Vlastní zkušenosti s vnějším coming outem

[Marco Freeman]

Vlastní zkušenosti s vnějším coming outem

Spousta pedofilů si v průběhu svého života položí otázku, zda by se se svou orientací měli někomu svěřit. Myslím, že by bylo dobré vytvořit nějaké souhrnné téma, ve kterém se tito lidé budou moci dočíst, jak to s coming outy měli ostatní, ať už aby posbírali zkušenosti, jak se někomu svěřit, aby jim to pomohlo v rozhodnutí, zda se vůbec svěřit, nebo aby je to případně připravilo i na situace, které ze svěření vyplynuly.

A nyní k otázkám:

• Svěřili jste se rodičům či sourozencům?
• Svěřili jste se partnerovi či vlastním dětem?
• Svěřili jste se dětem ve svém okolí?
• Komu jinému jste se svěřili?
• Co vás k tomu vedlo?
• Jaké reakce jste zažili? Máte nějaké veskrze negativní či pozitivní vzpomínky?
• Jak zpetně pohlížíte na svůj coming out? Myslíte si nyní, že by se to bylo dalo udělat lépe?
• Bylo pro vás se někomu určitému svěřovat snazší/těžší? Proč?
• Koho jste si "vybrali" na svůj první coming out?
• Jste rádi, že jste coming out v minulosti podstoupili?
• Plánujete se svěřit ještě někomu dalšímu?

Otázky jsou pouze orientační, není nutné je zodpovídat či se jich striktně držet. Je to jen odrazový můstek pro ty, kteří by třeba nevěděli, jak a čím začít.

Doplňující článek:
Coming out

[Marco Freeman]

Témata na fóru související se zkušenostmi s vnějším coming outem

• Môj prvý coming out
• Coming out - jak na rodiče?
• Můj trošku bláznivý coming out
• Trochu nepovedený coming out
• Je coming out dobrý nápad?
• Coming Out a dieťa
• Coming out k mé manželce
• Příběh uživatele Pája

Chcete-li se sami svěřit s vašimi zkušenostmi s vnějším coming outem, využijte tohoto mnou založeného tématu a nezakládejte další, které zbytečně v mnoha jiných tématech zapadne.

Kdyby někdo na fóru našel další dosud nezařazené téma o vnějším coming outu, upozorněte mě na to pomocí SZ a pošlete odkaz. Děkuji.

[haizi]

Zatiaľ nikto? Dobre, tak skúsim ja.

Svěřili jste se rodičům či sourozencům?

Matke.

Svěřili jste se partnerovi či vlastním dětem?

Nemám.

Svěřili jste se dětem ve svém okolí?

Určite nie. Načo?

Komu jinému jste se svěřili?

Kamarátom, kamarátkam, dokopy asi 5 ľudí.

Co vás k tomu vedlo?

Matke alkohol (sorry), ostatným nejaká nevysvetliteľná túžba byť úprimný.

Jaké reakce jste zažili? Máte nějaké veskrze negativní či pozitivní vzpomínky?

Pri kamarátkach veľmi pozívne reakcie, priali mi, aby som si nášiel nejakého chalana, s ktorým by som mohol byť štastný (mal s ním kamarátsky vzťah, o sex mi nejde). Pri kamarátoch veľmi neutrálne, "rešpektovali" to, ale v podstate to nepochopili, ani ma nepodporovali. Matka to ani po niekoľkých rokoch nechce pochopiť, vraj aj iba priateľské vzťahy nás a detí tým deťom nemôžu byť prospešné anikdy nebudú, budú vždy iba detrimentálne, ale nevyhodila ma z domu a navonok ma neodsudzuje, za čo asi musím byť rád.

Jak zpetně pohlížíte na svůj coming out? Myslíte si nyní, že by se to bylo dalo udělat lépe?

Áno. Matke som to nikdy nemal povedať, lebo ona sama si to berie za vinu a nechce si to dať vyhovoriť. Comingouty kamarátom v podstate neľutujem.

Bylo pro vás se někomu určitému svěřovat snazší/těžší? Proč?

Matke. Predsa len, matka je matka, a pokial s rodičmi stále žijete, následky môžu byť v podstate fatálne (aj keď tu neboli, ale keby sa to dozvedel otec, tak by boli).

Koho jste si "vybrali" na svůj první coming out?

Najlepšieho kamaráta, mali sme obaja 15 rokov.

Jste rádi, že jste coming out v minulosti podstoupili?

Znovu. Kamarátom áno, matke nie.

Plánujete se svěřit ještě někomu dalšímu?

Asi jo. Ale rodine nie, je to príliš riskantné.

[Mato]

Rodičom ani súrodencom som sa nikdy nezveril a ani neplánujem. Nie preto, že by ma nepochopili, ale táto záležitosť by ich mohla zraniť a mohli by sa viniť navzájom, čo by som určite nechcel. Mám spôsoby, ako zvládať túto orientáciu a teda coming out rodičom by ani mne ani im nijako nepomohol.

