Pedofilie není o pohlavním zneužívání dětí (Demokratikon.cz)

[Silesia]

Pedofilie není o pohlavním zneužívání dětí (Demikratikon.cz)

Když přijde řeč na pedofilii, veřejností rezonuje mnoho předsudků a nesmyslných závěrů, kdy v popředí mysli zůstávají zašedlé obrazy nejrůznějších tragických zpráv, ve kterých pedofil brutálně zneužil dítě a následně ho zabil.

Zkratkovité příběhy zjednodušující pojem pedofilie do jednoduchého klišé vytvářejí generalizacemi ochucený obsah, ve kterém jsou do nesmyslného rovnítka vkládány pojmy sadistický násilník a pedofil. Ve skutečnosti sadistou může být kdokoli a naprostá většina pedofilů nemá sadistické choutky a už vůbec nechtějí pedofilně orientovaní občané jakkoli dětem ubližovat, natož je trýznivě vraždit.

90 procent zneužití dětí se dopouštějí lidé s poruchou osobnosti, agresivní nebo závislí na alkoholu a jiných návykových látkách. Pedofilové na zneužívání dětí mají jen velmi malý podíl.

Pedofilie neznamená pohlavní zneužívání dětí a pojem pedofil by proto neměl sloužit k označení toho, kdo děti sexuálně zneužívá.

Osoba, která se dopustí sexuálního aktu s dítětem, se pro odlišení od pedofilů označuje jako pedosexuál. Jedná se z větší části o osoby s poruchou osobnosti, která je často kombinována ještě s jinou sexuální poruchou. To samo o sobě hodně říká.

Většina pedofilů nechce s dítětem mít pohlavní styk, případně se takovému jednání brání a prožívá sexuální vzplanutí v myšlenkách, protože nedospělci nechce ublížit.

Samotný pojem pedofilie se vyvíjel. Nejprve byl chápán jako označení pro ty, co “milují děti”, až se později do tématiky dostalo označení pro sexuální přitažlivost k dětem, podle které se pedofilie klinicky označuje nyní. Ve skutečnosti se vědci plně nedohodli nad tím, co všechno pedofilie je a není. Pedofilie se projevuje zvláštní náklonností k dětem, ovšem nikde není přesně uvedeno, co ta zvláštní náklonnost je. Většinou je pedofilie popisována za stav, kdy se dospělý člověk s pedofilní orientací bez svého přičinění “zamilovává” do dětí. Cítí k nim lásku, náklonnost, touží být v jejich přítomnosti, navázat s nimi intimní vztah… ovšem nemusí se jednat o vztah partnerský, milenecký…často postačí pouze vztah kamarádský, při kterém člověk orientovaný na děti pociťuje štěstí z toho, že může být v blízkosti dítěte a přispívat k rozveselení objektu své náklonnosti. Někteří pedofilové jsou a někteří nejsou schopni se zamilovat jak do dítěte, tak do dospělého.

Ve skutečnosti neexistuje ostrá hranice mezi pedofilem a nepedofilem.

Pedofilie se do určité míry podle názorů některých exuologů s “normální” (většinovou) sexuální orientací prolíná.

Viz například soutěže miss a různých dalších královen krásy, kdy se účastnicí stává malá holčička, kterou její matka bez problémů sexualizuje, obléká do vyzývavých šatů a obličej šestileté slečny zdobí makeupem, za který by se nemusela stydět kdejaká dvacetiletá žena. Nedospělé dívky, holky si hrají na dospělé, i když jimi bezpochyby nejsou. Společnost takové “klání krásy” toleruje, zatímco má problém s pojmem pedofil. To je poněkud krátkozraké. Děvče nebo rodiče děvčete chtějí, aby nedospělý človíček vypadal pro porotu co nejpřitažlivěji, zatímco nikdo pedofilií nemává, i když by klidně mohl.

Pedofilními mohou být také ženy.

Společnost k pojmu pedofil a pedofilie přistupuje naprosto populisticky. Projevy ženy líbající dceru na břicho, zadek nebo cumlající uši malému chlapečkovi nejsou vnímány jako projev pedofilie, zatímco stejné projevy vykonávané mužem jsou za pedofilní nebo přinejmenším nenormální považované. Není to divné? V rámci vnímání jsme si zvykli jako společnost u žen tolerovat něco, co by nikomu jinému neprošlo.

