Rozhovor s MUDr. Petrou Sejbalovou nejen o pornografii
Petra Sejbalová, primářka Sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno, vypráví o deviantech, stále hlasitějších požadavcích transsexuálů, ale i o lehce dostupné pornografii na internetu, která negativně ovlivňuje jak děti, tak i některé dospělé.
Co si myslíte o vzdělávání dětí a dospívajících v oblasti sexuální výchovy?
V České republice v podstatě neexistuje propracovaná koncepce sexuální výchovy na školách, každá škola si zvolí svoji formu i rozsah, jaký tomuto podle mne velmi důležitému tématu bude věnovat. Sexuální výchovu bych jako rodič nevedla cíleně, ale v momentě, kdy je k tomu vhodná příležitost, a přiměřeně věku dítěte. Doporučila bych vyhnout se frázím, že děti nosí čáp, a když se zeptají, neříkat, že se to dozví, až budou starší. Do naší praxe se dostávají děti nejčastěji ve věku dospívání, které mají úplně minimální informace ze sexuální výchovy, ale bohužel už konzumují pornografii na internetu. Mají představu, že to, co tam vidí, je to, jak se lidé normálně sexuálně chovají. Potom to opakují a mají problémy se svým sexuálním chováním. Nejčastěji jsou to chlapci, kteří viděli od skupinového sexu téměř úplně všechno, ale neví, co to je menstruační cyklus a neznají druhy antikoncepce, v tom vidím opravdu velký problém.
Je těchto dětí hodně?
Ano, velmi jich přibývá. Před deseti lety jich bylo poměrně málo a teď je jich skutečně velké množství.
Co konkrétně mají dospívající děti, které k vám přicházejí, za problémy?
Nejčastěji je odesílají ze školy kvůli nevhodnému či obtěžujícímu sexuálnímu chování nejenom vůči vrstevnicím či vrstevníkům, ale i vůči učitelkám, či dokonce malým dětem. Obtěžující či jiné problémové chování bývá často také prostřednictvím internetu, to je např. sexting, což je elektronické rozesílání fotografií či videí se sexuálním obsahem, které získají např. v rámci partnerských vztahů. Existuje však riziko, že jeden partner např. po rozchodu z pomsty zveřejní fotografie či videa svého bývalého partnera.
Čím to je? Je naše doba „přesexualizovaná“? Nedostali jsme se od tabuizace tohoto tématu do opačného extrému?
Za největší problém vidím internet s naprosto jednoduchou dostupností jakékoliv pornografie, a to nejen u dospívajících, ale i u dospělých. V praxi se setkám např. s mužem středního věku, který je ženatý nebo má dlouhodobou partneru, ale natolik se ventiluje u pornografie, že má problémy v partnerském sexu. Laicky řečeno: normální sex už mu nestačí a potřebuje intenzivnější stimulaci nebo nové podněty na to, aby dosáhl vyvrcholení. K nám chodí tedy i lidé, kteří si sledováním pornografie na internetu vytvořili sexuální dysfunkci.
Jakou část vašich pacientů zaujímají devianti?
Z celkového počtu našich pacientů tvoří deviace poměrně velkou část. Jsou to jednak pacienti se soudem nařízenou ochrannou léčbou (těch zde evidujeme přibližně 200, a to z celého Jihomoravského kraje), pak je poměrně velká část pacientů, kteří trpí sexuální deviací, ale léčí se dobrovolně (těchto případů máme přes 1000). Léčba deviací trvá mnoho let, u závažných deviací třeba 15 až 20 roků, protože sexuální deviace se nedá vyléčit. Našim oboustranným cílem tedy je, aby se nespáchal žádný trestný čin.
Sexuální deviace tedy vyléčit nelze?
Nelze. Např. pedofilie jako taková vyléčit nelze. Člověk pedofilem je a pedofilem bude až do vysokého senilního věku. Podle míry rizika se domlouváme, zda zahájíme medikaci a zároveň k tomu použijeme psychoterapii, protože získání náhledu a motivace svoje deviantní nutkání ovládat je základem léčby.
