Andrej Ruščák: Kult dítěte musí skončit (blog.idnes.cz)

[Gabriel Svoboda]

Andrej Ruščák: Kult dítěte musí skončit (blog.idnes.cz)

Větu „dobro dětí je důležitější, než dobro dospělých“ považují mnozí za odvěkou pravdu, ale nejen, že tomu tak není, ale hlavně platí, že čím důsledněji se tato věta uplatňuje, tím nesamostatnější ty děti bývají v dospělosti.

Pamela Druckerman, Američanka, která žila jako expat ve Francii, napsala vynikající knížku, která se jmenuje „Bringing Up Bébé: One American Mother Discovers the Wisdom of French Parenting“, tedy volně přeloženo „Výchova bébé: O americké matce, která objevila moudrost francouzské výchovy“. Francie je totiž jednou z posledních zemí civilizovaného světa, která je vůči kultu dítěte imunní, což musím kvitovat volaje zřetelně a nahlas: Vive la France!

Uznat dětem autonomii, dát jim práva, uznat, že mají vlastní názory a postoje a respektovat je, to všechno je v pořádku a to je vývoj, který považuji za velmi dobrý, protože výchova v tomto duchu produkuje budoucí dospělé, kteří jsou zdravě sebevědomí, nejsou ustrašení a nečekají pasivně v koutě ze strachu, že když udělají omyl, následky budou bolestné. Bohužel, u toho to neskončilo. Děti byly postaveny na piedestal, a, k jejich vlastní škodě, se z nich staly objekty kultu. A běda, když se toho kultu někdo neúčastní, barbar jeden! Určitě je minimálně potenciální násilník – tahle logika se nese většinou současného západního světa.

Coby civilizovaný svět jsme udělali za posledních pár desetiletí několik hrubých chyb. Jednak jsme přijali za svou logiku, že dítě je v podstatě jen malý dospělý, ale protože vidíme, že je slabší, chceme ho, logicky, chránit více, než dospělé. Problém je v tom, že buďto řekneme, že dítě potřebuje zvláštní ochranu, a tudíž budeme do určitého stupně rozhodovat za něj (což musíme, protože dítě se nemůže kvalifikovaně rozhodnout ve všem zodpovědně samo za sebe), s čímž ovšem ruku v ruce jde to, že dítě nemůže být autonomní ve všem, a ano, jeho práva jsou menší, než práva dospělých. Nebo řekneme, že dítě je jako malý dospělý (to říkáme většinou tehdy, když chceme zabránit jeho trestání, ať už fyzickému či psychickému s dodatkem, že vůči dospělému by si to také žádná soukromá osoba nedovolila), ale v takovém případě by dítě muselo převzít i dospělou zodpovědnost, což nedělá, protože z principu to dělat nemůže.

Druhou velkou chybou, kterou jsme učinili, je naše společenská posedlost bezpečím za každou cenu. V angličtině se výchově v duchu této posedlosti říká „helicopter parenting“, v norštině se takovým rodičům říká „curlingforeldre“, protože rodič v takovém případě „obletuje“ svého potomka ze všech stran jako vrtulník, popřípadě mu „umetává“ cestičku jako při curlingu. Hlavně aby se mu nic nestalo, hlavně aby ho něco nezranilo, nebo aby se nedej Bože nezranilo samo. To je samozřejmě důležité dělat, ale u dítěte dvouletého, ne desetiletého a už vůbec ne u „dítěte“ patnáctiletého – a divili byste se, ale s tímhle „obletováním“ například ve Spojených státech či v Kanadě spousta rodičů pokračuje ještě v době, kdy tyto „děti“ jdou na univerzity. Dítě se musí potkávat se stresem, nebezpečím a rizikem, protože pokud si na něj nezvykne v dětství, nebude se s ním umět vypořádat v dospělosti.