Veřejnost se pod vlivem televizních zpráv naučila jednoduché klišé, ve kterém pedofilií trpí pouze muži, zatímco ženy jsou z obliga. Jenže to není pravda. Pedofilní může být žena i muž. A pokud nahlédnete do odborné literatury, zjistíte, že řada žen díky populistickému přístupu ostatních k projednávané problematice provozuje tzv. skrytou a veřejností tolerovanou pedofilii.

Za pedofilii jsou často označovány případy, kdy se o pedofilii nejedná ani omylem.

Pokud se jedná o ženu nebo muže přitahovaného dospívajícími dívkami nebo kluky, nemusí se jednat o pedofila, i když média takové citové vzplanutí za pedofilii označují.

Děti dospívají mnohem rychleji než v minulosti a znaky pohlavní dospělosti jsou patrné už u 10, 11 a 12letých holek, které vypadají někdy jako 15leté a třeba i tak na veřejnosti vystupují, a to nejen na internetu. Pokud na takovou holku naletí nějaký muž, bude pedofilem? Společnost by měla být s pohledem na pedofilii obezřetná. V sexistické společnosti je mnohdy věk mediálně stírán, pokud je symbolizován ženskými křivkami a vnady… potom na dívku pohlížíme například skrze televizní vysílání jako na ženu, i když je podle kalendáře v naší kultuře vnímána všeobecně za dítě.

Záleží na subjektivním důvodu, pro který se člověk zahledí do dospívající dívky nebo chlapce.

Pokud se člověk zamiluje do 11leté dívky proto, že jí rostou prsa a tvaruje se jí postava, a přesto u ní dospělý oceňuje dětské chování, potom se jedná o pedofila, ovšem pokud se jedinec zamiluje do 11leté holky proto, že má prsa a vypadá v některých pohlavních rysech dospěle nebo dospěleji, potom se o pedofila nejedná.

I proto je hloupé, když v televizi nebo na fórech vztah mezi dospívajícím a dospělým označí ostatní za pedofilii, protože většinou pisálkové a novináři nemají žádné povědomí o tom, proč čtyřicetiletý muž chodí s 13letou slečnou. Ihned takový vztah označují za stoprocentní pedofilii, aniž by se novináři zabývali morálkou a nějakou novinářskou etikou. V takových případech by se mělo jednat velmi obezřetně.

Z psychologického ani biologického hlediska neexistuje zvláště v dnešní době ostrá hranice mezi dítětem a dospělým.

Díky sexualizované době, kdy je mnohdy žena vnímána jako maso na krámě, se dospívající dívky chovají velmi dospěle. To dokáže být pro někoho pořádně matoucí. Mnohdy ani muž nebo žena na zábavě nemusí tušit, že celý večer tancoval s velmi nezletilým jedincem. Takových případů je mnoho a zdaleka se nejedná o něco ojedinělého, jak by se mohlo díky mnohdy velmi volné výchově v rodině na první pohled zdát.

Pedofilie sice patří podle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 do nemocí s označením F 65.4, ale to vůbec nic neznamená. Homosexualita také bývala za nemoc považována a dnes nemocí není.

Odlišnou sexuální orientaci chápáním moderního člověka 21. století nemůžeme považovat za duševní poruchu, pokud tato orientace nezpůsobuje osobní či sociální problémy.

Pedofil neprojevující svou sexualitu kriminálním způsobem je se svou sexualitou smířen a dokáže ji korigovat sociálně únosným směrem, který nepřináší okolí ani samotnému pedofilovi žádné potíže.

Proto je hloupé z tohoto úhlu pohledu o pedofilii hovořit jako o nemoci, která by měla být léčena. Takový pedofil je naprosto neškodný a nikdo ani nemusí vědět, že se o pedofila jedná. Koneckonců ani nevyrovnaný pedofil snažící se vyhovět většinovým požadavkům nemusí svou sexualitu projevovat kriminálním stylem. Může se stát, že si vlivem boje se sebou samým a touze být většinovým, a nikoli jakýmsi “úchylákem”, uvědomí svou pedofilii třeba až v pozdější dospělosti, dejme tomu v padesáti, čtyřiceti letech.

Někteří pedofilové mají obzvláště rádi chlapce, jiní milují dívky. Někteří pedofilové dávají přednost dětské duši, jiné láká pouze pohled na dětské tělo. V zájmu pedofila se nemusí jednat vždy jen o tělesnou schránku, podobně jako je tomu u většinově sexuálně orientovaných lidí, kdy žena u muže miluje “sexy mozek” a jiná třeba dá jenom na fyzično.