Páchají sexuální trestné činy většinou devianti?
Laická veřejnost má pocit, že většinu sexuálních trestných činů způsobují osoby, které trpí deviací, ale opak je pravdou. Devianti spáchají trestný čin pouze z patnácti až dvaceti procent, zbytek jsou pachatelé, kteří netrpí sexuální deviací. Např. znásilnění se pachatelé dopustí v důsledku opilosti, intoxikace drogou nebo osobnostní patologií. Je to stejné jako u trestného činu pohlavní zneužívání nezletilých – opět většina pachatelů nejsou sexuální devianti.
Jakým způsobem pomáháte obětem sexuálních trestných činů?
Oběťmi sexuálních trestných činů jsou ženy, děti i muži. Můžeme jim pomoct medikamentózně, tedy utlumit jejich úzkosti, deprese, nespavost, ale nejdůležitější je psychoterapie. Např. ženy, které byly znásilněny, mají potíže o tomto tématu vůbec mluvit, mají problémy ve svém dalším partnerském vztahu, někdy se u nich může vytvořit i odpor k mužům obecně, nebo mají problém s pocitem viny či spoluviny, že kdyby se např. chovaly jinak, ke znásilnění nemuselo dojít. S těmito všemi aspekty musíme terapeuticky pracovat.
V poslední době je v médiích velmi skloňovaná otázka transsexuálů, zaznamenáváte větší počet těchto případů?
Ano. V roce 2017 jsme měli pětinásobný nárůst počtu klientů s poruchou pohlavní identity. Myslím, že je to do značné míry právě tím, že téma genderu je teď v médiích značně oblíbeno. Nedá se říci, že všichni klienti, kteří se k nám přihlásili, trpí transsexualismem jako takovým, protože poruch genderové identity je mnoho. Aktuálně např. určitá skupina osob s gender dysforií žádá takové společenské změny, aby byla umožněna přeměna pohlaví bez závěrečné operace, pokud to mám vysvětlit, žena může mít penis a muž může mít vagínu, vaječníky a dělohu.
V naší republice to legislativně zatím není možné, ale tito lidé o to intenzivně usilují…
Ano. V naší legislativě je dáno, že přeměna pohlaví, tedy matričního, a to včetně rodného čísla, musí proběhnout jedině a pouze po tom, co klient nebo klientka absolvují operaci pohlavních orgánů tak, že jim to znemožní reprodukci.
Jste pro to, aby se vyhovělo jejich žádosti?
Jsem členem odborné komise Ministerstva zdravotnictví pro operační přeměny u transsexuálů, ale myslím, že náš názor nebude mít na legislativu až tak zásadní vliv. Vývoj jde dál, a protože víme, že v některých zemích Evropy toto již je a v USA opravdu může mít žena penis i varlata, tak jednoho dne asi ta situace přijde i k nám a budeme se s tím muset nějak vyrovnat.
Takže žena bude sice legislativně žena, ale s pohlavním ústrojím muže. Genderové role se tedy značně promíchají.
Ony se možná setřou.
Pak už se těžko pozná, kdo je kdo.
To, že má někdo penis, ještě neznamená, že je muž…
Máte na závěr nějaké doporučení či vzkaz?
Milujte se a množte se pokud možno klasickým způsobem, alternativ začíná být až moc.
Snadná dostupnost pornografie (Vitalia.cz)
-
Ondřej
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 4
- ve věku do: 11
- Výkřik do tmy: Kam se kouknu, kousek tebe mám
- Příspěvky: 22
- Dal: 20 poděkování
- Dostal: 12 poděkování
-
Little Hero
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Plzeň
- Líbí se mi: Chlapci a ženy
- ve věku od: 5
- ve věku do: 12
- Příspěvky: 146
- Dal: 17 poděkování
- Dostal: 43 poděkování
Re: Vitalita.cz - Snadná dostupnost pornografie....