Coming out prebehol približne 10 ľuďom. Niektorí boli z nutnosti, pretože som sa potreboval zdieľať a iní zasa z toho, že som potreboval byť úprimný, aby som mohol posunúť kamarátstvo na vyššiu úroveň (samozrejme stále kamaráti, len na úrovni súrodenca). Stretol som sa prevažne s pozitívnou reakciou a potom samozrejme bol odlišný čas vstrebávania a chápania celej situácie. Hodne záležalo od jednotlivca a toho, koľko sa pýtal a ako bol následne otvorený novým veciam.

Deťom nikdy. Nebolo by to správne, to nepatrí do detského sveta a určite by to nepochopili tak, ako by som im to vysvetľoval, pochopili by to po svojom, čo by mohlo mať zlý dopad do prítomnosti a hlavne budúcnosti (aj z detí budú raz dospelí).

Niektoré coming outy by som teraz vzal späť, ale viem, že vtedy som ich potreboval, takže ťažko sa k tomu postaviť teraz. Niektoré comig outy boli vykúpením a ťažím z nich doteraz.

Prvý coming out bola moja kamarátka- to bola situácia, keď som bol šialene zamilovaný a potreboval som sa zdieľať a vyrozprávať a porovnať situáciu s heteráckou zamilovanosťou, čo sa úspešne podarilo.

Zveriť sa niekedy v budúcnosti? Ťažko povedať. Neplánujem. Už nie som v puberte a nepotrebujem to tak. Vedia to istí ľudia a to mi asi stačí. Iná situácia by bola, keby som bol prinútený ku coming outu z viacerých dôvodov. Takže ak by niekedy bol ďalší coming out, musela by tomu predchádzať nová a zaujímavá situácia, či nepredpokladateľný zvrat udalostí či moje alebo niekoho iného bezpečie.

[Filip]

Svěřili jste se rodičům či sourozencům?

Rodičom a psychologičke. Aj keď tá ma na to sama naviedla.

Svěřili jste se partnerovi či vlastním dětem?

Nemám, takže nie. Ale ak by som mal tak hej. Minimálne partnerovi, partnerke. Deťom nie.

Svěřili jste se dětem ve svém okolí?

Nie. A ani to nepotrebujú vedieť. Nie je to pre ne dôležité.

Komu jinému jste se svěřili?

Nikomu.

Co vás k tomu vedlo?

Chcel som povedať pravdu a dostať to zo seba.

Jaké reakce jste zažili? Máte nějaké veskrze negativní či pozitivní vzpomínky?

Pozitívne reakcie.

Jak zpetně pohlížíte na svůj coming out? Myslíte si nyní, že by se to bylo dalo udělat lépe?

Hej. Mohol prísť skôr tak o 10 rokov.

Bylo pro vás se někomu určitému svěřovat snazší/těžší? Proč?

Neviem. Oba boli ťažké. Ale zase nie hrozné. Ten prvý bol asi ťažší.

Koho jste si "vybrali" na svůj první coming out?

Už som si vybral. Rodičov.

Jste rádi, že jste coming out v minulosti podstoupili?

Áno.

Plánujete se svěřit ještě někomu dalšímu?

Šanca tu je, ale myslím že nie.

[Mathias8]

Svěřili jste se rodičům či sourozencům?

Nie. Nikdy to neurobim. Rodicom nikdy. Nepochopili by to to je za prve. Za druhe by si matka vycitala chybu pravdepodobne a otec by mi zneprijemnoval tim zivot. Nie dakujem neprosim. Raz som mu povedal ze sa mi pacia male ale to som mal asi 15. Bola to chyba ani sam neviem preco som mu to povedal. Trvalo hrozne dlho nez sa mi podarilo ho presvedcit ze to nieje pravda a ze som iba zartoval. Nastastie nato zabudol.

Svěřili jste se partnerovi či vlastním dětem?

Partnerku nemam vlastne deti tiez nie takze nie nezveril.

Svěřili jste se detem ve svém okoli?

Nie. Nepokladam to za potrebne ani vhodne. Ale niekedy mam tuzbu povedat - "mam ta rad" no nikdy to zo mna nevyslo.

Komu jinému jste se svěřili?

Zveril som sa dvom dievcatam z rodiny. No..zveril. ono to je tak. Ta jedna to vie odvtedy co som sa prvykrat zamiloval. Povedal som jej iba do koho som zamilovany asi v 14 tak nejako. Osoba do ktorej som bol vtedy zamilovany mala 9 rokov. Zobrala to v pohode a odvtedy to vie no nebavime sa o problematike ani o mne len to skratka vie. Vie aj o tom do koho som bol vazne zamilovany. Mal som 18 a ona 11 ked sme sa spoznali. Ono nebyt jej tak by sa moj zivot uberal inym smerom to je jasne za co som jej vdacny. Lebo stala pri mne ked som chcel ist niekde ako pubertiak kde su aj deti ako psychicka opora vdaka comu som nadobudol trochu sebavedomia a postupom casu sa naucil prirodzene pohybovat medzi detmi. Len sa o mne a o tom nechce bavit. Je to naprd. Za tie roky je to ako keby precitala stvrt knihy a myslela ze vie cely dej. Neviem je to zvlastne. Velakrat mi dala aj pocitit ze som iny ked sa pohadame ale potom to je zase v pohode a zase bavime. Len ako vravim nebavime sa o tom lebo sa o tom nechce bavit. Len o tom vie. Ked som tu niekde pisal ze som o tom nikomu nepovedal mal som na mysli nie rodinneho prislusnika ale niekoho cudzieho.

