Vnitřní Coming out
Poprvé jsem si uvědomil že mě přitahují preadolescentní děvčata už na základní škole, v sedmé či osmé třídě. Tehdy to nebyl tak velký rozdíl, ale bylo mi to divné a čekal jsem, že mě to přejde. Nepřešlo. V patnácti a šestnácti se mi sice líbily i vrstevnice ale stále více jsem obdivoval krásu desetiletých školaček. V osmnácti už to byl problém. Ale nevěděl jsem co s ním. Když mi to v devatenácti přerůstalo přes hlavu, rozhodl jsem se vyhledat odbornou pomoc. Moje závodní lékařka mě poslala za doktorem Weinbergerem. Na první pohled sympaťák, připomínal mi Vondrušku z Cimrmanologů. Protože jsem se nedokázal dost dobře vyjádřit (jako autista jsem měl tehdy daleko větší problémy s komunikací než dnes), zahrál to do autu s tím, že se mi nechce na vojnu. Neměl čas, v čekárně čekalo stabilně asi třicet důchodců. Později jsem chtěl po závodní lékařce aby mně poslala k jinému doktorovi ale na to mi řekla, že mně nikam posílat nebude, ať si ho najdu sám ale že se domluvila s ostatníma doktorama a vojákama, že mně na vojnu vezmou ať už mi něco je nebo ne. Později si ten výrok pochopitelně „nepamatovala“. Podotýkám, že jsem nikdy o vojně neřekl ani slovo a ani po nikom nechtěl „modrou knížku“. Takže jsem to vzdal. Byl jsem odveden na Slovensko. Na vojně se ty problémy zhoršily. Kontaktoval jsem katolického kněze, který mne seznámil s výbornou psycholožkou a ta mi pomohla dostat se do vojenské nemocnice, kde jsem konečně byl odborně vyšetřen, byla mi stanovena diagnóza „pedofilní sadista“ a byl jsem propuštěn z armády s tím, že se budu muset ambulantně léčit. Když jsem chtěl, aby řešili i můj autismus, řekli mi, že se to neléčí ale že znají v Brně (kde jsem bydlel) výborného psychiatra na kterého se mám obrátit. Nějakého doktora Weinbergera…
Vnější Coming out
První vnější coming out nastal nedobrovolně v mých dvaadvaceti letech. Moje babička našla a přečetla mnou psané a očividně špatně schované dětské sadistické
porno povídky. Nesla to strašně. Vyhodila mně z bytu a pak šla skočit na nádraží pod vlak. Naštěstí zrovna žádnej nejel, tak ji lidi vytáhli z kolejí a poslali domů. Tak se to o mně samozřejmě dozvěděla i máma a brzy i další příbuzní. Babička se pak šla poradit s nějakým psychologem či psychiatrem a ten jí vysvětlil, jakou udělala chybu, že je to vlastně dobře, že je to jen na papíře a že to nedělám doopravdy. Později jsem se šel dobrovolně léčit a v Černovické nemocnici jsem to přiznal i tátovi. Nikdo z toho nebyl nadšený ale nikdo mne kvůli tomu nezavrhl. Mezi některými příbuznými jsem se setkal s nechápavým postojem ale jakousi nucenou tolerancí. Jiní mi vyloženě pomohli mé problémy řešit.
Druhý vnější coming out nastal asi o půlroku později v práci, jak už jsem zmínil v jiném vláknu: svěřil jsem se svému kolegovi, kterého jsem měl za přítele. Podle jeho reakce, oprávněně. Stejně jako všichni ostatní mi v mých problémech radil, abych si našel ženskou. A to už jsem zkrátka nevydržel a řekl mu, že to je právě ten problém, protože jsem na holčičky. Sice byl překvapený ale neodepsal mně. Samozřejmě ho zajímalo, jestli ubližuji dětem, ale i jeho samotného taky potěšilo, že jsem se mu svěřil, protože to dokazuje jistou důvěru v toho člověka. No, neuvědomil jsem si, že máme otevřené dveře od šatny a na chodbě zrovna byly dvě kolegyně, pro které to, co slyšely byla neuvěřitelná zpráva. Hned přiběhly a ptaly se – Ty jsi na holčičky? Nebyly vyděšené, jen překvapené. Usmívaly se na mně s vytřeštěnýma očima. Ani jejich reakce na mé přiznání nebyly odmítavé, tedy nějaké opovržení. Toho jsem se dočkal od jiného kolegy, který však na takovou mou chybu čekal, aby jeho dřívější chování vůči mně mohl podpořit nějakým důvodem. Měl jsem totiž někdy o korunu na hodinu víc než on a na jeho protesty mu mistr řekl – až budeš dělat jako on, tak budeš taky mít. Teď měl na mně páku, jak dokázat, že nejsem tak dobrej člověk, jak si někteří myslí. A rekce mistra na jeho drb o mojí úchylce? - No a co? To je jeho věc. Proč to vůbec řešíš?
Od té doby žádný coming out neproběhl. V té práci jsem dávno skončil a prošel mnoho jiných zaměstnání a vystřídal přátele a známé. Dlouhou dobu jsem přístupný k veřejnému coming outu. Ale mnoho let jsem bydlel se svou ženou a dětmi na vesnici. V rámci ochrany svých dětí jsem tuto možnost prozatím zavrhnul. Nechtěl jsem, aby moje děti potkávali na vesnici lidi a slyšeli, hele, to je dcera toho pedofila, nebo se ptali mé ženy, jak může mít dítě s pedofilem, to jí nevadí, když je zneužívám? A tak podobně. Teď už tři z mých dětí dospěly a dvě mladší holky bydlí u exmanželky, takže v mém případě nevidím s coming outem problém. Samozřejmě nehodlám běhat po Brně a vykřikovat – Já jsem pedofil! Jde hlavně o to, to netajit.
Pokud se někdo bojí, že tímto přijde o přátele, mýlí se. Pokud vás přítel zavrhne, žádného jste neměli.