Na stejné stránce jsem našel i zajímavý článek o pedofilii, předpokládám pro nás notoricky známé fakty:
Cizí slovo v titulku pochází z řečtiny. Jde v překladu o složeninu ze slov „dítě, chlapec“ a „láska, přátelství“. Asociuje sexuálně sycenou lásku k dětem a jejich vnímání jako eroticky přitažlivého objektu. Tato porucha sexuální preference postihuje údajně 1–2 % populace.
Pedofliie je výrazně častější u mužů. To zřejmě souvisí i s tím, že některé projevy citového vztahu a něžnosti jsou u žen více předpokládány a považovány za normální, než je tomu u mužů. V neposlední řadě dokáží ženy více než muži zvládnout své erotické impulsy na čistě fantasijní úrovni.
Přesný výskyt není zaznamenán. Mnozí z postižených úchylku zvládnou, aniž by se projevila jinak než přiměřeným zájmem o děti, porozuměním světu a potřebám dítek a vstřícností k nim. Jisté erotické či dokonce sexuální vzrušení vyvolané dítětem se dle některých výzkumů může projevit u zhruba čtvrtiny mužské populace. Zůstává na zcela soukromé, individuální rovině.
Pedofil je v běžném povědomí vnímán jako zvrhlík, prznitel a možný vrah dětí. Skutečnost je ovšem složitější. Ne takto jednoznačná.
Daleko častější než zmínění úchylové jsou muži uvědomující si lásku ve smyslu hluboké náklonnosti k dětem. Chtějí s nimi být, věnovat se jim a hrát pro ně významnou roli. Erotická a sexuální komponenta bývá potlačena. Díky psychoanalytiky popsané tzv. cenzuře se vůbec nemusí dostat do vědomí. Tím méně pak vést k realizaci sexuálních aktivit.
Ztotožnění pedofilie a realizace sexu s osobami „pod zákonem“, tj. u nás mladšími 15 let, je nepřesné posunutí významu. Vousatý vtip ostatně vysvětluje rozdíl mezi pedofilem a učitelem tím, že prvně jmenovaný má děti rád. Žert se nemusí zabývat přesností obsahu. „Mít rád děti“ může mít kde kdo. Pedofil cítí mnohdy ne zcela uvědomovanou erotickou přitažlivost k dětem.
V dávných dobách, v nichž pedofilie nepatřila mezi tabu, nebyla samostatně označována. Termín jako první použil sexuolog a psychiatr Richard von Krafft-Ebing roku 1886. Stalo se tak v knize s výmluvným názvem Psychopathia sexualis. Zdůraznil aspekt citový i prožitek sexuální slasti vyvolaný půvaby dítěte. Vlastní sexuální styk s dětmi nepovažoval za typický projev oné „psychopathie“. Domníval se, že je důsledkem kombinace výše zmíněného s jinými duševními chorobami. Pozůstatek tohoto přístupu přetrvává dodnes v teoriích tvrdících, že skutečný pedofil dítěti nikdy neublíží. To ovšem pravda není. Stát se to za určitých okolností může. Rozhodně to ale není jeho primárním motivem.
Kraft-Ebing do rámce poruchy řadil nejen preferenci osob s doposud nevyvinutými druhotnými pohlavními znaky, ale i zaměření na dítka pubertální. Podstatné bývá, zda si zachovávají alespoň částečně dětské rysy. Lze hovořit o klasické pedofilii – objekt jsou děti do 11 let. Dále o hebefilní – 11– 14 či 15 let. Obě varianty se mohou vyskytovat společně. Nejčastější je preference věkové kategorie 5–12 let.
Jak již uvedeno, jde převážně o mužský problém. Zdá se však, že mateřská láska vůči kojencům či nepříliš starším dětem může mít – ve vší počestnosti – i jisté erotické rysy.