Třetí velkou chybou je, jak jsem zmiňoval už v úvodu článku, je náš nezdravý vztah k dětem jako skupině spoluobčanů, tedy k dítěti jako kategorii, ne nutně ke konkrétním dětem. Naše společnost začala děti uctívat, stavět na piedestal, dělat z nich alfu a omegu společnosti, kolem které se vše točí, a pro jehož dobro se vše musí dělat. To je ten bod, v němž Francouzi, jako jedni z mála, se dosud drží racionality. Děti se ve Francii vychovávají tak, že následují své rodiče, kteří jejich narozením rozhodně neobracejí svůj život vzhůru nohama, ale je to dítě, které se musí (za pomoci rodičů) přizpůsobit rodičům, nikoliv naopak. Francouzské děti bývají ve srovnání se svými britskými, americkými či skandinávskými vrstevníky daleko kultivovanější, umějí se lépe pohybovat ve společnosti dospělých. Proč? Protože Francouzi své děti socializují, tedy nechávají je naučit se, jak se v normální společnosti chovat. Zbytek západního světa, jak se zdá, jde opačnou cestou – vytváří dětem umělou bublinu, slonovinovou věž idealizovaného, bezpečného „Dětství“ s velkým D, o němž jen dospělí vědí, jak má správně vypadat. Běda komukoliv, kdo by takovéto růžovoučké Dětství nechtěl svým dětem dopřát, jakož i běda dětem, které o něj nestojí a chtějí se zapojit do světa skutečného.

Dítě totiž není důležitější než dospělý. To říkám jako milující rodič, jako člověk, který si se svým synem hraje, učí ho, ukazuje mu svět a učí ho být samostatným člověkem. V diskusích se objevuje až příliš často argument „na dospělých/rodičích nezáleží, udělejte to pro ty děti“ – pominu-li, co autoři takových tvrzení asi mohou vědět o tom, co ty samotné děti mohou chtít, považuji za skandální, že tito lidé nastolili atmosféru, v níž nesouhlas s takovým tvrzením dělá z člověka pomalu Heroda. Představme si etické dilema. Hoří. V domě jsou dva dospělí a dítě, všichni spí. Hasiči přijíždějí na místo, vědí, kdo v domě je. Bude-li velitelem zásahu někdo, kdo podléhá nesmyslnému kultu dítěte, bude záchranná akce probíhat stylem „zachraňte dítě, a když bude čas, zachraňte i rodiče“. Bude-li velitelem zásahu někdo normální, přikáže „udělejte co je ve vašich silách, abyste zachránili, koho se dá, a musíte-li se rozhodnout, klíčem budiž to, kdo má v dané situaci větší šanci se z toho dostat“.

Naše současná posedlost dětmi, coby doslova objekty kultu, ovšem škodí samotným dětem; bereme jim možnost si přirozeně hrát, bereme jim fantazii, bereme jim svobodu, kterou jsme sami měli, když jsme vyrůstali, jakož i šrámy, které nás to stálo; to všechno ve jménu jejich údajného bezpečí a „psychické pohody“. Jak je možné, že ještě za mého mládí bylo standardem mít klíč na krku a být, coby devítileté dítě, sám doma, a přitom nejenže nepodpálit dům, ale ještě i umýt nádobí, vyvenčit psa, jít si ven hrát a počkat na příchod rodičů? Ne, nejsem tak starý, aby se muselo argumentovat tím, že „časy se zásadně změnily“. Udělat tohle jako rodič dnes, tak v Evropě mám na krku sociálku a v Americe kromě sociálky sedím rovnou v kriminále. Proč? Kvůli kriminalitě? Ale vždyť je nižší, než kdy předtím, obzvlášť výrazně nižší, než například v těch devadesátých letech! A rozhodně jsem, jako dítě, nestrádal, bavilo mě to, a protože podobně samostatné byly všechny děti v okolí, vždy byli kamarádi, s nimiž se dalo něco podnikat. A dnes? V době, kdy rodiče vozí děti autem pomalu až do třídy a musejí najímat někoho na hlídání každou chvíli? Co jsme to, jako společnost, udělali? Proč ta panika? Odkud se bere ten strach, že každou chvíli, kdy nevíme přesně, kde naše dítě je a co dělá, určitě bude minimálně někým unesené, ne-li rovnou mrtvé?

Jednou z žen, kterých si nesmírně vážím za práci, kterou dělají, je Lenore Skenazy, americká novinářka, guru projektu Free Range Kids, autorka stejnojmenného blogu a moderátorka televizního pořadu World’s Worst Mom (Nejhorší matka na světě), která se proslavila tím, že nechala svého dvanáctiletého syna dojet ze školy domů newyorským metrem samotného a napsala o tom na internet. Po velmi bouřlivé reakci, která logicky následovala, se pustila do vyvracení jednoho mýtu za druhým a boje za to, aby naše děti měly možnost zažít dětství takové, jako jsme zažili my sami; s fantazií, kamarády, nikým neorganizovanou hrou, lezením po stromech místo po certifikovaných superbezpečných prolézačkách (s jakou láskou vzpomínám na to, jak jsem jako dítě visel hlavou dolů z takové té kovové konstrukce o tvaru duhy, pod níž byl beton), aniž by jejich rodiče riskovali, že je za to zavřou a jejich děti dají pěstounům. V Americe totiž jde, pokud jde o to, dětem dovolit takové „skandální ohrožení jejich bytí“ jako třeba jízdu na kole do školy vzdálené jednu míli, opravdu o kriminál.

