Školní družiny v Německu

[Myš]

Jako malý jsem chodil do školní družiny, protože mamka pracovala do čtyř. Družina byla součástí školní budovy a měla čtyři místnosti s přibližně stejným vybavení - židle, stoly, nějaké hry a základní výtvarné vybavení. Jedna ze tříd měla prastarý počítač (na kterém se mimo zrak vychovatelek hrál třeba Doom), jedna měla prostor pro hraní si na zemi. Tvořili jsme skupinky podle věku a vždy jako skupinka trávili čas v jedné z těch místností. Organizovaně jsme také občas chodili ven na hřiště. Moc se mi tam nelíbilo a vždycky jsem se těšil domů.

Je to pár měsíců, co jsem šel poprvé vyzvednout kutíka z místní školní družin. Dostal jsem od něj instrukce, ať přijdu až ve 4, kdy družina končí, protože je tam rád. Vzhledem k vlastním zkušenostem mě to docela překvapilo a začal jsem být zvědavý, jak to tam vypadá.

Hned po vstupu na mě družina velmi zapůsobila. Je to samostatná budova s vlastní zahradou a malým hřištěm, kterému dominuje veliká venkovní trampolína. Děti v družině mohou trávit podle svého a s kým chtějí bez toho, aniž aby se museli ptát. Pokud jsou dveře do zahrady otevřené, můžou tam, protože je tam vždy někdo dospělý. A ten je tam vždycky, když je hezké počasí. O kousek dál je také velké obecní hřiště, tam už je ale třeba chodit organizovaně. Čas tam tráví děti od 6 do cca 10 let. Některé děti chodí domů sami, ale i ty často zůstávají do 3 nebo 4.

První místnost, kam jsem se šel podívat, byla dílna. Asi taková, kam jsme chodili na pracovky, jenom hezčí a upravená i pro nejmladší školáky. Její správce je jedním ze dvou mužů, kteří v družině pracují a je sympaťák od pohledu. Nevím, kam chodí na všechny nápady, ale vznikají tam fakt pěkné výrobky, naposledy třeba lampion v podobě mimoně pro svatomartinský průvod nebo velké dřevěné srdce pro mamku.

Další místnost je určená pro hraní deskových her a kreslení a hned vedle je místnost prostě pro hraní . Kutík se tam rád schovává v improvizovaných bunkrech a asi doufá, že ho nenajdu Protože je tam všude měkký koberec, hrají si děti většinou na zemi.

Následuje jídelna, která se mimo čas oběda využívá také pro přípravu do školy a dělání úkolů. Můj oblíbený je "konstrukční sál", protože je plný kutíků stavících Lego, kterého jsem pohromadě ještě nikdy tolik neviděl. A nejlepší nakonec je tělocvična, kde se dá dát hrát od fotbalu po vybíjenou a občas se tam konají vedená cvičení.

Chodit do takové družiny, docela si docela dokážu představit, že bych tam trávil čas rád. České školství se má rozhodně čím inspirovat a na čem pracovat. Jo, asi jsem přišel na nové vysněné povolání

[Filip]

No pamätám sa, že na prvom stupni na základnej škole sme cez prestávku museli povinne pochodovať v rade za sebou. Proste zabíjať individualitu, kto vystúpil z radu bol potrestaný. A to už nebol socializmus, ale 90te roky. Nečudoval by som sa ak sa na niektorých školách táto metóda uplatňuje doteraz. Čo sa týka družiny, tak tam som sa cítil dobre, nejaké obmedzenia neboli. Samozrejme vybavenosťou to bolo skromnejšie ako teraz v Nemecku. My sme nemali ani ten počítač. Ale hlavne sme tam mali kamarátov a fantáziu a tak sa peračník premenil na riadiaci pult, naše tašky na skafandre a putovali sme k iným planétam.
Nové povolanie? Budeš robiť detskú hračku v školskej družine?

[Forst Jan]

Musím se přiznat, že i já jsem prošel školní družinou. A i když si z toho období nepamatuji skoro nic, tak pár hezkých chvil si pamatuji a nehezkou chvíli ve družině si nepamatuji žádnou.
Základní škola, kde jsem byl až do páté třídy, má dvě budovy, první hlavní s mnoha třídami a pak úplně oddělený pavilonek, kde se učí prvňáčci a druháci. A v tomto pavilonku je i školní družina. Pavilonek je ze všech 4 stran obklopen školní zahradou, plnou dětských prolézaček, houpaček a je zde i pár malých hřišť. Zahrada je až na úzký průchod ven obehnána zdí, takže je víceméně nemožné, aby děti odešli z hlídaného prostoru.
Vevnitř bylo ve družině dostupný velký sál se žíněnkami, jedná místnost plná hraček, dvě třídy a jedna malá komůrka s jedním počítačem (v době kdy počítač neměl doma skoro nikdo).
Každý si mohl dělat co chtěl, ať vevnitř, nebo venku.moje nejoblíbenější byla dřevěná stavebnice (různé kostky, kvádry, oblouky a jehlany). Ale i jsem si někdy hrál s ostatními venku.
Většina dětí tam byla právě z první a druhé třídy, při přestupu do hlavní budovy (třetí třída) většinou děti končili i družinu.
Ale v dospělosti se ukazuje, že možná že tak jsem to vnímal, protože prý jsem měl speciální zacházení. Učitelky, které tam tehdy pracovali (a mám informace od všech z nich) svorně říkají, že jsem byl nejhodnější dítě, které kdy měli možnost učit. Teď se nechci ničím chlubit, já sám si to neuvedomuji, prostě jsem si dělal co jsem chtěl, ale proto jaký jsem byl, mi učitelky dovolovali vše, protože jsem nikdy toho nezneužil (prostě mě to nikdy nenapadlo). Podobného zacházení se mi dostávalo i na všech táborech a dětských ozdravných pobytech. Když teď v dospělosti čtu příběhy jiných, říkám si, jakto, že jsem toho nikdy nezneužil. Nikdy jsem si neřekl "to nesmím", prostě nikdy nepřišel ani nápad "udělat to". Ať je to cokoliv.
Do družiny jsem chodil nadprůměrně dlouho, až do konce 4. třídy. Chodil jsem tam hlavně kvůli hrám a toho se mi tam dostávalo dostatek. Nemůžu si na družinu stěžovat.

