzvám ke svlékání, zasílání erotických fotek či masturbaci (pokud tedy nemasturbují hned od počátku konverzace či video-hovoru). V závěru snímek graduje tím, že dojde i k osobním schůzkám dívek (ve fingované kavárně) s těmi muži, kteří iniciovali setkání naživo.

Cílem dokumentu je samozřejmě šířit osvětu o tom, že děti se na internetu mohou až překvapivě snadno dostat do kontaktu se sexuálními predátory, nechat se jimi manipulovat a případně se stát oběťmi vydírání a sexuálního zneužívání, nehledě na psychické problémy, které v nich taková zkušenost může vyvolat. Za tím účelem vznikla i výrazně zkrácená, přístupnější a o edukativní záběry doplněná verze filmu s názvem V síti: Za školou, určená zejména pro promítání pro školy (plná verze filmu je vhodná od 15 let a má 100 minut, zkrácená verze je přístupná od 12 let a má 63 minut).

Co cílem filmu zřejmě není, je pořádat na vyobrazené predátory hon (jejich obličeje jsou částečně rozmazané, ale pokud je ve filmu uvidí nějaký jejich známý, tak je pravděpodobně bezpečně pozná) a nabízet přímo nějaké řešení, co by se s tím problémem mělo dělat (třeba vybízet rodiče, aby se víc zajímali o aktivitu svých dětí na internetu, což podle statistik prezentovaných ve filmu přibližně 60 procent rodičů podle všeho nedělá). Film zkrátka jen dost názorně a úderně upozorňuje na to, že ten problém existuje (což je pochopitelně záslužné samo o sobě) a vybízí k diskuzím na toto téma. V tomto směru dává smysl i masivní (a v některých případech obludná) reklamní kampaň, snažící se k filmu přilákat co nejširší masy lidí, a již tradiční snaha Víta Klusáka dělat ze svých snímků ohromné události a fenomény, které se ve velkém zapojují do společenských debat, případně přispívají k jejich vytváření.

Většina filmu je nicméně postavena prakticky pouze na tom, že jeho tvůrce šokovalo, s jakou rychlostí, intenzitou a v jakém množství se na všechny tři herečky sesypalo tolik hnusu. Tudíž tou koncentrovanou přehlídkou morálního dna a zavrženíhodného jednání, doplněnou o plejádu erektovaných penisů (rozkostičkovaných) a pár náznaků dětské a zoofilní pornografie, provázejí diváka po větší část stopáže. Dělají to pochopitelně za účelem vyvolat v publiku odpovídající emotivní reakce a odpor, případně zděšení u těch, kteří neměli tušení, že k něčemu takovému může na internetu docházet.

Následkem toho však zaniká prostor na probírání dalších rozměrů celé věci, kdy každá potenciálně zajímavá informace je většinou odbyta jedním titulkem nebo letmou zmínkou, aniž by se k ní film vracel nebo ji jakkoli dále rozváděl (například to, že mezi internetovými sexuálními predátory je asi jen 3-5 procent pedofilů a tím pádem by se pedofilové a sexuální predátoři neměli házet do jednoho pytle). Do úvah nad tím, že sexuální predátorství představuje problém celospolečenský, který není omezen jen na sociální sítě, se snímek nepouští v podstatě vůbec.

Neustálé ubíjení diváka penisy a nechutnými konverzacemi s úchyly se tak kupodivu po určité době poněkud vyčerpá a úplně jednotvárným se nestane jen díky mnoha zábleskům humoru, které slouží jako ostrůvky odlehčení v záplavě jinak dosti tíživého a zneklidňujícího materiálu, alespoň dokud nedojde na finální konfrontace tváří v tvář, které zas posunou celou věc na trochu jinou úroveň. Zároveň lze přitom obdivovat výkony všech tří protagonistek, které se celkem rychle dokázaly přestylizovat do dvanáctiletých naivních dívek a být ve svém projevu dostatečně přesvědčivé.

Stejně jako u mnohých starších filmů Víta Klusáka, i zde některé scény působí lehce manipulativně a ocitají se na hraně věrohodnosti (záběry na šokovanou profesionální dětskou psycholožku, která byla přítomná u natáčení, scéna se štábem dojatým k slzám, když se ve změti chlípníků náhodou podaří najít coby bílou vránu nějakého normálního uživatele), ale je jich naštěstí velmi málo. Těžko říct, jestli to je tím, že v případě tématu zneužívání dětí na internetu není potřeba diváky k nějakým pocitům příliš tlačit, protože se ty pocity často dostaví samy, nebo jestli je to i známka nějakého pozitivního vlivu Klusákovy spolu-režisérky Barbory Chalupové. Každopádně mě kromě Víta Klusáka nenapadá žádný další český dokumentarista, který by dokázal film na toto téma zpracovat v takové produkční kvalitě a nasměrovat na něj pozornost tolika lidí.

S dokumentem V síti je to nakonec trochu podobné jako s dokumentem Šmejdi, který také šířil v dobré víře masovou osvětu, aniž by se současně pokoušel své téma nějak bulvarizovat nebo se pást na jeho senzačnosti. Sdílenou vlastností obou snímků je i to, že jejich filmová kvalita je v podstatě podružná a jejich hlavní hodnotu utváří ta skutečnost, že jde o snímky potřebné a prospěšné.

[Kasz]

Sexuální zneužívání pobuřuje. Pro děti v Česku ale neexistuje adekvátní péče, říkají odbornice (Rozhlas.cz)

Poslechněte si rozhovor s klinickou psycholožkou Alexandrou Machkovou a psychoterapeutkou Danou Pokornou o společenských kořenech sexuálního násilí a o motivacích predátorů (délka audia 24:00)

V posledních týdnech se v souvislosti s očekávanou premiérou dokumentu V síti Barbory Chalupové a Víta Klusáka hojně diskutuje téma sexuálního zneužívání dětí. Jaké jsou ale jeho společenské kořeny, kdo jsou nejčastěji násilníci či predátoři a jak dostupná je péče pro oběti? „Dětské krizové centrum je jediné specializované zařízení v celé České republice, což je šílené,“ říká Alexandra Machková, klinická psycholožka, která dlouhodobě se zneužívanými dětmi pracuje.

„Zařízení, která pracují s dospělými, je taky málo, ale směrem k dětem je to z mého pohledu nedůstojné. Dnes je málo i nás klinických psychologů, kteří se této problematice věnují a umí s ní zacházet,“ říká Alexandra Machková. Téma zneužívaných dětí není podle ní populární, oběti jsou stále stigmatizované a často se jim nevěří. Podle ní je ale stěžejní, aby zejména při prvotním kontaktu s institucemi bylo k těmto lidem přistupováno s důvěrou. „Děti v předškolních letech o tak závažných záležitostech, jako je sexuální násilí, nelžou,“ říká Machková. Nutnost apriorní důvěry zmiňuje i Dana Pokorná z organizace Profem – Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí. Pokorná pracuje zejména s dospělými lidmi, kteří si sexuálním násilím prošli: „Velmi záleží na prvotní reakci. Muže to být alfa omega toho, jestli se se svým příběhem svěří.“ Pro velkou část lidí, kteří si sexuálním násilím prošli, je podle ní velmi složité téma artikulovat a jsou toho schopni až s velkým časovým odstupem. Zejména pokud ke zneužití došlo v předškolním věku.

Kdo jsou ale lidé, kteří se násilí na dětech nejčastěji dopouští? Ve většině případů jsou to podle odbornic rodinní příslušníci, lidé z nejbližšího okolí – otcové, nevlastní otcové, dědečci. Podle odbornic nějakou sexuální deviací trpí jen část těchto pachatelů. „Zneuživatelé jsou skupina takzvaných deviantních pachatelů, kam patří skupina pedofilů, hebefiliků a efebofiliků, a skupina nedeviantních pachatelů. Z mého pohledu jsou významně horší a zůstávají skryti ti nedeviantní – osobnostně šišatí, narušení, nezralí, frustrovaní,“ říká Machková. „Za nás je ta zkušenost taková, že jsou to většinou jedinci, kteří nemají zvláštní sexuální preferenci. Dítě je často dostupným sexuálním objektem. Nejde ale tolik o sexuální přitažlivost nebo touhu, ale o moc a kontrolu,“ říká Pokorná. Podle Machkové jsou mezi nimi často také lidé, kteří nemají navázanou základní bazální vazbu s dítětem. „V útlém dětství 32 měsíců nebyli v intimním, tím ale nemyslím sexuálním, kontaktu s dítětem. Proto tam chybí základní přiblížení se k dítěti a citová blízkost,“ upřesňuje Machková.

Zkušenost sexuálního zneužití se podle obou odbornic fatálně promítne do života dospělých lidí a často jím brání vést plnohodnotný život. Obě odbornice se shodují, že právě proto je zásadní včasná péče. Machková ale upozorňuje, že by byla chyba považovat tyto lidi za celoživotně poškozené. „Včasná terapeutická péče může pomoci v uzdravení. My pracujeme s takzvaným posttraumatickým růstem. Mám obrovskou radost z toho, že u řady lidí, s nimiž jsem pracovala, došlo k sejmutí pocitu viny a k odpuštění. Oni opravdu odpracovali tu vnitřní zátěž a řada z nich je úspěšná jak v osobním, tak profesním životě. Nerada bych sdělovala to, že kdo se stane obětí sexuálního násilí, je trvale poškozený, protože to je další sekundární nebo systémová traumatizace obětí,“ dodává klinická psycholožka Machková.