Vypadá to, že jsme, jako rodiče, čím dál více nuceni státem a společností kolem nás, médii a „opinion makery“ nuceni do opičí lásky vůči svým dětem, místo do lásky skutečné, „lidské“, která je spojena s tím, že je ve jménu té lásky potřeba někdy chtít po dítěti, aby udělalo to, co rodič chce, byť dítě chce něco jiného, popřípadě s tím, že by opravdu mělo být na rodičích, aby rozhodli, když už za své děti mají zodpovědnost, co jim dovolí, a co už ne. Místo toho, abychom děti vedli k tomu, aby si dokázaly poradit s životem, jaký je doopravdy, to vypadá, že velká část generace dnešních rodičů vzala soubor všeho, co se jim na jejich vlastním dětství nelíbilo (a co přitom bylo pouze důsledkem nedokonalosti našeho světa), a negací těchto „negativ“ se rozhodla to „napravit“ a vlastním dětem „dopřát“ život v nekonečné pohodě a nekonečném snění.

Jenže sen má smysl jen tehdy, existuje-li i syrová realita, podobně, jako poznání dobra se neobejde bez poznání zla, či vychutnání si krásné dovolené se neobejde bez kontrastu v podobě každodenní rutiny. Tak či onak, ostatně soudím, že současný kult dítěte, tedy tato kolektivní opičí láska, musí být zničen, zadupán do země a zapomenut.

Pro dobro našich dětí.

A ještě jednou: Vive la France!

Zajímavý článek. Autor tedy žije v Norsku; zajímalo by mě, jak je to u nás. Určitě u nás jsou takoví rodiče, u kterých dítě nesmí být samo doma, samo chodit do školy a být bez dozoru venku. Ale ti to dělají dobrovolně, ne proto, že by je k tomu nutila sociálka. Nebo zažil někdo ve svém okolí, že by rodiče měli problémy se sociálkou kvůli tomu, že nechávají dítěti samostatnost, jaká byla obvyklá ještě před dvaceti lety?

[asce]

Zajímavý článek. Autor tedy žije v Norsku; zajímalo by mě, jak je to u nás. Určitě u nás jsou takoví rodiče, u kterých dítě nesmí být samo doma, samo chodit do školy a být bez dozoru venku. Ale ti to dělají dobrovolně, ne proto, že by je k tomu nutila sociálka. Nebo zažil někdo ve svém okolí, že by rodiče měli problémy se sociálkou kvůli tomu, že nechávají dítěti samostatnost, jaká byla obvyklá ještě před dvaceti lety?

