K myšlence napsat tento příspěvek mne přivedlo shlédnutí přednášky Martina Konvičky „Islám jako psychosexuální patologie“. V přednášce se hovoří mimo jiné o konverzích k Islámu a jsou zmiňovány některé skupiny lidí, pro které Islám z různých důvodů může být přitažlivý. V závěru přednášky jsou také zmíněni (a nutno přiznat, že poměrně smířlivě) pedofilové.
Od té doby jsem v různých diskuzních fórech zahlédl několik (tentokrát méně smířlivých) příspěvků psaných ve stylu, že ti pedofilní úchylové se už nemohou dočkat, až u nás bude zavedeno islámské právo a oni budou moci beztrestně prznit malé děti. Nepopírám, že pro některé pedofily může být podobná představa lákavá. Rozhodně to ale neplatí pro všechny. Rád bych zde napsal tři důvody, proč pro mne osobně Islám přitažlivý není.
Prvním důvodem je, že souhlasím s tím, že Islám si označení psychosexuální patologie zaslouží. A za úplně největší sexuální pakárnu z celého Islámu pokládám jistou fatvu zakazující hudbu a hudební nástroje. Neznám podrobnosti a nevím, zda se tento zákaz týká všech větví a škol Islámu. Vycházím ze svědectví českých ex-muslimek. Neexistuje zapsat dítě na jakýkoliv kreativní kroužek, ať už se jedná o hudbu, zpěv, tanec, malování či jiný druh umění. Holky jdou na domácí práce, kluci na bojové sporty.
Mimochodem, také z toho máte tak špatný pocit, jako já? Také si při pohledu na Islám říkáte, že je to fantastický memetický stroj? Sice obludný a krutý, ale přesto fantastický. Také si říkáte, že autoři komunismu a nacizmu byli (přes své nesporné „úspěchy“) ve srovnání s Mohamedem žabaři? Také se nedivíte některým konvertitům, kteří podvědomě cítí slabost naší civilizace, že si přejí žít a vychovávat svoje děti na straně vítězů, nikoliv na straně poražených?
Ale zpátky k sexualitě. Předpokládám, že mnoha čtenářům není jasná souvislost s hudbou. Pokusím se vysvětlit. V jisté fázi mého života jsem si musel přiznat, že intimní život s dospělou ženou mi nemůže přinést plné sexuální uspokojení. Možná může naplnit mé sexuální touhy až na 95,5%, ale těch zbylých 4,5% budu vždy vnímat jako deficit. Viděno z odstupu, nejedná se o žádnou tragédii. Kolik lidí není schopno nebo ochotno žít v dlouhodobém vztahu, kolik lidí nemá vůbec žádný sexuální život, kolik lidí na naší planetě žije v bídě a nemá naplněné ani základní životní potřeby. Přesto přiznání si této elementární skutečnosti byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem v životě musel udělat. A paradoxně právě v okamžiku, kdy jsem se smířil s tím, že mé sexuální touhy nebudou nikdy zcela naplněny, jsem začal zjišťovat, že v mém životě existují činnosti, kterou se sexualitou zdánlivě nesouvisí, ale přesto mi přinášejí sexuální uspokojení.
Jednou z těchto činností je psaní písniček. Obzvlášť pokud se jedná o písničky pro děti. Nejsem žádný skladatel a nemám ani příliš velký talent pro psaní textů, prakticky stále však nosím po kapsách lístečky, na které si zapisuji nápady a občas se mi podaří něco z toho poskládat. A co je zvláštní, pokud zrovna prožívám sexuální napětí či frustraci, tak už jen samotné přemýšlení nad písničkou mne tohoto napětí zbavuje. Přiznávám se, že mi to samotnému připadlo divné, a tak jsem se rozhodl svěřit se s tím svému sexuologovi. Ten mi s naprostou samozřejmostí odpověděl, že se tomu říká sublimace. Toto slovo jsem do té doby znal jen jako pojem z fyziky, označující změnu pevného skupenství hmoty na plynné. Teď jsem se dozvěděl, že je to i pojem z psychologie. Zjednodušeně řečeno se jedná o způsob řešení vnitřního konfliktu, kdy jsou nežádoucí touhy a emoce převedeny na jinou společensky přijatelnou činnost, přičemž tato činnost nese stopy původní touhy. Když jsem se pak začetl do sexuologických publikací, narazil jsem na pojem sublimace právě ve spojitosti s pedofilií a s kreativními činnostmi souvisejícími s dětmi.
Když jsem pak začal sublimaci sexuální touhy provádět vědomě a cíleně, ke svému překvapení jsem zjistil, že moje potřeba sexuálního uvolnění prakticky skokově poklesla na desetinu. A současně mi přestalo činit problém obejít se v případě potřeby delší dobu bez jakýchkoliv sexuálních aktivit. O to více mne pak ve výše zmíněné přednášce zaujala hypotéza evolučních biologů, podle které se lidský mozek mohl původně vyvinout jako sexuálně selektovaný orgán. Necítím se kompetentní tuto hypotézu hodnotit, pokud by tomu ale tak bylo, pokud by vývoj lidského myšlení a kreativity byl se sexualitou úzce propojen, pak by to o podstatě sublimace mohlo hodně vypovídat.
Tady bych rád dementoval dvě tvrzení, na které jsem už několikrát narazil. Tím prvním tvrzením je, že pedofil na rozdíl od homosexuála nemůže legálně realizovat svoje sexuální touhy. Na základě vlastních zkušeností si troufám tvrdit, že může. Jenom k tomu vede delší cesta a slovům je potřeba přiřadit trochu jiný význam, něž jaký jim dává většina populace.
Tím druhým tvrzením je, že přichází „úžasný“ Islám a nabízí mi něco, co mi naše „zlá pedofobní“ společnost až do této chvíle upírala. Je to mnohem obludnější. Islám přichází, bere mi hudbu a spolu s ní i sexuální uspokojení. Bere mi vše, co je krásné, tvořivé, obohacující a místo toho mi milostivě nabízí ….. moment, co že mi to Islám vlastně nabízí? Možnost legálně provozovat sexuální aktivity s devítiletými holčičkami? Omlouvám se, jestli to, co teď napíši, vyvolá v někom silnou negativní emocionální reakci, ale napíši to pravdivě: Devítiletá holka není z pohledu mých sexuálních preferencí žádné terno. Je sice pořád ještě krásná, ale současně už za zenitem. Na to, abych v ní viděl mimořádně přitažlivý objekt svojí sexuální touhy, začíná být stará. A na to, abych v ní viděl rovnocennou partnerku, tedy někoho, kdo při mně bude stát a v případě potřeby mne podpírat, nebo mi naopak oponovat, tak na to je zase tragicky mladá.
Pokud bych tedy uvažoval o konverzi k Islámu, tak potom i kdyby mé úvahy byly čistě pragmatické a egoistické, stejně by mi nezbývalo než konstatovat, že za to, oč bych byl konverzí k Islámu ochuzen, mi Islám nenabízí žádnou uspokojivou náhradu.
Můj pohled na svět kolem mne samozřejmě nikdy není čistě pragmatický. Velmi jej ovlivňují emoce a vztahy k blízkým lidem. Ale o tom až příště.
Daniel