Pusťte si rozhovor a dozvíte se, proč velká část lidí o sexuálním zneužití promluví až po dlouhé době, jaká je motivace zneuživatelů, proč jsou to nejčastěji rodinní příslušníci a jak se mění perspektiva, když do hry vstupují sociální sítě.

[Kasz]

Těch článků je a bude ještě hodně, protože ten dokument má svou mediální pozornost. Vesměs se ale obsah článků opakuje, ale důležité je, že všude uvádějí správné informace. Ještě by mohlo být přidáno, že ne každý pedofil zneužívá... ale tak lepší, než nic.

V té 90' na ČT24 sexuoložka Renata Adrovičová říkala v určitém momentě, že na síti je pedofilů to malé procento, ale mimo internet údajně je 40 % pedofilů. Tak nevím, odkud tuto informaci má, když i Weiss a jiní uvádějí právě do těch 10 %. Nicméně zde je určitý textový výtah z té 90' ČT24:

Tisíce lovců mladých dívek uvázly V síti. Často jen nemají partnerku, líčí tvůrci dokumentu (ct24.ceskatelevize.cz)

22. 2. 2020

Do kin příští týden přijde dokument V síti, který mapuje zneužívání dětí na internetu. „Neflirtovali jsme, nezačínali konverzaci, nesváděli,“ popsal režisér Vít Klusák. Přesto se třem herečkám, které předstíraly, že je jim dvanáct let, za deset dní ozvalo víc než dva a půl tisíce mužů. Vznik filmu i chování dětí na internetu přiblížili režiséři Vít Klusák a Barbora Chalupová s herečkami Terezou Těžkou, Sabinou Dlouhou a Anežkou Pithartovou a dalšími hosty v pořadu 90' ČT24.

90´ ČT24: Dokument V síti představí autoři i herečky
„Stál před námi fenomén, který se odehrává za dveřmi dětského pokojíku. Věděli jsme, že z reportáží bychom ten problém neukázali, proto jsme se uchýlili k mystifikaci,“ vysvětlila režisérka Chalupová.

„Jinak to nešlo udělat. Těžko by nás rodiče pustili do pokojíčku k dětem, které to zažívají. Museli jsme si ty pokoje sami postavit a sehnat svoje tři vlastní děti,“ dodal Klusák.


Chování dětí na sociálních sítích, zdroj: Univerzita Palackého v Olomouci, autor: ČT24

Smyslem dokumentu V síti a navazujících aktivit je upozornit na téma zneužívání dětí na internetu. Tři dospělé herečky s mladým vzhledem v něm předstírají dvanáctileté dívky. Filmaři jim vytvořili věrné kopie dívčích pokojíků i odpovídající profily na sociálních sítích. Chatují a skypují s muži, kteří je přes internet aktivně oslovili, většinou s nabídkou sexuálního obsahu.

„Zajímalo nás, jak to ti muži dělají, jak si to dítě získávají, jak s ním komunikují. Věděli jsme, že mají nějaké finty: je to metoda cukru a biče nebo třeba metoda zrcadlení, kdy vytváří dojem, že mají s dítětem něco společného, protože kopírují jeho zájmy,“ popsal Klusák.


Chování dětí na sociálních sítích, zdroj: Univerzita Palackého v Olomouci, autor: ČT24

Na „výrobě“ dvanáctiletých dívek si dal tým filmařů záležet. „Vytvořili jsme jim profily i profily jejich rodiny, herečky nám poskytly svoje vlastní fotografie z dětství, zadávali jsme jejich základní školy a manipulovali jsme s IP adresou, aby predátor nezjistil, že herečky sedí vedle sebe ve studiu,“ popsala Chalupová.

Zapojila se i maskérka. „Vypadá to, že nemáme žádný make-up, ale ve skutečnosti to byla práce maskérky, která nás maskovala denně hodinu a půl. Dospívající dívky se jinak prokrvují v obličeji, jinde se červenají, mají jiné rysy,“ popsala Těžká.

Náhražka za dospělou partnerku
Herečky za deset dnů natáčení oslovilo 2458 mužů. „Byly tam i nějaké ženy, ale ty si nechtěly skypovat, takže jsme nemohli ověřit, že to opravdu jsou ženy,“ uvedla Chalupová.

Muži po dívkách vyžadovali citlivé fotografie, schůzky či společnou masturbaci. Autoři dokumentu zdůrazňují, že predátoři na sociálních sítích nejsou pedofilové. „To je diagnóza, která popisuje nastavení sexuality. Ale to nikoho automaticky nedisponuje k tomu, aby se člověk dopustil deliktu, to je vždycky věc rozhodnutí,“ uvedla sexuoložka z Národního ústavu duševního zdraví Renáta Androvičová.

To je podle ní důležité v kontextu filmu: většina predátorů byli „normální“ lidé. „My víme, že zhruba pět procent těch mužů byli pedofilové, kteří mají diagnózu. Třicet procent mužů má zase diagnózu psychosexuální infantility, dále tam jsou exhibicionisté a muži s patosexuální agresí. Ale šedesát procent jsou muži, kteří by nezískali žádnou diagnózu a běžně preferují dospělou partnerku,“ zdůraznila Androvičová.

„Ale z různých důvodů se může stát, že když není dospělá partnerka k dispozici, tak se rozhodnou pro náhradní objekt, třeba dospívající dívku. Z několika mužů během natáčení vypadlo, že jsou dlouhodobě sami a jediná jejich možnost realizace sexuality je pornografie,“ dodala sexuoložka.

Je to i směšné, lákají herečky do kina
Herečky varují, že film může být šokující. „Když chcete bojovat se zlem, měli byste ho poznat,“ apeluje však Anežka Pithartová.

„Ve filmu jsou i komické scény, kdy se směje celé kino. Někdy ti muži komunikují tak vtipně a absurdně, že si člověk uleví smíchem,“ dodala Tereza Těžká. „Mně třeba přišlo směšné, když se na schůzce muž, který už objednával Uber, vyděsil, když jsem se z legrace zeptala, jestli by mi koupil víno. To se vyděsil, že mi není osmnáct, že to nejde, že by to byl průšvih.“

Dokument V síti se začne od 27. února promítat ve dvou verzích: vedle „normální“, přístupné od patnácti let, vznikla i sestříhaná podoba pro diváky starší dvanácti let.

[Cykle02]

Film V síti ukazuje část reality, hrozeb na internetu je více, říká kriminalista - Dvacet minut Radiožurnálu

Do českých kin vstupuje dokument V síti, který ukazuje hrozbu zneužívání dětí v online prostředí. Film Víta Klusáka a Barbory Chalupové vyvolal veřejnou debatu o bezpečnosti dětí na internetu, ale také o tom, jak rodiče mohou své děti na podobná rizika připravit. Co všechno dětem v online prostředí hrozí? A jak proti sexuálním predátorům bojují policisté? Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu je vedoucí oddělení informační kriminality pražské policie Václav Písecký.

„Vzhledem k tomu, že se problematikou zabývám 15 let, tak mě nic nepřekvapilo, ale to ještě neznamená, že by film by neotevíral téma, které je velmi zajímavé,“ říká Písecký o dokumentu V síti.

Na druhé straně poukazuje na to, že film se zabývá jednou určitou částí, hrozeb na internetu je ale daleko víc – velmi často dochází k dlouhodobému útoku na děti a není tak přímočarý, jak je vidět ve filmu.

„Útoky jsou velmi často pozvolné, kdy se útočník snaží postupem doby získat důvěru své oběti, kterou následně zneužije. Ten proces trvá mnoho týdnů, možná měsíců,“ upozorňuje.

Digitální stopa policii nasměruje

V loňském roce jenom v Praze řešili policisté na 40 případů zneužívání dětí na internetu. Setkávají se přitom jenom s těmi případy, které někdo nahlásí, v tomto případě to jsou většinou rodiče. Jak je to ale s provozovateli internetových stránek nebo sociálních sítí?

„Bohužel musím říct, že procento ze stran provozovatelů sociálních sítí nebo diskusních služeb je minimální,“ nastiňuje.

A jak policie pachatele trestné činnosti dohledává? „Internet není anonymní místo,“ upozorňuje Písecký, podle kterého jakákoliv činnost na internetu zanechává digitální stopu, která může policii nasměrovat ke konkrétnímu uživateli.

Profily a komunikaci nemazat

Velmi složitou otázkou, kterou si policisté podle Píseckého pokládají už mnoho let, je to, jakým způsobem by na hrozby měli reagovat rodiče. Ti by měli především vědět, s kým děti na internetu komunikují, podobně jak je tomu v reálném světě.

„Pokud dítě přijde za rodičem a svěří se mu, tak je to základ úspěchu, a reakce na toto jednání by měla být pozitivní. Pokud by došlo ze strany rodiče k zakazování internetu, tak dojde k tomu, že dítě se nebude dál svěřovat,“ podotýká.