Druha to vie asi rok mozno dva dozadu. Povedal som jej to narovinu. A ze som stim zmiereni. To bola chyba. Lutujem to. Neviem ako to zobrala. Povedala len ze sa o tom nechce bavit. Nechce aby som ju do toho zasvecoval. Tvari sa akokeby som jej to ani nikdy nepovedal. Tiez cele naprd. Naco je dobre zverit sa ked sa nemozes porozpravat dat to zo seba von lebo ten clovek sa o tom skratka nechce bavit a ani pocuvat?

co vas k tomu vedlo?

Byt pochopeni, vypocuty.

Jaké reakce jste zažili? Máte nějaké veskrze negativní či pozitivní vzpomínky?

Mam jednu pozitivnu vzpomienku. Ale tu si necham pre seba.

Jak zpetně pohlížíte na svůj coming out? Myslíte si nyní, že by se to bylo dalo udělat lépe?

Pohlizim tak ze keby som mohol vratit cas tak by som tej druhej to nikdy nepovedal. Citim sa divne pokazde ked sme spolu.

Bylo pro vás se někomu určitému svěřovat snazší/těžší? Proc?

Praveze ono to je skor tak ze v minulosti to bolo lahsie aj ked som to vnimal tazsie. Teraz mi robi omnoho viacej problem sa niekomu zverit aj ked chcem nejde to. Je to aj z toho dovodu ze si viacej uvedomujem nasledky a hlavne v mojej situacii dnes. Ak by to prasklo ublizilo by to vela ludom.

Koho jste si "vybrali" na svůj první coming out?

Nikoho som si nevybral prislo to samo od seba. Citil som ze mozem.

Jste rádi, že jste coming out v minulosti podstoupili?

V prvom pripade docela ano nemozem povedat nie aj ked nie som uplne spokojny. V druhom nie.

Plánujete se svěřit ještě někomu dalšímu?

Nie neplanujem. Sam od seba urcite nie..

[Dejwik12]

Zdravím cca před 4 dny jsem se svěřil své rodině. Tížilo mě to docela dlouhou dobu, ale máma už stejně něco tušila a měla narážky, takže myslím,že jí to ani nepřekvapilo ( možná trochu ) .

Stalo se to docela normálně, nezačal jsem toto téma já, ale máma. Vraceli jsme se z oslavy narozenin jednoho kutíka a cestou domů se mě začala ptát na otázky. Tak jsem to pojal formou hry ať se ptá na všechno a já ji na cokoliv budu odpovídat jenom pravdu. A zajela do tématu malých kluků a jak to s nimi mám. Pro mě už nebylo nepříjemné odpovědět a řekl jsem jí úplně všechno. Z počátku byla trochu zaskočená, ale už si o tom i v pohodě zavtipkujeme.

[Zappart]

Vnitřní Coming out

Poprvé jsem si uvědomil že mě přitahují preadolescentní děvčata už na základní škole, v sedmé či osmé třídě. Tehdy to nebyl tak velký rozdíl, ale bylo mi to divné a čekal jsem, že mě to přejde. Nepřešlo. V patnácti a šestnácti se mi sice líbily i vrstevnice ale stále více jsem obdivoval krásu desetiletých školaček. V osmnácti už to byl problém. Ale nevěděl jsem co s ním. Když mi to v devatenácti přerůstalo přes hlavu, rozhodl jsem se vyhledat odbornou pomoc. Moje závodní lékařka mě poslala za doktorem Weinbergerem. Na první pohled sympaťák, připomínal mi Vondrušku z Cimrmanologů. Protože jsem se nedokázal dost dobře vyjádřit (jako autista jsem měl tehdy daleko větší problémy s komunikací než dnes), zahrál to do autu s tím, že se mi nechce na vojnu. Neměl čas, v čekárně čekalo stabilně asi třicet důchodců. Později jsem chtěl po závodní lékařce aby mně poslala k jinému doktorovi ale na to mi řekla, že mně nikam posílat nebude, ať si ho najdu sám ale že se domluvila s ostatníma doktorama a vojákama, že mně na vojnu vezmou ať už mi něco je nebo ne. Později si ten výrok pochopitelně „nepamatovala“. Podotýkám, že jsem nikdy o vojně neřekl ani slovo a ani po nikom nechtěl „modrou knížku“. Takže jsem to vzdal. Byl jsem odveden na Slovensko. Na vojně se ty problémy zhoršily. Kontaktoval jsem katolického kněze, který mne seznámil s výbornou psycholožkou a ta mi pomohla dostat se do vojenské nemocnice, kde jsem konečně byl odborně vyšetřen, byla mi stanovena diagnóza „pedofilní sadista“ a byl jsem propuštěn z armády s tím, že se budu muset ambulantně léčit. Když jsem chtěl, aby řešili i můj autismus, řekli mi, že se to neléčí ale že znají v Brně (kde jsem bydlel) výborného psychiatra na kterého se mám obrátit. Nějakého doktora Weinbergera…