Relativně častým problémem je „nepravá pedofilie“. Sem lze zařadit sexuální aktivity u velmi mladých a zhruba stejně starých partnerů. Patří sem i incestní chování. Dítě zde není jako objekt sexu preferováno, ale využíváno coby náhrada dospělého. Člověk dopouštějící se sexuálního násilí na dítěti nemusí být pedofil. Nelze namátkou vyloučit sadismus, ale i „zlou minutu“, situačně relativně náhodně podmíněnou aktivitu. V souvislosti se sadismem lze zmínit i pravý opak pedofilie. Jde o mizopedii – chorobnou nenávist ve vztahu k dětem. Tu je třeba odlišovat od pouhých výrazně méně závažných i nápadných projevů tzv. vyhoření – burn out syndromu.
Pokud ano, pak:
Léčba osob s pedofilní preferencí je možná. Nedokáže ovšem zcela změnit sexuální orientaci. Jde především o podporu úpravy chování, zvládnutí s poruchou souvisejících stresových vztahů, eventuálně i o tlumení sexuálního pudu. V této souvislosti zřejmě padnou i jména osob, které své zaměření dokázaly transformovat do vysoce pozitivních aktivit. Namátkou H. Ch. Andersen nebo L. Caroll. Podstatné je, aby pacient dokázal akceptovat sebe sama sebe a nalezl alternativy, jak žít v souladu se zákony i se svými eroticko-sexuálními vzněty.
Traduje se, že americký psychoanalytik nalezne u každého pacienta mj. i sexuální zneužívání v dětství. Nikdo si totiž nemůže být jist, zda jako kojenec nedostal pusu na bříško nebo na zadeček. Zdrženlivost v aktivitách s erotickým, ba dokonce sexuálním nábojem je vůči dětem nutná. Na druhé straně sterilní „život bez pohlazení či polibku“ vede třeba i v úplné rodině k projevům citového strádání (deprivace). „Když někoho dlouho nikdo nehladí, začne mu vysychat mícha,“ pravil významný psychiatr Eric Berne. Za tabu bývají v naší kultuře považovány dotyky na genitáliích, hýždích, na vnitřní straně stehen a u dívek na hrudi. To vše v souvislosti s jakýmsi „erotickým dusnem“. Lékařské vyšetření či zákrok, náhodný dotyk při hře, záchranářská aktivita předcházející zranění je samozřejmě něco jiného.
Ojediněle, leč přece jen se lze setkat s jedinci považujícími se za světlonoše netradiční sexuální osvěty. V přece jen méně závažném, byť odsouzení hodném případě dítě coby diváka názorně poučují o tom, co a jak lze činit v souvislosti se sexem. V horším případě vezmou sexuální poučení in natura do svých rukou a obvykle i jiných orgánů. Obvykle nejde ani tak o pedofilii, ale o exibicionismus či další úchylky. Na škodlivosti aktivit nic nemění ani eventuální souhlas dítěte. Následky (nejen ty související s riziky spojenými s vyšetřováním) mohou být i po značné době od činu velmi negativní.
Sexuologové se často shodují v tom, že holdování pornografii v soukromí neškodí a naopak snižuje riziko sexuální kriminality. Výběr – namátkou na internetu či na DVD – je u nás v tomto směru značný. Leč pozor – i pouhé přechovávání dětského porna je u nás od roku 2007 trestné. Na jedné straně lze stěží najít společenskou nebezpečnost v tom, pokud „psychopath sexualis“ se za zavřenými dveřmi a zakrytými okny ukájí u svého PC, jak mu hrdlo a další otvory ráčí. Na straně druhé dopad natáčení takového díla na dětské protagonisty bývá zdrcující.
Předchozí věta patří mezi základní požadavky a předpoklady asertivity. Měly by si ji osvojit děti i v souvislosti s neobvyklým, problematickým chováním dospělých.
Pomoci může i těm, kdo nezletilým nechce uškodit v souvislosti s vlastními zvláštnostmi.
Cizí slovo v titulku pochází z řečtiny. Jde v překladu o složeninu ze slov „dítě, chlapec“ a „láska, přátelství“. Asociuje sexuálně sycenou lásku k dětem a jejich vnímání jako eroticky přitažlivého objektu. Tato porucha sexuální preference postihuje údajně 1–2 % populace.
