Postoje společnosti vůči pedofilům jsou jednoznačně negativní. Slovník cizích slov říká, že pedofile je „náklonnost či reaktivita (zpravidla s erotickým rozměrem) vůči nedospělým chlapcům nebo dívkám, která se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k dětem, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim.“
Z tohoto pojetí a časté medializace ve spojení pedofil rovná se „úchyl“, jenž sexuálně ublíží dítěti, je pochopitelně jednou z největších nočních můr rodičů eventuální kontakt pedofila s jejich nedospělým potomkem. Přitom možná ani netuší, s kolika skutečnými pedofily je jejich dítě v interakci, aniž by mu bylo ublíženo.
Jak celou situaci vidí druhá strana? Jsou všichni pedofilové za rohem číhající nebezpeční jedinci, kteří nečekají na nic jiného, než aby ublížili dětem? Vždyť jejich „diagnóza“ vychází z řeckého slova pedofilia, „láska k dětem“.
„Když jsem se poprvé osobně setkal s člověkem, který se mi později svěřil, že je pedofil, neshledával jsem na něm nic zvláštního. Byl to student pedagogické fakulty, do studia poměrně „zažraný“. Jeden z mála těch, se kterými jsem si padl do oka – velmi jsme si rozuměli a našel jsem v něm záhy výborného přítele a kamaráda. Netušil jsem však, že se v něm skrývá jedna zásadní vlastnost. Jednoho večera, když jsme si povídali na hloubavá témata, se mi svěřil. Začal sice opatrně, ale stejně byl můj šok znatelný. Do té doby jsem se totiž vždycky s pedofilií a potažmo s pedofily setkal jen prostřednictvím médií a zpráv z černých kronik. Začal mi vysvětlovat, že už zhruba od 13 let cítí, že se mu malá děvčata (tehdy ve věku 7–8 let) líbí „tak nějak víc“. Sám tomu nerozuměl, ale podvědomě tušil, co by si o něm jeho kamarádi mysleli, kdyby jim řekl, jaké dívky se mu líbí. Pedofilní orientaci si přiznal, když mu bylo 20 – zamiloval se tehdy do desetileté dívky. Když jsem se ho ptal, proč se mi svěřil, říkal, že už to nemohl vydržet – vadilo mu, že jsem se mu svěřoval s některými soukromými věcmi, které jiným lidem neříkám, a on sám takovou poměrně zásadní věc tajil a pochyboval, zda bych ho bral za dobrého kamaráda i poté, co bych se o něm dozvěděl, že je pedofil. Začal mi pak vysvětlovat podrobněji, co cítí. Popisoval, že se mu malé dívky „ukrutně“ líbí. Trápilo ho, že si pod pojmem pedofil lidé vybaví člověka, který dětem ubližuje, přitom on nikdy neviděl důvod, proč by měl dětem ubližovat – proč by měl ničit krásu, kterou v nich vidí. Znal jsem jej v té době již velmi dobře, neměl jsem proto důvod pochybovat, zda je pravda, co mi říká. (…)
Osobnost kamaráda mi už tehdy nezapadala do mezi lidmi poměrně rozšířeného obrazu, který jsem v té době o pedofilii a pedofilech také samozřejmě měl. Po svěření jsem se sám sebe ptal: Když je pedofilie všude zmiňována jako nebezpečí pro děti, nakolik je můj kamarád dětem nebezpečný? Obavy o děti, které mají asi všichni lidé, se v tu chvíli zcela přirozeně probouzely i ve mně. Nemůže on té dívce, když je do ní zamilovaný, nějak ublížit? Dokáže se vždy ovládnout?“
Uvádí Karel Žák ve své bakalářské práci Pedofilie při Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.
Karel Žák stejně jako většina lidí před touto zkušeností si vybavovala pedofila jen s mediální souvislostí jako člověka, jenž spáchal nějaký sexuální delikt na dítěti. A právě medializace posunula konotaci původního významu na všechny sexuální útočníky, kteří měli sexuální styk s dítětem.
