Správnost životní volby s ohledem na výsledek

[Forst Jan]

Včera večer jsem s jedním člověkem vedl diskusi o různých životních otázkách a dostali jsme se k tomuto tématu, na který jsme měli úplně opačný pohled. Protože mne zajímá, jak to vidí další lidé, rozhodl jsem se otevřít toto téma i zde.

O co jde?
Život je série životních voleb a rozhodnutí, některé jsou jednoduché a procházíme je víceméně automaticky, ale čas od času přijdeme na nějakou větší životní křižovatku a rozhodujeme se kudy dál. Budoucnost nikdo nezná, cesta životem je složitá a jednotlivé životy se navzájem ovlivňují. Proto někdy cesta, která vypadala, že vede ke štěstí nás přivede naopak k neštěstí, zatímco kdybychom zvolili cestu, co vypadá že vede úplně jinam, nakonec by právě ta nás dovedla tam, kam chceme. A když nedojdeme kam jsme chtěli, většinou máme tendenci se ohlédnout na tu křižovatku a říkat si "sakra, měl jsem jít jinudy". A proto má otázka.
Určuje výsledek nějaké životní volby, to, zda byla ta životní volba správná?

Můj názor je, že ne. Uvedu tu pár ukázkových situací.
1) Pro hráče pokeru: Hrajete partii, téměř všechny karty už jsou rozdány, zbývá jedna poslední. Momentálně nemáte na ruce vůbec nic, ale máte 4 karty do postupky a kdyby se jako poslední karta otočila jedna konkrétní hodnota, měli byste tu nejlepší možnou kombinaci. Váš jediný protivník ale vsadí jeden milion. Co uděláte?
Šance, že dojde ta správná hodnota, je mnohem menší než že nedojde, takže riskovat kvůli tomu milion by bylo bláznovství. Správná volba je tedy karty zahodit. Pak ale samozřejmě vás zajímá, jestli by vám to "přišlo", kouknete se na kartu která by se rozdala a ono opravdu by přišla ta, která by vám to vyhrála.
Samozřejmě, že se znalostí budoucnosti nejlepšího výsledku by bylo dosaženo, kdyby jste hráli dál, ale v době, kdy jste se rozhodovali jste informace o budoucnosti mít nemohli, proto vaše rozhodnutí zahodit karty bylo správné, bez ohledu na výsledek.

2) emotivní příklad: Rodiče mají smrtelně nemocné dítě. Bude žít ještě měsíc, než mu selže srdce. Najde se vhodné srdce, transplantace by mohla pomoci úplně, ale dítě je již slabé a je malá šance na úspěch. Přesto chirurg (se souhlasem rodičů a pacienta) do toho jde. Neúspěšně, dítě zemře. Byla to chyba, že sebral ten poslední měsíc?
Samozřejmě, pokud by byla volba "má dítě umřít hned, nebo ještě měsíc žít" volba pro ještě měsíc je jasná. Ale tak ta volba nezněla. Volilo se mezi jistým měsícem a nejistým celým životem. A i když výsledek byl bohužel špatný, ta volba zkusit to špatná nebyla.

3) postoj k zneužívání dětí: Mějme nějakého člověka, který zneužije dítě (je to obecný příklad, nemluvím teď o žádném konkrétním případu). Ten člověk měl "štěstí", bylo to jednorázové, na nic se nepřišlo a to dítě věc z hlavy vytěsnilo, nijak ho to v životě neovlivnilo a oba poté prožili život, jako by se nic nestalo. Bylo tedy zneužívání dětí dobrou životní volbou?
Nic negativního se nikomu nestalo, takže někdo by mohl říct, že ano, jenže byla velká šance, že to dopadne úplně jinak a v době kdy ke zneužívání docházelo nikdo nemohl vědět, jak to ovlivní životy. Proto věřím, že bez ohledu na výsledek, ta životní volba byla špatná.