Gabrieli, ne JEN zajímavý, ale přímo úžasný článek! Děkuji.
Z mého okolí:
1) Jedné, menší, části rodičů je jedno, co kdo říká. Děti mlátí hlava nehlava, řvou na ně, vulgárně jim nadávají a nestarají se o ně. Sociálka je sice občas řeší, ale ryze formálně. To co jim pracovnice sociálky vytýkají, ostatně chápou jen zčásti (a kromě toho je to zajímá jen tolik, aby nepřišli o některé dávky).
2) Další, už větší skupina rodičů, zčásti podlehla mylným názorům "kultu dítěte“. Zčásti, takže se o cosi jako je výchova sice pokouší, ale právě díky tomu, že ne důsledně, tak výsledkem je naprostá katastrofa. Matka sice uloží desetiletému synkovi nějakou domácí práci, ten jí ale odvětí, že za chvilku, až dohraje rozehranou pc hru. Ve skutečnosti se ani tak nehraje ta pc hra, jako hra, kdo to déle vydrží. Takže po několika kolech této hry na nervy nakonec matka práci vykoná sama. V patnácti letech už matka na veřejnosti ani synka s prosbou o nějakou práci "neobtěžuje", protože má strach, co ten by jí odsekl, což by na veřejnosti považovala za ostudu. Prostě ví, že něco dělala / dělá špatně, jen neví co. Vždyť syn neměl skoro žádné povinnosti, pc mu koupila, tablet mu koupila, značkovou mikinu mu koupila, když ve škole dostal špatnou známku, tak seřvala učitele, tedy dělala vše pro dobro dítěte, tak proč, proboha, jí ten syn neposlouchá? K těmto rodičům sociálka u nás obvykle nechodí. (Zatím)
3) Rodiče tak ujeté, jak jsem si z médií udělal obrázek o norské a podobné výchově, naštěstí okolo sebe nemám.
4) Asceho výchova. V naší rodině musíme pracovat všichni. Každý úměrně svým možnostem. A to od mala (plně jsem převzal výchovu svých dětí ve věku 4 roky nejmladšího). Preferuje se slovo MY. Já jako otec jsem podporován, abych mohl vydělávat peníze pro rodinu. Děti ví, že peníze se odnikud nedostávají, ale že je musím vydělat. Není tedy možné, abych byl s nimi neustále. Pokud jsme ale spolu, hodně mluvíme, sdělujeme si pocity, co kdo přes den zažil, co se dělo ve škole nebo já se zákazníky, atd. Pokud je to potřeba či je to alespoň trochu možné, tak dětem pomáhám s učením (dnes už spíše výjimečně) nebo si pomáhají navzájem (případně si propedofilní dcera našla našeho soukmenovce na matematiku v době, kdy já jsem nezvládal). Názory dětí jsem vždy vyslechl a bral vážně – ale rozhodl jsem já, protože já nesu zodpovědnost. Dětem jsem dával tolik volnosti, kolik unesly. Samozřejmě ta volnost až po splnění povinností.
Sociálka u nás byla několikrát. Na rozdíl od hrdinky matky samoživitelky, tak otec samoživitel je podezřelé individuum, které je nutno sledovat. K poctě našich pracovnic musím říci, že důkladnou kontrolu jsme měli jen poprvé, pak už jen zašly do mé pracovny a jen jsme poklábosili. Zato jsem si užíval v psychologicko-pedagogických poradnách (mírná ADHD s dyslexií a dysgrafií, tedy individuální učební plán, tedy poradna). Tam se probíralo samozřejmě vše, včetně výchovných metod. Ty moje byly označeny za špatné. Např. slovo „my“ oslabuje zdravý individuální rozvoj dítěte… A mnoho jiných perel, z nichž nejvíc mne nadzvedlo, když jedna psycholožka prohlásila, že kradu dětem dětství, protože se musí podílet na domácích pracích. Před jinou jsem řekl, že u nás jako v rodině živnostníka je na prvním místě zákazník, a potom jsme až my, a to všichni rovným dílem. Až jsme pak na sebe křičeli… Tyto pracovnice také jezdily do školy a bez ohlášení si braly moje děti po jednom stranou a údajně kontrolovaly, jak se osvědčily individuální vzdělávací plány – k čemuž je jistě nezbytná otázka, jestli tatínek je hodný…
Dnes je to tak, že mnoho mých známých, zejména starších žen, mi skládá poklonu, jak mám děti vychované. Samozřejmě ne vždy to byla idyla a nějaké úlety bychom také našli. Ale celkově jsem opravdu spokojený a hrdý.

[Myš]

Přijde mi velmi nepravděpodobné, že by se něco takového v Česku stalo. Zajímavé to je také v USA. Tam takové věci nejsou problémem pro sociálku, jako v Norsku, ale rodiče (kromě těch z nejnižší třídy) to nedělají sami od sebe - děti do školy, na kroužky nebo ke kamarádům domů většinou vozí, běžné je mít někoho na hlídání i u starších dětí, které by většina českých rodičů prostě nechala doma sama. O děti se určitě více bojí a třeba zneužití dítěte berou za výrazně větší hrozbu, než čeští rodiče. Alespoň ze severovýchodu mám takovou zkušenost, dole na jihu to může chodit úplně jinak.

[Plyšáček]

Gabrieli, děkuji ti za vyhledání velice zajímavého článku. Mluví mi z duše a s většinou myšlenek v něm souhlasím.

Děti, potažmo holčičky, mám na diamantovém piedestalu, to ale neznamená, že tuto lásku vyjadřuji hloupou "opičí starostlivostí".

Děti potřebují řád a respektující, ale i důslednou, výchovu.

Děti potřebují hranice. Bez vymezení mantinelů mají pocit nejistoty, bojí se svých vlastních nezvládnutých impulzů, a díky tomu jsou nešťastné a upozorňují na sebe zlobením. "Tak už si mě všimni, tak už urči hranice pro mé chování."

