Seigold - kriminální pedofil
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Bruntál
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 5
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 38
- Dal: 23 poděkování
- Dostal: 59 poděkování
Seigold - kriminální pedofil
Ahoj lidi, na chatu jsem slíbil, že zkusím napsat svůj životní příběh. Čím více o tom přemýšlí, tím těžší je najít nějaký začátek. Je mi přes padesát, a že jsem na malé kluky, jsem si uvědomil dost pozdě, až po vojně.
Vše vlastně začalo na chatě mého otce. Přijel jsem ho neohlášen navštívit chvíli potom, co jsem se vrátil z vojny. Naši se rozvedli, když mi bylo asi třináct. Byly prázdniny a na chatě byla i část rodiny z otcovy strany. Mezi jinými i sestřenka, kterou jsem neviděl několik let, a ani netušil, že se vdala. Chvíli jsme pokecali a potom mě požádala, abych vytáhl jejího syna a mou nevlastní sestru z bečky, kterou používali na koupání. Šel jsem je tedy najít a vylovit. Najít je nebylo tak těžké, smích se rozléhal celou zahradou. Nejdříve jsem uviděl hlavičku své sestry, kterou jsem naposledy vozil ještě v kočárku. Druhá hlavička patřila asi šestiletému klučinovi, kterého jsem viděl poprvé v životě. Vysvětlil jsem jim, že si rodiče žádají jejich přítomnost a já jim mám pokazit zábavu. Následovala bouřlivá diskuse, kterou odneslo mé oblečení a mírně nasáklo vodou. Nakonec si dali říct. Prvního jsem vytáhl bohužel Jindru. To nahaté stvořeníčko mne hned obemklo jako chobotnička a nemínilo mě pustit. Jeho hnědé oči mě uhranuly, a já byl ztracen. Kdybych nemusel vylovit i Janu, objímal bych ho ještě dnes.
Ale abych se vrátil k začátkům svého života. Vyrůstal jsem v pohodové učitelské rodině, a až do třinácti, kdy se naši rozvedli, nemám žádné špatné zážitky. Výchova byla sice přísnější, ale spravedlivá. Ve škole jsem problémy nemíval, ale byl jsem spíše tím v pozadí. Spolužačky se mi sice líbily, ale nikdy jsem nenašel odvahu si s nimi něco začít. Na střední jsem byl na ryze chlapecké škole a ještě ke všemu na internátu s polovojenským režimem (vycházky jednou týdně za odměnu). Takže holky více méně nula. Doma jsme sice měli menší partičku, kde byly i děvčata, ale většinou spárovaná. Jedna se mi i líbila, ale kámošovi jsem do zelí nelezl. Později jsem potkal jednu holku, Bejbinu, která se stala mou dobrou kamarádkou a zpovědnicí (to bylo oboustranné), ale nic erotického jsem k ní nikdy necítil. Pokud jsem se dostal z vojny, navštěvoval jsem přednostně ji a dokonce vozil jejího syna v kočárku v uniformě po Olomouci. Bohužel než jsem přišel z vojny, odstěhovala se. Taktéž naše parta se rozpadla. V práci jsem začal dělat na směny, takže i s tím posledním kámošem z party jsme se míjeli. Vždy jsem byl spíše samotář, proto mi to až tak nevadilo. A potom jsem potkal Jindru a vše se změnilo.
Nevím kdy přesně jsem se zamiloval, ale stalo se. Jindra se pro mne ze dne na den stal vším. Obnovil jsem vztahy se sestřenkou, s jejím manželem jsme si padli do oka, a já k nim začal jezdit na návštěvy. Myslím, že jsem tam byl skoro každý víkend. V létě, kdy můj vztah vznikl, jsme chodili přes den s Jindrou po okolí, koupat se, na třešně… Večer jsem poseděl s rodiči a kecal tak nějak o životě. Protože oba jsou spíše noční ptáci, na rozdíl ode mne, chodil jsem spát do dětského pokoje za Jindrou. Na zem do spacáku. Přesto jsem byl šťastný z jeho blízkosti. Později se z našich výprav staly celodenní výlety, a když se naskytla příležitost, i vícedenní. Protože Jindra bydlel dost daleko od Olomouce, a ještě k tomu na vesnici kam o víkendu autobus skoro nezabloudil, bylo pro mne dojíždění dost problematické a já s ním chtěl být čím dál častěji. Proto jsem si v práci zažádal o změnu pracoviště a začal dělat v Bruntále, za méně peněz. Stále jsem však bydlel s mamkou v Olomouci. A pokud jsem nespal u Jindry, dojížděl jsem do práce o půl čtvrté ráno.
V té době jsem se rozhodl, že zkusím práci s dětmi. Dnes už přesně nevím co mne k tomu rozhodnutí vedlo, asi něco ve mně, možná vliv mojí mamky, která se dětem věnovala celý život. Už na vojně jsem o tom uvažoval, ale tam by to byl spíše únik z kasáren. Bohužel jsem nebyl pro velitele ta správná osoba. Takže v září 1987 jsem navštívil svou bývalou základku, kde jsem ještě znal pár učitelů a měl tam slušnou pověst. Dostal jsem třídu druháků. Bylo to náročnější než jsem si tehdy představoval. Bez řádné přípravy byly schůzky o anarchii. Nakonec jsem se do toho dostal, ale protože v té době byla účast na schůzkách pro děti více méně povinná, nebylo to to, co jsem si představoval. Přesto jsem vydržel. O následujících prázdninách jsem se poprvé dostal na tábor jako vedoucí. To už bylo o něčem jiném. Měl jsem svých dvanáct statečných, a nachystaný program. Vedení tábora mi většinou do programu nemluvilo, takže jsem si to užil a věřím že i děti. Na tomto táboře jsem byl ještě dvakrát, naposledy po revoluci a to i s Jindrou. To už jsem přešel do turistického oddílu, kde jsem vydržel až do roku 2006, kdy jsem s prací s dětmi skončil. Umřel mi kolega a navíc jsem cítil, že už současným dětem nemám co nabídnout. Tyto roky pro mne byly něco úžasného. Pravidelné schůzky, víkendové výpravy, tábory. Ale hlavně stále obklopen dětmi.
Ale abych se vrátil ke svým láskám. Jindra byl mou láskou až do svých zhruba dvanácti let. I potom jsme ale zůstali kamarády a navštěvovali se až do jeho asi třiadvaceti let. Dokonce mi přivez ukázat svého synka, Ondru.
Shodou okolností se i můj druhý kutík jmenoval Ondra. To bylo okolo roku 2000. To už jsem bydlel na jedné dědince mezi Olomoucí a Bruntálem a měl tu svůj oddíl. S Ondrou jsem měl trochu zvláštní vztah. Byl to syn mé spolupracovnice. Byl již na mé horní hranici přitažlivosti a mně přitahoval spíše svou duchovní stránkou osobnosti. Dokázali jsme si povídat hodiny o všem možném. Občas jsem ho hlídal i s jeho bráchou a jezdili jsme na výlety. Tady jsem ani asi zamilovaný nebyl, ale jistá přitažlivost zde byla. Tento vztah trval zhruba rok. Skončil, když jsem se zamiloval do Tibora.
Tibora jsem poznal v dětském domově, když jsem sháněl děti na obsazení našeho tábora. Bylo to před prázdninami 2001, kdy jsem byl dojednat nějaké podrobnosti. Čekal jsem před ředitelnou, když se objevil asi šestiletý klučina a zaujatě mě pozoroval. Nakonec se se mnou dal do řeči. Dozvěděl jsem se že se jmenuje Tibor, že po prázdninách jde do první třídy a že se mnou na tábor jede jeho brácha Radek, ale on pojede určitě příští rok. Byla to láska na první pohled. Tábor jsem si užil, ale myšlenkami jsem byl u Tibora. Po táboře jsem začal jezdit do domova pravidelně za Tiborem a i ostatními dětmi, které jsem potkal na táboře. Začal jsem zjišťovat jak to v domově chodí s návštěvami, s vycházkami a pobytem v rodině. Tehdejší pan ředitel mi v tomto vyšel vstříc, a zakrátko už Tibor i s bráchou mohli jezdit ke mně. Jezdili ke mně pravidelně dvakrát do měsíce, každé prázdniny byli se mnou. Má zamilovanost vyprchala někdy v roce 2004. Přesto ke mně jezdili dál, a nakonec jsem si v roce 2005 zažádal o svěření kluků do pěstounské péče.
Následně jsem v roce 2006 prožil prázdninovou lásku. Na poslední chvíli mi na tábor přidalo vedení dětského domova dva šestileté kluky. Vojta se stal okamžitě takovým maskotem celého tábora a já se opět zamiloval. Snažil jsem se ho protěžovat, i když jsem už s programem tábora neměl nic společného. Dělal jsem hlavního vedoucího, zdravotníka a kuchaře. Vojtík nám onemocněl nějakým střevním morybundem, a mě připadlo se o něj starat. Nic v sobě neudržel a nakonec jsme se domluvili, že ráno pomaže do nemocnice. Takže tu noc jsem sním spal v posteli, aby se nezadusil. Ráno po sprše, kterou jsme oba potřebovali, jsme jeli do nemocnice. Nechali si ho tam tři dny. Já ho byl druhý den navštívit a třetí ho vyzvedával. Od té doby se ode mne nehnul. Po táboře jsem za ním byl v děcáku, a když byl na dalším táboře, psal jsem mu každý den dopis. Potom jsem se stal v dětském domově osobou nežádoucí. Bylo to sice nedorozumění, ale proti zákazu nebylo odvolání. Na poslední návštěvě jsem mu dovezl nějaké oblečení a chtěl jsem, aby si ho vyzkoušel. Přitom jsem ho fotil a „nachytala“ nás vychovatelka. Nebylo vtom nic erotického (zkoušel si košili), a ani na zbytek návštěvy to vliv nemělo, ale další týden mi přišel dopis, že jestli nepošlu do DD fotky, podají na mě trestní oznámení. Na dopis jsem nereagoval, ale v děcáku jsem se už neobjevil. Vojtu jsem viděl ještě dvakrát. Prvního září jsem jel s Tiborem do školy, protože chtěl chodit do původní, a tam jsem viděl prvňáčka Vojtu. A podruhé o rok později, na svatbě Tiborovy sestry, kde byl s vychovatelkami přát. Dnes je mu skoro sedmnáct a žije v pěstounské rodině.
Následovaly roky, kdy jsem nebyl do nikoho zamilovaný a ani jsem už neměl kolem sebe žádné děti. Bydlel jsem sice s Radkem a Tiborem, ale skutečně jen bydlel. Tibor i Radek později do protokolu vypověděli, že jsem jen přežíval. Práce, hospoda, počítač, spánek. Tibor vypověděl, že jsem jen čekal až umřu. Nebyl daleko od pravdy. Myšlenky na sebevraždu jsem sice neměl, ale byl jsem ve stavu, kdy mi bylo všechno jedno. Přežíval jsem ze dne na den bez smyslu života, bez motivace. Neměl jsem ani žádné kamarády, přátele.
Až v roce 2012 jsem si v létě na hospodské zahrádce všiml čtyřletého chlapce, který si tam hrál. Druhý den tam byl zase, ještě se dvěma stejně starými holčinami. Nedařilo se mi zjistit, ke komu patří. Druhý den se klučina osmělil a přišel si pohladit mého psa. Dal jsem se s ním do řeči, a dozvěděl jsem se, že jeho mamka čepuje pivo. Do té hospody jsem chodil pravidelně, proto jsem tam znal personál. Takže jsem se dozvěděl, že tam pomáhá sestra majitelky, její dvojče. A děti jsou jejich. Majda její, a Matýsek s Barunkou její sestry. Také dvojčata. Nakonec jsem se dal do řeči s oběma sestrami a později se stali přáteli. Slavil jsem tam narozeniny a trávil většinu času. Matyho mamce jsem nabídl pomoc s dětmi, protože jsem věděl, že je na ně sama. Maty se mi líbil čím dál víc a netrvalo dlouho byl jsem po šesti letech opět zamilován. A jsem dodnes. Děti jsem poprvé hlídal někdy po Novém roce 2013. Potom následovalo vyzvedávání dětí ze školky, odpolední hlídání, až po celovíkendové.
Na velikonoce jsem byl s dětmi, jejich maminkami a několika známými na chalupě na horách. Věnoval jsem se více dětem, než dospělým a vysloužil jsem si několik divných pohledů. Nakonec jsem se druhý den odhodlal k mému prvnímu coming outu. Zúčastnily se ho mé tři kamarádky. Mamka Matyho, její sestra a společná kamarádka Soňa. Zpočátku to bylo bouřlivé, ale později se to zvrhlo v milion otázek. Snažil jsem se odpovídat co nejúpřimněji i na dosti intimní otázky. Nakonec to rozetnula Soňa, že sežene informace a znovu s sejdeme později. Nesetkal jsem se s negativním postojem, jen prostě s nedostatkem informovanosti. V květnu jsem se rozhodl, že bych chtěl jet s dětmi o prázdninách na týdenní dovolenou. Nakonec proběhla porada a já slíbil, že se objednám k sexuologovy, a nechám na něm, jestli jsem pro děti potenciálně nebezpečný. Nakonec tam jela i mamka Matyho a byla se mnou v ordinaci. Pan doktor, kterého jsem viděl poprvé v životě, nám vysvětlil co je pedofilie, a že pravděpodobnost, že bych Matymu ublížil je prakticky nulová. Takže na dovolenou se nakonec jelo. Kemp byl suprový, přímo určený pro děti. Byli jsme tam ještě dvakrát. Tak můj život doznal značné změny díky Matymu. Zase jsem měl proč žít.
Potom se vše pohnojilo. Začalo to celkem nevinně. Na podzim roku 2015 jsem šel vyzvednout děti z družiny, ale děti mi nedali a poslali mě za výchovným poradcem. Tam mi bylo řečeno, že policie mi zakázala děti kontaktovat. Víc jsem se nedozvěděl. Později mi volala mamka Matyho, že byla na výslechu a tam se dozvěděla, že Barunka ve škole něco řekla vychovatelkám. Jednalo se o to, že jsem měl spát nahý s Matym, koupat se s ním a šahat na něj. Rozjelo se vyšetřování, o kterém jsem věděl jen od Matyho mamky. Děti byly na výslechu a u psycholožky. Tam vyšlo najevo, že si Barunka vymýšlela protože jsem se více věnoval Matymu a ona se cítila odstrčená. Tím by to mohlo skončit. Se mnou policie stále ještě nemluvila.