Jak již bylo v článku řečeno, neexistuje ostrá hranice mezi pedofilem a nepedofilem, proto je těžké říct, kolik pedofilů žije v naší společnosti. Obecně se uvádí, že 1–2 procenta lidí jsou občané s pedofilní orientací.

Pedofilie se nevyhýbá žádné sociální skupině lidí.

Mezi pedofily mohou být lidé se základním, učňovským, středoškolským, ale také vysokým vzděláním. Pokud pedofil umí směřovat svou pedofilii sociálně vhodným směrem, potom mezi pedofily mohou být také učitelé, lékaři, soudci, policisté, právníci, vychovatelé v dětském táboře a řada dalších profesí, kde bychom to díky předsudkům neočekávali.

Přimět dospělého pedofilního muže nebo ženu, aby eroticky preferovaly dospělou zralou ženu nebo muže a neobracely se za zvídavou dětskou tváří, nikdo nedokáže.

Sexuolog může pomoci s hledáním cest, jak nekriminálně a společensky únosně ventilovat, směřovat svou sexualitu. Lékaři mohou tlumit, případně odstraňovat projevy sexuality, které by dělaly problémy a potíže ostatním lidem. Pokud má například pedofil sadistické sklony, je možné se zaměřit na boj s touto potíží.

O pedofilech se společnost většinou dozví díky zprávám o držení dětské pornografie, i když česká legislativa je v tomto nejednoznačná.

V zákoně o přechovávání dětské pornografie doslova stojí: “Kdo přechovává fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě, bude potrestán odnětím svobody až na dva roky.”

Za trestné může být považované například držení erotického románu s pedofilní tématikou, i když se jedná o fiktivní, naprosto nereálný příběh, při jehož vzniku žádné dítě nepřišlo k úhoně. Přesto člověk za uchovávání takové věci může jít do vězení. Podobné je to s kresbou, kdy za malůvku děcka můžete dostat trest, i když se ve své podstatě o nic vážného nejedná.

Teoreticky vzato, v řeči zákona mohou být za pornografické považovány obyčejné fotky z dovolené nebo rodinné album s dětmi v plavkách uvnitř. Díky tomu jsou v ohrožení například vyznavači naturismu, když si do počítačů uloží momentky z naturistického setkání, jehož se zúčastnily také děti. I takoví lidé mohou být za tyto snímky popotahováni zákonem, protože v jeho světle se jedná o dětskou pornografii, i když nikdo nedospělce k focení nenutil a už vůbec se s přiloženými dokumenty nehodlá jakkoli kupčit.

Zákon zachází do zbytečných extrémů a nedává možnost, například za pomoci realistických kreseb nebo nejrůznějších příběhů, ventilovat svou sexualitu.

Podobně je legislativa zvláštní v případech sexuálního zneužití dítěte, kdy k němu ani nemusí dojít, přesto je takové jednání považované za pohlavní zneužití.

Klidně postačí, když si pedofil bude povídat s dítětem, to ho pohladí na ruce a pedofilovi se v kalhotech postaví penis. Tento okamžik bude vnímán legislativou za pohlavní zneužití, i když k němu nedošlo a dokonce podnět k němu nevědomky dala holčička vedle sedící. Zákon totiž říká, že za pohlavní zneužití dítěte je považován jakýkoli fyzický kontakt s dítětem, kdy je genitál dítětem vzrušen, a to bez ohledu na to, kdo vzrušení vyvolal.

Pedofil je legislativou trestán za typické projevy jeho sexuality a je věcí úsudku, zda je to správné, i když nikdo nepřišel k žádné újmě a třeba dotyčná si toho ani nevšimla. Za určitých okolností “sexuální kontakt” může a nemusí dítěti ublížit a zákon s tím absolutně nepočítá, což pro někoho může a nemusí být správné. Viz například situaci, kdy dítě padá s prolézačky na hřišti a jde okolo pedofil, který rychle dítě chytne do náručí, vzruší se u toho a přesně tento okamžik bude vnímán za pohlavní zneužití dítěte, i když k němu nedošlo a chycení do náruče zabránilo ublížení na zdraví nezletilé.

V takových případech by se mělo rozhodovat na základě kontextu celé události, která vedla k sexuálnímu vzrušení.