V případě nebezpečného jednání by pak rodiče měli zadokumentovat všechny důkazy o možné trestné činnosti. „Žádné profily a žádnou komunikaci nemazat, neodcházet ze sociální sítě, ale oznámit to policii a následně spolupracovat,“ radí.

A pokud si rodiče nejsou jistí, zda došlo k protiprávnímu jednání, tak existuje na českém internetu mnoho anonymních poraden a organizací. „Není problém se poradit a zjistit, jako cestou se vydat,“ doporučuje.

Zdroj s možností poslechu audia: Film V síti ukazuje část reality, hrozeb na internetu je více, říká kriminalista - Dvacet minut Radiožurnálu

[Kasz]

Zde je opět zmínka o tom vráceném příspěvku:

V síti: Do kin jde kontroverzní dokument o zneužívání dětí na internetu. Herci po natáčení potřebovali psychologa (Extralife.cz)

Denisa Zajíčková, 21.2. 2020

Přemýšleli jste někdy nad tím, co vaše dítě dělá na počítači? S kým může přijít do kontaktu? Máte nepříjemnou zkušenost z dětství? Nový šokující film V síti vypráví o tom, jak nebezpečné místo může internet být.

V době sociálních médií, kdy je vše dostupné a každá informace na dosah, je mít počítač naprosto normální už od útlého věku. Pro dítě je snadné vystavit se, byť nevědomky, obrovskému nebezpečí. Pokud vám rodič řekne, že stoprocentně ví, co jeho dítě na internetu dělá, je to pouze naivní představa či přání. Nevěřte mu.

Od určitého věku nelze mít absolutní přehled a všichni rodiče si to uvědomují – jen to nahlas nepřiznají. Chránit své dítě neznamená vždy vědět, co dělá, kde se pohybuje a jaké stránky navštěvuje. Chránit dítě znamená také dát mu takové znalosti a informace, aby se v určitých situacích umělo chránit i samo. Buďme natolik upřímní a přiznejme si, že něco takového zkrátka nejde vždy uhlídat.

Přiznat si fakt, že nemůžeme jako rodiče stoprocentně uhlídat působení dětí na internetu, ale můžeme k tomu přistoupit edukativním způsobem, kdy budeme opakovaně děti na možná nebezpečí upozorňovat, je jedna z cest. Existuje tenká hranice mezi tím, co si dítě myslí, že na internetu může, a co mu následně může způsobit obrovský problém.

Ženy předstíraly, že jsou děti, teď navštěvují psychologa
Do českých kin přichází 27. 2. 2020 nový dokument V síti. Kontroverzním způsobem přibližuje rizika, která mohou sociální sítě a weby skýtat. Jedná se o natočený sociální experiment, kdy tři dospělé ženy na internetu předstírají, že jsou dvanáctileté dívky. Týnka, Míša a Niky. Píší si či telefonují na internetu s těmi, kterým se říká sexuální predátoři. Pro tyto účely vybudovali autoři tři virtuální dětské pokojíčky, aby prostředí bylo autentické. Z experimentu vyplynulo, že jen jeden ze dvou a půl tisíce lidí si s dítětem chce pouze psát, všichni ostatní se zaměřovali na sexuální fotografie a videa.

Experiment neskončil pouze u psaní, ale gradoval až k osobním schůzkám, kdy se dívky setkaly s predátory osobně. Vše probíhalo pod dohledem ochranky a šesti kamer.

Sexuální násilí na internetu je něco, co je i v dnešní společnosti vysoce tabuizováno. Česká televize uvedla, že jedna třetina dětí zažila, že před nimi někdo masturboval prostřednictvím webkamery. Virtuální svět skýtá mnoho omylů a tajemství, proto se násilníci skrývají za dětskými profily, používají stažené cizí fotografie. Děti jsou důvěřivé a když si s někým píší, o jeho identitě automaticky nepochybují. Nemají automaticky potřebu zkoumat, zda jde či nejde o reálného člověka.

Samotné natáčení filmu probíhalo pod dozorem odborníku. Přítomni byli pracovníci Linky důvěry, psychologové, právníci či specialisté na kyberkriminalitu. Dvě ze tří hereček musely po natočení filmu následně podstoupit další psychoterapii. S tím se jedna z hereček, Anežka Pithartová, svěřila v rozhovoru pro internetovou televizi DVTV.


Film vzbudil zájem pedofilní komunity
Film byl financován pomocí crowfundingu, kdy autor Vít Klusák chtěl vybrat minimálně 850 000 korun, aby byl film natočen. Podařilo se mu vybrat mnohem více, téměř přes tři miliony korun. V kampani slíbil, že kdo přispěje více než 15 tisíci korunami, bude uveden v závěrečných titulcích.

Problém byl ale ve chvíli, kdy věnovala 15 000 korun i Československá pedofilní komunita, která zastupuje lidí trpící pedofilií. Od toho tvůrci couvli a příspěvek vrátili. Následně se přiznali, že se báli, aby spojení s touto komunitou filmu nepřineslo negativní popularitu a film by nemusel být správně pochopen. Výkonná producentka filmu Pavla Klimešová pro server Aktualne.cz uvedla, že si důkladně prostudovala web komunity a s takovou nemůže film spojit.

Film podpořila desítka slavných influencerů v České republice jako je @hellochristie, @acupofstyle či @dvatatove. Film měl v minulých dnech předpremiéru, které se účastnila řada známých osobností. Dokument je tak v důsledku toho hojně medializován a získává si pozornost, kterou si svým obsahem rozhodně zaslouží.

Nechte děti, ať film vidí samy, říkají autoři
Dokument bude uváděn ve dvou verzích od 12 a 15 let. Pro mladší publikum bude promítána sexuálně neexplicitní verze. Film bude rovněž prezentován na školách. Autoři doporučili, aby rodiče nechali tento film své děti shlédnout spíše se svými kamarády, než aby s nimi chodili do kin sami. Prý to tak bude mít větší vliv, s rodiči by se děti mohly stydět. Pravděpodobně nepůjde o film, který si pustíte dvakrát. Ale rozhodně půjde o dílo, které by měli vidět rodiče, děti, učitelé… a vlastně každý.

Na Instagramu můžete příspěvky týkající se filmu sledovat pod účtem @v_siti_film.

Zdroj: Česká televize, Aktualne.cz, Wikipedia, Aerofilms

[Kasz]

Článků je na téma dokumentu V síti opravdu hodně, informace se vesměs opakují, ale je to perfektní osvěta, v každém jednom článku je psáno, že typický predátor není pedofil, ta osvětová kampaň pro nás bude mít velmi dobré důsledky, více lidí bude vědět, že s těmi pedofily je to trochu jinak, myslím, že nám tím Klusák hodně pomohl. Přišlo mi dnes při tom množství různých článků opravu škoda, že jsme nemohli přispět na takový dokument, který nám pomáhá, který pomáhá našim cílům a který vlastně také spolupracuje s projektem Parafilik, jehož nastavení je zřejmé (akorát ty stránky Parafilika by to chtělo trochu vylepšit, jsou na první pohled psané horkou jehlou a některé ty slovní obraty zní hrozně). Takže zkopíruji zde ještě jeden článek - rozhovor s psycholožkou, a pak už jen odkazy na další, navíc i placené texty, ke kterým nemám přístup.

V síti: Psycholožka radí, zda s dětmi jít na film a jak s nimi o tématu mluvit (Dáma.cz)

27. 2. 2020 Markéta Žídková

„Chlapci jsou na internetu stejně ohrožení jako dívky. Sexuální predátoři se navíc přestali maskovat za falešnou identitou stejně starých kamarádů, říká psycholožka Martina Viewegová z Psychoterapie Anděl. Už v okamžiku, kdy dítě začne používat internet, by s ním rodiče podle ní měli začít mluvit o bezpečnosti. „Dítě by mělo vědět, že úchyl na internetu nevypadá jako bezdomovec, ale jako „kámoš“, i by se mělo umět bránit,“ říká odbornice.

Kolik je pedofilů v mužské populaci? Podle odborných odhadů (přesná čísla samozřejmě neexistují) mezi jedním až pěti procenty. Jak je tedy možné, že na internetu je tolik sexuálních predátorů? „Většina virtuálních predátorů není pedofilních. Buď to jsou hebefilové, tedy ti, kteří mají rádi dospívající dítě, nebo to jsou „normální“ muži, kteří to berou jako prostor pro experiment, manipulaci a moc. Je to pro ně zábava a vzrušení,“ vysvětluje psycholožka Martina Viewegová. Téma sexuálního ohrožení dětí na internetu dnes opět připomíná film V síti, který jde 27. února 2020 do kin. Proto jsme si s Martinou Viewegovou povídali o tom, zda s dětmi na film jít, a i tom, jak děti na síti ochránit a co dělat, když už je někdo zneužije.

Šla byste s dětmi na film V síti?
Určitě ano. Ale samozřejmě bych respektovala věkový limit. Bylo by zároveň vhodné si s nimi předem o dané problematice popovídat a po filmu probrat, nakolik se jejich představy liší.

