Tsí (povídka)

[Tsu]

Tsí

Byla vlahá podzimní noc. Tsí ležela na posteli a dívala se do stropu. Pravděpodobně se přepila colou, když byla s kamarádkou v kině. Film byl vlastně docela hloupý. Byla to jakási variace na zombie apokalypsy, přičemž zombíci pojídali i sebe navzájem. Ikdyž film stál za nic, Tsí si den velmi užila. Kamarádka Ema, která se před dvěmi lety přestěhovala, přijela za babičkou do Prahy a tudíž se mohly po dlouhé době zase vidět. Jen škoda, že podzimní prázdniny skončily, Ema zas odjede a zítra škola...
Ne že by to ve škole nijak nesnášela, měla kolem sebe hodně kamarádek, sice nebyly jako Ema, ale mluvit se s nimi dalo. S učením také neměla potíž. Sice sem tam dostala dvojku či trojku, ale jí ani jejím rodičům nijak nevadilo. Stejně byla na víceletém gymnáziu, takže veškeré neúspěchy ve škole, a že jich moc nebylo, se mohla svézt na to, že děti na základce to takhle těžké nemají a že je už tak úspěch, že je na takové škole, jaké je.
Z vedlejšího pokoje se ozývalo chrápaní mladšího bráchy. Jak někdo tak malý dokáže udělat tak mocný zvuk, pobavilo Tsí. A jak je možné, že ani zeď ten zvuk nepohltí? Nic naplat. Vstane a jde k oknu, které vede do zahrady. Je celkem světlá noc. Otevře okno se chvíli se dívá ven. Vzduch je vlhký a studený. Už chce zavřít okno, ale najednou se mezi stromy vynoří měsíc. Další chvíli pouze pozoruje měsíc. Jeho lesk se odráží v jejích nádherných světlých vlasech. Tsí má takový pocit, jako by jí chtěl něco říci. Ale to je blbost, měsíc přece nemluví…
Náhle si uvědomí, že je celá prochladlá. Neví jak dlouho se na měsíc dívala, jako by ztratila pojem o čase. Rychle zaleze pod peřinu. Chvíli trvá, než se zas zahřeje. Pak už upadne do říše snů.
….
Nejdřív se jí zdá o Emě. Jdou spolu městem a něčemu se strašně smějí. Je podzimní odpoledne a všude je plno spadaného listí. Náhle Ema zmizí a před ní se objeví zombík. Tsí se vyleká a utíká. Volá na ní: „Dej mi svůj mozek!“ Najednou už není odpoledne, ale mrazivá deštivá noc. Schová se za popelnicemi. Tady mě určitě nenajde. Najednou i město mizí a na scénu přichází louka. Přestalo pršet a na nebi se objevil měsíc. Je také v úplňku. Tsí má stejně strach, co když tam ten zombík stejně je?
Jak se tak v tom snu děsí, najednou cítí dotyk lidské ruky. Někdo jí jakoby zlehka chytne za ruku. Uslyší hlas: „Už je pryč, to bude dobré“ Jako by z ní najednou spadl všechen strach. Ano, bude to dobré. Neví, komu patřil hlas, byl to muž, či chlapec? To Tsí neví, ale ruku nepouští. Jde z ní příjemné teplo. Tsí se najednou cítí v bezpečí…

pokračování příště...možná

[Tsu]