Muži, kteří mají rádi děti
Pedofliie je výrazně častější u mužů. To zřejmě souvisí i s tím, že některé projevy citového vztahu a něžnosti jsou u žen více předpokládány a považovány za normální, než je tomu u mužů. V neposlední řadě dokáží ženy více než muži zvládnout své erotické impulsy na čistě fantasijní úrovni.
Přesný výskyt není zaznamenán. Mnozí z postižených úchylku zvládnou, aniž by se projevila jinak než přiměřeným zájmem o děti, porozuměním světu a potřebám dítek a vstřícností k nim. Jisté erotické či dokonce sexuální vzrušení vyvolané dítětem se dle některých výzkumů může projevit u zhruba čtvrtiny mužské populace. Zůstává na zcela soukromé, individuální rovině.
Pedofil je v běžném povědomí vnímán jako zvrhlík, prznitel a možný vrah dětí. Skutečnost je ovšem složitější. Ne takto jednoznačná.
Daleko častější než zmínění úchylové jsou muži uvědomující si lásku ve smyslu hluboké náklonnosti k dětem. Chtějí s nimi být, věnovat se jim a hrát pro ně významnou roli. Erotická a sexuální komponenta bývá potlačena. Díky psychoanalytiky popsané tzv. cenzuře se vůbec nemusí dostat do vědomí. Tím méně pak vést k realizaci sexuálních aktivit.
Ztotožnění pedofilie a realizace sexu s osobami „pod zákonem“, tj. u nás mladšími 15 let, je nepřesné posunutí významu. Vousatý vtip ostatně vysvětluje rozdíl mezi pedofilem a učitelem tím, že prvně jmenovaný má děti rád. Žert se nemusí zabývat přesností obsahu. „Mít rád děti“ může mít kde kdo. Pedofil cítí mnohdy ne zcela uvědomovanou erotickou přitažlivost k dětem.
Půvaby dětských rysů
V dávných dobách, v nichž pedofilie nepatřila mezi tabu, nebyla samostatně označována. Termín jako první použil sexuolog a psychiatr Richard von Krafft-Ebing roku 1886. Stalo se tak v knize s výmluvným názvem Psychopathia sexualis. Zdůraznil aspekt citový i prožitek sexuální slasti vyvolaný půvaby dítěte. Vlastní sexuální styk s dětmi nepovažoval za typický projev oné „psychopathie“. Domníval se, že je důsledkem kombinace výše zmíněného s jinými duševními chorobami. Pozůstatek tohoto přístupu přetrvává dodnes v teoriích tvrdících, že skutečný pedofil dítěti nikdy neublíží. To ovšem pravda není. Stát se to za určitých okolností může. Rozhodně to ale není jeho primárním motivem.
Kraft-Ebing do rámce poruchy řadil nejen preferenci osob s doposud nevyvinutými druhotnými pohlavními znaky, ale i zaměření na dítka pubertální. Podstatné bývá, zda si zachovávají alespoň částečně dětské rysy. Lze hovořit o klasické pedofilii – objekt jsou děti do 11 let. Dále o hebefilní – 11– 14 či 15 let. Obě varianty se mohou vyskytovat společně. Nejčastější je preference věkové kategorie 5–12 let.
Jak již uvedeno, jde převážně o mužský problém. Zdá se však, že mateřská láska vůči kojencům či nepříliš starším dětem může mít – ve vší počestnosti – i jisté erotické rysy.
Nepravá pedofilie
Relativně častým problémem je „nepravá pedofilie“. Sem lze zařadit sexuální aktivity u velmi mladých a zhruba stejně starých partnerů. Patří sem i incestní chování. Dítě zde není jako objekt sexu preferováno, ale využíváno coby náhrada dospělého. Člověk dopouštějící se sexuálního násilí na dítěti nemusí být pedofil. Nelze namátkou vyloučit sadismus, ale i „zlou minutu“, situačně relativně náhodně podmíněnou aktivitu. V souvislosti se sadismem lze zmínit i pravý opak pedofilie. Jde o mizopedii – chorobnou nenávist ve vztahu k dětem. Tu je třeba odlišovat od pouhých výrazně méně závažných i nápadných projevů tzv. vyhoření – burn out syndromu.