Vnější Coming out

První vnější coming out nastal nedobrovolně v mých dvaadvaceti letech. Moje babička našla a přečetla mnou psané a očividně špatně schované dětské sadistické porno povídky. Nesla to strašně. Vyhodila mně z bytu a pak šla skočit na nádraží pod vlak. Naštěstí zrovna žádnej nejel, tak ji lidi vytáhli z kolejí a poslali domů. Tak se to o mně samozřejmě dozvěděla i máma a brzy i další příbuzní. Babička se pak šla poradit s nějakým psychologem či psychiatrem a ten jí vysvětlil, jakou udělala chybu, že je to vlastně dobře, že je to jen na papíře a že to nedělám doopravdy. Později jsem se šel dobrovolně léčit a v Černovické nemocnici jsem to přiznal i tátovi. Nikdo z toho nebyl nadšený ale nikdo mne kvůli tomu nezavrhl. Mezi některými příbuznými jsem se setkal s nechápavým postojem ale jakousi nucenou tolerancí. Jiní mi vyloženě pomohli mé problémy řešit.

Druhý vnější coming out nastal asi o půlroku později v práci, jak už jsem zmínil v jiném vláknu: svěřil jsem se svému kolegovi, kterého jsem měl za přítele. Podle jeho reakce, oprávněně. Stejně jako všichni ostatní mi v mých problémech radil, abych si našel ženskou. A to už jsem zkrátka nevydržel a řekl mu, že to je právě ten problém, protože jsem na holčičky. Sice byl překvapený ale neodepsal mně. Samozřejmě ho zajímalo, jestli ubližuji dětem, ale i jeho samotného taky potěšilo, že jsem se mu svěřil, protože to dokazuje jistou důvěru v toho člověka. No, neuvědomil jsem si, že máme otevřené dveře od šatny a na chodbě zrovna byly dvě kolegyně, pro které to, co slyšely byla neuvěřitelná zpráva. Hned přiběhly a ptaly se – Ty jsi na holčičky? Nebyly vyděšené, jen překvapené. Usmívaly se na mně s vytřeštěnýma očima. Ani jejich reakce na mé přiznání nebyly odmítavé, tedy nějaké opovržení. Toho jsem se dočkal od jiného kolegy, který však na takovou mou chybu čekal, aby jeho dřívější chování vůči mně mohl podpořit nějakým důvodem. Měl jsem totiž někdy o korunu na hodinu víc než on a na jeho protesty mu mistr řekl – až budeš dělat jako on, tak budeš taky mít. Teď měl na mně páku, jak dokázat, že nejsem tak dobrej člověk, jak si někteří myslí. A rekce mistra na jeho drb o mojí úchylce? - No a co? To je jeho věc. Proč to vůbec řešíš?

Od té doby žádný coming out neproběhl. V té práci jsem dávno skončil a prošel mnoho jiných zaměstnání a vystřídal přátele a známé. Dlouhou dobu jsem přístupný k veřejnému coming outu. Ale mnoho let jsem bydlel se svou ženou a dětmi na vesnici. V rámci ochrany svých dětí jsem tuto možnost prozatím zavrhnul. Nechtěl jsem, aby moje děti potkávali na vesnici lidi a slyšeli, hele, to je dcera toho pedofila, nebo se ptali mé ženy, jak může mít dítě s pedofilem, to jí nevadí, když je zneužívám? A tak podobně. Teď už tři z mých dětí dospěly a dvě mladší holky bydlí u exmanželky, takže v mém případě nevidím s coming outem problém. Samozřejmě nehodlám běhat po Brně a vykřikovat – Já jsem pedofil! Jde hlavně o to, to netajit.

Pokud se někdo bojí, že tímto přijde o přátele, mýlí se. Pokud vás přítel zavrhne, žádného jste neměli.

[301]

Svěřil jsem se jen jednomu jinému pedofilovi, který je pro mě parádní oporou a navzájem si pomáháme.
K dalšímu svěření nevidím důvod, přijde mi to jako risk i přes to že bych si rád o tom popovídal. Zvažoval jsem u mámy nad svěřením ale nakonec nic. Pokud bych se někomu jinému svěřil tak nikdy nevím co s tím vyvede, třeba by mi to vyčetl na veřejnosti ze vzteku.

[Rapunzel]

Koukám, že se moc lidí nerozpovídalo. Můj známý se svěřoval bohužel jaksi skoro všem, koho potkal a nedopadlo to jednou úplně dobře. Když se svěřil mně, tak to dobře dopadlo a ještě jsem se do něj zamilovala...mám prvotřídní přirozený výběr - zamilovat se do pedofila ve svém "pokročilém" věku.