To se změnilo v březnu 2016. Telefonicky si mě pozvali k podání vysvětlení. Po asi hodinovém výslechu mi předali povolení k domovní prohlídce a hned mě i odvezli domů. Sebrali veškerou záznamovou techniku, tři počítače plus tablet, karty z foťáků, CD, asi čtyři HDD, fotky, foťák na jedno použití. Proč dělají prohlídku mi jen naznačili, prý při šetření se dozvěděli, že jsem vlastnil dětskou pornografii. To byla sice pravda, ale já si byl jistý že jsem všechno již před lety smazal. Omyl. Asi za měsíc jsem byl znovu předvolán a tam byl obviněn z držení a výroby DP. Tu výrobu jsem na sebe hodil sám. Mezi fotkami bylo několik, které jsem před více než dvanácti lety nafotil s Tiborem v noci když spal. Komisař se mě ptal, jaký jsem měl foťák a já samozřejmě nelhal. Navíc tam byl Tibor poznat. To nebylo to nejhorší, já se přiznal i k pohlavnímu zneužití Matyho.
To bylo tak. Na Velikonoce jsem měl opět děti doma (nyní byli u mě nejen když mamka potřebovala, ale i když jsem chtěl já). Ležel jsem na válendě, četl si a děti si hrály. Po nějaké době si ke mně přilehl Maty, a že chce škrabkat. Tak jsem v jedné ruce držel knížku a druhou ho lechtal na bříšku. No a potom se to stalo . Maty si stáhl trenýrky, v kterých byl, a začal si hrát s pinďourem. No a tehdy mé pudy zvítězily nad rozumem. Dvakrát jsem si sáhl a s hrůzou si uvědomil, co dělám. Rychle jsem mu natáhl trenýrky a dělal, že se nic nestalo. Něco se ve mně ale zlomilo, a já si uvědomil, že za jistých okolností, na rozdíl od mínění sexuologa, mohu být Matymu nebezpečný. A to jsem rozhodně nechtěl. Nechtěl jsem o něj přijít a znovu prožívat ten neživot bez cíle a motivace. Bylo mi ze mne zle a věděl jsem, že se něco musí změnit. Tedy ne něco, ale já. Druhý den jsem se opil a šel se přiznat rodičům Matyho (taťka se po šesti letech vrátil k dětem a rodině). Zpočátku to pro ně byl šok, později padla i nějaká facka a vyhrůžky dalšími. Já to bral, zasloužil jsem si to a ještě víc. Dalším mým krokem byla objednávka u sexuologa a zahájení léčby. No a do toho přišlo to výše zmíněné předvolání k výslechu. Přišlo mi jako správné se přiznat. Nelituji toho, udělal bych to zase.
Za nějaké dva týdny jsem byl opět na policii. Tentokrát i s advokátem. Obvinění z držení a výroby DP bylo rozšířeno o pohlavní zneužívání se sazbou 2 až 10 let. Konečně jsem se dozvěděl kde vzali to držení pornografie. Dostal se mi do rukou protokol z výslechu Tibora, a já si z hrůzou uvědomil, že mě dohnala minulost. Tibor vypověděl, že mě viděl jak si prohlížím fotky malých kluků. To byla má činnost v letech po Vojtíkovy, později jsem se vzhlédl v japonské manga. To ale nebylo v té výpovědi to nejhorší. Tibor uvedl, že jsem ho celou dobu, co ke mně jezdil osahával a i jinak zneužíval. A já si s hrůzou a zhnusením k sobě uvědomil, že je to pravda. Jen můj mozek to uložil do nějaké krabičky, kde to čekalo na správný klíč. Když jsem se ptal komisaře co bude dál, bylo mi řečeno, že to šetří krajská kriminálka. To už mi začalo docházet, že jsem nehorázná stvůra a že si nezasloužím nic dobrého. Od toho dubna po Velikonocích jsem se dostal do hluboké deprese a musel navštívit doktora kvůli práškům. Na sebevraždu jsem hrozný zbabělec, ale níž jsem nikdy neklesl. Toto období trvalo šest týdnů. Potom mi přišla pomoc z absolutně nečekané strany. Rodiče Matyho mi dali druhou šanci. O odpuštění samozřejmě nemohla být řeč. Zdůvodnili to tím, že mě děti milují a že i přes to co jsem provedl, stále jsem něco jako jejich rodina. V tuto mou těžkou chvíli mi pomohl někdo, komu jsem strašně ublížil a hlavně ho zradil. Jestli tohle není přátelství, tak už nevím.
Posledního června jsem byl odvezen k výslechu do Ostravy a obviněn ze znásilnění. Vypovídal jsem pravdivě a snažil se nic netajit. Udal jsem i jména ostatních mých lásek. Snažil jsem se otevřít, ale paní vrchní komisařce jsem nepadl do oka a bylo na ní vidět, že mě už odsoudila. Korunu tomu nasadila po výslechu, kdy se mne ptala na léčbu u sexuologa a já ji řekl, že prášky zabírají, ale k odmilování mi nepomohou. Když jsem ji řekl, že se s Matym nadále stýkám, málem vyletěla z kůže, a že musí zavolat do Bruntálu a zakázat mi styk s rodinou oběti, jak to nazvala. Naštěstí to asi neudělala. Nakonec prohlásila, že takové devianty by měli zavírat preventivně. Opravdu profi přístup. Po tomto výslechu se mi částečně vrátily deprese, ale naštěstí mě z toho dokázal vytáhnout Maty.
Na dovolenou jsme s logických důvodů nejeli, ale protože jsem s kámošem koupil zahradu, mohli jsme chodit s dětmi alespoň tam. Navíc se mi k mým průšvihům přidaly i problémy se zadlužením. Byl jsem skoro bez peněz. Půlka prázdnin byla celkem fajn, i bez peněz se dá provádět spousta činností. Bohužel život nám nedá odpočinout. Koncem července nenadále umřela sestra mamky Matyho, její dvojče. Já si takovou ztrátu představit nedokáži, jsem jedináček, ale viděl jsem a stále vidím co to z člověkem udělá. Takže tentokrát mou podporu potřebovala mamka Matyho.
Potom přišlo září a můj soud za pohlavní zneužití Matyho. Dostal jsem dva a půl roku s podmínkou na čtyři roky, zákaz práce s dětmi (nevím proč, stejně deset let s dětmi nepracuji), ambulantní sexuologickou léčbu a zabavení věcí (jeden starý počítač). Zničující účinek to ovšem mělo na Matyho mamku. Připomnělo ji to mou zradu, a jak jsem se později dozvěděl, bere jako zradu i to, že ji umřela sestra a že se její otec zastřelil když ji bylo osmnáct. Že zůstala na světě sama (s matkou nekomunikuje). Takže se mnou opět nemluví. A já jsem bez Matyho. Trvá to skoro měsíc, potom se sama ozve, a je zas vše v pohodě.
Zapomněl jsem zmínit má vyšetření u soudních znalců z oboru sexuologie a psychologie. Už u Matyho jsem byl u sexuologa, kde jsem asi dvě hodiny hovořil o svém dětství, sexuálním životě, o své deviaci. Ze zprávy jsem se celkem nic nového nedozvěděl. Že jsem pedofil vím, že mohu být společnosti nebezpečný to také, takže jediný závěr byl, že doporučuje ambulantní léčbu, a že v době činu byly mé ovládací schopnosti sníženy. To má význam u soudu. Druhé vyšetření u sexuoložky už bylo zajímavější. Hlavně tím, že probíhalo v areálu věznice Opava, na detenci. Tady jsem si užil i falografii. Byla to děsná nuda. Prodleva mezi obrázky byla děsná, dalo se u toho spát. Navíc po těch prášcích byly výsledky o ničem. Prý jsem měl reakci na jeden obrázek, a to nahých kluků. Jinak stejný průběh jako poprvé, a i závěry stejné. U psycholožky to bylo zajímavější. I tady to bylo zajímavé prostředí. Psychiatrická léčebna, protialkoholní oddělení. Začal jsem asi patnácti testy obsahující skvrny, ruce, skládání kostek kreslení stromu a postav a několik písemných testů. Potom začal rozhovor na asi hodinu a půl. Opět dětství, dospívání, až po současnost. Tady už byly závěry zajímavější. To, že jsem introvert a flegmatik o sobě vím. Ale dozvěděl jsem se, že mám v jistých situacích infantilní chování, že upřednostňuji dětský svět, a že jediní s kým dokáži navázat skutečné vztahy jsou děti, s ostatními lidmi jen povrchní. S pedofilií jsem vyrovnán, ale bagatelizuji následky svých činů. S tím posledním bohužel musím souhlasit a musím pracovat na změně. Závěr: socializace je pod odborným vedením možná.
Do Ostravy jedu ještě jednou, obvinění je rozšířeno o pohlavní zneužití. To na základě výpovědi Ondry. Vypověděl, že jsem ho v noci dvakrát osahával a vzbudil ho tím. Odmítám vypovídat. Není nic co bych k tomu mohl říct, čím se ospravedlnit. Kupodivu se tentokrát s komisařkou dá mimo protokol mluvit a dokonce i poslouchá, když mluvím o svém životě pedofila. Jindra proti mně nic neřekl, a Vojta si na mně ani nepamatuje. To mně trochu mrzí, myslel jsem, že jsem mu alespoň trochu uvízl v paměti. Pravdou ale je,že v té době toho bylo na šestiletého kluka moc. Příchod do dětského domova, nástup do první třídy, pěstounská péče… Takže nějaké prázdninové dobrodružství se dá zapomenout. Ondra a Tibor jsou posláni k soudním znalcům z oboru psychiatrie a psychologie. Četba těchto posudků je něco, co nepřeji ani nejhoršímu nepříteli. To co z nich vyplývá, je ještě horší než jsem si dokázal představit. Podle psychologa mohu za vše, co se klukům v životě nepovedlo a ještě nepovede. Nedokáži posoudit nakolik je to pravda, ale i kdyby to bylo jen procento, stejně jsem stvůra.
Ano, jsem kriminální pedofil, a to v nejednom případě. Přesto jsem jim být nikdy nechtěl a z celého srdce věřím, že už nikdy nebudu. Ne že bych mohl ze sebe tuto nálepku strhnout, ale rád bych přidal jeden přívlastek, a to minulý kriminální pedofil. Zní to divně, ale nic jiného mě nenapadlo. Věřím, že dnešní a budoucí snaha o nápravu mnou napáchaného zla přinese byť jen u někoho změnu pohledu na mě. Nevím kolik mi zbývá života, nevím kolikrát, nebo jestli vůbec, se ještě zamiluji. Vím ale, že můj postoj k mé pedofilii se v letošním roce radikálně změnil. Ještě je brzy na nějaké vyhlášení. Stále jsem kriminální pedofil, ale veškeré mé snahy budou směřovat k tomu, abych se stal zodpovědným pedofilem. Je příšerné, že to trvalo třicet let, a že mě k tomu donutily až okolnosti kolem vyšetřování policií. Ještě horší je, že jsem dokázal ublížit všem svým láskám bez vyjímky. Někdy méně, někdy více (pokud jde vůbec v takové věci ublížit méně), ale vždy.
Osobně se omluvit nedokáži. Nedokáži se jim (s vyjímkou Matýska) podívat do očí. Přesto bych tuto omluvu rád vyslovil. Horší je to se slovy. Tady prosté a upřimné PROMIŇTE nemůže fungovat, protože prominout nelze. To už dnes vím. Takže co říci? Je mi strašně líto co jsem vám způsobil. Je mi strašně líto, že jsem některým z vás zkazil život a všem do něj nevhodně zasáhl. Je mi líto, že jste měli tu smůlu a potkali jste mě. Je mi líto že jsem. Co mi naopak líto není, je to co jsem. Vím, že to může znít divně. Zní to divně. Ale nechtěl bych dnes být něco jiného. Pokud bych si někdy mohl vybrat, chtěl bych být opět homosexuálním pedofilem, ale s dnešními zkušenostmi navíc. Proč? Protože mimo to, že jsem několika tehdejším kamarádům hodně ublížil, jsem i několik desítek dětí udělal alespoň na chvíli šťastnějšími a vím, že někteří na mě dodnes vzpomínají s úsměvem. Pokud bych mohl začít znovu s dnešními zkušenostmi, bylo by těch šťastných dětí minimálně o pět víc. Bohužel na kdyby se v životě nehraje. Nezbývá mi tedy nic jiného, než maximální snaha naplnit omluvu skutky.
Vše vlastně začalo na chatě mého otce. Přijel jsem ho neohlášen navštívit chvíli potom, co jsem se vrátil z vojny. Naši se rozvedli, když mi bylo asi třináct. Byly prázdniny a na chatě byla i část rodiny z otcovy strany. Mezi jinými i sestřenka, kterou jsem neviděl několik let, a ani netušil, že se vdala. Chvíli jsme pokecali a potom mě požádala, abych vytáhl jejího syna a mou nevlastní sestru z bečky, kterou používali na koupání. Šel jsem je tedy najít a vylovit. Najít je nebylo tak těžké, smích se rozléhal celou zahradou. Nejdříve jsem uviděl hlavičku své sestry, kterou jsem naposledy vozil ještě v kočárku. Druhá hlavička patřila asi šestiletému klučinovi, kterého jsem viděl poprvé v životě. Vysvětlil jsem jim, že si rodiče žádají jejich přítomnost a já jim mám pokazit zábavu. Následovala bouřlivá diskuse, kterou odneslo mé oblečení a mírně nasáklo vodou. Nakonec si dali říct. Prvního jsem vytáhl bohužel Jindru. To nahaté stvořeníčko mne hned obemklo jako chobotnička a nemínilo mě pustit. Jeho hnědé oči mě uhranuly, a já byl ztracen. Kdybych nemusel vylovit i Janu, objímal bych ho ještě dnes.