Souhlasila byste tedy i s tím, aby ho děti viděly ve škole? Film je přístupný dětem od patnácti let, vznikla i verze pro dvanáctileté děti.
Opět ano a za stejných doporučení. Výhodou škol jsou i besedy, které s promítáním filmů bývají spojené, což činí film působivějším, než když na něj jdou děti s rodiči. Přeci jen od cizího je to pro dítě vždy zajímavější než od rodiče. Film jsem zatím neviděla, takže bych samozřejmě zvážila, jakým způsobem film ukázat dětem nezralým nebo citlivým.

Když děti na film vezmu, měla bych si s nimi předem o filmu popovídat? Co jim říct? Jak je na film připravit?
Výchova k bezpečnému internetu a virtuálnímu světu vůbec by měla probíhat už od chvíle, kdy se dítě dostane do kontaktu s mobilním telefonem a později i s internetem. Tedy ve chvíli, kdy jdu na tento film, tak by již dítě mělo být obeznámeno s tím, co se tam může dít, kdo ho může kontaktovat, mělo by vědět, že úchyl na internetu nevypadá jako bezdomovec, ale jako „kámoš“, i by se mělo umět bránit.

Předpokládám, že takhle velké děti už mnohokrát slyšely, jak se chovat ve virtuálním světě. Nicméně připravit je můžeme na to, že můžou vidět nebo slyšet věci, které jim budou nepříjemné, možná něčemu nemusí rozumět. Ale je dobré je připravit i na to, že my samotní z toho můžeme být špatní.

Po filmu si s nimi o tom asi budu chtít popovídat? Ale jak, co dětem říct?
Popravdě, za ta léta, kdy dělám přednášky na toto téma pro děti i dospělé, tak mám pocit, že budeme otřesenější než děti. Takže s nimi klidně můžeme mluvit o tom, jak to zapůsobilo na nás, jak jsme se cítili, když… A samozřejmě se ptát, co naopak bylo důležité nebo emočně významné pro ně. Ideální by bylo, kdyby na závěr došlo k nějakému společnému plánu a návodu pro dítě, co dělat, kdyby se mu něco takového stalo.

I pokud nechci, aby moje děti ten film viděly, třeba s tím přijdou od spolužáků a začnou se ptát. Jak vůbec o tématu sexuálního nebezpečí na síti začít mluvit? Jak je varovat, ale na druhou stranu je nevyděsit? Vezmou varování ode mne jako od rodiče?
V praxi narážím na to, že rodiče nechtějí o problému vědět, protože je to pro ně příliš ohrožující. Takže mají tendenci předstírat, že to neexistuje, třeba tím, že o problému nemluví. Bohužel tím ohrožují pouze samotné dítě. Někdy narážím na představy, že jejich dítě by se tam takhle nechovalo, s cizími lidmi by si nepsalo… právě tyto děti jsou ohroženější, protože jsou zvyklé poslouchat bez nároku na vlastní názor a hlavně rodič často žije s nějakou představou o svém dítěti, ale nevnímá dítě jako takové. Byť samozřejmě existují děti, které jsou natolik asertivní a sebevědomé, že by se takto opravdu nechovaly.

Myslím, že tyto promluvy s dětmi nejsou ani tak náročné pro děti jako spíš pro nás. Pokud my budeme vyděšení, těžko to děti vezmou. Je v pořádku se bát o ně, ale je důležité mít zpracované vlastní strachy s těmito věcmi spojené. Osvěta o sexuální nebezpečí na internetu se tolik neliší od osvěty, kterou bychom jim měli dělat o reálném světě. Stejně jako je musíme naučit, že ne každý člověk v reálu je kamarád a má dobré úmysly, tak je provést virtuálním světem.

Týká se sexuální nebezpečí na internetu jen dívek?
Z filmu to může vypadat, že ohroženou skupinou jsou jen dívky, a tím se falešně upokojí část rodičů, která má syny. Není to ale pravda. Chlapci jsou stejně ohrožení jako dívky. Možná ještě více, protože holčičky od mala připravujeme na to, že by se mohly stát obětí sexuálního násilí. Chlapci jsou často překvapení a zaskočení, že by je někdo mohl vnímat jako sexuální objekt a jejich fotku do půl těla by mohl používat k sexuálnímu uspokojení. Osvěta je tedy potřeba pro všechny děti bez ohledu na pohlaví.

Co jsou největší problémy na internetu pro děti v souvislosti s pedofily, se sexuálním nebezpečím?
Je potřeba si uvědomit, že většina virtuálních predátorů není pedofilních. Buď to jsou hebefilové, tedy ti, kteří mají rádi dospívající dítě, nebo to jsou „normální“ muži, kteří to berou jako prostor pro experiment, manipulaci a moc. Je to pro ně zábava a vzrušení. Problémem pro dítě je digitální stopa. Tedy to, že konverzace, fotografie, videa, vše, co mezi dítětem a predátorem proběhne, už ve virtuálním světě zůstává a může být zneužito. Často proti dítěti. Nebo jako návnada pro další děti. Predátor mu pak může ukazovat tento materiál se slovy: „Vidíš, je to normální. I ostatní děti to dělají.“

V reálném světě taková zkušenost s dítětem otřese, nabourá mu důvěru v lidi, v sexualitu, může narušit psychosexuální vývoj, navíc se dítě teprve učí zacházet s hranicemi, učí se říkat ne a predátor je někdo, kdo mu hranice velmi radikálně a hrubě překračuje a nerespektuje je. A navíc dítě nutí do věcí, které mu nejsou příjemné nebo jim nemusí rozumět.

Co je zrádné, je potřeba kontaktu a přijetí, kterou dítě přirozeně má. Tedy pokud predátor vyhrožuje tím, že se s dítětem přestane bavit, je to pro dítě odmítnutí, které v tomto věku často neumí zdravě zpracovat, vyhodnotit a přijmout.

Pak zde platí ještě jedna, pro dospělé nepochopitelná věc. A sice, jakmile odpovím na zprávu, byť negativně, už je tam vztah a s ním spojený pocit závazku. Ohroženější jsou děti, které jsou slušně vychované. Je přeci neslušné neodpovědět. Ovšem jakmile odpovím, druhá strana už ví, že jsem zaprvé zprávu četla a za druhé, že mě má v hrsti. Je jedno, že jsem toho člověka nikdy neviděla, neznám ho déle, než tři vteřiny, už je mezi námi kontakt a tím pádem vztah. Je potřeba si uvědomit, že dětský svět je jiný, než ten dospělý. A právě zde máme velký prostor pro výchovu a učení k aktivní obraně.

Lepší známky, méně alkoholu, drog a cigaret. Výzkumy z poslední doby…
Pokud nevím jak s dětmi o tomto nebezpečí mluvit, kde najdu věrohodné, dobré informace, případně kam se obrátit?
Paradoxně tam, kde nebezpečí číhá, tedy na internetu. Existuje e-learning pro rodiče, děti i odborné pracovníky na adrese: kpbi.cz. Na stránkách, jako je například internetembezpecne.cz, e-bezpeci.cz nebo seznamsebezpecne.cz, rodiče najdou množství potřebných informací. A těch odkazů je samozřejmě více, stačí si trošku zagooglit. Pokud jsem opravdu bezradná, mohu se obrátit na rodičovskou linku Linky bezpečí, na školního preventistu, místního policistu, který má na starosti přednášky ve škole nebo i na OSPOD, kde mě mohou nasměrovat na organizace, které se tomuto tématu věnují.

Kdyby někdo mé dítě na síti obtěžoval, kde hledat pomoc nebo co dělat?
Obecně je dobré naučit děti, že existuje Linka bezpečí, kam se mohou obrátit o pomoc, ať se děje něco jim, nebo jejich kamarádovi. Ne vždy se obrátí na nás, protože nám například nechtějí dělat starosti. Pokud se mi svěří, je důležité zdržet se silných emocí a nenadávat dítěti ani partnerovi, že je po něm. Někdy se děti svěřují ve chvíli, kdy už například poslaly takový materiál, stydí se, bojí se. Prostě to v současné době k dospívání patří. Není potřeba se nad tím pohoršovat či hroutit, ale je důležité to řešit a dítě ochránit.

Pokud jde o predátora, za mě osobně doporučuji kontaktovat policii. Své dítě můžu ochránit díky tomu, že máme dobrý vztah. Ale ostatní děti takové štěstí na rodiče mít nemusí. Tím, že predátora předám do rukou policie, tím mohu ochránit i jiné děti. Predátor bývá profesionál. Nebude si psát s jednou obětí. Pokud se vaše dítě s něčím takovým setkalo a nedokáže to samo zpracovat, určitě se obraťte na psychologa.

Predátoři se přestávají bát

Jak Martina Viewegová podotýká, film V síti není první vlaštovkou, která se tohoto tématu týká. „Možná znáte projekt Seznamu seznamsebezpecne.cz, který byl právě zaměřený na predátory na internetu, prevenci tohoto fenoménu, kterému odborně říkáme kybergrooming (tedy stav, kdy se někdo zpravidla vydává za někoho, kým není, a jeho cílem je zmanipulovat nezletilou oběť buď k osobní schůzce, nebo k získání intimních a citlivých materiálů) a v jehož rámci vzniklo vícero zajímavých videí. V něm je právě znázorněno i to, že obětí bývají i chlapci, což považuji za důležité,“ říká psycholožka.