Tsí #2

Ráno se Tsí probudila dříve. Probudilo jí bubnování kapek vody o parapet. Zvláštní, v noci na nebi nebyl ani jediný mrak. Divné. A nebo i to byl sen? Tsí si nebyla vůbec jistá. Šla se podívat k oknu, tentokrát ho nechala zavřené a jen se koukala do zahrady, jak padají veliké kapky děště. Koukla na hodiny. Za třičtvrtě hodiny jí má zazvonit budík. Tak to si půjde ještě lehnout. Ještě se nachvíli schovat, před studeným ránem.
Budík jí vzbudil až na napočtvrté. Sakra, teď bude muset hejbnout. Zatracenej budík. Vždycky jsou s ním jen a jen problémy.Ještě navíc jí nikdo nevzbudil, protože rodiče museli odjet na konferenci brzo ráno. A brácha byl nemocný, flákač jeden! V kuchyni na ní čekal koláč. To jí fakt potěšilo. Rodiče táhnou přes půl republiky, ale čas na pečení si stejně našli. Sbalila si pár kousků do tašky. Dobrá zpráva, neumře hladem. Ale bude se muset najíst až ve škole, na snídani čas nemá.
Na první hodině měli Zeměpis. Naštěstí profesorka přišla pozdě a pak se musela vrátit do kabinetu, kde strávila dalších pět minut. Alespoň se Tsí mohla v klidu nasnídat. „Tohle upekli naši“ chlubí se kamarádce Terce. „Ty se máš, já to říkala vždycky, že máš super rodiče“. Terka byla z rozvedené rodiny. Bydlela s mámou, se kterou se často hádali. „Chceš?“ nabídla Tsí Terce, „někdy se u nás stav, táta se po tobě ptal“ pokračovala Tsí trochu pobaveně.
Terka měla strašně ráda tátu Tsí. Její vlastní otec si založil novou rodinu, měl konečně vysněného syna a Terku s mámou nechal. Jistě, že to takhle úplně nebylo, ale Terka to tak často slýchala od mámy, že už tomu sama začala věřit. Možná proto, jí fascinovali chlapci i muži.
„Hele usmál se na mě zas ten kluk z béčka“ povídá pochvíli Terka, najednou. Příští přestávku musíme za ním!“ Ajéje, myslí si Tsí. Jako vždycky, budou ho špehovat, ale Terka ho stejně neosloví. Celý týden bude poslouchat, jak je skvělej. Další týden ho třeba konečně osloví, zjistí že tak úžasnej není a najednou to je ten největší blb na světě…
„Víš, já už jsem domluvená s Janou, že se půjdem zeptat na tu exkurzi“ zalže Tsí. „Škoda, tak to budu muset jít sama, já ho totiž fakt miluju, to ty neznáš“ „Asi ne“ odpoví Tsí. Ale pak si vzpomene na sen v noci. Chtěla by jí říct, že vlastně zná, ale v tu chvíli přichází profesorka…
O přestávce vytáhne trochu překvapenou Janu na chodbu. „Kam jdem?“ ptá se překvapeně Jana. „Jen jsem nechtěla jít s Terkou. Ona se zas zamilovala.“ „Do tvýho táty?“ ptá se pobaveně Jana. Chvíli se tomu smějí. „Stejně je ta láska pěkná blbost“ řekne po chvíli Jana. „Já myslím, že to blbost není, protestuje Tsí. Zvláštní, ještě včera by si myslela to samé.
Vlastně Tsí nikdy do nikoho zamilovaná nebyla. Kluky brala spíše jako kamarády. Možná jedinou výjimkou byl jeden instruktor na lyžáku. Občas si na něj vzpomněla. Byl tehdy strašně hodnej a otpimistickej. Ale vyloženě o zamilovanosti se hovořit nedalo. Tsí docházelo, že když je o deset let starší, že jí bude brát jen jako tu žačku. Vždycky když si na něj vzpomněla, tak jedině v dobrém. V tom hodně nechápala Terku, jak dokáže někoho tak brzo začít nenávidět.
Po tom, co dostaly od jedné profesorky informace k exkurzi, vrací se s Janou do třídy. Cestou vidí Terku, jak si povídá s tím klukem. Kluk vypadá znuděně a na Terce je vidět zájem. Hraje si s vlasy a furt se směje. Tsí se s Janou přemáhají, aby udržely smích. Ale jsou překvapené, že to šlo tak rychle, většinou to skončilo pouze u špehování…
pokračování příště...možná