Děti potřebují být každý den alespoň chvilku osamotě, být samy se sebou - důležitá zkušenost. Škoda, že některé ji prožívají jen před a nebo po probuzení. A ti největší chudáci ani to ne. Představte si, že byste neměli například v pubertě ani čtvrt hodiny na nerušenou a klidnou masturbaci...

Děti potřebují být i s dětmi. Proto mají význam školky a školy, proto některé unschoolingové trendy (výuka doma) nevidím jako přínosné. A také potřebují opravdu pracovat. Ne v továrně, ale plnohodnotně pomáhat v domácnosti či na zahradě. Ne si jen hrát v přetopeném vypolštářovaném pokojíčku s plastem. Ten pocit pro tříleté dítě, když pomůže například při sbírání ořechů, je nenahraditelný.

Vídám mnoho dospělých, kteří své životy plně přizpůsobují svým dětem. Odpovídají ani ne tak na jejich skutečné potřeby, ale spíše na chvilková hnutí mysli, nápady, které dítě někde pochytilo, nebo na trucovité manipulátorství. Děti mají žít podle "karmy" rodičů, nikoliv naopak.

Nedávno se na mě malý uplakaný kluk obořil, když jsem jej chtěl dát vysmrkat, že tady ne, ať jej dám vysmrkat támhle za rohem. Normálně jsem mu profesionálně "vynadal" a jemu se mooooc ulevilo a od té chvíle byl v klidu.

[Plyšáček]

Mohl by vás zajímat i tento článek:

Tolerantní výchova ničí dětem hodnoty. Jsou nezvladatelné, zlé a ničeho si neváží (Rozhlas.cz)

Shovívavá výchova končí špatně. Děti, kterým rodiče nevymezili hranice, mají problémy se sebeovládáním. Chybí jim motivace, disciplína a odpovědnost.

Vidí jenom svoje potřeby a ke svému okolí jsou lhostejné. O příliš benevolentní výchově jsme v rozhlasové Radioporadně mluvili s klinickou psycholožkou Blankou Pöslovou.

Dnešní děti rozhodují o všem. Kdy půjdou spát, co si vezmou k jídlu, jak dlouho budou na počítači. Ruší u stolu, když si rodiče povídají, skáčou jim do řeči. Očekávají, že budou centrem dění. A pokud nejsou věci podle jejich představ, vztekají se a jsou agresivní.

„Dáváme dětem příliš prostoru, příliš široké hranice, naopak málo řádu a pevnosti. Všechno PŘÍLIŠ je špatně. Tak jako není dobrý bezpočet zákazů a příkazů, není správná ani nadmíra volnosti, což je dnešní trend,“ říká psycholožka Blanka Pöslová.

Od rákosky k anarchii

Zatímco v 50. letech vládli v rodinách despotičtí otcové až přespříliš tvrdou rukou, dnes tu naopak máme hodně benevolentní matky. Přístup ve výchově se změnil hodně po sametové revoluci. Společnost se překlopila do druhého extrému.

„Rodiče o svém přístupu k potomkům přemýšlí. Čtou psychologickou literaturu a dávají přednost tomu, aby bylo jejich dítě vychováváno svobodně. Nechtějí zasahovat do jeho osobnosti a něco mu diktovat,“ popisuje současné tendence Blanka Pöslová a doporučuje, aby všechny knihy rodiče brali s nadhledem. Každý by si měl vybrat jen to, co je mu blízké a co podle svého uvážení považuje za dobrou radu.

„Tisíckrát si mohu přečíst, že bych měla být ve vedení syna nebo dcery pevnější. Pokud se ale sama pro to vnitřně nerozhodnu a nezačnu to důsledně uplatňovat, nic se nestane,“ vysvětluje Blanka Pöslová.

Rodiče musí být za své dítě zodpovědní

Proč je špatně, když jde dítě spát, jak si samo určí? Co je špatného na tom, že si řekne, co chce jíst? Protože malé dítě neví, co je správné. Nemá tušení, proč by mělo jít do postele v osm hodin večer a jíst zdravě. Tohle všechno musíme naše děti naučit – pevně a láskyplně. „My rodiče jsme zodpovědní za to, k čemu děti vedeme a směřujeme,“ zdůrazňuje Blanka Pöslová.

Co se zákonitě stane, když si dítě může dělat, co chce? Zkouší víc a víc. Navíc se v poslední době zřetelně ukazuje, že takto vedené děti jsou agresivní.

