. Tak kde začnem....Dětství jsem prožil docela v klidu a míru, ale s jedním háčkem. Neměl jsem kamarády a byl jsem sám. Ven jsem moc nechodil , protože jsem sám nechtěl a bál jsem se dětí i ostatních lidí a kontaktu s nimi vlastně to přetrvává doposud. Řekl bych o sobě že jsem introvertní člověk , který nevyhledává společnost lidí.
Jak jsem psal dětství jsem prožil relativně v klidu až na školu. Ve škole jsem musel snášet ( asi jako většina dětí už) šikanu, výsměchy i takové fórky jako zapálení mikiny nebo lámaní pravítek. Neměl jsem kamarády ani ve škole, ale to bylo do chvíle kdy k nám nastoupil nový klučina do 1. Třídy ( já byl ve 4.té
) a jsme se seznámili. Po letech jsme si k sobě vypěstovali vztah a já jsem pocítil první kamarádství, ale nevedlo to k ničemu vážnějšímu k tomu se dostaneme za chvíli. Jak roky plynuly a já byl v 6. Třídě kamarád přestoupil na jinou školu a my jsme se už vůbec neviděli, protože si našel jiné kamarády a tak jsem začal chodit do sboru. ( začátek mých strastí a dnešních depresí 
) V 6. Třídě jsem nastoupil do sboru. Ze začátku se mi tam nelíbilo, jak jsem poprvé vstoupil do dveří všichni ze zkoušky se na mě otáčeli a dívali se "kdo to nový přišel". Asi po půl roce jsme si vyjeli se sborem na 3 dny na soustředění do hor. Jak to bývá tam jsem se seznámil s hodně kamarády, ale zase vtípky jako schovávání batohu ( a podobné věci, které jistě asi někteří znáte
takže je nebudu popisovat ). Ve sboru se mi hodně líbilo a pak to přišlo. ( jako z nějakého napínáku co?? )Přišel k nám nový malý kluk, řikejme mu třeba Max ( moc se mi líbí jméno Max ). S Maxem jsme si ze začátku vůbec nerozuměli dělali si naschvály a furt se hádali kdo vedle koho bude sedět ( úplně hádky o banálních věcech mě dokázalo naštvat všechno
). Jak byl večer a my jsme hráli hry ( na dalším soustředění ) jsme se trochu více poznali. Už jsem ho neměl za malého rozmazleného ( dovolím si užít slovo ) dementa. Jak jsem se kamarádil s Maxem tak jsem k němu začal pociťovat zvláštní pouto, když jsme vedle sebe seděli měl jsem pocit se s ním pořád držet za ruce. V tu chvíli jsem začal pociťovat první lásku . Byl i jsem hodně žárlivý vždycky když se kolem Maxe motala nějaká holka nebo kluk myslel jsem , že je zakopu někde hluboko pod zem . Čas plynul a já byl v 1. Na střední a měl jsem odhodlání říct mu vše co k Maxovi cítím. Na dalším soustředění jsem scházel schody a viděl jsem Maxe v prázdné jídelně a řekl jsem mu: " chtěl bych si s tebou o něčem promluvit" . Max se klidně posadil, ale já jsem dostal úplně strach ( nevěděl jsem z čeho) a rozbrečel jsem se a utíkal do pokoje. On utíkal za mnou a ptal se co se mi stalo , ale já řekl ať jde pryč a o nic se nestará.
V 3.ku na střední se Max hlásil na gymnasium a já byl velmi šťastný , že ho na něj přijali. Po Vánocích jsem dostal odvahu mu vše napsat a napsal jsem dlouhou slohovku ve, které se mu vyznávám,ale on mi napsal , že jí nemá čas číst tak jsem mu to napsal ve zkratkách. Na chatu jsme se dost pohádali potom jsme spolu nemluvili vůbec, mrzelo mě to, protože když jsem Maxe neviděl dlouhou dobu měl jsem z toho deprese a jsem schopný i probrečet celý den.
Nakonec jsme si zašli ven a vše jsme si vysvětlili neměl jsem už před ním co skrývat a tak odpovídal na všechno na co se ptal nakonec jsme si řekli, že pro oba bude lepší když začneme od znova a jsme zase přátelé, ale já vždycky k Maxovi budu cítit něco víc
Je to trochu delší no, ale vy jste určitě šikovní čtenáři.
ps. Omlouvám se za chyby v textu neopravoval jsem a nečet jsem po sobě.
