Sexuální typ obsesivně-kompulzivní poruchy

[Forst Jan]

http://patalie.cz/nejprisernejsi-nemoc-svete-posedlost-predstavou-ze-nekoho-znasilnite/

Jste sexuálně zdraví? Představte si, že by vás zítra mohla začít přitahovat vaše sestra, syn nebo třeba pětiletá vnučka. Nebo začnete mít sklony k násilí. Jak si můžete být jistí, že se to nestane? Lidé, kteří trpí sexuálním typem obsesivně-kompulzivní poruchy, mají z náhlé změny své sexuální orientace takovou hrůzu, že na ni nemohou přestat myslet.

„Mám pacienta, který se bojí, že by mohl být pedofil. Myslím, že by to mohla být obsesivně-kompulzivní porucha, ale má malou dceru a sociální pracovnice zvažuje, jestli má situaci nahlásit úřadům,“ zavolal jednoho dne nějaký lékař doktorce Williamsové, odbornici na obsesivně-kompulzivní poruchu.

„Ať se stane cokoli, nenahlašujte nic, dokud pacienta nevyšetřím,“ odpověděla mu. Extrémní zátěž, kterou by zásah úřadů vyvolal, by totiž mohla už tak depresivního a vystrašeného pacienta dovést k sebevraždě, vysvětlila. Pokud pacient – říkejme mu John – opravdu trpí obsesivně-kompulzivní poruchou, svému dítěti ani nikomu jinému nebezpečný není. Naopak: tak moc mu záleží na tom, aby dceři neublížil, že se nemůže zbavit paniky z toho, jestli by něco takového nemohlo nastat – přestože pro to nemá žádný důvod.

...

Nejpříšernější obsesivní myšlenkou je strach týkající se vlastní sexuality. Náš John se – coby silně věřící křesťan – už od dětství často obával, jestli žije správně a dostane se do nebe. Postupem času se začal bát, jestli není gay. Nakonec ho začala děsit myšlenka, že by mohl být nějak skrytě pedofilní – a možná ohrožovat vlastní dceru. Neustále přemýšlel, jestli ho dcera náhodou nevzrušuje – a neustále se musel dívat na její fotky, aby se ujistil, že ne. Přesto se ale děsil, jestli ho třeba nezačne vzrušovat zítra.

„Připadal si jako tikající bomba těsně před výbuchem, která ublíží jeho malé dceři, jejím kamarádům a jakýmkoli dětem, které se mu dostanou do rukou,“ píše doktorka Williams. „Kvůli nemoci přišel o postavení v práci, protože byl často duchem nepřítomný nebo na neschopence kvůli depresi. Příšerné představy Johna rozrušovaly natolik, že nakonec zvažoval sebevraždu coby jedinou cestu k záchraně své dcery.“ Díky doktorce Williams se mu místo odsouzení dostalo potřebné lékařské péče.

Muži ani děti jej nikdy nepřitahovaly a nebyl nikomu nebezpečný; jediný problém byl v neustálých myšlenkách na to, co by se mohlo stát.

V myšlenkách, které neuměl zastavit. V průběhu psychoterapie se ale se svými představami vyrovnal, ujistil se, že pedofil není – a krůček po krůčku začal opět trávit čas se svojí dcerou.

[simgiran]

Článek dobrý, ale obšlohnutý. Četl jsem to samé v angličtině, aspoň by mohli odkázat zdroj.

[Jednorozec]

Jestli by něměli hlavně taky zkusit léčit ty co vněm ty nesmyslné obavy vyvolali...