Bohužel v dnešní společnosti je pedofilie ještě pořád odsuzované tabu a je třeba dávat pozor, komu se člověk svěří a jak to podá. Jak víme, mnoho lidí je neznalých problematiky a mají předsudky, i když za své zaměření nikdo nemůže.

[Kiiax]

Bohužel v dnešní společnosti je pedofilie ještě pořád odsuzované tabu a je třeba dávat pozor, komu se člověk svěří a jak to podá. Jak víme, mnoho lidí je neznalých problematiky a mají předsudky, i když za své zaměření nikdo nemůže.

Protože si lidé stále pletou sexuální delikvenci a sexuální deviaci. Víš, co já tak pozoruji, tak lidé jsou hrozně líní o věcech přemýšlet.
Co se týče mě, já používám osvěčenou metodu, že se nejdřív zeptám na gaye. Jen tak, mezi řečí. Pak se podle toho rozhoduji. Třeba o mě to ví dost lidí, včetně mé rodiny samozřejmě. Ale můj nejlepší kamarád to neví, protože v otázce sexuality je dost velké hovado. Až si začínám myslet, jestli taky nemá parafílii.

[Rapunzel]

Co se týče mě, já používám osvěčenou metodu, že se nejdřív zeptám na gaye. Jen tak, mezi řečí. Pak se podle toho rozhoduji. Třeba o mě to ví dost lidí, včetně mé rodiny samozřejmě. Ale můj nejlepší kamarád to neví, protože v otázce sexuality je dost velké hovado. Až si začínám myslet, jestli taky nemá parafílii.

Jo, myslím, že to je dobrá taktika, nejdříve si člověka oťukat, jak se k věcem ohledně sexuální orientace staví a pak to nějak vybalit. A vsaď se, že kamarád je skrytý gay minimálně!

[301]

Co jsem se tak já otukal, tak většina lidí nemá na to dobrý názor. Ne že by řekli přímo že by pedofila popravili ale např. jeden známej řek že by si na takového člověka dal pozor

[Dreamer]

Tak po dlouhé době taky něčím přispěju :-).

Jsem ve středním věku. O mé orientaci ví jen skupina nejbližších přátel a manželka, před ostatními ji tajím.

Opravdových kamarádů (nekolegů) mám jen pár, většinu ze střední školy. Svou orientaci na mladší dívky jsem před nimi nikdy neskrýval, ale vzhledem k tomu, že se známe od mládí, bylo jejich seznamování se s mou orientací velmi pozvolné, prostě se mi líbily ty drobnější a mladší. Preferáč se mi s přibývajícím věkem snižuje, a před lety jsem vyloženě po dětech nekoukal.

Jak léta přibývala, začali jsme si "kořisti" dělit: kamáradi koukali po maminkách a já po dceruškách. Občas mi vynadají do prasete, občas se za mě zastydí, ale většinou z toho máme jen legraci. Parta zkrátka o mé orientaci ví, a nikdy mě za ní nijak neodsuzovala. Balení holek u nás vždy bylo víceméně jen o hospodských řečech, okukování u rybníka nebo hlubokých úvah u táboráku. Většina z nás má děti. Holčiček je v partě poskrovnu, ale jejich rodiče nemají problém nechat je se mnou o samotě. Sám se tomu ale vyhýbám, abych nezpůsoboval diskomfort těm, co o mé orientaci vědí.

S manželkou jsem od mládí, a můj coming-out k ní byl velmi pozvolný. Podobně jako mí přátelé dlouho věděla, že se mi líbí mladší a drobnější dívky, ale to jak moc mladé a drobné se naplno dozvěděla teprve nedávno, postupně, z mých náznaků a erotických fantazií. Když to konečně (po letech) bylo úplně venku, velmi se mi ulevilo. Máme spolu dceru, na kterou tento rok zaútočila (k mému velkému zármutku) předčasně puberta. Manželka mi důvěřuje - občas vtípkuju, že je na mě dcera už moc stará.

Nevím, jak by přátelé nebo manželka reagovali, kdyby coming-out nebyl postupný, nebo mě tak dobře neznali. Ale jsem moc rád, že mezi nimi mohu být sám sebou.

Svěřovat se dalším lidem nepotřebuji, ale rád bych v budoucnu třeba pomáhal ČEPEKu s nějakou osvětovou činností. Raději ale počkám, až se o tom nebude moci dozvědět maminka - tu by to zabilo :-)

[Phaliya Dhaniyeole]

Nebude to mít takovou krásnou strukturu, nechce se mi tomu věnovat čas

Nějak to shrnu.