Ale abych se vrátil k začátkům svého života. Vyrůstal jsem v pohodové učitelské rodině, a až do třinácti, kdy se naši rozvedli, nemám žádné špatné zážitky. Výchova byla sice přísnější, ale spravedlivá. Ve škole jsem problémy nemíval, ale byl jsem spíše tím v pozadí. Spolužačky se mi sice líbily, ale nikdy jsem nenašel odvahu si s nimi něco začít. Na střední jsem byl na ryze chlapecké škole a ještě ke všemu na internátu s polovojenským režimem (vycházky jednou týdně za odměnu). Takže holky více méně nula. Doma jsme sice měli menší partičku, kde byly i děvčata, ale většinou spárovaná. Jedna se mi i líbila, ale kámošovi jsem do zelí nelezl. Později jsem potkal jednu holku, Bejbinu, která se stala mou dobrou kamarádkou a zpovědnicí (to bylo oboustranné), ale nic erotického jsem k ní nikdy necítil. Pokud jsem se dostal z vojny, navštěvoval jsem přednostně ji a dokonce vozil jejího syna v kočárku v uniformě po Olomouci. Bohužel než jsem přišel z vojny, odstěhovala se. Taktéž naše parta se rozpadla. V práci jsem začal dělat na směny, takže i s tím posledním kámošem z party jsme se míjeli. Vždy jsem byl spíše samotář, proto mi to až tak nevadilo. A potom jsem potkal Jindru a vše se změnilo.
Nevím kdy přesně jsem se zamiloval, ale stalo se. Jindra se pro mne ze dne na den stal vším. Obnovil jsem vztahy se sestřenkou, s jejím manželem jsme si padli do oka, a já k nim začal jezdit na návštěvy. Myslím, že jsem tam byl skoro každý víkend. V létě, kdy můj vztah vznikl, jsme chodili přes den s Jindrou po okolí, koupat se, na třešně… Večer jsem poseděl s rodiči a kecal tak nějak o životě. Protože oba jsou spíše noční ptáci, na rozdíl ode mne, chodil jsem spát do dětského pokoje za Jindrou. Na zem do spacáku. Přesto jsem byl šťastný z jeho blízkosti. Později se z našich výprav staly celodenní výlety, a když se naskytla příležitost, i vícedenní. Protože Jindra bydlel dost daleko od Olomouce, a ještě k tomu na vesnici kam o víkendu autobus skoro nezabloudil, bylo pro mne dojíždění dost problematické a já s ním chtěl být čím dál častěji. Proto jsem si v práci zažádal o změnu pracoviště a začal dělat v Bruntále, za méně peněz. Stále jsem však bydlel s mamkou v Olomouci. A pokud jsem nespal u Jindry, dojížděl jsem do práce o půl čtvrté ráno.
V té době jsem se rozhodl, že zkusím práci s dětmi. Dnes už přesně nevím co mne k tomu rozhodnutí vedlo, asi něco ve mně, možná vliv mojí mamky, která se dětem věnovala celý život. Už na vojně jsem o tom uvažoval, ale tam by to byl spíše únik z kasáren. Bohužel jsem nebyl pro velitele ta správná osoba. Takže v září 1987 jsem navštívil svou bývalou základku, kde jsem ještě znal pár učitelů a měl tam slušnou pověst. Dostal jsem třídu druháků. Bylo to náročnější než jsem si tehdy představoval. Bez řádné přípravy byly schůzky o anarchii. Nakonec jsem se do toho dostal, ale protože v té době byla účast na schůzkách pro děti více méně povinná, nebylo to to, co jsem si představoval. Přesto jsem vydržel. O následujících prázdninách jsem se poprvé dostal na tábor jako vedoucí. To už bylo o něčem jiném. Měl jsem svých dvanáct statečných, a nachystaný program. Vedení tábora mi většinou do programu nemluvilo, takže jsem si to užil a věřím že i děti. Na tomto táboře jsem byl ještě dvakrát, naposledy po revoluci a to i s Jindrou. To už jsem přešel do turistického oddílu, kde jsem vydržel až do roku 2006, kdy jsem s prací s dětmi skončil. Umřel mi kolega a navíc jsem cítil, že už současným dětem nemám co nabídnout. Tyto roky pro mne byly něco úžasného. Pravidelné schůzky, víkendové výpravy, tábory. Ale hlavně stále obklopen dětmi.
Ale abych se vrátil ke svým láskám. Jindra byl mou láskou až do svých zhruba dvanácti let. I potom jsme ale zůstali kamarády a navštěvovali se až do jeho asi třiadvaceti let. Dokonce mi přivez ukázat svého synka, Ondru.
Shodou okolností se i můj druhý kutík jmenoval Ondra. To bylo okolo roku 2000. To už jsem bydlel na jedné dědince mezi Olomoucí a Bruntálem a měl tu svůj oddíl. S Ondrou jsem měl trochu zvláštní vztah. Byl to syn mé spolupracovnice. Byl již na mé horní hranici přitažlivosti a mně přitahoval spíše svou duchovní stránkou osobnosti. Dokázali jsme si povídat hodiny o všem možném. Občas jsem ho hlídal i s jeho bráchou a jezdili jsme na výlety. Tady jsem ani asi zamilovaný nebyl, ale jistá přitažlivost zde byla. Tento vztah trval zhruba rok. Skončil, když jsem se zamiloval do Tibora.
Tibora jsem poznal v dětském domově, když jsem sháněl děti na obsazení našeho tábora. Bylo to před prázdninami 2001, kdy jsem byl dojednat nějaké podrobnosti. Čekal jsem před ředitelnou, když se objevil asi šestiletý klučina a zaujatě mě pozoroval. Nakonec se se mnou dal do řeči. Dozvěděl jsem se že se jmenuje Tibor, že po prázdninách jde do první třídy a že se mnou na tábor jede jeho brácha Radek, ale on pojede určitě příští rok. Byla to láska na první pohled. Tábor jsem si užil, ale myšlenkami jsem byl u Tibora. Po táboře jsem začal jezdit do domova pravidelně za Tiborem a i ostatními dětmi, které jsem potkal na táboře. Začal jsem zjišťovat jak to v domově chodí s návštěvami, s vycházkami a pobytem v rodině. Tehdejší pan ředitel mi v tomto vyšel vstříc, a zakrátko už Tibor i s bráchou mohli jezdit ke mně. Jezdili ke mně pravidelně dvakrát do měsíce, každé prázdniny byli se mnou. Má zamilovanost vyprchala někdy v roce 2004. Přesto ke mně jezdili dál, a nakonec jsem si v roce 2005 zažádal o svěření kluků do pěstounské péče.
Následně jsem v roce 2006 prožil prázdninovou lásku. Na poslední chvíli mi na tábor přidalo vedení dětského domova dva šestileté kluky. Vojta se stal okamžitě takovým maskotem celého tábora a já se opět zamiloval. Snažil jsem se ho protěžovat, i když jsem už s programem tábora neměl nic společného. Dělal jsem hlavního vedoucího, zdravotníka a kuchaře. Vojtík nám onemocněl nějakým střevním morybundem, a mě připadlo se o něj starat. Nic v sobě neudržel a nakonec jsme se domluvili, že ráno pomaže do nemocnice. Takže tu noc jsem sním spal v posteli, aby se nezadusil. Ráno po sprše, kterou jsme oba potřebovali, jsme jeli do nemocnice. Nechali si ho tam tři dny. Já ho byl druhý den navštívit a třetí ho vyzvedával. Od té doby se ode mne nehnul. Po táboře jsem za ním byl v děcáku, a když byl na dalším táboře, psal jsem mu každý den dopis. Potom jsem se stal v dětském domově osobou nežádoucí. Bylo to sice nedorozumění, ale proti zákazu nebylo odvolání. Na poslední návštěvě jsem mu dovezl nějaké oblečení a chtěl jsem, aby si ho vyzkoušel. Přitom jsem ho fotil a „nachytala“ nás vychovatelka. Nebylo vtom nic erotického (zkoušel si košili), a ani na zbytek návštěvy to vliv nemělo, ale další týden mi přišel dopis, že jestli nepošlu do DD fotky, podají na mě trestní oznámení. Na dopis jsem nereagoval, ale v děcáku jsem se už neobjevil. Vojtu jsem viděl ještě dvakrát. Prvního září jsem jel s Tiborem do školy, protože chtěl chodit do původní, a tam jsem viděl prvňáčka Vojtu. A podruhé o rok později, na svatbě Tiborovy sestry, kde byl s vychovatelkami přát. Dnes je mu skoro sedmnáct a žije v pěstounské rodině.
Následovaly roky, kdy jsem nebyl do nikoho zamilovaný a ani jsem už neměl kolem sebe žádné děti. Bydlel jsem sice s Radkem a Tiborem, ale skutečně jen bydlel. Tibor i Radek později do protokolu vypověděli, že jsem jen přežíval. Práce, hospoda, počítač, spánek. Tibor vypověděl, že jsem jen čekal až umřu. Nebyl daleko od pravdy. Myšlenky na sebevraždu jsem sice neměl, ale byl jsem ve stavu, kdy mi bylo všechno jedno. Přežíval jsem ze dne na den bez smyslu života, bez motivace. Neměl jsem ani žádné kamarády, přátele.
Až v roce 2012 jsem si v létě na hospodské zahrádce všiml čtyřletého chlapce, který si tam hrál. Druhý den tam byl zase, ještě se dvěma stejně starými holčinami. Nedařilo se mi zjistit, ke komu patří. Druhý den se klučina osmělil a přišel si pohladit mého psa. Dal jsem se s ním do řeči, a dozvěděl jsem se, že jeho mamka čepuje pivo. Do té hospody jsem chodil pravidelně, proto jsem tam znal personál. Takže jsem se dozvěděl, že tam pomáhá sestra majitelky, její dvojče. A děti jsou jejich. Majda její, a Matýsek s Barunkou její sestry. Také dvojčata. Nakonec jsem se dal do řeči s oběma sestrami a později se stali přáteli. Slavil jsem tam narozeniny a trávil většinu času. Matyho mamce jsem nabídl pomoc s dětmi, protože jsem věděl, že je na ně sama. Maty se mi líbil čím dál víc a netrvalo dlouho byl jsem po šesti letech opět zamilován. A jsem dodnes. Děti jsem poprvé hlídal někdy po Novém roce 2013. Potom následovalo vyzvedávání dětí ze školky, odpolední hlídání, až po celovíkendové.
Na velikonoce jsem byl s dětmi, jejich maminkami a několika známými na chalupě na horách. Věnoval jsem se více dětem, než dospělým a vysloužil jsem si několik divných pohledů. Nakonec jsem se druhý den odhodlal k mému prvnímu coming outu. Zúčastnily se ho mé tři kamarádky. Mamka Matyho, její sestra a společná kamarádka Soňa. Zpočátku to bylo bouřlivé, ale později se to zvrhlo v milion otázek. Snažil jsem se odpovídat co nejúpřimněji i na dosti intimní otázky. Nakonec to rozetnula Soňa, že sežene informace a znovu s sejdeme později. Nesetkal jsem se s negativním postojem, jen prostě s nedostatkem informovanosti. V květnu jsem se rozhodl, že bych chtěl jet s dětmi o prázdninách na týdenní dovolenou. Nakonec proběhla porada a já slíbil, že se objednám k sexuologovy, a nechám na něm, jestli jsem pro děti potenciálně nebezpečný. Nakonec tam jela i mamka Matyho a byla se mnou v ordinaci. Pan doktor, kterého jsem viděl poprvé v životě, nám vysvětlil co je pedofilie, a že pravděpodobnost, že bych Matymu ublížil je prakticky nulová. Takže na dovolenou se nakonec jelo. Kemp byl suprový, přímo určený pro děti. Byli jsme tam ještě dvakrát. Tak můj život doznal značné změny díky Matymu. Zase jsem měl proč žít.
Potom se vše pohnojilo. Začalo to celkem nevinně. Na podzim roku 2015 jsem šel vyzvednout děti z družiny, ale děti mi nedali a poslali mě za výchovným poradcem. Tam mi bylo řečeno, že policie mi zakázala děti kontaktovat. Víc jsem se nedozvěděl. Později mi volala mamka Matyho, že byla na výslechu a tam se dozvěděla, že Barunka ve škole něco řekla vychovatelkám. Jednalo se o to, že jsem měl spát nahý s Matym, koupat se s ním a šahat na něj. Rozjelo se vyšetřování, o kterém jsem věděl jen od Matyho mamky. Děti byly na výslechu a u psycholožky. Tam vyšlo najevo, že si Barunka vymýšlela protože jsem se více věnoval Matymu a ona se cítila odstrčená. Tím by to mohlo skončit. Se mnou policie stále ještě nemluvila.
To se změnilo v březnu 2016. Telefonicky si mě pozvali k podání vysvětlení. Po asi hodinovém výslechu mi předali povolení k domovní prohlídce a hned mě i odvezli domů. Sebrali veškerou záznamovou techniku, tři počítače plus tablet, karty z foťáků, CD, asi čtyři HDD, fotky, foťák na jedno použití. Proč dělají prohlídku mi jen naznačili, prý při šetření se dozvěděli, že jsem vlastnil dětskou pornografii. To byla sice pravda, ale já si byl jistý že jsem všechno již před lety smazal. Omyl. Asi za měsíc jsem byl znovu předvolán a tam byl obviněn z držení a výroby DP. Tu výrobu jsem na sebe hodil sám. Mezi fotkami bylo několik, které jsem před více než dvanácti lety nafotil s Tiborem v noci když spal. Komisař se mě ptal, jaký jsem měl foťák a já samozřejmě nelhal. Navíc tam byl Tibor poznat. To nebylo to nejhorší, já se přiznal i k pohlavnímu zneužití Matyho.