V této souvislosti díky mnoha skandálům ohledně zneužívání dětí se třeba hovoří i o katolických pedofilních duchovních. Ve skutečnosti tito duchovní nemusí být v zásadě vůbec orientovaní na děti, pouze zneužívají své moci v rámci „omezených možností“ k vlastnímu sexuálnímu uspokojení bez ohledu na následky v psychickém vývoji dítěte.
Někteří pedofilové dokonce trvají na tom, že ze své podstaty nemohou nikdy ublížit dětem, což je samozřejmě přehnané tvrzení. Nelze generalizovat osobní názor na celou skupinu.
Rovněž vznikají určité obhajoby, že pedofil není nebezpečný, není nemocný člověk a odborná i laická veřejnost by měla jeho sociální diskreditaci přehodnotit stejně tak, jak to učinila před několika desítkami let s homosexuály.
Homosexualita byla z učebnic psychiatrie odstraněna jako duševní porucha teprve v roce 1973, přesto v mnohých starších lidech stále přetrvává přesvědčení, že homosexuál není člověk rozumově v pořádku a za jeho sklony může nemoc nebo špatná výchova.
Pedofilní jedinec však nemusí být nějaký na první pohled „podivně“ vypadající monstrum a dítěti nakonec vůbec nemusí skutečně nikdy ublížit. Obecně platí, že pedofilové rádi vyhledávají studium a posléze zaměstnání, aby mohli být blíže k dětem. Jde o to, že jsou vlastně s dětmi šťastní a jejich život nabývá smysl. Pokud nerealizují svou sexuální touhu, mohou být nejen pro sebe, ale i pro společnost velkým přínosem.
Pedofily lze rozdělit do několika skupin: egysyntonní pedofil si je vědom své odlišné sexuality a psychicky se s ní vyrovnal. Egodystonní pedofil vnitřně bojuje se svou touhou a chce být „normální“. Nepiofilie je zaujetí pro kojence a batolata. Podobně se označuje infantofilie, která se však někdy zaměřuje i na předškolní děti. Obecně se v nejužším slova smyslu považuje pedofilie jako zaměření na prepubertální děti kolem věku devíti let. Zaměření na starší děti od jedenácti let může někdy z pojetí pedofilie již „vyklouzávat“, neboť na dětech začínají být vidět první známky dospívání. Hebefilie je náklonnost k dospívajícím dívkám a efebofilie k dospívajícím chlapcům. Korofilie je lesbická náklonnost k dospívajícím dívkám.
Český sexuolog prof. Petr Weiss například za pedofily označil Hanse Christiana Andersena, Lewise Carolla, Jaroslava Foglara. Slavné osobnosti, které vyplnily knihovničky a volné časy dětí a mládeže.
Stejně tak sexuoložka a psychoterapeutka Hana Fifková v roce 2002 v rozhovoru pro Psychologie dnes uvedla, že: „pedofilně orientovanému člověku by se v práci s dětmi bránit nemělo, tím spíše, je-li se svou sexualitou vyrovnán.“
Z „neslavných“ jsem osobní zkušenost měla například na základní škole, kde jsme měli jednoho mladého učitele, jehož chování bylo odlišné od ostatních pedagogů. V každé třídě si vždy „vybral“ velmi vyzáblou dívenku, jíž věnoval obzvláštní pozornost. Pří výkladu nedokončoval věty a ptal se jí, usmíval se na ni, pohladil ji po rameni. Třídu to bavilo, ji také, nikdy nepřekročil určité hranice. Je evidentní, že tento pedagog měl jisté slabiny.
Tehdy bych ho nikdy nedávala do souvislosti se slovem „pedofil“.
Kdo je však ve skutečnosti pedofilem, respektive kde existují hranice mezi tím, co ještě je a co už není normální? V různých státech je dospělost stanovena odlišným věkem a nedodržení této hranice vede k trestnímu stíhání. V některých zemích může být tentýž jedinec ještě dítětem, jinde už dospělým. Zamilovat se do člověka pod hranicí dospělosti se nedá předvídat. Může se tak stát i někomu, kdo se v zásadě staví proti obecně společensky vnímanému významu pedofilie.