„Co je pro mě osobně zajímavé, je proměna samotného predátorství. Zatímco v roce 2009, kdy seznamsebezpecne vznikl, se většina predátorů ještě alespoň snažila vydávat za vrstevníky obětí, film V síti ukazuje situaci, kdy je predátor natolik suverénní, že to nemá zapotřebí. Je tedy sám sebou a za sebe. Predátorem tedy může být opravdu každý. Tuto suverénnost vnímám jako důsledek minimálního postihu těchto pachatelů (často odcházejí s podmínkou) a též paradigmatu společnosti, kdy se stále zaměřujeme na to, co oběť udělala nesprávně. Namísto toho, abychom už jednou provždy začali obviňovat agresory. Což v praxi znamená vychovávat děti (potažmo dospělé) tak, aby uměli respektovat NE a zároveň věděli, že násilí (fyzické či psychické) není tolerováno,“ říká psycholožka Martina Viewegová.

Psycholožka Martina Viewegová se věnuje poradenství v oblasti životního stylu a jeho změn, pracovních problémů a partnerských vztahů. Nabízí pomoc v případě psychosomatických potíží, špatných nálad bez objektivních důvodů, pocitu prázdnoty a ztráty životního smyslu. Přes deset let se věnuje bezpečnosti a rizikům kyberprostoru. V rámci tohoto tématu realizuje přednášky, besedy a odborné vzdělávání pro studenty, rodiče, odborné pracovníky, mezi které patří pedagogové, sociální pracovníci, policisté a další profese pracující s dětmi a mládeží.

Další články:

• V síti se lapili směšní i odporní predátoři. Klusákův film ukazuje bezohlednost ve společnosti (iHned.cz)
• Recenze: Film o českých sexuálních predátorech pracuje se zásadními zvraty (Aktuálně.cz)
• Klusák: V síti není film o pedofilech, ale o zneužívání pozice silnějšího (SeznamZprávy.cz)

[Kasz]

Dokument V síti varuje: Dvanáctileté děti jsou nejohroženější (Novinky.cz)

28. 2. 2020 9:14 Věra Míšková, Právo

Dokument Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti otevírá třaskavé téma zneužívání dětí na internetu. Tři dospělé herečky s dívčím vzezřením Tereza Těžká, Anežka Pithartová a Sabina Dlouhá se pod dohledem filmařů přihlásily na sociální sítě, aby prožily zkušenost dvanáctiletých dívek on-line. Za deset dní je oslovilo 2458 potenciálních sexuálních predátorů, kteří od nevinné konverzace přecházeli k výzvám ke svlékání, masturbování a zasílání choulostivých fotografií.

O cestách filmu k divákům poskytla Právu rozhovor Radka Urbancová z distribuční společnosti Aerofilms.

Film V síti určitě nemůže být přístupný od dvanácti let, ale přitom je to věk, jehož se bezprostředně týká. Jak jste tento problém vyřešili?
Od začátku nám připadalo absurdní, že bychom ho právě dvanáctiletým dětem nemohli pustit. Ale z právního hlediska je jeho obsah takový, že se musí zařadit do kategorie filmů do patnácti let nepřístupných.

Hodně jsme to konzultovali, mimo jiné s psychologem a sexuologem Petrem Weissem. A i on nám řekl, že reálně sice dnešní děti už většinou tyto věci znají, ale z právního hlediska to nejde. Ani ne kvůli nim samotným, spíš kvůli rodičům.

Proto jsme se rozhodli pro testovací projekci verze, upravené pro mladší diváky, kterou jsme stejně chystali pro školní promítání. Děti na ni reagovaly velmi dobře, proto ji uvedeme i v kinech, v nichž měla být původně jen ta „pro dospělé“.

Druhá verze se jmenuje V síti: Za školou, je přístupná od 12 let a hraje se v odpoledních časech. Máme představu, že na ni mohou rodiče poslat děti samotné, třeba s kamarády, protože děti v tomto věku už většinou nechtějí jít, zvlášť na takové téma, s rodiči, ale zajímá je to.

Čím konkrétně se obě verze liší?
Verze V síti: Za školou je zkrácená, má jen 63 minut a jsou to vybrané klíčové momenty děje, které doplňují přímé vstupy protagonistek, které mluví na kameru, říkají dětem, co se v tu chvíli děje, co je správné udělat, a naopak co se nesmí. Má to edukativnější rozměr, odehrává se to víc ve verbální rovině, víc se v něm mluví, než ukazuje.

Záběry na predátory jsou rozostřené proto, že zatím nejsou obviněni?
Přesně tak. Musíme respektovat presumpci neviny. Ale hlavní důvod je, že ti, kteří jsou zachyceni ve filmu, jsou jen „chudáci“, kteří se nachytali zrovna, když se natáčelo, a nebylo by fér ten problém zredukovat na pár mužů, protože je plošný. Nechceme vyvolávat lynč proti pár jednotlivcům, ale otevřít téma.

Osobně by se mi líbilo, kdyby se teď predátoři začali bát, protože nikdy nemohou vědět, že nejsou zrovna oni napíchnuti na štáb s kamerou. Třeba by jich pár ubylo...
I to se může stát.

Velmi silná je právě scéna, když chlap, který se provinil, obviňuje dívčiny rodiče, že to oni se mají starat o to, co dělá jejich dcera. Bude k filmu související kampaň?
Vedle školních projekcí vzniká obsáhlý osvětový web, který bude spuštěný kolem premiéry. Budou na něm obsáhlé sekce pro děti, pro rodiče, pro učitele i pro predátory!

Proboha, proč pro ně?!
Věřte tomu nebo ne, ale my už teď víme minimálně o jednom muži, který, když se zveřejnily první ukázky z filmu, teprve zjistil, že je toho všeho součástí. Ozval se na onen falešný profil a řekl, že svého počínání lituje a že začal navštěvovat sexuologa.

Vznikají i metodické materiály pro učitele, kterým už jsme film pouštěli a sbírali jejich poznatky. Ty jsme ještě stačili do dětské verze zapracovat. Na debaty budou jezdit tvůrci i odborníci. A i když samozřejmě nelze pokrýt všechny školy, jezdit se bude tolik, nakolik nám vystačí naše finanční a hlavně lidské kapacity. Aktuálně nás ale čekají ještě schůzky na ministerstvu školství, tak doufáme, že by z nich mohlo vzniknout ještě nějaké širší a systémové pokrytí osvěty v této oblasti.

Co to je za úchylku, tohle predátorství? Ve filmu se mluví o tom, že nejde o pedofily...
Podle statistik a průzkumů se ukazuje, že hodit všechny do jednoho pytle pedofilie by bylo sice jednoduché, ale mylné. Pedofilové jsou mezi internetovými predátory zastoupeni zhruba ve třech procentech. Zbytek jsou takzvaně psychosexuálně normální lidé, což je sice děsivé, ale je to tak.

Jak říká ve filmu sexuoložka, ti muži cílí na děti nikoliv proto, že preferují dvanáctileté, ale protože tyto dívky už jsou atraktivní, ale zároveň ještě lehce manipulovatelné.

Téma sexu už je zajímá, ale jejich okolí je ještě vnímá jako děti, nemluví s nimi o tom. A najednou se objeví dospělý, který si s nimi povídá. Ten muž by sice třeba radši komunikoval s osmnáctiletou, ale ta už by mu na nic neskočila.

Ve filmu hrají tři dívky, ale problém se jistě týká i chlapců, proč tam žádný není?
Protože prakticky nelze najít zletilého mladého muže (a zletilost tu byla podmínkou), který by měl nějaké herecké schopnosti a vypadal by na dvanáct let. Takový mladík má za sebou mutování, rostou mu vousy… Ale o chlapcích a kyberšikaně už několik filmů natočeno bylo, myslím, že nejsou opomíjeni.

A další dva již jen jako odkaz:

• Vít Klusák: Herečku z dokumentu V síti pásl predátor na Amatérech! (Blesk.cz)
• Film V síti dává zakusit, co zažívají oběti sexuálních predátorů, podstatu problému ale míjí (a2larm.cz)

[Fx100d]

Recenze: Film o českých sexuálních predátorech pracuje se zásadními zvraty (aktualne.cz)

Pouze tři až pět procent mužů, kteří "loví" děti na internetu, jsou podle statistik pedofilové. Jak nazvat ty další, je otázka. Mimo jiné na ni hledají odpověď tvůrci pozoruhodného dokumentu V síti, který od včerejška promítají kina. První zjištění zní, že většina zvrhlíků, kteří jsou ztělesněním slizce zákeřného zla, na první pohled nemá kopyta ani rohy.