Jste pedofil?
Pokud ano, pak:
- Po dobu nejméně šesti měsíců prožíváte opakovaně sexuální vzrušení vyvolané dětmi v rané pubertě nebo ještě třeba i výrazně mladšími.
- V tomto směru máte sexuální fantazie, touhy, používáte takto orientovanou pornografii nebo dokonce sex se jmenovanými realizujete.
- Je vám nejméně 18 let a jste nejméně o pět let starší než výše zmíněné děti.
- Popsané zaměření na dětské objekty může být jak homosexuální, tak častější heterosexuální. Možná, byť ojedinělá je i bisexuální orientace.
Léčba osob s pedofilní preferencí je možná. Nedokáže ovšem zcela změnit sexuální orientaci. Jde především o podporu úpravy chování, zvládnutí s poruchou souvisejících stresových vztahů, eventuálně i o tlumení sexuálního pudu. V této souvislosti zřejmě padnou i jména osob, které své zaměření dokázaly transformovat do vysoce pozitivních aktivit. Namátkou H. Ch. Andersen nebo L. Caroll. Podstatné je, aby pacient dokázal akceptovat sebe sama sebe a nalezl alternativy, jak žít v souladu se zákony i se svými eroticko-sexuálními vzněty.
Tabu dotyky
Traduje se, že americký psychoanalytik nalezne u každého pacienta mj. i sexuální zneužívání v dětství. Nikdo si totiž nemůže být jist, zda jako kojenec nedostal pusu na bříško nebo na zadeček. Zdrženlivost v aktivitách s erotickým, ba dokonce sexuálním nábojem je vůči dětem nutná. Na druhé straně sterilní „život bez pohlazení či polibku“ vede třeba i v úplné rodině k projevům citového strádání (deprivace). „Když někoho dlouho nikdo nehladí, začne mu vysychat mícha,“ pravil významný psychiatr Eric Berne. Za tabu bývají v naší kultuře považovány dotyky na genitáliích, hýždích, na vnitřní straně stehen a u dívek na hrudi. To vše v souvislosti s jakýmsi „erotickým dusnem“. Lékařské vyšetření či zákrok, náhodný dotyk při hře, záchranářská aktivita předcházející zranění je samozřejmě něco jiného.
Ojediněle, leč přece jen se lze setkat s jedinci považujícími se za světlonoše netradiční sexuální osvěty. V přece jen méně závažném, byť odsouzení hodném případě dítě coby diváka názorně poučují o tom, co a jak lze činit v souvislosti se sexem. V horším případě vezmou sexuální poučení in natura do svých rukou a obvykle i jiných orgánů. Obvykle nejde ani tak o pedofilii, ale o exibicionismus či další úchylky. Na škodlivosti aktivit nic nemění ani eventuální souhlas dítěte. Následky (nejen ty související s riziky spojenými s vyšetřováním) mohou být i po značné době od činu velmi negativní.
Porno storno
Sexuologové se často shodují v tom, že holdování pornografii v soukromí neškodí a naopak snižuje riziko sexuální kriminality. Výběr – namátkou na internetu či na DVD – je u nás v tomto směru značný. Leč pozor – i pouhé přechovávání dětského porna je u nás od roku 2007 trestné. Na jedné straně lze stěží najít společenskou nebezpečnost v tom, pokud „psychopath sexualis“ se za zavřenými dveřmi a zakrytými okny ukájí u svého PC, jak mu hrdlo a další otvory ráčí. Na straně druhé dopad natáčení takového díla na dětské protagonisty bývá zdrcující.
Naučte se říkat ne bez pocitů viny
Předchozí věta patří mezi základní požadavky a předpoklady asertivity. Měly by si ji osvojit děti i v souvislosti s neobvyklým, problematickým chováním dospělých.
Pomoci může i těm, kdo nezletilým nechce uškodit v souvislosti s vlastními zvláštnostmi.