Shrnutí mého názoru:
Věřím, že správná životní volba je ta, která podle informací, které máme k dispozici v době volby, má největší šanci na úspěch, bez ohledu na to, jaký skutečně výsledek mít bude.
Snažím se i tak žít a když se ohlednu na svůj život, většinou mohu říct "kdybych támhle zahnul vlevo, sice bych na tom teď byl líp, ale bylo správné a jsem hrdý na sebe, že jsem nezahnul"

Chápu ten druhý pohled, ale stejně při volbě budoucnost nikdo nezná a svou volbu měnit nejde, takže jediné, co ten druhý pohled přináší je jen obrovská nejistota při každém rozhodnutí a časté a bolestivé otáčení se za svým životem a lítost nad téměř každým rozhodnutím (protože je téměř nemožné se trefit do volby, která povede k nejlepšímu možnému výsledku.

A jak to vidíte vy ostatní?

[Teenbl]

Vidím to trochu komplikovaněji. Nejdříve k tomu, když příjdeme na nějakou životní křižovatku. Osobně mi vždy přišlo, že ty opravdu podstatné rozhodnutí ve výsledku můj život moc neovlivnili, naproti tomu události a rozhodnutí, které jsem v té době nepovažoval za nějak podstatné ho ovlivnily nejvíce.
Samozřejmě, že budoucnost neznáme, ale známe své postoje a argumenty ve chvíli, kdy se rozhodujeme, a ty časem můžeme považovat za zcestné a proto i samotnou volbu můžeme považovat za zcestnou - i bez ohledu na negativní výsledek.
Poker bych jako příklad úplně neuváděl, už jen z principu toho o jak problematické rozhodování někdy jde. Už jen to, jak ten příklad je abstraktní znemožnuje bližší komentář.
Druhý příklad je taky dle mého krajně nevhodný. Už jen protože délka života nejde jasně odhadovat. Nejsem si navíc úplně jistý, zda zde bude nutný souhlas rodičů, když jde o záchranu života - to jestli skončí hned nebo za měsíc už není tak podstatné v tomto kontextu.
U zneužití mi to připadá jednoznačné.
Tento přístup nepovažuji za chybný, ale je potřeba si uvědomit, že správnost volby není daná jen množstvím informací, ale taky třeba postoji a názory jednající osoby a ty se nepochybně různými směry vyvíjí. Tedy můžu litovat toho, jaké jsem názory v dané době a tím pádem se z volby i zpětně stává chybná
Cesta je důležitá, ale důležitý je i výsledek, cesty bez výsledků totiž poukazují na to, že ta cesta nemusí či není správná. Jak jinak bychom poznali, že je to slepá cesta?

[Scopi]

Teenbl to vyjádřil přesně.

Zkusím jeden příklad podle Janova vzoru:
Je mladý pedofil, který netuší, že i když to dítě chce, tak že nějaké sexuální hrátky mu můžou ublížit. Ví pouze o těch kladných stránkách. Takže podle toho, jak to vidí Jan, tak je to správná volba.

Takhle to Jane asi nevnímáš že? Ale podle toho jak jsi to napsal to tak vypadá.

A ještě jedna věc, ty příklady co jsi použil, jsou všechny svým způsobem hazard. Nemůžeš se tedy divit, že když zvolíš tu bezpečnější metodu, že se nedobereš šťastného konce, jak se říká, "kdo nic nevsadí, nic nemůže vyhrát."

[Myš]

Podle mě je před námi velká křižovatka každý den. Jenom si to třeba nemusíme uvědomovat. Ale každý den se můžeme rozhodnout a udělat něco úplně jinak, něco, co nás ve finále může dostat na cestu úplně jiným směrem. Teď ale mluvím o křižovatkách jako čistě vnitřním procesu.

Když přirovnám náš život k autodopravě, přijde mi, jako by lidé mermomocí chtěli zůstat na dálnici jen proto, že je to nejpohodlnější cesta, na kterou jsme si pro svůj komfort zvykli. A místo toho, abychom z té dálnice sjeli v momentu, když už je dále nevede správným směrem, zůstáváme na ní, protože sjet znamená přijít o pohodlí předvídatelné dálnice. Po sjezdu by se objevili křižovatky, které ne vždy víme, kam vedou, a na kterých může být obtížné se rozhodnout a cesta se najednou stává nejistou. Jediné, co si ve chvíli sjezdu zachováváme, je onen směr, který navíc ne každý má pevně stanoven, a tak se může rozhodnout, že radši na té dálnici zůstane na věky. I dálnice ale někde končí a skončit a ve finále někteří přicházejí na to, jak daleko je konec dálnice od místa, kam původně chtěli.