To bylo tak. Na Velikonoce jsem měl opět děti doma (nyní byli u mě nejen když mamka potřebovala, ale i když jsem chtěl já). Ležel jsem na válendě, četl si a děti si hrály. Po nějaké době si ke mně přilehl Maty, a že chce škrabkat. Tak jsem v jedné ruce držel knížku a druhou ho lechtal na bříšku. No a potom se to stalo . Maty si stáhl trenýrky, v kterých byl, a začal si hrát s pinďourem. No a tehdy mé pudy zvítězily nad rozumem. Dvakrát jsem si sáhl a s hrůzou si uvědomil, co dělám. Rychle jsem mu natáhl trenýrky a dělal, že se nic nestalo. Něco se ve mně ale zlomilo, a já si uvědomil, že za jistých okolností, na rozdíl od mínění sexuologa, mohu být Matymu nebezpečný. A to jsem rozhodně nechtěl. Nechtěl jsem o něj přijít a znovu prožívat ten neživot bez cíle a motivace. Bylo mi ze mne zle a věděl jsem, že se něco musí změnit. Tedy ne něco, ale já. Druhý den jsem se opil a šel se přiznat rodičům Matyho (taťka se po šesti letech vrátil k dětem a rodině). Zpočátku to pro ně byl šok, později padla i nějaká facka a vyhrůžky dalšími. Já to bral, zasloužil jsem si to a ještě víc. Dalším mým krokem byla objednávka u sexuologa a zahájení léčby. No a do toho přišlo to výše zmíněné předvolání k výslechu. Přišlo mi jako správné se přiznat. Nelituji toho, udělal bych to zase.
Za nějaké dva týdny jsem byl opět na policii. Tentokrát i s advokátem. Obvinění z držení a výroby DP bylo rozšířeno o pohlavní zneužívání se sazbou 2 až 10 let. Konečně jsem se dozvěděl kde vzali to držení pornografie. Dostal se mi do rukou protokol z výslechu Tibora, a já si z hrůzou uvědomil, že mě dohnala minulost. Tibor vypověděl, že mě viděl jak si prohlížím fotky malých kluků. To byla má činnost v letech po Vojtíkovy, později jsem se vzhlédl v japonské manga. To ale nebylo v té výpovědi to nejhorší. Tibor uvedl, že jsem ho celou dobu, co ke mně jezdil osahával a i jinak zneužíval. A já si s hrůzou a zhnusením k sobě uvědomil, že je to pravda. Jen můj mozek to uložil do nějaké krabičky, kde to čekalo na správný klíč. Když jsem se ptal komisaře co bude dál, bylo mi řečeno, že to šetří krajská kriminálka. To už mi začalo docházet, že jsem nehorázná stvůra a že si nezasloužím nic dobrého. Od toho dubna po Velikonocích jsem se dostal do hluboké deprese a musel navštívit doktora kvůli práškům. Na sebevraždu jsem hrozný zbabělec, ale níž jsem nikdy neklesl. Toto období trvalo šest týdnů. Potom mi přišla pomoc z absolutně nečekané strany. Rodiče Matyho mi dali druhou šanci. O odpuštění samozřejmě nemohla být řeč. Zdůvodnili to tím, že mě děti milují a že i přes to co jsem provedl, stále jsem něco jako jejich rodina. V tuto mou těžkou chvíli mi pomohl někdo, komu jsem strašně ublížil a hlavně ho zradil. Jestli tohle není přátelství, tak už nevím.
Posledního června jsem byl odvezen k výslechu do Ostravy a obviněn ze znásilnění. Vypovídal jsem pravdivě a snažil se nic netajit. Udal jsem i jména ostatních mých lásek. Snažil jsem se otevřít, ale paní vrchní komisařce jsem nepadl do oka a bylo na ní vidět, že mě už odsoudila. Korunu tomu nasadila po výslechu, kdy se mne ptala na léčbu u sexuologa a já ji řekl, že prášky zabírají, ale k odmilování mi nepomohou. Když jsem ji řekl, že se s Matym nadále stýkám, málem vyletěla z kůže, a že musí zavolat do Bruntálu a zakázat mi styk s rodinou oběti, jak to nazvala. Naštěstí to asi neudělala. Nakonec prohlásila, že takové devianty by měli zavírat preventivně. Opravdu profi přístup. Po tomto výslechu se mi částečně vrátily deprese, ale naštěstí mě z toho dokázal vytáhnout Maty.
Na dovolenou jsme s logických důvodů nejeli, ale protože jsem s kámošem koupil zahradu, mohli jsme chodit s dětmi alespoň tam. Navíc se mi k mým průšvihům přidaly i problémy se zadlužením. Byl jsem skoro bez peněz. Půlka prázdnin byla celkem fajn, i bez peněz se dá provádět spousta činností. Bohužel život nám nedá odpočinout. Koncem července nenadále umřela sestra mamky Matyho, její dvojče. Já si takovou ztrátu představit nedokáži, jsem jedináček, ale viděl jsem a stále vidím co to z člověkem udělá. Takže tentokrát mou podporu potřebovala mamka Matyho.
Potom přišlo září a můj soud za pohlavní zneužití Matyho. Dostal jsem dva a půl roku s podmínkou na čtyři roky, zákaz práce s dětmi (nevím proč, stejně deset let s dětmi nepracuji), ambulantní sexuologickou léčbu a zabavení věcí (jeden starý počítač). Zničující účinek to ovšem mělo na Matyho mamku. Připomnělo ji to mou zradu, a jak jsem se později dozvěděl, bere jako zradu i to, že ji umřela sestra a že se její otec zastřelil když ji bylo osmnáct. Že zůstala na světě sama (s matkou nekomunikuje). Takže se mnou opět nemluví. A já jsem bez Matyho. Trvá to skoro měsíc, potom se sama ozve, a je zas vše v pohodě.
Zapomněl jsem zmínit má vyšetření u soudních znalců z oboru sexuologie a psychologie. Už u Matyho jsem byl u sexuologa, kde jsem asi dvě hodiny hovořil o svém dětství, sexuálním životě, o své deviaci. Ze zprávy jsem se celkem nic nového nedozvěděl. Že jsem pedofil vím, že mohu být společnosti nebezpečný to také, takže jediný závěr byl, že doporučuje ambulantní léčbu, a že v době činu byly mé ovládací schopnosti sníženy. To má význam u soudu. Druhé vyšetření u sexuoložky už bylo zajímavější. Hlavně tím, že probíhalo v areálu věznice Opava, na detenci. Tady jsem si užil i falografii. Byla to děsná nuda. Prodleva mezi obrázky byla děsná, dalo se u toho spát. Navíc po těch prášcích byly výsledky o ničem. Prý jsem měl reakci na jeden obrázek, a to nahých kluků. Jinak stejný průběh jako poprvé, a i závěry stejné. U psycholožky to bylo zajímavější. I tady to bylo zajímavé prostředí. Psychiatrická léčebna, protialkoholní oddělení. Začal jsem asi patnácti testy obsahující skvrny, ruce, skládání kostek kreslení stromu a postav a několik písemných testů. Potom začal rozhovor na asi hodinu a půl. Opět dětství, dospívání, až po současnost. Tady už byly závěry zajímavější. To, že jsem introvert a flegmatik o sobě vím. Ale dozvěděl jsem se, že mám v jistých situacích infantilní chování, že upřednostňuji dětský svět, a že jediní s kým dokáži navázat skutečné vztahy jsou děti, s ostatními lidmi jen povrchní. S pedofilií jsem vyrovnán, ale bagatelizuji následky svých činů. S tím posledním bohužel musím souhlasit a musím pracovat na změně. Závěr: socializace je pod odborným vedením možná.
Do Ostravy jedu ještě jednou, obvinění je rozšířeno o pohlavní zneužití. To na základě výpovědi Ondry. Vypověděl, že jsem ho v noci dvakrát osahával a vzbudil ho tím. Odmítám vypovídat. Není nic co bych k tomu mohl říct, čím se ospravedlnit. Kupodivu se tentokrát s komisařkou dá mimo protokol mluvit a dokonce i poslouchá, když mluvím o svém životě pedofila. Jindra proti mně nic neřekl, a Vojta si na mně ani nepamatuje. To mně trochu mrzí, myslel jsem, že jsem mu alespoň trochu uvízl v paměti. Pravdou ale je,že v té době toho bylo na šestiletého kluka moc. Příchod do dětského domova, nástup do první třídy, pěstounská péče… Takže nějaké prázdninové dobrodružství se dá zapomenout. Ondra a Tibor jsou posláni k soudním znalcům z oboru psychiatrie a psychologie. Četba těchto posudků je něco, co nepřeji ani nejhoršímu nepříteli. To co z nich vyplývá, je ještě horší než jsem si dokázal představit. Podle psychologa mohu za vše, co se klukům v životě nepovedlo a ještě nepovede. Nedokáži posoudit nakolik je to pravda, ale i kdyby to bylo jen procento, stejně jsem stvůra.
Ano, jsem kriminální pedofil, a to v nejednom případě. Přesto jsem jim být nikdy nechtěl a z celého srdce věřím, že už nikdy nebudu. Ne že bych mohl ze sebe tuto nálepku strhnout, ale rád bych přidal jeden přívlastek, a to minulý kriminální pedofil. Zní to divně, ale nic jiného mě nenapadlo. Věřím, že dnešní a budoucí snaha o nápravu mnou napáchaného zla přinese byť jen u někoho změnu pohledu na mě. Nevím kolik mi zbývá života, nevím kolikrát, nebo jestli vůbec, se ještě zamiluji. Vím ale, že můj postoj k mé pedofilii se v letošním roce radikálně změnil. Ještě je brzy na nějaké vyhlášení. Stále jsem kriminální pedofil, ale veškeré mé snahy budou směřovat k tomu, abych se stal zodpovědným pedofilem. Je příšerné, že to trvalo třicet let, a že mě k tomu donutily až okolnosti kolem vyšetřování policií. Ještě horší je, že jsem dokázal ublížit všem svým láskám bez vyjímky. Někdy méně, někdy více (pokud jde vůbec v takové věci ublížit méně), ale vždy.
Osobně se omluvit nedokáži. Nedokáži se jim (s vyjímkou Matýska) podívat do očí. Přesto bych tuto omluvu rád vyslovil. Horší je to se slovy. Tady prosté a upřimné PROMIŇTE nemůže fungovat, protože prominout nelze. To už dnes vím. Takže co říci? Je mi strašně líto co jsem vám způsobil. Je mi strašně líto, že jsem některým z vás zkazil život a všem do něj nevhodně zasáhl. Je mi líto, že jste měli tu smůlu a potkali jste mě. Je mi líto že jsem. Co mi naopak líto není, je to co jsem. Vím, že to může znít divně. Zní to divně. Ale nechtěl bych dnes být něco jiného. Pokud bych si někdy mohl vybrat, chtěl bych být opět homosexuálním pedofilem, ale s dnešními zkušenostmi navíc. Proč? Protože mimo to, že jsem několika tehdejším kamarádům hodně ublížil, jsem i několik desítek dětí udělal alespoň na chvíli šťastnějšími a vím, že někteří na mě dodnes vzpomínají s úsměvem. Pokud bych mohl začít znovu s dnešními zkušenostmi, bylo by těch šťastných dětí minimálně o pět víc. Bohužel na kdyby se v životě nehraje. Nezbývá mi tedy nic jiného, než maximální snaha naplnit omluvu skutky.
-
- Člen skupiny ČEPEK
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 3
- ve věku do: 23
- Výkřik do tmy: Dieťa je ako kvetina, keď ho odtrhneš, zvädne.
- Příspěvky: 622
- Dal: 586 poděkování
- Dostal: 376 poděkování
Re: Seigold - kriminální pedofil
V tomto sme si podobní. Inač zaujímavý príbeh, snáď už budeš mať lepší život.Seigold píše:To, že jsem introvert a flegmatik o sobě vím. Ale dozvěděl jsem se, že mám v jistých situacích infantilní chování, že upřednostňuji dětský svět, a že jediní s kým dokáži navázat skutečné vztahy jsou děti, s ostatními lidmi jen povrchní. S pedofilií jsem vyrovnán, ale bagatelizuji následky svých činů
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Bruntál
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 5
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 38
- Dal: 23 poděkování
- Dostal: 59 poděkování
Re: Seigold - kriminální pedofil
DODATEK č.1
Opět na chatu se mě Filip ptal, co jsem vlastně udělal klukům, proč jsem obviněn. Odpověděl jsem mu, ale mám pocit, že vysvětlení si zaslouží všichni.
Pokud si vzpomínám, vše vždy začalo tak nějak pozvolna, postupně. Přes den,když jsme byli sami, tak se vždy v rámci jiné činnosti našel čas na nějaké pomazlení, škádlení. Tyto iniciativy většinou vycházely od kluků. Já se jim ale nebránil. Nebylo v tom nic erotického, i když mě tyto nevinné doteky vzrušit dokázaly. Jenomže erekce mi spíše překážela, styděl jsem se. Odezva na dětské mazlení z mé strany byla na úrovni nějaké pusy, hlavně však hlazení a lechtání. Maximum bylo, že mi ruka při hlazení sjela až na zadeček. Podotýkám oblečený. Toto mne uspokojovalo a stačil mi tento kontakt k ukojení mých pudů. Zbytek zvládla fantazie.
K plíživé změně docházelo postupně, jak ubývala iniciativa ze strany dětí. Jak stárly, byla jejich potřeba mazlení nižší a vzácnější a mně doteky začaly chybět. Začal jsem je vyhledávat v jejich pelíšcích v noci, když usnuly. I v této fázi probíhalo vše zpočátku ve vší početnosti. Stačilo se mi ke klučíkovy přitisknout, obejmout ho a načerpat z tohoto doteku energii. Jenže pudy byly silnější než vůle a jistou roli v tom hrál i alkohol. Většinou jsem sice v době kdy u mě byly děti nepil, ale byly i vyjímky. A právě tehdy jsem se zachoval jako zrůda. Už mi nestačily nevinné doteky, ale silně jsem zasáhl do jejich intimní zóny. Jinak řečeno jsem jim začal sahat na přirození a hrát si s ním. Prostě jsem je pohlavně zneužíval.
Teď menší odbočka. Mé právní povědomí v době před patnácti lety bylo na dost nízké úrovni, a já si nějak neuvědomoval, čeho se vlastně dopouštím. Ano, bylo mi jasné, že to co dělám je špatné a určitě i trestné, ale za pohlavní zneužívání jsem to nepovažoval. Po masáži tehdejšími médii jsem měl představu o pohlavním zneužívání jako o znásilňování, ubližování, mučení dětí. Prostě o použití násilí na dětech. A já jsem fyzicky dítěti nikdy neublížil. I když jsem dělal, co jsem dělal, bylo to něžné, láskyplné. Já ty kluky stále miloval. Z mé strany to bylo pořád „jen“ dávání lásky, i když určitě nevhodné a přehnané. Toto není z mé strany omluva, jen vysvětlení.