Sem takový bipolár. Když mám dobrou náladu, tak vnímám hlavně ty pozitivní efekty coming outu a když mám zrovna fáze "depky", tak se za sebe zpětně extrémně stydím a úplně se proklínám za to, co sem to vyvedl. Říkám to jenom lidem, se kterými se cítím v bezpečí... ale cítím, že budu brzo dotlačený se za to nestydět ani veřejně, protože bych velice nerad, abych s tím byl kofrontovaný ve fázi "tajim". Problém je, že už sem to sám řekl tolika lidem, že to nutně z principu věci musí kolovat jako drby. Ale zase záleží, v jakém se pohybuju prostředí. Na střední sem byl slušný exhibicionista, takže sem se chlubil vším možným bizarním, a zlý pohledy v zádech sem moc neřešil. Ale třeba jak sem nastoupil do práce... tak tam bych fakt nechtěl, aby něco takového kolovalo, tak tlustou kůži nemám (zatím). Snažím se na sobě pracovat.

[Swen]

Svěřili jste se rodičům či sourozencům?

Vlastně ani ne, jsme sice na sociálních sítích sdílení takže z příspěvků jim to musí být jasné ale děláme jako by nic.

Svěřili jste se partnerovi či vlastním dětem?

Partneři to o mne vždy ví, přijde mi takové neupřímné jim lhát, hlavně v tom že je nikdy nebudu milovat jak by chtěli. A synovi jsem to řekl též. Když to píši tak mám na tváři takový kyselý úsměv... vlastně nevím jestli to úplně pochopil ale směje se mi kvůli tomu neustále.

Svěřili jste se dětem ve svém okolí?

V okolí jich mám jen pár, vlastně jen jedno. Jde o kutíka za jehož zneužitží jsem byl odsouzen. On to tak asi nevnímá a i s jeho matkou je to složité. Měsíce spolu fungujeme a pak chce moji popravu za úsvitu. Asi na něj má špatný vliv můj syn (vídají se) ale prostě si ze mne hlavně utahuje.

Komu jinému jste se svěřili?

Každý to o mne ví: kamarádi, rodina, klienti... Nestydím se za to... i když to občas bolí.

Co vás k tomu vedlo?

Lhát není správné, i když se tím snažíme chránit sebe.

Jaké reakce jste zažili? Máte nějaké veskrze negativní či pozitivní vzpomínky?

Rád bych řekl že nejhorší reakce byla fyzické napadení ale to vlastně jen tak přelétlo a bylo po všem. Nejvíc mne asi trápí když mne opustili kamarádi protože od nich jsemn především doufal v podporu a najednou jsem byl persona non grata a letěl jsem přes palubu. To mne bolí asi nejvíc, být odsouzen jen za to že jsem se prostě narodil.

Jak zpetně pohlížíte na svůj coming out? Myslíte si nyní, že by se to bylo dalo udělat lépe?

Asi ne... Tomu se nedalo vyhnout pokud jsem chtěl být poctivý.

Bylo pro vás se někomu určitému svěřovat snazší/těžší? Proč?

Vlastně je snadné se svěřit klientům... Jsou to lidé na ulici a tak nějak jen řeší věci podstatné co bezprostředně ovlivňují jejich život. Navíc často mají na triku věci kvůli kterým nejsou zroévna strážci morálky. Myslím si že jim vlastně vyhovuje že je jejich pracovník také někdo na okraji.

Koho jste si "vybrali" na svůj první coming out?

Nikoho konkrétního, poslal jsem hromadnou sms.

Jste rádi, že jste coming out v minulosti podstoupili?

Mne to hodně nakoplo, paradoxně hlavně ti kamarádi co jsou rýpaví a zvědaví. Když o tom s někým mluvíte tak je to strašně osvobozující a uvolníte se. Klidně vás může odsoudit ale mluvíte o sobě nahlas a to je... PROSTĚ PÁNI!!!!

Plánujete se svěřit ještě někomu dalšímu?

Vždy když na to dojde řeč.

[Dreamer]

Ležím ve stanu, venku prší a kamarád spí, tak mám trochu času doplnit svou zkušenost vnějším coming-outem:

Žádný z kamarádů mě sice vyloženě nezavrhl, ale mám trochu pocit, že od “definitivního přiznání” mé sexuální orientace se s některými z nich stýkáme méně často. Může to být samozřejmě způsobené i jinými vlivy - často cestuji, někdy na velmi dlouhou dobu, a pak to může být po návratech trochu těžší, vracet se do starých kolejí.

Co mě trápí trochu víc je neochota přátel se se mnou o pedofilii bavit. Žádný z nich se nikdy na nic k tématu sám od sebe nezeptá, a maxima co se dočkám je poznámka ve stylu “no ta už Dreamera asi nezajímá”, když je řeč o nějaké dívce, která některého z kamarádů zaujala.

Zkrátka vše běží dál jako dřív, jen se o tom nebavíme. Sám to téma nadhazuji výjimečně, ale cítím, že jim to není moc příjemné, tak to většinou rychle ukončíme a přejdeme k jiným “důležitějším˚ tématům. Ve výsledku se cítím tak, že můžu být rád za to, že mne nezavrhli, ale rozhodně nemůžu očekávat nic moc nějakou oporu.