Díky dlouhodobé reklamní kampani většina diváků zřejmě již před návštěvou biografu bude vědět, že režiséři Barbora Chalupová a Vít Klusák v dokumentu chytají do pasti sexuální predátory, kteří se prostřednictvím internetové sítě pokoušejí zneužívat nezletilé dívky. Přesto snímek dokáže překvapit, zneklidnit a bez bulvární senzacechtivosti místy šokovat.

Film - jako většina těch, které Vít Klusák natočil sám nebo s Filipem Remundou - není klasický dokument. Podobně jako Český sen z roku 2004 využívá rafinované mystifikace. Burcující tabuizované téma zneužívání nezletilých v kyberprostoru režiséři prozkoumávají s pomocí tří dospělých hereček holčičího vzezření, které fungují jako volavky.

Protagonistky se přitom musely důsledně držet předem stanoveného kodexu. Ten jim mimo jiné předepisoval již během prvního kontaktu s muži deklarovat, že je jim 12 let, a naopak zakazoval kohokoli aktivně kontaktovat nebo svádět.

Úvodní část dokumentu je jakýmsi "filmem o filmu". Tvůrci zaznamenávají přípravné fáze svého sociálního experimentu. A to od hereckého konkurzu přes výstavbu ateliérových dívčích pokojíčků, vybavených pečlivě vybranými rekvizitami, až po vytvoření falešných uživatelských profilů na sociálních sítích.

Během pouhých deseti dnů dívky kontaktuje 2458 potenciálních sexuálních zájemců. Trojice mohla z časových důvodů navázat a udržovat virtuální kontakt samozřejmě pouze s částí z nich. S některými se, za přítomnosti skrytých kamer a ochranky, posléze setkala tváří v tvář.

Proč nezletilé dívky komunikují s cizími a staršími muži na sociálních sítích, je otázkou pro psychology a sexuology. Elementární, nijak podrobněji rozvedené informace v tomto směru poskytují odborníci, kteří byli přítomni při natáčení. Závažnost problému stvrzuje i skutečnost, že z 23 dívek přihlášených na casting mělo 19 z dřívějška vlastní zkušenost se sexuálními dravci.

Pro diváky, kteří o sexuálním násilí vůči dětem na síti mají jen mlhavé povědomí, bude zřejmě nejvíc šokující, s jakou rychlostí a v jakém množství jsou domněle dvanáctileté dívky kontaktovány. A s jakou přímočarostí jdou mnozí muži tvrdě "na věc". Mnohdy již po prvních větách začínají stáčet konverzaci k sexuálním tématům a návrhům. A ti nejotrlejší neváhají po několikavteřinové komunikaci - bez sebemenšího předchozího varování - začít masturbovat.

Jiní, "trpělivější", pod různými záminkami vybízejí dívky, aby se před webkamerou svlékaly, posílaly intimní fotografie nebo svolily se schůzkou. Dívky přitom oslovují muži všech věkových kategorií, různého vzdělání i sociálního statusu. Některé už nudí sledovat porno, jiní žijí v cizině, další jsou ve věku jejich dědečků.

Směšnou, skoro až bezelstnou nesoudností se někteří stávají nechtěnými komiky, kteří - jako například "leštič" v seniorském věku - u diváků vyvolávají potřebný úlevný smích. Ten ale nic nemění na skutečnosti, že se i tito amatérští sexuální loudilové dopouštějí závažných trestných činů.

Naopak až děsivé je setkání s několika ostřílenými sexuálními predátory. Poté co jim zašlou své obnažené fotografie, vytvořené fotomontáží, jsou děvčata vystavena brutálnímu vydírání. Setkávají se s bezostyšně zaťatou snůškou arogance, lží a výmluv, jimiž se jeden z deviantů snaží vyvinit ze zavrženíhodného chování.

Všichni polapení jedinci jsou přitom zbabělci, neboť si pro ukájení oplzlých choutek vybírají ten nejsnazší terč - lehce manipulovatelné děti v začínající pubertě, které nebezpečným situacím na webu navíc samy často vycházejí vstříc z naivní zvědavosti.

Choulostivé detailní záběry, které by při explicitním zobrazení překračovaly hranice pornografie, jsou v dokumentu rozpixelovány. S ohledem na diváckou skupinu, které se snímek nejvíce dotýká, nadto existují dvě verze. Ta první, nesestříhaná, je určena lidem starším 15 let. Ta druhá, nazvaná V síti: Za školou, je více "soft" a přístupná od 12 roků. Je výrazně kratší, pracuje s náznaky a doplňují ji osvětové vsuvky, v nichž herečky radí dětem, jak se v podobných situacích zachovat.

Digitálně maskovány jsou rovněž tváře mužů, s nimiž herečky po sociálních sítích komunikují. Překvapivě přitom obličeje nejsou rozostřeny až tak důsledně, aby je nemohli identifikovat jejich příbuzní, známí nebo kolegové. Na druhou stranu: americká reality show To Catch a Predator, která se vysílala v letech 2004 až 2007 a jejíž tvůrci za policejní asistence líčili nástrahy na stejný typ sexuálních útočníků, tváře přistižených mužů nezakrývala vůbec.

Přestože diváci na plátně často sledují jen počítačovou obrazovku s internetovým rozhraním a detaily dětských tváří hereček, stále častěji konfrontovaných se ztopořenými penisy, stominutový dokument je mozaikovitě strukturován tak, aby neustále udržoval napětí.

Některé prostřihy na členy štábu, kteří v různých emotivních rozpoloženích sledují průběh videohovorů, sice působí nadbytečně, snímek ale pracuje s několika pečlivě načasovanými zásadními zvraty.

Za to, že fungují téměř dokonale, vděčí výkonům všech tří hereček - nejen díky jejich obdivuhodné odvaze jít doslova s kůží na trh. Trojice neúnavně chatujících a skypujících děvčátek - Tereza Těžká, Anežka Pithartová a Sabina Dlouhá - autenticky napodobuje lolitovskou mimiku, gestikulaci, chichotání, stydlivé úsměvy, intonaci i slovník skutečných dvanáctiletých, za které se vydávají.

Přestože pouze čtyřiadvacetiletá Tereza Těžká měla herecké zkušenosti před kamerou, figurantkám lze věřit, že jsou skutečně nezletilé. V komunikaci působí pohotově a bezprostředně emotivně reagují - natolik, až jedna ve vyhrocené situaci "vypadne" z role.

Přestože se jedná o dokument, minimálně Tereza Těžká by za herecký výkon příští rok zasloužila nominaci na České lvy i Ceny české filmové kritiky.

Na dokument V síti, na jehož základě již policie zahájila trestní řízení, by měl zajít každý rodič, jehož dítě dovede zapnout počítač. Emotivně intenzivní, mnohdy až mrazivý snímek se řadí k dokumentům typu Šmejdi nebo Hranice práce, jež mapují zásadní aktuální problémy a mají potenciál rozpoutávat bouřlivou celospolečenskou debatu. O kolika dalších českých filmech z posledních let lze něco takového říct?

[Fx100d]

Koupil jsem na iHned.cz článek o dokumentu v síti, zde je.

V síti se lapili směšní i odporní predátoři. Klusákův film ukazuje bezohlednost ve společnosti (iHned.cz)

Poprvé od dob Českého snu založil režisér Vít Klusák svůj snímek na vytvořené iluzi. Novinka V síti, kterou natočil spolu s Barborou Chalupovou, mapuje chování sexuálních predátorů na internetu. Ti se domnívají, že hovoří s dvanáctiletými dívkami, do jejich rolí ale byly pro potřeby snímku obsazeny dospělé herečky. A právě díky kombinaci pečlivě připravené umělé reality a žitého dokumentačního procesu vznikl pozoruhodný film.

Jedinečný je nikoli svou originalitou, před podobnými nebezpečími varovala videa už v době, kdy ještě počítače obsahovaly disketové jednotky. Silný je hlavně v tom, v jakém detailu a s jakými emocemi zprostředkovává konkrétní situace. Ty se dovedou diváků dotknout více než stohy faktů a čísel. "Co se dalo připravit, jsme připravili," přibližuje vznik filmu Klusák. "V pokojíčcích byly jen knihy a učebnice, jaké má dvanáctiletá holka. Byly tam ošahané vypínače. Aby samy věřily, že se propadly do dětství, přinesly si vlastní hračky." K tomu je maskérka hodinu líčila, neboť dívky v tomto věku mají jinak prokrvený obličej.

Iluze prý byla tak dokonalá, že se do ní propadly jak herečky, tak štáb. "Občas jsme na ně s Bárou Chalupovou byli přísní a nepříjemní, protože jsme měli pocit, že máme na place tři zpovykané fakany," vzpomíná Klusák. Snímek V síti, jak už je u Klusákových projektů tradicí, celý tento proces vytváření iluze pečlivě mapuje. A teprve když se v ní hrdinky i diváci pohodlně zabydlí, zapnou se falešné profily na několika sociálních sítích. A začnou chodit stovky žádostí o přátelství.

V síti je důkladně vystavěný, nasvícený, ozvučený i sestříhaný film. Po předchozím titulu Svět podle Daliborka Klusák pokračuje ve snaze vytvořit formálně velmi precizní dílo, s nároky, jaké jsou v Česku kladené spíše na hrané snímky. Svět podle Daliborka byl až příliš rozkročený mezi dokumentární a hranou estetikou, ale také tematicky. Fungoval lépe jako smutný portrét výstředního muže s nedospělými zálibami a extremistickými sklony než jako obraz samotného neonacismu.