Je tu také rozdíl mezi základní sexuální přitažlivostí po dítěti, kdy člověk upřednostňuje pouze nedospělé jedince, stejně jako „běžný“ člověk upřednostňuje dospělé, a náhodné zamilování do osobnosti, která ještě nesplňuje zákonnou hranici.
Zdravě uvažující člověk by si měl i přes sílu lásky uvědomit, že některé hranice se nesmí překračovat.
Kolik je ve společnosti pedofilů? Těžko říci. V tomto směru neexistuje a ani není možné provést hromadný výzkum. Stěží by se někdo kvůli společenským restrikcím upřímně přiznal okolnímu světu se svými touhami.
Jak tedy nakonec lidé, kteří touhy mají, mohou zvládat běžný život?
Když si například chlapi v hospodě vyprávějí o tom, jak se jim ta či ona žena líbí, jak vycházejí jejich vztahy apod., člověk s pedofilními sklony se nemůže zapojit do žádné takové živé diskuse. Nemůže říci: „Líbí se mi jedna jedenáctiletá holčička, udělal bych pro ni první poslední, přinesl modré z nebe, ochraňoval ji, nikdy ji neublížil, nikdy bych se ji nedotkl…“ Jeho přátelé by nejspíš druhý konec věty už nebyli schopni registrovat.
V některých kulturách je sexuální vztah s dětmi akceptovaný. Například u obyvatel Trobriandských ostrovů dívka začíná svůj sexuální život v šesti až v osmi letech, vzpomeňme například na desetiletou matku z Kolumbie, pocházející z domorodého kmene Wayuu, ghanskou sexuální aktivitu malých školáků apod. Je však skutečně otázkou, do jaké míry lze toto chování z našeho pohledu „respektovat“ z důvodu, že se jedná o „kulturu“ či „tradici“, neboť je prezentováno a předáváno dospělými jedinci a nevyzrálé dítě nemůže mít k tomu ještě objektivní postoj. Malá holčička musí nabídnout své drobné tělíčko staršímu muži, protože se to tak prostě „dělá“.
Své touhy tito lidé často začínají pociťovat již od mladého věku; vědí, že je to s nimi „jiné“ oproti většině. Stejně tak jako většina se v pubertě začíná učit a seznamovat se svou sexualitou a i za „zdravých“ okolností to nemusí být vždy snadný vývoj. Stejně jako mládež s odlišnou sexuální orientací se ptá sama sebe, proč je přitahuje někdo jiný, než se od nich „očekává“. Přijetí homosexuality je v dnešní společnosti již snazší – a jakoby se v určitých profesích a u excentrických jedinců také někdy očekávalo či vyžadovalo. Rovněž jsou ale i země a kultury, které stále homosexualitu trestají.
Dospívající jedinec s pedofilními sklony však nemá, s kým by svou situaci probral, jak má se všemi pocity a informacemi pracovat.
„Nikdo mladému člověku, který o sobě pochybuje a může být potenciálním nositelem parafilie, neřekne: „Ano, mohou se ti líbit děti – holčičky nebo chlapci, jedná se o pedofilii. Nejsi v tom sám, takových lidí je hodně, jen to o sobě málokomu řeknou.“ A hlavně: „Jde s tím žít ku prospěchu společnosti.“ Samy děti by měly vědět, že pedofil nemusí být jenom „ten zlý člověk, který se pokusí osahávat je ve výtahu“, ale že to klidně může být jejich skvělý o několik let starší kamarád ze sousedství nebo všemi oblíbený pedagog,“ uvádí Karel Žák ve své bakalářské práci. A dodává: „Oproti současnému stavu nový trestní zákoník plošně snižuje věkovou hranici patnácti let na čtrnáct let. Nejenže tím sexuálně zpřístupňuje všem dospělým lidem celý jeden ročník mládeže a snižuje tak věk, do kterého budou děti před pohlavním zneužíváním chráněny, ale zároveň tím také bere čtrnáctiletým ochranu ve formě vyšších trestů za činy, jež jsou spáchány právě na osobě mladší, než je příslušná věková hranice. Na tomto místě však zároveň připomeňme, že čtrnáctiletí jedinci již obvykle, vzhledem k pokročilému vývoji svých sekundárních pohlavních znaků, nejsou preferovanými objekty pedofilů.“