Coming-outu přesto vůbec nelituji. Manželka je mi skvělou oporou a já mohu být klidnější, že pokud by došlo k vyoutování zvenku, nebude to pro mé nejbližší překvapením.

Rád bych se svěřil i sestře, ale nemám na to odvahu. Velmi často mám tendenci se vyoutovat v práci, zejména když jsem nucen poslouchat o problémech svých LGBT zaměstnanců, tvářit se chápavě a drbat je za ouškem, jak to mají těžké. Neodvážuji se. Ale mám v plánu jim to všem vytmavit, až se rozhodnu odejít do důchodu .

[Myš]

Přidám se do oživeného tématu.

Svěřili jste se rodičům či sourozencům?

Matce, sourozenec by to nepochopil, s otcem nejsem v kontaktu.

Svěřili jste se partnerovi či vlastním dětem?

Nemám.

Svěřili jste se dětem ve svém okolí?

Ne. Nedokážu si to moc představit. Před dětmi někdy mluvím o své homosexuální, ale ne homosexuální a pedoefebofilní orientaci.

Komu jinému jste se svěřili?

Když budu počítat veřejná vystoupení, třeba v rámci tehdejšího AltPride na Klinice, nebo v rámci diskuze se studenty FSV, je to přes sto, ale když veřejná vystoupení počítat nebudu, je to asi 15-20 lidí, se kterými jsem o tom mluvil jeden na jednoho.

Co vás k tomu vedlo?

Otevřenost, upřímnost, někdy prohloubení vztahu, čemuž vzájemná otevřenost a upřímnost pomáhá. Někdy prostě cítím, že když s někým řeším něco hodně otevřeně a jsme si blízko, už to nedokážu obcházet, resp. by bylo jasné, že něco skrývám a to v našem vztahu zůstávalo nevyřčené, což mi není příjemné.

Jaké reakce jste zažili? Máte nějaké veskrze negativní či pozitivní vzpomínky?

Zejména pozitivní, chápající, někdy akceptace typu "jakoby nic", kterou chápu, ale zároveň bych v tu chvíli byl spíš radši, kdyby se dotyční ptali, protože když to akceptují způsobem "jakoby nic" a tak nějak to přejdou, tak si vlastně nejsem jistý, jestli je pro ně ok, abych o tom mluvil nějak víc. Negativní přišla taky, znamenala pro mě konec kontaktu s jedním člověkem a taky nemožnost pokračovat ve volnočasové organizaci, ve které jsem působil.

Jak zpetně pohlížíte na svůj coming out? Myslíte si nyní, že by se to bylo dalo udělat lépe?

Ano, v případě toho, co měl negativní odezvu, jsem určitě mohl zvolit lepší čas a prostor a asi i to říci jiným způsobem. Výsledek by to ale dost možná nezměnilo.

Bylo pro vás se někomu určitému svěřovat snazší/těžší? Proč?

Tady to neumím napsat lépe, než haizi, tj. použiji jeho odpověď "Matke. Predsa len, matka je matka, a pokial s rodičmi stále žijete, následky môžu byť v podstate fatálne"

Koho jste si "vybrali" na svůj první coming out?

Kamarádku.

Jste rádi, že jste coming out v minulosti podstoupili?

Ano.

Plánujete se svěřit ještě někomu dalšímu?

Když nastane situace, ano.
[/quote]

[Hypersonic]

Taky přidám své zkušenosti. U mě je to poměrně složité, protože někteří se to o mně dozvěděli, aniž bych to chtěl. Proto budu jako coming out počítat jen případy, kdy jsem chtěl, aby se to dozvěděl někdo jiný.

Svěřili jste se rodičům či sourozencům?
Ano. Prvotně jsem se svěřil mamince a před tatínkem jsem to hodlal skrývat. Zpočátku to šlo, jenže nakonec mu to maminka musela říct, protože není možné zatajovat, když objíždíte různé psychology a taky navštívíte sexuologa. A i své starší sestře jsem se svěřoval s tím, že se s tímhle problémem obracím na různé poradny, třeba na ČEPEKu nebo Modré lince.

Svěřili jste se partnerovi či vlastním dětem?
Tady to je trochu složitější, asi bych to ani neměl počítat, ale zkusím o tom promluvit. Mé (teď už bývalé) partnerce jsem se nesvěřil přímo já. Jde o to, že když jsem chodil na pražskou školu, zapisoval jsem si své myšlenky a zážitky, které se týkaly mé pedofilie, do deníku. Ten objevili mí spolužáci u mě v tašce a všechno to vyzvonili mé přítelkyni. Takže ona to ví, avšak ne ode mne.

Svěřili jste se dětem ve svém okolí?
Jak to jen vzít? Pokud budu počítat čistě mladší kamarádky, které jsem za život měl, tak možná. Jednou, když jsem byl na procházce s beruškou (samozřejmě tam s námi byli i dospěláci a její bráška), jsem jí nenápadně naznačil, že se mi líbí mladší dívky. Ta na mě nechápavě koukala, ale nijak zvlášť to neřešila. Jinak jsem se žádné z nich nesvěřil s ničím. Ale co se týče jiných dětí, tak ne, tady to nemám zapotřebí.

