Ulice (báseň)

Ulice

Šel jsem takhle ulicí, v jednom letním dni,
proti mě šla holčička, ale byla ještě daleko,
pomalu jsem se vám blížil k ní,
a viděl jsem, že oděna je na lehko.

Krátké bílé šatičky vám měla,
a blonďaté vlásky, pod ramena sčesané,
modré oči, doplněné krásou těla,
lesklé bílé sandálky, jak čerstvě kupované.

Ani jsem se nedivil, že má takto lehký šat,
na blankytném nebi ten den slunce pěkně hřálo,
a já jsem si mohl v duchu jen tak přát,
aby se na mě to malé děvče mile pousmálo.

Netrvalo nijak dlouho, a již jsme se míjeli,
na jejím krku pěkné dřevěné korálky,
sklouzl jsem na ně pohledem, trochu nesmělý,
slušely jí jako spanilé princezně z pohádky.

Její překrásné nožičky mi vpálily světlo do očí,
pohlédla mi do tváře a zlehka se usmála,
přál jsem si z celého srdce, ať tato krása nekončí,
jako by touha, ji milovat, ve mě ohnivě vzplála.

Byla již za mnou, já za ní se ještě otočil,
i ona se otočila se svým rozkošným úsměvem,
ach jo, ten mizerný osud to celé rychle ukončil,
ta roztomilá holčička zmizela kdesi za domem