Novinka V síti se naopak cele soustřeďuje na zkoumaný fenomén a podřizuje mu i formální stránku. Tvůrci nevytvářejí žádný démonický obrázek o nevinných dívkách, na které číhá na druhé straně obrazovky absolutní zlo. Ani nechtějí pořádat hon na "prasáky". Naopak ukazují mnoho různých podob, jaké může mít komunikace dospělého muže a domněle nezletilé dívky mířící k sexuálnímu uspokojení predátora.

Místy je to odpudivá podívaná − hlavně kvůli bezohlednosti mnoha mužů, kteří neváhají děti degradovat na objekty své se­xuální touhy. Začátky videohovorů, v nichž rovnou kdosi zcela neskrytě (když nepočítáme rozkostičkování) masturbuje, dovedou znechutit. Tvůrci ale nikdy nejdou za hranu, nezahrnují diváky přílišnou záplavou hnusu. Ve filmu je naopak i spousta vtipných, odlehčených míst, která přirozeně vyvěrají ze situace. Dívky někdy švitoří mezi sebou, jedna při dlouhém tichu na svých sociálních sítích naoko vzdychá, že ji nikdo nechce. A mnozí z mužů jsou ve svém počínání směšní. Třeba jeden s vizáží a hlasem venkovského balíka, který mimo záběr onanuje a na přímou otázku odpovídá: "Já si tu něco leštím." Pak zavěsí.

To rozesměje nejen herečku, ale i štáb a přítomné odborníky, jejichž reakce jsou občas ve filmu vidět. "Nejradši bychom zůstali za kamerou. Nechcete se točit při tom, jak někoho vystavujete tomu, že před nimi muži masturbují," poznamenává Klusák, že jejich rozhodnutí být občas v záběru má především solidární povahu.

Navzdory drsnému tématu je nakonec V síti jedním z divácky nejvstřícnějších Klusákových filmů. Ne že by z něj bylo lehko u srdce. Ale proto, že je to přesně vystavěný dramatický tvar s jasnými vzestupy a pády, který se prožene po celém spektru emocí. Navíc jen těžko bude tentokrát tvůrcům někdo spílat za přílišný aktivismus nebo že stojí jen na jedné straně. Není to snímek o pedofilech, kteří do podobných interakcí s dětmi vstupují jen v minimálním procentu případů. Je to především film o necitlivosti a bezohlednosti, která sílí v celé společnosti. Jen v této formě dalece překračuje hranice práva i morálky.

[Cykle02]

Roman Kelbich

[Cykle02]

[Cykle02]

V síti: past na sexuální predátory, kteří v online prostoru útočí na nezletilé dívky [recenze filmu] (AVmania.cz)

3 herečky, 3 pokojíčky, 10 dní a 2458 sexuálních predátorů. Psychosociální experiment, který naléhavým způsobem otevírá téma zneužívání dětí na internetu.

Plusy	Minusy	Hodnocení
+Způsob, jakým se tvůrcům k tomuto tématu podařilo nasměrovat pozornost široké veřejnosti.	-Divák ví, že tvůrci trochu návodně pracují s jeho emocemi a přesto se jim neubrání.	8/10

Nejen díky desítkám rozhovorů s tvůrci dokumentu i jeho protagonistkami, které v něm na sebe berou identitu nezletilých dívek, jste určitě zaznamenali masivní a v několika fázích už od loňska běžící reklamní kampaň k filmu V síti. Ten naléhavým způsobem otevírá téma zneužívání dětí na internetu sexuálními predátory. Dokument tuto problematiku nejen mapuje, ale šíří i osvětu o ní a přispívá tak k prevenci tohoto nebezpečného jevu.

Psychosociální experiment

Režisér Vít Klusák se ve svých dokumentech, ať už vytvořených samostatně (Matrix AB, Svět podle Daliborka), nebo ve spolupráci s Filipem Remundou (Český sen, Český mír, Dobrý řidič Smetana), vždy věnoval důležitým tématům, jež hýbou společností.

U jeho dokumentů se silně autorským rukopisem a zviditelněním role jejich tvůrce, se zároveň objevovaly výhrady, že ve snaze upozornit na nějaký fenomén tuto realitu pouze nezaznamenávají, ale režisér jí manipuluje a posouvá ji do stylizované podoby. Nejvýrazněji se tyto hlasy ozývaly asi u portrétu neonacisty Daliborka.

U dokumentu V síti, který Klusák vytvořil ve dvojici s Barborou Chalupovou, vykládají tvůrci karty na stůl a odhalují nám svou tvůrčí metodu i pravidla, jichž se budou během svého psychosociálního experimentu držet. Dokument pak zaznamenává jeho průběh i to, co během něho zjistili o sexuálních predátorech a motivacích jejich chování.

Celý tento projekt vznikl, když na podzim roku 2017 Klusáka oslovila jedna telekomunikační společnost, zda by pro ni nenatočil virální video, které by upozornilo na strmě vzrůstající čísla zneužitých dětí na českém internetu. Vít Klusák k projektu přizval kolegyni Barboru Chalupovou a společně se pustili do rešerše formou pokusu.

Na serveru lidé.cz vytvořili důvěryhodně vypadající falešný profil 12leté dívky Týnušky a čekali, co se bude dít. A dělo se. Během prvních 5 hodin existence profilu dívku oslovilo 83 mužů ve věkovém rozmezí 23 až 63 let a to v drtivé většině s explicitními výzvami ke společné masturbaci pomocí videohovoru. Mnozí z nich bez předchozího upozornění posílali fotografie svých ztopořených penisů, případně odkazy na nejrůznější porno, včetně zoofilního.

Volavky na predátory

Dvojici dokumentaristů materiál natolik šokoval, že se rozhodla toto téma zpracovat nikoliv formou krátkého spotu, ale celovečerního dokumentu, který by tento jejich výzkum rozvedl. Jeho hlavní linka tak sleduje psychosociální experiment, pomocí něhož tvůrci zviditelňují, s čím se v online prostoru potýkají děti a především dívky ve věku 11 až 13 let.

Tři zletilé herečky s dívčími rysy Anežka Pithartová, Tereza Těžká a Sabina Dlouhá prostřednictvím falešných profilů na sociálních sítích (Facebook, Skype, Lidé.cz) předstírají, že jsou dvanáctileté dívky Týnka, Míša a Niky. Ve věrných kopiích dětských pokojíků, postavených ve filmovém ateliéru, chatují a skypují s muži všech věkových kategorií, kteří je na internetu vyhledali a oslovili.

Během deseti dnů trvání tohoto experimentu jich bylo 2458. Drtivá většina z nich po dívkách požadovala sex prostřednictvím videohovoru, u něhož se část z nich uspokojovala, posílala jim fotografie a videa svých přirození, odkazy na pornografii, vyzývala je k svlékání nebo aby ony poslaly své intimní fotografie. Jen jeden ze skoro dvou a půl tisíce mužů si s dívkou chtěl jen psát, na což štáb dokumentu reaguje dojetím v záplavě všech těch oplzlostí, s nimiž se musely potýkat.

Etická pravidla chování dívek během tohoto kontrolovaného experimentu byla přitom dopředu dána. Dívky nesměly dotyčné muže nijak provokovat, tedy flirtovat s nimi, navazovat s nimi kontakt jako první a od počátku hovoru měly zdůrazňovat svůj nezletilý věk.

Aby byla iluze dvanáctiletých dívek dokonalá, tak kromě líčení, oblečení nebo plakátů v pokojíčcích dívek jsou tyto zaplněné i opravdovými předměty z dětství hereček. Věci z jejich života se tak vztahují k jejich reálné minulosti, na fingovaných profilech pak mají fotky z doby, kdy jim bylo tolik, kolik v dokumentu předstírají.

Obecnější vzorce predátorského chování

O jak závažné téma jde, potvrzuje ve filmu už casting hereček na úlohu oněch tří dívek, kdy z 23 adeptek 19 potvrdí, že útok predátora na internetu zažilo. Po jedné z nich muž požadoval panenskou moč. Ve stovkách mužů, kteří se dívkám ozvali, pak členka štábu, maskérka, odhalí totožnost jednoho z nich.

Tvůrci zkoumají jak fenomén nevyžádaného sextingu, tak modely predátorského chování na internetu. K požadavkům sexuálního charakteru na dívky docházelo ze strany mužů většinou už během prvních třech minut jejich hovoru. Z těchto mužů si pak tvůrci vyberou několik z nich a sledují eskalaci jejich jednání vůči dívkám v delším časovém záběru, který má poukázat na obecnější vzorce predátorského chování jako je vydírání a zastrašování i na to, jaký typ mužů se ho dopouští.