Vyrábět z člověka ihned sexuálního zvrhlíka nebo násilníka je hloupé a v určitých okolnostech to může být i komické. Na druhou stranu zbývá dodat, že za jakýkoli sexuální styk s dítětem je vždy zodpovědna dospělá osoba a nikoli dítě jako takové, i když mohlo třeba styk samo iniciovat.

Obzvláště nejtragičtější jsou hlášky “zabijte všechny pedofily”, “vykastrujte pedofily”… je to nejen projev absolutní neznalosti, ale také ochoty generalizačně odepsat zcela zbytečně a hloupě část spoluobčanů. Podobně hystericky se k pedofilům staví správci nejrůznějších internetových fór, kde je tématika s dětmi a sexuálním podtextem ihned ničena, místnosti mazány, i když se jedná jen o nevinné psaní, na kterém by se pedofil mohl za pomoci slov masturbací ukojit. Je otázkou, zda-li by správci měli takto jednat…

Každopádně by se společnost měla změnit při pohledu na pedofily. Jejich démonizací utiskuje ty, již za svou sexuální orientaci nemohou. Je na čase odstranit předsudky a bavit se o problematice pedofilie konstruktivně bez předsudků a ideových zabarvení médií.

Poznámka: Původně se tento článek nacházel na serveru hreberar.eu, odkud byl přesunut na server Demokratikon.cz.

[Gabriel Svoboda]

Celkem ucházející článek, dokud se autor nepustil do rozboru zákonů. Nudistické fotky nejsou dětská pornografie a také toto tvrzení je vycucané z prstu:

Zákon totiž říká, že za pohlavní zneužití dítěte je považován jakýkoli fyzický kontakt s dítětem, kdy je genitál dítětem vzrušen, a to bez ohledu na to, kdo vzrušení vyvolal.

Ale zastává ho více lidí, např. Plyšáček, kterému jsem se to snažil vyvrátit tady.

[Návštěvník]

Zákon totiž říká, že za pohlavní zneužití dítěte je považován jakýkoli fyzický kontakt s dítětem, kdy je genitál dítětem vzrušen, a to bez ohledu na to, kdo vzrušení vyvolal.

Pobavilo mě, když jsem před pár lety viděl dokument, kde odpovědní lidé kteří "chránili" děti a podíleli se i na vyšetřování (již si přesně nepamatuju v jakém dokumentu to bylo, ale podobné nesmysly byly použity i v mnoha filmech, no ty lze považovat za špatné sci-fi ) uvedli, že průměrný pedofil zneužije 1200 dětí za život. Celkem jsem zůstal v šoku a pomyslel si že jsem asi podprůměrný pedofil. Ukázalo se však, že oni odborníci do toho počítali například když se pedofil otočí za dítětem na ulici nebo si stoupne do fronty kde před ním stojí právě jeho preferované dítě. Nevím kde přišli na číslo 1200 ale tipnu si, že jsem už teď nadprůměrný pedofil. A určitě nejsem jediný.

[Gabriel Svoboda]

Pravděpodobně je to stejný text, který už jsme na fóru měli, ale je dobře, že jsi to vložil znovu, protože web hrebenar.eu zmizel a s ním i původní článek.

Také si zde dovolím odkázat na Leonidovo upozornění na názorové zázemí autora; s tímto článkem Jiřího Hřebenáře víceméně souhlasím, ale s mnoha jinými už rozhodně ne.

[Myš]

Ohánět se slovy jako neomarxismus pro každého prozápadního liberála je asi tak stejně prospěšné pro společenskou diskuzi jako ohánění se slovem fašismus pro každého antievropsky a konzervativně laděného odpůrce migrace. Důsledkem je jen polarizace.

Oba výrazy bývají využívané v kontextu velmi vzdáleném od původního významu a hodí se tak leda leda k prohlubování příkopů, nálepkování a ve finále prevenci smysluplné diskuze. Samozřejmě je lehké a přitažlivé někomu přisoudit neexistující rysy a bít do prsou na jeho hrobě, ale přijde mi to zbytečné, nekonstruktivní a v celospolečenském měřítku škodlivé, když se tak děje z jedné i druhé strany.

[Jednorozec]

Jojo daleko lepší je kryptofašista :0)
Lidi holt často používají slova kterým nerozumí. Pro mně třeba výraz "neomarxistický" namá žádný použitelný význam, co bych tím měl jako označit anarchisty asi ne, že by zreformované komunisty, nebo levicové režimy, strany?