Abych se vrátil k předchozímu odstavci. To co se někdy dělo u kluků v posteli mě samozřejmě vzrušilo, ale nebyl to můj cíl. Erekce a následná masturbace mě spíše odváděla od mazlení. Nutila mě odejít od kluků do koupelny ulevit si. Nikdy jsem nemasturboval v přítomnosti dětí. Stydím se dodnes za svou nahotu, a představa, že se klučina vzbudí a uvidí mne, mě děsí. To že se mohli probudit při mém „mazlení“ mi nikdy nějak nedošlo. A samozřejmě se to i stalo, jinak by o tom nemohli vypovídat.
Tibor do protokolu uvedl, že si pamatuje, že jsem ho vzbudil dvakrát. Jednou že jsem ho hladil, podruhé že jsem mu prováděl felaci (odtud obvinění ze znásilnění). Já si kategoricky stojím za tím, že k žádné felaci nedošlo, protože je to zrovna sexuální praktika která se mi hnusí. Pravda je, že jsem ho pusinkoval i v okolí penisu, ale rozhodně si ho nestrkal do pusy. Bohužel je to tvrzení proti tvrzení a jak se k tomu postaví soud netuším. Ondru jsem vzbudil jednou bleskem foťáku a následně jsem ho měl osahávat a masturbovat nad ním. O masturbaci viz výše, osahávání beru. Toto vypovídali dospělí lidé (Tibor 23 let, Ondra 27let) po více než dvanácti, respektive patnácti letech.
Jistě, nějaké negativní vzpomínky mít na mě musí, ale pokud o tom takovou dobu mlčeli, jak funguje paměť? Toto není v žádném případě má obhajoba, spíš naopak. Chci tomu přijít na kloub a dozvědět se jaká jsem byl stvůra. A že jsem byl, o tom nepochybuji. S mou pamětí je to zvláštní. Dokud jsem si to výše uvedené nepřečetl v protokolu, vůbec jsem si nevzpomínal na nějaké sexuální praktiky. Vždy jsem vzpomínal na to krásné co jsem s klukama prožil. Dnes vím že se to dělo, že si to nevymýšlí, ale detaily se mi stále nevybavují.
Další věc, která mi vrtá hlavou, je že pokud to tehdy cítili jako ubližování, jak to že jsem nic nepoznal? To že to neřekli, to bych pochopil, ale pokud by ke mně začali cítit nějaký odpor, měl bych to snad poznat. U Ondry prosím, tam jsem nějak moc zamilovaný nebyl, ale přesto, chodil ke mně dobrovolně až do mého odstěhování, přesto nic nenaznačovalo, že by se narušil náš vztah. Navíc vím, že dokázal i vyjádřit „NE“. To se stalo, když jsem začal mluvit o nějaké intimní hygieně a mu to bylo nepříjemné, řekl mi že to nechce poslouchat a jestli bych mohl přestat. Já to samozřejmě ihned utnul a jeho přání akceptoval.
Zato u Tibora to nechápu vůbec. Ano mohl mít strach cokoli říct, protože by mi minimálně dětský domov zakázal jakýkoli styk, a on chtěl vypadnout. Ale přesto by se mu muselo změnit chování. Jenže ničeho takového jsem si nevšiml a to jsem ho měl opravdu rád. Navíc u mě bydlel až do jeho jednadvaceti let. Několikrát jsme se hrubě pohádali a to mi vmetl kde co, ale toto nikdy. Prý ho to ale deptalo a nemohl spávat. Alespoň tak to uvedl u psychologa. To že byl těžce závislý na hraní her ji ale neřekl.
Tento článek není v žádném případě myšlen jako má obhajoba. To, že jsem kluky pohlavně zneužíval je bohužel neoddiskutovatelný fakt. Chci ale pochopit co a jak se vlastně stalo, proč nefungovala má brzda. Na co jsem tehdy myslel. Proč nefungují výčitky svědomí. Něco z toho chci řešit s psychologem, kam jsem se objednal. Potřebuji odpovědi na své otázky. Potřebuji to pro svůj další život. Již nikdy nechci nic podobného provést. Proto ale potřebuji o sobě zjistit co nejvíc. ČEPEK mě před mými zločiny uchránit nedokázal. Věřím ale, že mi tato komunita pomůže se stát někým jiným, lepším. Potřebuji se svěřovat, a potřebuji někoho, kdo mě poslouchá a částečně i rozumí. Potřebuji někoho, kdo položí tu správnou otázku. Potřebuji diskuzi. Děkuji.
Opět na chatu se mě Filip ptal, co jsem vlastně udělal klukům, proč jsem obviněn. Odpověděl jsem mu, ale mám pocit, že vysvětlení si zaslouží všichni.
Pokud si vzpomínám, vše vždy začalo tak nějak pozvolna, postupně. Přes den,když jsme byli sami, tak se vždy v rámci jiné činnosti našel čas na nějaké pomazlení, škádlení. Tyto iniciativy většinou vycházely od kluků. Já se jim ale nebránil. Nebylo v tom nic erotického, i když mě tyto nevinné doteky vzrušit dokázaly. Jenomže erekce mi spíše překážela, styděl jsem se. Odezva na dětské mazlení z mé strany byla na úrovni nějaké pusy, hlavně však hlazení a lechtání. Maximum bylo, že mi ruka při hlazení sjela až na zadeček. Podotýkám oblečený. Toto mne uspokojovalo a stačil mi tento kontakt k ukojení mých pudů. Zbytek zvládla fantazie.
K plíživé změně docházelo postupně, jak ubývala iniciativa ze strany dětí. Jak stárly, byla jejich potřeba mazlení nižší a vzácnější a mně doteky začaly chybět. Začal jsem je vyhledávat v jejich pelíšcích v noci, když usnuly. I v této fázi probíhalo vše zpočátku ve vší početnosti. Stačilo se mi ke klučíkovy přitisknout, obejmout ho a načerpat z tohoto doteku energii. Jenže pudy byly silnější než vůle a jistou roli v tom hrál i alkohol. Většinou jsem sice v době kdy u mě byly děti nepil, ale byly i vyjímky. A právě tehdy jsem se zachoval jako zrůda. Už mi nestačily nevinné doteky, ale silně jsem zasáhl do jejich intimní zóny. Jinak řečeno jsem jim začal sahat na přirození a hrát si s ním. Prostě jsem je pohlavně zneužíval.
Teď menší odbočka. Mé právní povědomí v době před patnácti lety bylo na dost nízké úrovni, a já si nějak neuvědomoval, čeho se vlastně dopouštím. Ano, bylo mi jasné, že to co dělám je špatné a určitě i trestné, ale za pohlavní zneužívání jsem to nepovažoval. Po masáži tehdejšími médii jsem měl představu o pohlavním zneužívání jako o znásilňování, ubližování, mučení dětí. Prostě o použití násilí na dětech. A já jsem fyzicky dítěti nikdy neublížil. I když jsem dělal, co jsem dělal, bylo to něžné, láskyplné. Já ty kluky stále miloval. Z mé strany to bylo pořád „jen“ dávání lásky, i když určitě nevhodné a přehnané. Toto není z mé strany omluva, jen vysvětlení.
Abych se vrátil k předchozímu odstavci. To co se někdy dělo u kluků v posteli mě samozřejmě vzrušilo, ale nebyl to můj cíl. Erekce a následná masturbace mě spíše odváděla od mazlení. Nutila mě odejít od kluků do koupelny ulevit si. Nikdy jsem nemasturboval v přítomnosti dětí. Stydím se dodnes za svou nahotu, a představa, že se klučina vzbudí a uvidí mne, mě děsí. To že se mohli probudit při mém „mazlení“ mi nikdy nějak nedošlo. A samozřejmě se to i stalo, jinak by o tom nemohli vypovídat.
Tibor do protokolu uvedl, že si pamatuje, že jsem ho vzbudil dvakrát. Jednou že jsem ho hladil, podruhé že jsem mu prováděl felaci (odtud obvinění ze znásilnění). Já si kategoricky stojím za tím, že k žádné felaci nedošlo, protože je to zrovna sexuální praktika která se mi hnusí. Pravda je, že jsem ho pusinkoval i v okolí penisu, ale rozhodně si ho nestrkal do pusy. Bohužel je to tvrzení proti tvrzení a jak se k tomu postaví soud netuším. Ondru jsem vzbudil jednou bleskem foťáku a následně jsem ho měl osahávat a masturbovat nad ním. O masturbaci viz výše, osahávání beru. Toto vypovídali dospělí lidé (Tibor 23 let, Ondra 27let) po více než dvanácti, respektive patnácti letech.
Jistě, nějaké negativní vzpomínky mít na mě musí, ale pokud o tom takovou dobu mlčeli, jak funguje paměť? Toto není v žádném případě má obhajoba, spíš naopak. Chci tomu přijít na kloub a dozvědět se jaká jsem byl stvůra. A že jsem byl, o tom nepochybuji. S mou pamětí je to zvláštní. Dokud jsem si to výše uvedené nepřečetl v protokolu, vůbec jsem si nevzpomínal na nějaké sexuální praktiky. Vždy jsem vzpomínal na to krásné co jsem s klukama prožil. Dnes vím že se to dělo, že si to nevymýšlí, ale detaily se mi stále nevybavují.
Další věc, která mi vrtá hlavou, je že pokud to tehdy cítili jako ubližování, jak to že jsem nic nepoznal? To že to neřekli, to bych pochopil, ale pokud by ke mně začali cítit nějaký odpor, měl bych to snad poznat. U Ondry prosím, tam jsem nějak moc zamilovaný nebyl, ale přesto, chodil ke mně dobrovolně až do mého odstěhování, přesto nic nenaznačovalo, že by se narušil náš vztah. Navíc vím, že dokázal i vyjádřit „NE“. To se stalo, když jsem začal mluvit o nějaké intimní hygieně a mu to bylo nepříjemné, řekl mi že to nechce poslouchat a jestli bych mohl přestat. Já to samozřejmě ihned utnul a jeho přání akceptoval.
Zato u Tibora to nechápu vůbec. Ano mohl mít strach cokoli říct, protože by mi minimálně dětský domov zakázal jakýkoli styk, a on chtěl vypadnout. Ale přesto by se mu muselo změnit chování. Jenže ničeho takového jsem si nevšiml a to jsem ho měl opravdu rád. Navíc u mě bydlel až do jeho jednadvaceti let. Několikrát jsme se hrubě pohádali a to mi vmetl kde co, ale toto nikdy. Prý ho to ale deptalo a nemohl spávat. Alespoň tak to uvedl u psychologa. To že byl těžce závislý na hraní her ji ale neřekl.
Tento článek není v žádném případě myšlen jako má obhajoba. To, že jsem kluky pohlavně zneužíval je bohužel neoddiskutovatelný fakt. Chci ale pochopit co a jak se vlastně stalo, proč nefungovala má brzda. Na co jsem tehdy myslel. Proč nefungují výčitky svědomí. Něco z toho chci řešit s psychologem, kam jsem se objednal. Potřebuji odpovědi na své otázky. Potřebuji to pro svůj další život. Již nikdy nechci nic podobného provést. Proto ale potřebuji o sobě zjistit co nejvíc. ČEPEK mě před mými zločiny uchránit nedokázal. Věřím ale, že mi tato komunita pomůže se stát někým jiným, lepším. Potřebuji se svěřovat, a potřebuji někoho, kdo mě poslouchá a částečně i rozumí. Potřebuji někoho, kdo položí tu správnou otázku. Potřebuji diskuzi. Děkuji.
-
- Čestný člen skupiny ČEPEK
- Příspěvky: 1685
- Dal: 1099 poděkování
- Dostal: 2045 poděkování
Re: Seigold - kriminální pedofil
Ahoj, Seigolde.
Tvůj příběh je velmi silný a hlavně velmi smutný, obzvlášť tedy pro ty dětí, kterých se to týkalo. Nevím moc, co bych k příběhu jako celku napsal. Z tvých slov a tvých úvah vidím mysl rozumného člověka, který v životě udělal neuvěřitelně chybný krok - a to tím, že se provinil vůči těm, které miloval. Jako pozitivní však vnímám, že jsi došel sem, že se k tomu přiznáváš - hlavně sám před sebou. A že se chceš dál ubírat jen dobrou cestou, že už nechceš, aby se to opakovalo.
Minulost už nikdo nezměníme, ale co můžeme, tak se z ní poučit do budoucna. A to je podle mého názoru v současné době pro tebe to nejpodstatnější.
Se sexuálními kontakty s dětmi je to složité, protože děti nejsou dospělé. Nenabraly ještě tolik informací, nepřemýšlely ještě detailně nad mnohými věcmi, a hlavně v mnohých případech ani nejsou schopné některé věci adekvátně posoudit. Určitý všeobecný přehled, názory či přemýšlení o vážnějších tématech (jako jsou například sexuální aktivity) přichází v pozdějším věku. Vysvětlil bych to tak, že tříletému chlapci připadá zajímavá zástrčka a chtěl by do ní strčit prst, protože nedokáže přemýšlet o tom, že by mu to mohlo ublížit. V pozdějším věku deseti let už většinou děti dokážou pochopit, že by jim strčení prstu do zásuvky mohlo ublížit, jelikož už o tom někdy přemýšlely, když jim jejich rodiče např. říkali, že by je to "spálilo na popel". A stejně jako se zástrčkou, zatímco tříletý chlapec ani nemá potuchy o tom, co vlastně "sex" je, a desetiletý chlapec možná potuchy má, protože už nějaké povrchní informace slyšel, a 15tiletý chlapec může v pojmu "sex" prostě vidět jen něco příjemného nebo zábavu, tak chytrý dvacetiletý či pětadvacetiletý člověk by už měl v sexu vidět něco jiného, chápat ho jinak.