Statistiky říkají, že nejde o pedofily, těch je mezi nimi jen 3 až 5 procent. Jde spíš o muže, kteří si užívají, že mohou dívkami manipulovat, dostávat je pod tlak třeba tím, že jim vyhrožují, že zveřejní jejich odhalené fotky, pokud neudělají to, co po nich požadují. Společné pro ně je, že je pojí narušené vztahy v rodině nebo s okolím, netečnost vůči pocitům druhých, nějaká frustrace, prázdnota uvnitř nich, kterou zaplňují tímto způsobem.

Zkoumání toho, kam až jsou ochotní zajít, pak ústí do reálné konfrontace dívek s nimi pod dohledem skrytých kamer a profesionální ochranky. Jde o muže, kteří toto setkání sami iniciovali, a je zajímavé sledovat, jak potom, většinou bez známky sebereflexe, své selhání komentují.

Dohled odborníků

Jejich chování a jednání po celou dobu v hale, kde tento experiment probíhal a kde sídlil štáb, sledují a komentují experti, například ředitelka Linky důvěry, psycholožka, sexuoložka, právník nebo kriminalista se specializací na kyberkriminalitu.

Ti všichni mimo to, že slouží jako podpora protagonistkám experimentu, zasazují ukázané modely predátorského chování do širších souvislostí a přispívají k tomu, že dokument má i výrazný edukativní rozměr. Na mnoho otázek, které vzbuzuje, ale odpověď nemají, třeba zda a jak regulovat sociální sítě, na nichž k takovému jednání dochází. Internet je svobodný a odpovědnost za to, na jakých platformách a jakým způsobem děti komunikují, se tak přenáší především na rodiče.

Odborníci, kteří po celou dobu tok experimentu, spolu se štábem, usměrňovali a radili dívkám, jak s predátory komunikovat, zároveň prostřednictvím něj upozorňují, jaký může mít tento druh konverzace dopad na jejich psychiku. Že mohou mít problémy v navazování partnerských vztahů, propadat panickým stavům z pocitu ohrožení apod.

Rozpoutání debaty ve veřejném prostoru

Stominutový dokument proto vznikl i v kratší, hodinové verzi, určené pro školy, s názvem V síti: Za školou. Ten nemá obsahovat tolik záběrů sexuální povahy a má být posílen jeho edukativní ráz o praktické rady, návody a komentáře hereček, které si zkušeností se sexuálním obtěžováním na internetu samy prošly. Tato kratší verze je určená pro děti od dvanácti let, ta delší je vhodná od 15 let.

Ale i rodiče, kteří by navštívili onu plnou verzi v doprovodu svých dětí, se nemusí obávat explicitnosti přehlídky penisů. Ten amorální hnus, který se na nás valí, spočívá především v chování těchto predátorů. Jejich tváře jsou za pomocí digitální masky rozostřené, ale jejich hlas mohou identifikovat ti, kteří je znají.

Tvůrcům nejde o jejich stigmatizaci, o vyvolání honu na ně, i když materiál z natáčení policii na její žádost poskytli a ta na základě něho začala jednat. Snaží se vyvolat o tomto tématu debatu, o čemž svědčí nejen množství rozhovorů, které k němu v rámci propagace filmů poskytli a poskytují, ale i chystaná verze pro školy a s ní spojená tour tvůrců po Česku a také kniha, v níž by měli dostat větší prostor k výpovědím sami predátoři.

Rozpoutat debatu ve veřejném prostoru se jim povedlo už před uvedením dokumentu a je opravdu jejich zásluha, že se o zneužívání dětí na internetu v posledních měsících víc mluví. Zda a jakým směrem se tato debata vyvine a jestli přispěje k větší odpovědnosti provozovatelů online služeb, uvidíme. Míra společenské prospěšnosti dokumentu je ale už teď veliká v tom, jak se tvůrcům podařilo k tomuto tématu nasměrovat pozornost široké veřejnosti.

V síti

• Žánr: dokumentární
• www.vsitifilm.cz/
• Česko, 2020
• Scénář: Vít Klusák, Barbora Chalupová
• Režie: Vít Klusák, Barbora Chalupová
• Hrají: Tereza Těžká, Anežka Pithartová, Sabina Dlouhá, Karolína Zachová, Vít Klusák, Barbora Chalupová, Barbora Potužníková, Jan Vlček
• Distribuce: Aerofilms
• Distribuční premiéra v ČR: 27. 02. 2019

[Cykle02]

Klus jako sexuální predátor: Moje role je symbol, výhrůžek se nebojím, čtu je denně (Aktualne.cz, Emma Smetana)

Anonymita internetu dává prostor našim démonům, to je třeba zpřehlednit. Měli bychom být na sítích s fotkou a registrovaní. Jsem herec, rád se roli úplně odevzdám, řešili jsme, jestli ta stylizace není přehnaná, ale je to symbolické. Chystáme i přednášky pro školy, říká Tomáš Klus, který natočil klip k písni Kde je Máma na podporu filmu Víta Klusáka V síti o sexuálních predátorech.

Video s rozhovorem webu.

[Cykle02]

A nevadí, že je mi 12? ptají se ve filmu V síti herečky Tereza Těžká, Anežka Pithartová a Sabina Dlouhá. Nechaly se namaskovat za náctileté a pro účely natáčení dokumentu komunikovaly se sexuálními predátory na internetu. Jak moc se to dá brát jako role a kdy přichází reálné znechucení? Jak si mohly pomáhat vzájemně a kdy byl potřeba psycholog? A věří, že ta zkušenost aspoň někomu pomůže? Ptá se Lucie Výborná.

Jak se říká Člověk už se skoro bojí otevřít konzervu, aby na něj nevyskočil Klusák s tím jeho dokumentem.

[Cykle02]

Dokument V síti vidělo přes víkend 115 245 diváků. Je to nový rekord (Lupa.cz, Jan Vaca)

Dokumentární film V síti, který mapuje chování sexuálních predátorů na internetu, vidělo jen během víkendu 115 245 diváků. Na své facebookové stránce to oznámili tvůrci filmu.

Podle společnosti Aerofilms, která je distributorem filmu, je to srovnatelné s českými hranými komečními hity. „Jedná se o historicky nejlepší první víkend dokumentu v českých kinech (doposud toto prvenství držel film Michael Jackson’s This Is It s 91 824 diváky) a 9. nejlepší první víkend českého filmu,“ uvedli zástupci Aerofilms.

Z českých dokumentů byl zatím nejúspěšnější dokument Trabantem do posledního dechu. Ten v roce 2016 vidělo v kinech za první víkend přes 18 tisíc lidí.

O filmu jsme si před premiérou povídali s výkonnou producentkou Pavlou Klimešovou.

Podcast s ní si můžete poslechnout zde: Pavla Klimešová (V síti): Šokovalo nás, jak brutálně sexuální predátoři útočí

Tvůrci filmu ještě před natáčením vytvořili falešné profily tří dvanáctiletých dívek. V dokumentu je hrají dospělé herečky s mladistvým vzhledem (postavy jménem Michaela Soukupová, Týna Junová a Nikola Komárková).

Štáb filmu pak strávil ve studiu, v němž vyrostly i tři dětské pokojíčky, celkem deset dnů. A během nich zaznamenal celkem 2458 mužů, kteří se od dívek snažili získat intimní fotografie nebo videa. Dokument, jehož režiséry jsou Vít Klusák a Barbora Chalupová, zachycuje i explicitní sexuální chování některých útočníků.

[Cykle02]

Kdo chytá v síti - Marika Pecháčková (Databáze knih)

Internet je jediné místo, které neodděluje svět dětí a dospělých. Režiséři Vít Klusák a Barbora Chalupová založili na internetové seznamce fiktivní profily tří dvanáctiletých dívek jako výchozí bod výbušného dokumentu o internetových predátorech V síti. Do pěti hodin se jim ozvalo přes osmdesát mužů. V navazujícím souboru rozhovorů najdete hlubší rozbor postav z filmu, který vyvolal obrovský rozruch ještě před vlastním odvysíláním.

DISKUZE KE KNIZE KDO CHYTÁ V SÍTI (SEKCE KNIHY)

[Cykle02]

Radio Wave

Je doma Ála? Aleš Stuchlý a Vít Schmarc z filmově-kritického magazínu Čelisti tentokrát uvízli V síti. Je dokument Báry Chalupové a Víta Klusáka zasloužený blockbuster nebo jde především o laboratorium oplzlostí? A co na to Petr Čepek?

Buď safe online

Buď safe online je společný projekt Jirky Krále a odborníků z Avastu. Naučíme vás, jak být na internetu v bezpečí. Technologie, aplikace, sociální sítě i hry jsou naše parketa, a proto máme se soukromím a bezpečností v online prostředí velké zkušenosti, o které se s vámi rádi podělíme. Mrkněte na videa, které jsme společně natočili a zjistěte, na co si dát pozor. Pokud se vám budou líbit, budeme rádi, když jim dáte like nebo je okomentujete.

[Kasz]

Nemůžete někdo těm klukům z Radia Wave napsat, že ČEPEK není Česká pedofilní komunita, ale Československá pedofilní komunita?

[Cykle02]

Nemůžete někdo těm klukům z Radia Wave napsat, že ČEPEK není Česká pedofilní komunita, ale Československá pedofilní komunita?

Rozkaz