[Scopi]

Do družiny jsem chodil celý první stupeň i přesto, že vždy byl někdo doma, takže jsem tam vůbec chodit nemusel. Ale chodil jsem tam rád, bylo to vždy takové uvolnění od těch školních povinností (škola mě sice bavila, ale bylo to něco úplně jiného ). Už na prvním stupni ZŠ jsem vystřídal několik škol, na všech to bylo v podstatě stejné (na té poslední dokonce kvůli mě do družiny mohli chodit i paťáci, do té doby to bylo pouze do čtvrté třídy). Byly to dvě propojené místnosti, jedna pouze s postranními skříňkami a prostorem na hraní, druhá také s velkým prostorem na hraní a s pár stolkama když si někdo chtěl kreslit nebo na nějaké deskové hry, tato místnost se často používala i na hodiny VV jelikož tam bylo všechno vybavení, tak aby se vždy nemuselo vše přenášet. Na školní zahradu nebo do tělocvičny se chodilo pouze hromadně, když se všichni dohodli a družinářka nebyla proti, ale jinak jsme měli volný režim. Mohli jsme dělat "co jsme chtěli" a s kým jsme chtěli. Takže na družinu mám pouze dobré vzpomínky, takže se to od toho co psal Myš hodně liší, možná to ale bylo i tím, že to bylo vždy na malé vesnické škole, což se od těch větších nejspíš dost liší, to je asi vše co jsem chtěl říct.

[Gabriel Svoboda]

Já jsem do družiny nechodil a ani jsem v dětství pořádně nechápal, k čemu vlastně družina je — copak děti nemůžou být samy doma? Já jsem tedy sám doma obvykle nebyl, ale nevím, proč bych nemohl. Kdybych do družiny musel chodit, pravděpodobně bych to bral jako nepříjemnou povinnost a jako zbytečné krácení volného času, který bych mnohem lépe využil doma. V dětském kolektivu jsem se jako dítě nikdy necítil moc dobře.

Učitelky, které tam tehdy pracovali (a mám informace od všech z nich) svorně říkají, že jsem byl nejhodnější dítě, které kdy měli možnost učit. Teď se nechci ničím chlubit, já sám si to neuvedomuji, prostě jsem si dělal co jsem chtěl, ale proto jaký jsem byl, mi učitelky dovolovali vše, protože jsem nikdy toho nezneužil (prostě mě to nikdy nenapadlo). Podobného zacházení se mi dostávalo i na všech táborech a dětských ozdravných pobytech. Když teď v dospělosti čtu příběhy jiných, říkám si, jakto, že jsem toho nikdy nezneužil. Nikdy jsem si neřekl "to nesmím", prostě nikdy nepřišel ani nápad "udělat to". Ať je to cokoliv.

Já jsem asi neprošel tolika dětskými kolektivy jako ty, ale jinak jsme si v tomto dost podobní.

[Forst Jan]

copak děti nemůžou být samy doma?

Tak vem si, že družiny jsou většinou pro děti z první a druhé třídy, to máš děti 6-9 let. V té době většina dětí se nedokáže o sebe postarat v případě, že se něco stane (např. když se pořežou o střepy) ani často neodhadnou nebezpečnost svého jednání (např, nebezpečí ohně, elektřiny,...).
A každý "běžný" rodič má samozřejmě o svého potomka strach a je si jistější, když je pod dohledem zodpovědné osoby. Ono i z právního hlediska, kdyby se třeba 6letému dítěti něco doma stalo a přišlo se na to, že bylo doma úplně samo, pravděpodobně by to bylo souzeno jako zanedbání povinné péče.

pravděpodobně bych to bral jako nepříjemnou povinnost a jako zbytečné krácení volného času, který bych mnohem lépe využil doma. V dětském kolektivu jsem se jako dítě nikdy necítil moc dobře.

Já jsem nikdy společenský nebyl, většinu času jsem si hrál sám se stavebnicí, jen občas s jedním nebo dvěma kamarády ze třídy venku. Ale i když jsem mohl být doma, vždy jsem byl radši ve družině, i v "pokročilém" věku (třetí a čtvrtá třída) jsem byl raději tam, než doma.