Nemůžeme chtít po dítěti, aby chápalo podstatu sexu jako někdo dospělý, jako my. A chtít to po tom dítěti - to znamená chtít po něm, aby dělalo něco, čemu nerozumí. A narozdíl od matematiky, kdy třeba musí počítat Pythagorovu větu, ačkoliv ji nechápe, tak brzké sexuální aktivity může po čase začít vnímat více negativně, než onu matematiku. A nejen kvůli společnosti a médiím kolem, ale hlavně kvůli tomu, že jim v dospělosti dojde, že to, co zažívali v dětství, je něco naprosto odlišného, než co zažívají teď - například s partnerem/partnerkou, kterého/kterou mají nyní.
Druhá věc je, že dítě nemusí sexuální kontakt vnímat jako přímo negativní, ale třeba jen jako divný. Což je i důvod, proč třeba neřeknou "NE". Když na něj někdo sahá - do míst, kam si sahá jen on sám, může si připadat divně, nervózně. Pocity, že to třeba vnímal přímo negativně, se mohou dostavit později. O hodinu, o týden, o měsíc, o rok, o deset let. V tom je jeden z risků sexuálních kontaktů s dětmi, jelikož ono "prozření" může přijít prakticky kdykoliv, když mu něco tyto události připomene. Nebo taky třeba nepřijdou negativní pocity nikdy. Ale kdo má to právo takto riskovat s životy jiného člověka, s životy dětí?
Oběti (snad na tebe nepůsobí negativně, že jim takhle říkám) obvykle vnímají v pozdějším čase předčasné sexuální aktivity jako něco, za co by se měly stydět. To je důvod, proč o tom často nemluví a pokud je to trápí, tak to obvykle dusí v sobě. A "vypění" to až v nějaké pozdější životní situaci.
To je možná důvod, proč jsi to tehdy nemohl poznat. Buďto třeba tehdy dokázali dobře skrýt, že jim to vadí, nebo si to uvědomili až později. Ale tak už to bývá.
K podobným myšlenkám jsem došel, když jsem zpětně přemýšlel nad některými zážitky. I když s mými zážitky to bylo složitější, proto nejdou úplně srovnávat. Ale ono je každé zneužívání rozličné, děti jsou rozličné, pachatelé jsou rozliční, tudíž to vlastně ani porovnávat pořádně nejde. Na některé otázky možná nenajdeš odpovědi nikdy.
Tvůj příběh je velmi silný a hlavně velmi smutný, obzvlášť tedy pro ty dětí, kterých se to týkalo. Nevím moc, co bych k příběhu jako celku napsal. Z tvých slov a tvých úvah vidím mysl rozumného člověka, který v životě udělal neuvěřitelně chybný krok - a to tím, že se provinil vůči těm, které miloval. Jako pozitivní však vnímám, že jsi došel sem, že se k tomu přiznáváš - hlavně sám před sebou. A že se chceš dál ubírat jen dobrou cestou, že už nechceš, aby se to opakovalo.
Minulost už nikdo nezměníme, ale co můžeme, tak se z ní poučit do budoucna. A to je podle mého názoru v současné době pro tebe to nejpodstatnější.
Na tohle bych ti zkusil možná trochu odpovědět. Neznám tebe a neznám ani ty děti, takže to prosím ber tak, že jen odhaduji na základě toho, k čemu jsem dospěl z vlastních myšlenek z dětství, kdy jsem byl zneužíván, a z dojmů, které jsem nabral v době působení na webu.Seigold píše:Další věc, která mi vrtá hlavou, je že pokud to tehdy cítili jako ubližování, jak to že jsem nic nepoznal? To že to neřekli, to bych pochopil, ale pokud by ke mně začali cítit nějaký odpor, měl bych to snad poznat. U Ondry prosím, tam jsem nějak moc zamilovaný nebyl, ale přesto, chodil ke mně dobrovolně až do mého odstěhování, přesto nic nenaznačovalo, že by se narušil náš vztah. Navíc vím, že dokázal i vyjádřit „NE“. To se stalo, když jsem začal mluvit o nějaké intimní hygieně a mu to bylo nepříjemné, řekl mi že to nechce poslouchat a jestli bych mohl přestat. Já to samozřejmě ihned utnul a jeho přání akceptoval.
Zato u Tibora to nechápu vůbec. Ano mohl mít strach cokoli říct, protože by mi minimálně dětský domov zakázal jakýkoli styk, a on chtěl vypadnout. Ale přesto by se mu muselo změnit chování. Jenže ničeho takového jsem si nevšiml a to jsem ho měl opravdu rád. Navíc u mě bydlel až do jeho jednadvaceti let. Několikrát jsme se hrubě pohádali a to mi vmetl kde co, ale toto nikdy. Prý ho to ale deptalo a nemohl spávat. Alespoň tak to uvedl u psychologa. To že byl těžce závislý na hraní her ji ale neřekl.
Se sexuálními kontakty s dětmi je to složité, protože děti nejsou dospělé. Nenabraly ještě tolik informací, nepřemýšlely ještě detailně nad mnohými věcmi, a hlavně v mnohých případech ani nejsou schopné některé věci adekvátně posoudit. Určitý všeobecný přehled, názory či přemýšlení o vážnějších tématech (jako jsou například sexuální aktivity) přichází v pozdějším věku. Vysvětlil bych to tak, že tříletému chlapci připadá zajímavá zástrčka a chtěl by do ní strčit prst, protože nedokáže přemýšlet o tom, že by mu to mohlo ublížit. V pozdějším věku deseti let už většinou děti dokážou pochopit, že by jim strčení prstu do zásuvky mohlo ublížit, jelikož už o tom někdy přemýšlely, když jim jejich rodiče např. říkali, že by je to "spálilo na popel". A stejně jako se zástrčkou, zatímco tříletý chlapec ani nemá potuchy o tom, co vlastně "sex" je, a desetiletý chlapec možná potuchy má, protože už nějaké povrchní informace slyšel, a 15tiletý chlapec může v pojmu "sex" prostě vidět jen něco příjemného nebo zábavu, tak chytrý dvacetiletý či pětadvacetiletý člověk by už měl v sexu vidět něco jiného, chápat ho jinak.
Nemůžeme chtít po dítěti, aby chápalo podstatu sexu jako někdo dospělý, jako my. A chtít to po tom dítěti - to znamená chtít po něm, aby dělalo něco, čemu nerozumí. A narozdíl od matematiky, kdy třeba musí počítat Pythagorovu větu, ačkoliv ji nechápe, tak brzké sexuální aktivity může po čase začít vnímat více negativně, než onu matematiku. A nejen kvůli společnosti a médiím kolem, ale hlavně kvůli tomu, že jim v dospělosti dojde, že to, co zažívali v dětství, je něco naprosto odlišného, než co zažívají teď - například s partnerem/partnerkou, kterého/kterou mají nyní.
Druhá věc je, že dítě nemusí sexuální kontakt vnímat jako přímo negativní, ale třeba jen jako divný. Což je i důvod, proč třeba neřeknou "NE". Když na něj někdo sahá - do míst, kam si sahá jen on sám, může si připadat divně, nervózně. Pocity, že to třeba vnímal přímo negativně, se mohou dostavit později. O hodinu, o týden, o měsíc, o rok, o deset let. V tom je jeden z risků sexuálních kontaktů s dětmi, jelikož ono "prozření" může přijít prakticky kdykoliv, když mu něco tyto události připomene. Nebo taky třeba nepřijdou negativní pocity nikdy. Ale kdo má to právo takto riskovat s životy jiného člověka, s životy dětí?
Oběti (snad na tebe nepůsobí negativně, že jim takhle říkám) obvykle vnímají v pozdějším čase předčasné sexuální aktivity jako něco, za co by se měly stydět. To je důvod, proč o tom často nemluví a pokud je to trápí, tak to obvykle dusí v sobě. A "vypění" to až v nějaké pozdější životní situaci.
To je možná důvod, proč jsi to tehdy nemohl poznat. Buďto třeba tehdy dokázali dobře skrýt, že jim to vadí, nebo si to uvědomili až později. Ale tak už to bývá.
K podobným myšlenkám jsem došel, když jsem zpětně přemýšlel nad některými zážitky. I když s mými zážitky to bylo složitější, proto nejdou úplně srovnávat. Ale ono je každé zneužívání rozličné, děti jsou rozličné, pachatelé jsou rozliční, tudíž to vlastně ani porovnávat pořádně nejde. Na některé otázky možná nenajdeš odpovědi nikdy.
Marco Freeman,
bývalý administrátor komunity ČEPEK / Ex-administrator of ČEPEK Community
bývalý administrátor komunity ČEPEK / Ex-administrator of ČEPEK Community
-
- Čestný člen skupiny ČEPEK
- Bydliště: Mám
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 10
- ve věku do: 15
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: Všimli jste si letos, kolik se urodilo jmelí?
- Příspěvky: 914
- Dal: 145 poděkování
- Dostal: 840 poděkování
Re: Seigold - kriminální pedofil
Dlouhé příspěvky a diskuze na ČEPEKu téměř nečtu ani nepíšu, ale životní příběhy toho bývají vyjímkou. Přijde mi hodnotné si opakovat, jak i slabé a na pohled nevinné posouvání hranic může vyústit v tragickou spirálu končíčí takříkajíc na dně.
Děkuji za sepsání příběhu, věřím, že může pomoci si mnohé ujasnit a uvědomit si plnou zodpovědnost za své činy, protože právě ona zodpovědnost je pro mě jedním z nejsilnějších stavebních kamenů co se týče práce a kontaktu s dětmi.
Děkuji za sepsání příběhu, věřím, že může pomoci si mnohé ujasnit a uvědomit si plnou zodpovědnost za své činy, protože právě ona zodpovědnost je pro mě jedním z nejsilnějších stavebních kamenů co se týče práce a kontaktu s dětmi.
"Life is a waterfall, we're one in the river and one again after the fall
swimming through the void we hear the word
we lose ourselves but we find it all..."
SOAD
swimming through the void we hear the word
we lose ourselves but we find it all..."
SOAD
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Bruntál
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 5
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 38
- Dal: 23 poděkování
- Dostal: 59 poděkování
Re: Seigold - kriminální pedofil
DODATEK č.2
Tento dodatek by měl být o tom, proč jsem konečně změnil pohled na svou deviaci. Poté, co z mého života odešel Vojtík, jsem byl poprvé po dvaceti letech bez dětí. Pravdou je, že doma se mnou byli dva kluci. Tibor třináct let, Radek patnáct. Výsledek mé snahy o pěstounskou péči.
V dobrém úmyslu jsem chtěl poskytnout domov dvěma dětem, kteří většinu života strávili v dětském domově. Oba jsem je znal již šest roků a do Tibora jsem byl ještě před rokem zamilovaný. Teď jsme spolu začínali žít nový život. Všichni jsme v tom byli nováčci. Radek nastoupil do prváku na střední škole, kam denně dojížděl. Tibor si vymínil, že bude dojíždět do původní školy. Byla to jízda dvěma autobusy tam a dvěma zpět. Chodil do sedmé třídy. Kluci měli svůj pokoj, já ložnici jako průchoďák. Nevím jak jsem si naše soužití představoval. Dnes vím, že jsem na to nebyl připraven. Klukům jsem zajišťoval jen základní potřeby, ale rodina se z nás nestala. Nechával jsem je dělat si více méně co chtěli. Ani na jídlo jsem je nedokázal přesvědčit abychom se sešli u stolu. Zpočátku jsem se jim snažil alespoň na víkendy připravit program, ale když mou snahu několikrát sabotovali, vykašlal jsem se i na to. Dvakrát jsem s nimi byl na dovolené o prázdninách plus nějaké kratší výpravy.
Tibor po půl roce zjistil, že dojíždění není to pravé a přestoupil do školy v Bruntále. S učením nikdy problém neměl a učitelé ho chválili. Problém byl, že si nenašel kamarády a pořád seděl doma na počítači. Stal se závislým na WoW. To se táhlo až do jeho odchodu s domova. A já s tím nic neděl. Ještě jsem mu platil jeho hru. Jediné co jsem udělal, bylo, že jsem nastavil router, aby ho o půlnoci odpojil od internetu. Jinak by vůbec nechodil spát.
Radek naopak školu dost zanedbával, a sotva přijel domů, praštil kabelou a vypadl ven. Našel si kamaráda a později holku. Po prváku přestoupil na učební obor, ale i tak na školu kašlal. A já mimo nějakých řečí nezasáhl. Když byl ve třeťáku, začal chodil za školu a dal se do kupy s bývalým obyvatelem děcáku. Spolu vykradli trafiku a bufet v nemocnici. Jako mladistvý dostal podmínku a já se teprve dozvěděl o jeho záškoláctví. Zde trochu selhala škola, že mi nedala vědět. I když upřímně nevím co bych dělal. Školu nakonec nedokončil a v devatenácti jsem ho v podstatě vyhodil z domu. Samozřejmě ne na ulici, ale do tzv. „Domu na půli cesty“.
Tibor se mezitím dopracoval ke konci deváté třídy a rozhodl se jít na vojenskou školu. Po všech prohlídkách ho ze zdravotních důvodů nevzaly, tak se přihlásil na Ochranu osob a majetku. Vydržel tam rok. Nastoupil znovu do prváku na učební obor, který úspěšně dokončil. Práci si ale nenašel, jen příležitostné brigády. Ve dvaceti jsem mu pomohl sehnat byt, a on se odstěhoval. Do roku si sehnal práci v Brně i s bydlením a tím mi zmizel ze života. Takřka.
Celá tato anabáze s pěstounskou péčí trvala sedm roků, a já si postupně uvědomoval jaká to z mé strany byla chyba. Absolutně jsem nezvládl rodičovskou výchovu a klukům moc nepomohl, spíš naopak. Mockrát jsem si říkal co by bylo jinak, kdyby zůstali v děcáku. Jediné pozitivum bylo, že jsem začal poznávat sebe. Zjistil jsem, že nemám takřka žádnou zodpovědnost vůči druhým, že neumím plánovat, jednám impulzivně a že mi vyhovuje ten můj naivní svět, ve kterém jsem žil před pěstounskou péčí. Dokonce jsem se několikrát přistihl při myšlence, že bez kluků by mi bylo líp, a že mi chybí moje samota.