Komu jinému jste se svěřili?
Když nebudu počítat psychology, sexuology a různé poradny, tak asi jedině Liška. Pokud si nepamatujete, kdo to je, tak je to má bývalá spolužačka z pražské školy. Vzala to celkem dobře, i když jsem to od ní napoprvé nepochopil. Jenže dneska nejsem s Liškou prakticky vůbec v kontaktu.

A abych byl fér, tak zde zmíním i svůj nepovedený coming out. V Bohnicích jsem se hned první den svěřil jednomu klukovi o své orientaci, ale ten to nevzal moc dobře a vyhlásil mě, že jsem pedofil. Naštěstí kluci na oddělení to vzali dobře, a i dokonce některé dívky, ale je fakt, že se mě tam hodně lidí bálo.

Co vás k tomu vedlo?
U maminky hlavně to, že jsem začínal pochybovat o své orientaci a potřeboval jsem vyhledat psycholožku nebo jinou odbornou pomoc. U mé sestry především to, že jsem jí věřil a také to, že ona mě vždycky pochopí, když mám problém, a snaží se mi pomoc. A u Lišky to bylo proto, že jsem měl špatné svědomí z toho, že jí lžu. Potřeboval jsem jí říct pravdu o tom, kdo vlastně jsem, i když by to znamenalo konec našeho přátelství. Věřil jsem jí a ona mou důvěru díky Bohu nezklamala.

Jaké reakce jste zažili? Máte nějaké veskrze negativní či pozitivní vzpomínky?
Mé vzpomínky na coming outy jsou vcelku pozitivní, protože reakce těch, kterým jsem se svěřil, byly většinou taktéž pozitivní (až na toho kluka z Bohnic). Negativní vzpomínky mám samozřejmě z toho, jakým způsobem se to dozvěděla moje bývalá přítelkyně, ale to jako coming out nepočítám.

Jak zpětně pohlížíte na svůj coming out? Myslíte si nyní, že by se to bylo dalo udělat lépe?
Opět se dostávám k tomu, že bych to neměl počítat, ale promluvím o tom. Lépe by se dalo udělat určitě to, že bych se své tehdejší přítelkyni svěřil sám, ne aby se to dozvěděla od mých spolužáků, u kterých ani nevím, co vše ji vlastně řekli. Že bych si s ní sednul u ní na gauči, promluvil s ní o tom, odpovídal bych na její otázky a jednoduše řečeno bych se jí ke všemu přiznal sám. Ale nepopírám, že si za to můžu já.

Bylo pro vás se někomu určitému svěřovat snazší/těžší? Proč?
U maminky to bylo poměrně náročné, jelikož jsem se s něčím takovým svěřoval poprvé. Psycholožkám mi to problém nedělalo, ale opravdový oříšek byl pro mě coming out Lišce, jelikož jsem nevěděl, jakou reakci od ní čekat.

Koho jste si "vybrali" na svůj první coming out?
Maminku.

Jste rádi, že jste coming out v minulosti podstoupili?
Ano.

Plánujete se svěřit ještě někomu dalšímu?
Ano, jednomu kamarádovi, kterého znám už od první třídy. Mám dojem, že o mně něco dávno tuší, ale moc toho o mně neví, třeba to, že jsem na ČEPEKu. To a další věci mu mám v plánu v budoucnosti říct.

[Pavel1]

A nyní k otázkám:

• Svěřili jste se rodičům či sourozencům?
  Ano rodičům, zatím některým ale ne všem sourozencům.
• Svěřili jste se partnerovi či vlastním dětem?
  Partner si mě našel na čepku, děti nemám.
• Svěřili jste se dětem ve svém okolí?
  Ne , nemám k tomu důvod.
• Komu jinému jste se svěřili?
  Přátele partnera , bratránci.
• Co vás k tomu vedlo?
  Potřeba se svěřit , být otevřený , neskrývat se
• Jaké reakce jste zažili? Máte nějaké veskrze negativní či pozitivní vzpomínky?
  Zatím jen pozitivní
• Jak zpetně pohlížíte na svůj coming out? Myslíte si nyní, že by se to bylo dalo udělat lépe?
  Jediná chyba byla, že jsem to neudělal již dávno .
• Bylo pro vás se někomu určitému svěřovat snazší/těžší? Proč?
  Nejtěžší to bylo poprvé , musel jsem se hodně překonávat . Naopak velmi snadné to bylo přátelům partnera , když jsem věděl že jsem v bezpečném prostředí.
• Koho jste si "vybrali" na svůj první coming out?
  Mamku
• Jste rádi, že jste coming out v minulosti podstoupili?
  Rozhodně
• Plánujete se svěřit ještě někomu dalšímu?

Rozhodně, zatím nevím přesně, asi ne nutně plánovaný comingout , ale když se někdo zeptá na vztah, na ženy a pod. tak při té příležitosti bych se chtěl svěřit.