Ale zpět k Tvé otázce. Podle mě výsledek určité volby neurčuje správnost rozhodnutí. Je to ale velmi obecné tvrzení, dá se najít tisíce naprosto odlišných případů a o každém se dá bavit úplně jinak. Jako zdravotníkovi se mi třeba vybavila situace, že přede mno někdo zkolabuje. Správné je začít reagovat, zjistit stav vědomí, zavolat ZZS a pokud člověk nedýchá normálně, zahájit resuscitaci. Pokud resuscitaci provedeme správně a rychle, šance přežití se zvyšuje. Ale přece přežít nemusí. Rozhodnutí něco dělat ovšem z mého pohledu zůstává dobré, i když dotyčný zemře.

V některých případech může být výsledek zpětnou vazbou potvrzující správnost jistého rozhodnutí, to bez pochyby. Může to však být i naopak. Osobně se při rozhodování neřídím primárně informacemi o pravděpodobnosti úspěchu. Stejně nikdy nemůžu mít všechny informace a plný obraz. Kromě toho, úspěch neberu jen jako dosažení cíle. Někdy cíle nedosáhnu, a cestu považuji stejně za úspěšnou. A někdy zjistím, že vlastně cíle dosáhnout nechci, což je pro mě také velký úspěch U mnoha věcí považuji za podstatnější cestu k cíli, než cíl samotný. A asi i podle toho se rozhoduji - s ohledem na pocit z cesty.

Jak říká teenbl, na první příklad nejde moc reagovat. Prostě nemůžeš vědět a buď ve hře pokračuješ, nebo složíš. I kdybys pokračoval a prohrál milion, pokud máš na kontě milionů sto, jako špatné to brát nebudeš a pro ten pocit z hazardu to třeba budeš považovat za dobré, že jsi vsadil A i kdybys prohrál a byl to Tvůj jediný milion, třeba Tě to ve finále odnaučí gamblovat a výsledek "špatného" rozhodnutí může být pozitivní.

Bez ohledu na to, jak by druhý případ probíhal v praxi, rozhodnutí pro transplantaci, kterou ale dítě nepřežije, beru za popsaných okolností za správné rozhodnutí. Dítě by v tomto případě zemřelo stejně, navíc, pokud by bylo zesláblé, pravděpodobně ne moc šťastné v nemocnici. Transplantace by byla naději jak pro dítě, tak rodiče. Jakmile je ale dítě schopné pochopit, o co jde, mělo by to být především její/jeho rozhodnutí.

Třetí případ možná dopadl dobře, ale správné rozhodnutí (s ohledem na dítě) to podle mě nebylo. Mohlo to dopadnout úplně jinak. I kdyby samotná sexuální aktivita byla ve výsledku pro oba pozitivní, stále je tu riziko sekundární traumatizace v případě, že by to někdo zjistil. Za mě je to také jasné.

[Filip]

Problém je v tom že väčšina ľudí si tie životné križovatky ani nevšimne, respektíve si ich častokrát všimne až spätne. A veľakrát sa ľudia nerozhodujú len na základe rozumu, ale aj pudu, či emócií.

[I9II]

Rozhodnuti, to mi spis prijde na filosofovani.

Premitani si o tom proc jsem se nerozhodl jinak nekdy smysl ma a jindy zas ne.
Dulezite je si uvedomovat, jestli to smysl ma, treba ponaucit se do priste a nebo si uvedomit jestli to nechce zmenit zamestnani.
V jinych rozhodnutich to chce spis se spatnym vysledkem se naucit vyrovnat. Smrt ditete, otazky proc jsem se nerozhodl radeji pro mesic zivota je nepodstatne plkani.

Take je otazka co je zivotni volba, laska, zabit, zmena zamestnani bez moznosti navratu?

Ke spravnosti konkretniho rozhodnuti bych rekl, ze je dulezite mit cistou, chladnou hlavu. Spis si z veci delat rutinu, aby nebylo moc o cem se rozhodovat, spis jen prostor k zdokonalovani.
Pokud rutina stale nejak selhava, chce to neco jako restrukturalizaci myslenek, usudku, whatever.