Samostatnou kapitolou je mé nové nahlížení na mou deviaci. Tak jako vše, i můj pohled se mění. Tím jak jsem přišel o kontakt s mou preferovanou skupinou, začal jsem se nořit do hlubin internetu. Celých dvacet let co jsem byl buď zamilovaný nebo se pohyboval v dětském kolektivu jsem svou orientaci nijak neřešil, nehledal žádné informace. Internet jsem sice měl, ale vyhledával jsem jen fotky. Stačilo mi vědomí, že jsem šťastný. Proč, to bylo vedlejší. V roce 2006 se situace změnila. Najednou jsem zjistil, že mi něco chybí, že nevím proč tu vůbec jsem. Byl jsem zmatený. Teprve nyní jsem začal hledat informace o pedofilii. Narážel jsem na spoustu mediálního balastu, ale seriozních informací poskrovnu. Nastudoval jsem si i trestní právo, a teprve teď jsem začal zjišťovat co to je pohlavní zneužívání. Stále jsem ale odmítal zjevnou pravdu, že jsem své miláčky vlastně také zneužíval. Co jsem ale začal chápat, bylo to že jsem je vlastně využíval. Že jsem upřednostňoval svou lásku před jejich potřebami. Ano splnil jsem jim co jsem jim na očích viděl, ale ne nezištně. Odměňoval jsem se kontaktem s nimi, i když jsem si nikdy nic nevynucoval. Vlastně ano, později, v noci.
Nyní jsem byl bez dětí a bez lásky. Poprvé po dvaceti letech. A začal jsem o sobě pochybovat. Ano, jsem pedofil, ale jsem i zrůda která ubližovala dětem? Nepřiznal jsem si to, tehdy ještě ne. Začal jsem více přemýšlet o dalších případných vztazích. Žádný jsem aktivně nevyhledával, přesto jsem chtěl být připraven. Neopakovat chyby minulosti. Tato příprava byla postupná, několikaletá. Vlastně nikdy už neskončila. Jak jsem získával stále více seriozních informací, utvářel jsem si názor na případný další stav zamilovanosti. Už jsem věděl, že ne má láska, ale potřeby dítěte jsou na prvním místě. Věděl jsem co jsou rizikové situace. Přesto mi ještě chybělo vědomí vlastní odpovědnosti. Vlastního sebeovládání. To se dá nastudovat, nikoli otestovat.
A najednou je tu léto 2012, a já poznávám Matyho. Ne, já se zamilovávám do Matyho. I přes úplnou zaslepenost, jsem tak úplně neztratil kontakt s realitou. Tento vztah musí být jiný! A daří se. Poprvé se svěřuji se svou orientací, a to rovnou mamce Matyho. Je to pro mne první krok k novému náhledu na mou deviaci. Jistěže tento krok byl riskantní, ale bez něj, nebo v případě odmítnutí, jsem byl rozhodnut vztah, byť jistě pro mne bolestně, ukončit. Naštěstí to vyšlo, a Matyho mamka mě přijala takového, jaký jsem. Je to pro mne obrovský závazek a motivace stát se zodpovědným. Tento stav vydrží do Velikonoc 2016. Můj zkrat, vliv alkoholu a vítězství pudu nad rozumem mohlo vše zhatit. Mohlo, ale naštěstí dostávám druhou šanci.
A také opět přehodnocuji pohled na svou parafilii. Chci být zodpovědný za své činy. Proto se přiznávám a jsem připraven nést následky. Navštěvuji sexuologa a začínám brát antiandrogeny pro snížení mých sexuálních tužeb. Byť nechtěně, vracím se do minulosti a konečně si začínám uvědomovat, že jsem svým bývalým láskám skutečně ubližoval. Situace se přiostřuje v okamžiku, kdy se dostanu k psychologickým posudkům Tibora a Ondry. Nejenže jsem jim ubližoval, jak vypověděli do protokolu, já jim zničil i další život. Následky mých činů je ovlivňují dodnes. A nejhorší na tom je, že nepociťuji žádné výčitky svědomí. Jako by mi to bylo jedno. Jako bych to četl v novinách o někom anonymním.
V tomto okamžiku se přihlašuji ke komunitě ČEPEK. Nevím co od toho čekám, ale nakonec mi pomůže i to, že o tom mohu volně mluvit a vyslechnout si i nějaké názory. Najednou vím že v tom nejsem úplně sám, byť většina lidí v komunitě nikdy nic ani vzdáleně podobného neprovedla. Uvědomuji si, že jen úplná otevřenost může být cestou k mé alespoň částečné spáse. S těmito myšlenkami navštěvuji psychologa a snažím se i jemu otevřít. Po první schůzce ale ještě nelze hodnotit. Přesto věřím, že se mohu stát doopravdy zodpovědným. Věřím, že pochopím proč se nedostavily výčitky svědomí i když vědomí toho, že jsem zrůda ve mně je. Snad sezení s psychologem mi pomohou změnit i tento nedostatek empatie a zvýší mou motivaci být tím hodným.
Tento dodatek by měl být o tom, proč jsem konečně změnil pohled na svou deviaci. Poté, co z mého života odešel Vojtík, jsem byl poprvé po dvaceti letech bez dětí. Pravdou je, že doma se mnou byli dva kluci. Tibor třináct let, Radek patnáct. Výsledek mé snahy o pěstounskou péči.
V dobrém úmyslu jsem chtěl poskytnout domov dvěma dětem, kteří většinu života strávili v dětském domově. Oba jsem je znal již šest roků a do Tibora jsem byl ještě před rokem zamilovaný. Teď jsme spolu začínali žít nový život. Všichni jsme v tom byli nováčci. Radek nastoupil do prváku na střední škole, kam denně dojížděl. Tibor si vymínil, že bude dojíždět do původní školy. Byla to jízda dvěma autobusy tam a dvěma zpět. Chodil do sedmé třídy. Kluci měli svůj pokoj, já ložnici jako průchoďák. Nevím jak jsem si naše soužití představoval. Dnes vím, že jsem na to nebyl připraven. Klukům jsem zajišťoval jen základní potřeby, ale rodina se z nás nestala. Nechával jsem je dělat si více méně co chtěli. Ani na jídlo jsem je nedokázal přesvědčit abychom se sešli u stolu. Zpočátku jsem se jim snažil alespoň na víkendy připravit program, ale když mou snahu několikrát sabotovali, vykašlal jsem se i na to. Dvakrát jsem s nimi byl na dovolené o prázdninách plus nějaké kratší výpravy.
Tibor po půl roce zjistil, že dojíždění není to pravé a přestoupil do školy v Bruntále. S učením nikdy problém neměl a učitelé ho chválili. Problém byl, že si nenašel kamarády a pořád seděl doma na počítači. Stal se závislým na WoW. To se táhlo až do jeho odchodu s domova. A já s tím nic neděl. Ještě jsem mu platil jeho hru. Jediné co jsem udělal, bylo, že jsem nastavil router, aby ho o půlnoci odpojil od internetu. Jinak by vůbec nechodil spát.
Radek naopak školu dost zanedbával, a sotva přijel domů, praštil kabelou a vypadl ven. Našel si kamaráda a později holku. Po prváku přestoupil na učební obor, ale i tak na školu kašlal. A já mimo nějakých řečí nezasáhl. Když byl ve třeťáku, začal chodil za školu a dal se do kupy s bývalým obyvatelem děcáku. Spolu vykradli trafiku a bufet v nemocnici. Jako mladistvý dostal podmínku a já se teprve dozvěděl o jeho záškoláctví. Zde trochu selhala škola, že mi nedala vědět. I když upřímně nevím co bych dělal. Školu nakonec nedokončil a v devatenácti jsem ho v podstatě vyhodil z domu. Samozřejmě ne na ulici, ale do tzv. „Domu na půli cesty“.
Tibor se mezitím dopracoval ke konci deváté třídy a rozhodl se jít na vojenskou školu. Po všech prohlídkách ho ze zdravotních důvodů nevzaly, tak se přihlásil na Ochranu osob a majetku. Vydržel tam rok. Nastoupil znovu do prváku na učební obor, který úspěšně dokončil. Práci si ale nenašel, jen příležitostné brigády. Ve dvaceti jsem mu pomohl sehnat byt, a on se odstěhoval. Do roku si sehnal práci v Brně i s bydlením a tím mi zmizel ze života. Takřka.
Celá tato anabáze s pěstounskou péčí trvala sedm roků, a já si postupně uvědomoval jaká to z mé strany byla chyba. Absolutně jsem nezvládl rodičovskou výchovu a klukům moc nepomohl, spíš naopak. Mockrát jsem si říkal co by bylo jinak, kdyby zůstali v děcáku. Jediné pozitivum bylo, že jsem začal poznávat sebe. Zjistil jsem, že nemám takřka žádnou zodpovědnost vůči druhým, že neumím plánovat, jednám impulzivně a že mi vyhovuje ten můj naivní svět, ve kterém jsem žil před pěstounskou péčí. Dokonce jsem se několikrát přistihl při myšlence, že bez kluků by mi bylo líp, a že mi chybí moje samota.
Samostatnou kapitolou je mé nové nahlížení na mou deviaci. Tak jako vše, i můj pohled se mění. Tím jak jsem přišel o kontakt s mou preferovanou skupinou, začal jsem se nořit do hlubin internetu. Celých dvacet let co jsem byl buď zamilovaný nebo se pohyboval v dětském kolektivu jsem svou orientaci nijak neřešil, nehledal žádné informace. Internet jsem sice měl, ale vyhledával jsem jen fotky. Stačilo mi vědomí, že jsem šťastný. Proč, to bylo vedlejší. V roce 2006 se situace změnila. Najednou jsem zjistil, že mi něco chybí, že nevím proč tu vůbec jsem. Byl jsem zmatený. Teprve nyní jsem začal hledat informace o pedofilii. Narážel jsem na spoustu mediálního balastu, ale seriozních informací poskrovnu. Nastudoval jsem si i trestní právo, a teprve teď jsem začal zjišťovat co to je pohlavní zneužívání. Stále jsem ale odmítal zjevnou pravdu, že jsem své miláčky vlastně také zneužíval. Co jsem ale začal chápat, bylo to že jsem je vlastně využíval. Že jsem upřednostňoval svou lásku před jejich potřebami. Ano splnil jsem jim co jsem jim na očích viděl, ale ne nezištně. Odměňoval jsem se kontaktem s nimi, i když jsem si nikdy nic nevynucoval. Vlastně ano, později, v noci.
Nyní jsem byl bez dětí a bez lásky. Poprvé po dvaceti letech. A začal jsem o sobě pochybovat. Ano, jsem pedofil, ale jsem i zrůda která ubližovala dětem? Nepřiznal jsem si to, tehdy ještě ne. Začal jsem více přemýšlet o dalších případných vztazích. Žádný jsem aktivně nevyhledával, přesto jsem chtěl být připraven. Neopakovat chyby minulosti. Tato příprava byla postupná, několikaletá. Vlastně nikdy už neskončila. Jak jsem získával stále více seriozních informací, utvářel jsem si názor na případný další stav zamilovanosti. Už jsem věděl, že ne má láska, ale potřeby dítěte jsou na prvním místě. Věděl jsem co jsou rizikové situace. Přesto mi ještě chybělo vědomí vlastní odpovědnosti. Vlastního sebeovládání. To se dá nastudovat, nikoli otestovat.
A najednou je tu léto 2012, a já poznávám Matyho. Ne, já se zamilovávám do Matyho. I přes úplnou zaslepenost, jsem tak úplně neztratil kontakt s realitou. Tento vztah musí být jiný! A daří se. Poprvé se svěřuji se svou orientací, a to rovnou mamce Matyho. Je to pro mne první krok k novému náhledu na mou deviaci. Jistěže tento krok byl riskantní, ale bez něj, nebo v případě odmítnutí, jsem byl rozhodnut vztah, byť jistě pro mne bolestně, ukončit. Naštěstí to vyšlo, a Matyho mamka mě přijala takového, jaký jsem. Je to pro mne obrovský závazek a motivace stát se zodpovědným. Tento stav vydrží do Velikonoc 2016. Můj zkrat, vliv alkoholu a vítězství pudu nad rozumem mohlo vše zhatit. Mohlo, ale naštěstí dostávám druhou šanci.
A také opět přehodnocuji pohled na svou parafilii. Chci být zodpovědný za své činy. Proto se přiznávám a jsem připraven nést následky. Navštěvuji sexuologa a začínám brát antiandrogeny pro snížení mých sexuálních tužeb. Byť nechtěně, vracím se do minulosti a konečně si začínám uvědomovat, že jsem svým bývalým láskám skutečně ubližoval. Situace se přiostřuje v okamžiku, kdy se dostanu k psychologickým posudkům Tibora a Ondry. Nejenže jsem jim ubližoval, jak vypověděli do protokolu, já jim zničil i další život. Následky mých činů je ovlivňují dodnes. A nejhorší na tom je, že nepociťuji žádné výčitky svědomí. Jako by mi to bylo jedno. Jako bych to četl v novinách o někom anonymním.
V tomto okamžiku se přihlašuji ke komunitě ČEPEK. Nevím co od toho čekám, ale nakonec mi pomůže i to, že o tom mohu volně mluvit a vyslechnout si i nějaké názory. Najednou vím že v tom nejsem úplně sám, byť většina lidí v komunitě nikdy nic ani vzdáleně podobného neprovedla. Uvědomuji si, že jen úplná otevřenost může být cestou k mé alespoň částečné spáse. S těmito myšlenkami navštěvuji psychologa a snažím se i jemu otevřít. Po první schůzce ale ještě nelze hodnotit. Přesto věřím, že se mohu stát doopravdy zodpovědným. Věřím, že pochopím proč se nedostavily výčitky svědomí i když vědomí toho, že jsem zrůda ve mně je. Snad sezení s psychologem mi pomohou změnit i tento nedostatek empatie a zvýší mou motivaci být tím hodným.
-
- Nový člen
- Příspěvky: 3
- Dostal: 10 poděkování
Re: Seigold - kriminální pedofil
Ja forum veľmi nenavštevujem, ale tieto príbehy - a je ich tu hodne zaujímavých má obohacujú. Seigold, viem, že sa trápiš, za to čo si urobil, ale som Ti vďačný. Tvoj príbeh mi pomáha sa udržať. Myslel som si, že som vyrovnaný a úplne v pohode, ale takéto čítanie ma zatiaľ vždy emočne rozhodí. Nedokážem si zodpovedať otázku, ako by som sa zachoval ja. Nedokážem si zodpovedať ani len otázku, či to, čo ja robím s deťmi je v pohode alebo už za hranou (nie nezákonné, to nerobím, ale aj "zákonné" aktivity môžu byť za hranou z pohľadu okolia). Na plno preciťujem a dolieha na mňa jak veľmi tenký ľad je, na ktorý som sa vydal už len tým, že pracujem s deťmi. Aj ja sa bojím, či ma minulosť nedostihne, byť vždy išlo len o objatia, maznanie sa, výnimočne nejaká pusa. Máš prekliatie - náklad ktorý so sebou nesieš - ale to je zároveň aj dar. Môžeš sa s tým podeliť a pomôcť tým nám. Zatiaľ tu na fóre, ale kto vie - možno v budúcnosti nájdeš odvahu ísť aj do rádia/televízie a podeliť sa so svojim príbehom so svetom. Možno aj anonymne, ale to by stačilo. Prvé lastovičky tu už sú, viď Danielov svet. Držím ti palce, aj keď viem, že veľmi veľa ľudí ťa má v zuboch a má ťa za hajzla.
-
- Člen skupiny ČEPEK
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 3
- ve věku do: 23
- Výkřik do tmy: Dieťa je ako kvetina, keď ho odtrhneš, zvädne.
- Příspěvky: 622
- Dal: 586 poděkování
- Dostal: 376 poděkování
Re: Seigold - kriminální pedofil
Súhlasím s Myšákom aj Lboyom, tieto životné príbehy sú dôležitým mementom pre nás všetkých.
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 11
- ve věku do: 15
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: "And I'm young enough to look at
and far too old to see..." - Příspěvky: 208
- Dal: 41 poděkování
- Dostal: 67 poděkování
Re: Seigold - kriminální pedofil
no čo ti poviem... vôbec nie si zlý človek, si len totálny ťuťmák totálny. Ale neboj, to sa dá zmeniť je naozaj možné sa zmeniť. A zdá sa mi, že ty takouto premenou, a to premenou k lepšiemu, prechádzaš, a časť z nej si už absolvoval. Chyby z minulosti by si dnes nezopakoval.
Týmto to nechcem zľahčovať, ale násilia si sa nedopustil. Ani fyzického násilia, ani manipulácie. Vyzerá to tak, že sa ti jednoducho v určitých prípadoch odkrvil mozog a o prieser už bolo vystarané.
My máme to šťastie, aby sme sa poučili z tvojich chýb a je teraz na tebe, aby si prehltol horkú pilulku - teda ty sa už musíš poučiť z chýb vlastných...
Neodsudzujem ťa, to ani náhodou, to ani omylom. Ale nesmieš už nič podobné zopakovať a musíš na sebe pracovať. Na svojej osobnosti. Budem ti aspoň takto, na diaľku, držať prsty a pevne verím, že to zvládneš. A čo viac - ja verím v teba! S trochou úsilia z tvojej strany dokážeš určite spraviť veľké pokroky. Fandím ti!
Týmto to nechcem zľahčovať, ale násilia si sa nedopustil. Ani fyzického násilia, ani manipulácie. Vyzerá to tak, že sa ti jednoducho v určitých prípadoch odkrvil mozog a o prieser už bolo vystarané.
My máme to šťastie, aby sme sa poučili z tvojich chýb a je teraz na tebe, aby si prehltol horkú pilulku - teda ty sa už musíš poučiť z chýb vlastných...
Neodsudzujem ťa, to ani náhodou, to ani omylom. Ale nesmieš už nič podobné zopakovať a musíš na sebe pracovať. Na svojej osobnosti. Budem ti aspoň takto, na diaľku, držať prsty a pevne verím, že to zvládneš. A čo viac - ja verím v teba! S trochou úsilia z tvojej strany dokážeš určite spraviť veľké pokroky. Fandím ti!
-
- Registrovaný uživatel
- Bydliště: Bruntál
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 5
- ve věku do: 10
- Kontakt: [email protected]
- Příspěvky: 38
- Dal: 23 poděkování
- Dostal: 59 poděkování
Re: Seigold - kriminální pedofil
Proč k psychologovy.
Co očekávám od návštěv psychologa? Původně hlavně terapii, jako doplněk sexuologické léčby. Tj. uvědomění si co jsem (i když tady už mi asi moc nepomůže), trénink sebeovládání, něco k motivaci, možná závislosti. Hledání alternativ a náhražek nevím, spíš ne. Nyní už je situace trochu jiná, jako bod číslo jedna bych viděl rozklíčování mého nedostatku empatie a výčitek svědomí k mým obětem. Proč? Protože je to věc, která mě dost děsí. Navíc mě to ani nikdy nenapadlo, zamýšlet se nad pocity kluků poté, co jsem jim ublížil. Byly to mé obrané reflexy, nebo moje lhostejnost? Ale já je měl doopravdy rád, tak by mi snad nemělo být lhostejné jak se cítí? Marco to nazval zaslepeností, že jsem nechtěl vidět co jsem udělal. To beru, láska je mocná čarodějka, ale co to má společného se současností, kdy už jimi zaslepený nejsem a navíc vím jak jsem jim ublížil?
Přesto žádné výčitky svědomí nemám. Proč? Co je vlastně svědomí? A jak souvisí s empatií? Vím, že všeobecně nedostatkem empatií netrpím. Do dětí se dokáži vcítit bez zjevné námahy a málokdy se mýlím v jejich stavech a pocitech. U dospělých, které mám rád nebo jsou mi blízcí také poznám jejich stavy a nálady, i když už ne s takovou přesností jako u dětí. Funguje i přenositelnost. Pokud je blízká osoba hodně emočně výrazná, vžiji se do nich bez vlastního přičinění. A je mi jedno jestli jde o emoce radostné nebo stresující. Vždy jsem myslel, že má empatie je vrozená a funguje nezávisle na mé vůli. Jistě, aby to fungovalo, musím být poblíž dané osoby. Proto si myslím, že nedostatek výčitek svědomí, potažmo svědomí vůbec, nemá s empatií nic společného. Empatie funguje jen v daný okamžik na danou osobu. Takže má empatie u mých obětí fungovat mohla, ale má zaslepenost mi nedovolila ji správně interpretovat?
A co potom svědomí? Jistě, v době kdy jsem klukům ublížil, jsem si neuvědomoval, že jde o ublížení. Fyzicky jsem jim neublížil a o psychických problémech jsem nic nevěděl. Vnímal jsem to jako lásku, byť jednostrannou, později i jako přehnanou. To, že je to asi v rozporu se zákonem jsem asi tušil, ale neřešil. Takže mé svědomí v té době bylo v klidu. Proč ale je v klidu i teď, kdy vím, že jsem ubližoval, že jsem zrůda, a že ti kluci, které jsem kdysi miloval mají trvalé následky? Jediné co z toho v současné době vyvozuji je, že nechci aby se něco takového stalo Matymu a neřeším jestli z mé strany nebo jiné. I když je to jedna část motivace, abych se stal lepším, zodpovědnějším a abych na sobě pracoval. Ale to jsem odbočil.
Kde je mé svědomí? To je ta základní otázka. A mohu své svědomí nějak vědomě aktivovat? Může psycholog zpětně probudit mou empatii k určité osobě v určité době? Nevím. Existuje jiná možnost, jak vzbudit můj odpor k tomu co jsem udělal? Protože co jiného je špatné svědomí? Ano, dneska vím, že to co jsem udělal je odporné a nikdy to nechci udělat znovu, ale to je pouze rozumová stránka věci. Já ale chci aby se to uhnízdilo i v mém podvědomí a ten odpor byl tak silný, že jen vzdálená myšlenka na něco podobného by spustila záchranou brzdu. Ano mohu to zvládnout vůlí a sebekontrolou, ale tato brzda by byla nesrovnatelně spolehlivější. A to bude v současnosti hlavním důvodem a úkolem mých návštěv psychologa.
Promiňte mi můj slovní průjem. Jsem tak trochu grafoman, ale při psaní se mi lépe přemýšlí. A díky za podporu.
Co očekávám od návštěv psychologa? Původně hlavně terapii, jako doplněk sexuologické léčby. Tj. uvědomění si co jsem (i když tady už mi asi moc nepomůže), trénink sebeovládání, něco k motivaci, možná závislosti. Hledání alternativ a náhražek nevím, spíš ne. Nyní už je situace trochu jiná, jako bod číslo jedna bych viděl rozklíčování mého nedostatku empatie a výčitek svědomí k mým obětem. Proč? Protože je to věc, která mě dost děsí. Navíc mě to ani nikdy nenapadlo, zamýšlet se nad pocity kluků poté, co jsem jim ublížil. Byly to mé obrané reflexy, nebo moje lhostejnost? Ale já je měl doopravdy rád, tak by mi snad nemělo být lhostejné jak se cítí? Marco to nazval zaslepeností, že jsem nechtěl vidět co jsem udělal. To beru, láska je mocná čarodějka, ale co to má společného se současností, kdy už jimi zaslepený nejsem a navíc vím jak jsem jim ublížil?
Přesto žádné výčitky svědomí nemám. Proč? Co je vlastně svědomí? A jak souvisí s empatií? Vím, že všeobecně nedostatkem empatií netrpím. Do dětí se dokáži vcítit bez zjevné námahy a málokdy se mýlím v jejich stavech a pocitech. U dospělých, které mám rád nebo jsou mi blízcí také poznám jejich stavy a nálady, i když už ne s takovou přesností jako u dětí. Funguje i přenositelnost. Pokud je blízká osoba hodně emočně výrazná, vžiji se do nich bez vlastního přičinění. A je mi jedno jestli jde o emoce radostné nebo stresující. Vždy jsem myslel, že má empatie je vrozená a funguje nezávisle na mé vůli. Jistě, aby to fungovalo, musím být poblíž dané osoby. Proto si myslím, že nedostatek výčitek svědomí, potažmo svědomí vůbec, nemá s empatií nic společného. Empatie funguje jen v daný okamžik na danou osobu. Takže má empatie u mých obětí fungovat mohla, ale má zaslepenost mi nedovolila ji správně interpretovat?
A co potom svědomí? Jistě, v době kdy jsem klukům ublížil, jsem si neuvědomoval, že jde o ublížení. Fyzicky jsem jim neublížil a o psychických problémech jsem nic nevěděl. Vnímal jsem to jako lásku, byť jednostrannou, později i jako přehnanou. To, že je to asi v rozporu se zákonem jsem asi tušil, ale neřešil. Takže mé svědomí v té době bylo v klidu. Proč ale je v klidu i teď, kdy vím, že jsem ubližoval, že jsem zrůda, a že ti kluci, které jsem kdysi miloval mají trvalé následky? Jediné co z toho v současné době vyvozuji je, že nechci aby se něco takového stalo Matymu a neřeším jestli z mé strany nebo jiné. I když je to jedna část motivace, abych se stal lepším, zodpovědnějším a abych na sobě pracoval. Ale to jsem odbočil.
Kde je mé svědomí? To je ta základní otázka. A mohu své svědomí nějak vědomě aktivovat? Může psycholog zpětně probudit mou empatii k určité osobě v určité době? Nevím. Existuje jiná možnost, jak vzbudit můj odpor k tomu co jsem udělal? Protože co jiného je špatné svědomí? Ano, dneska vím, že to co jsem udělal je odporné a nikdy to nechci udělat znovu, ale to je pouze rozumová stránka věci. Já ale chci aby se to uhnízdilo i v mém podvědomí a ten odpor byl tak silný, že jen vzdálená myšlenka na něco podobného by spustila záchranou brzdu. Ano mohu to zvládnout vůlí a sebekontrolou, ale tato brzda by byla nesrovnatelně spolehlivější. A to bude v současnosti hlavním důvodem a úkolem mých návštěv psychologa.
Promiňte mi můj slovní průjem. Jsem tak trochu grafoman, ale při psaní se mi lépe přemýšlí. A díky za podporu.
-
- Člen skupiny ČEPEK
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 3
- ve věku do: 23
- Výkřik do tmy: Dieťa je ako kvetina, keď ho odtrhneš, zvädne.
- Příspěvky: 622
- Dal: 586 poděkování
- Dostal: 376 poděkování
Re: Seigold - kriminální pedofil
Možno nemáš tie výčitky preto, lebo tvoje vedomie si uvedomuje že si ublížil, ale tvoje podvedomie si to neuvedomuje.
-
- Registrovaný uživatel
- Líbí se mi: Chlapci
- ve věku od: 11
- ve věku do: 15
- Kontakt: [email protected]
- Výkřik do tmy: "And I'm young enough to look at
and far too old to see..." - Příspěvky: 208
- Dal: 41 poděkování
- Dostal: 67 poděkování
Re: Seigold - kriminální pedofil
fakt si moc ukecaný ale to nevadí, vyrozprávaj sa! A musím povedať, že aj pre nás je to prínosné.
Zatiaľ zbytočne naprázdno "nefilozofuj". Po návšteve psychológa a určitom zostupe do vlastného vnútra si sprav suma sumárum ale až potom.
To, že necítiš výčitky v klasickom zmysle slova môže byť spôsobené viacerými faktormi, ale nepredikuje to skutočnosť, že musíš byť "zrúdou" nauč sa načúvať sebe aj druhým. Napokon, vidím, že ťa to mrzí a si schopný skutočnej sebareflexie, a to by si nebol, ak by si bol naozaj "netvorom" tak sa trochu vzchop a sprav si určité zhrnutie toho všetkého až po pár sedeniach so psychológom.
Zatiaľ zbytočne naprázdno "nefilozofuj". Po návšteve psychológa a určitom zostupe do vlastného vnútra si sprav suma sumárum ale až potom.
To, že necítiš výčitky v klasickom zmysle slova môže byť spôsobené viacerými faktormi, ale nepredikuje to skutočnosť, že musíš byť "zrúdou" nauč sa načúvať sebe aj druhým. Napokon, vidím, že ťa to mrzí a si schopný skutočnej sebareflexie, a to by si nebol, ak by si bol naozaj "netvorom" tak sa trochu vzchop a sprav si určité zhrnutie toho všetkého až po pár sedeniach so psychológom.