„Stává se, že rodiče neztlumí první vlnu, kdy potomek snaží prosazovat svoji vůli násilím. Dokonce se nechávají od svých tříletých dětí bít a připadá jim to roztomilé. Jenomže to vede k tomu, že se děti začnou násilnicky prosazovat všude,“ říká Blanka Pöslová. To způsobí, že tvrdě narazí v sociálních vztazích. Neznají hranice a netuší, kam až mohou zajít. Nemají respekt vůči svému okolí. Myslí si, že jejich emoce a potřeby jsou jediné na světě.

„S překvapením zjišťují, že i ti druzí něco chtějí a potřebují, ale nejsou schopní to sladit. Mají problém se přizpůsobit v jakémkoliv kolektivu. Neumí se ovládat a strádat,“ vysvětluje Blanka Pöslová.

Ach, ta technika!

Mnozí rodiče jsou nešťastní z toho, kolik času tráví jejich děti na počítači nebo mobilním telefonu. Pokud se pokusí užívání techniky regulovat, tvrdě narazí na odpor.

Příkladem je příběh posluchače Libora, který zavolal do Radioporadny. Jeho šestiletý syn dostal pod stromeček tablet. V momentě, kdy rodiče po něm chtějí, aby ho odložil, reaguje nepřiměřeně agresivně.

„Nejdůležitější je nastavit striktně pravidla používání. Když dáte dítěti k Vánocům tablet, musíte počítat s tím, že se bude při odebrání vztekat. V té chvíli mu nabídněte jinou aktivitu. Když na to nepřistoupí, nechte ho být. Ať se klidně vzteká. Přestaňte s ním komunikovat a tablet mu rozhodně nevracejte. Nikdy neustupujte. Vy rozhodněte, kolik času denně bude s tím tabletem vaše dítě trávit. U šestiletého dítěte doporučuji maximálně dvě půlhodiny za den,“ radí klinická psycholožka Blanka Pöslová.

Desetileté dítě dokáže celý den sedět u počítače. Jakmile ho rodič nevyžene k jiné aktivitě i přes jeho nelibost, škodí jeho zdraví. Tak jako ve škole platí pravidlo, že se při vyučování nesmí používat mobilní telefony, měli bychom mít jasná pravidla i doma.

Prospěje dítěti, když v krajní situaci otec zasáhne tvrdě? Mělo by dítě občas strádat? Jsou jedináčci rozmazlenější? A jak přimět líné děti k aktivitě a kroužkům a je to vůbec správné? Poslechněte si celý pořad.

[Hebeš]

V jedné knize (bohužel si nepamatuji název, ale bylo to něco o rodičovství) jsem četl, že americká sociálka legálně unesla do dětského "domova" devítiletou holčičku a pětiletého chlapečka, jelikož je rodiče nechali hrát si samotné venku. Děti potřebují ke svému vývoji samostatnost a ne život takřka jako ve vězení. Doufám, že se tento hnus nedostane i k nám, i když se to také zhoršuje. Děti dřív chodily do školy samy od první třídy, dnes je mnohdy rodiče vozí do školy i v páté třídě.

Z článkem souhlasím v tom, že by děti měly mít právo žít normální dětství, ale myslím si, že život dítěte je důležitější, než život dospělého a při hasičském zásahu by se měly přednostně zachránit děti.

[Fx100d]

. Děti dřív chodily do školy samy od první třídy, dnes je mnohdy rodiče vozí do školy i v páté třídě.

Zase nemůžeš vyvozovat z toho, že je více dětí voženo do školy autem, že nejsou vedeny k samostatnosti. 1. je dnes aut mnohem více 2. proč nutit dítě vstávat o hodinu dříve aby šlo několik kilometrů do školy pěšky, když ho mohu vzít autem cestou do práce? 3. rodiče některých dětí bydlí hodně daleko od školy, autobusy nebo vlaky tam nemají příliš dobré spojení, tak třeba děti do školy odvážet musí. Ne každý si do školy může dojít pěšky nebo dojet MHD.

Už jen to, že dříve měla auto tak každá 3 - 5 rodina, dnes má každá 2 rodina více než jedno auto, tak se ta auta častěji využívají i k vožení dětí do škol. Navíc provoz houstne a tam, kde se dříve dalo jít pěšky, je dnes pěší chůze dosti nebezpečná.

Další věcí je ten konkrétní případ podle tebe únosu dětí do dětského domova. Ono dnes už nevěřím žádné zprávě. Ty děti mohly být evidentně třeba zanedbávány, mohly tam být úplně jiné okolnosti které neznáš. Řídíš se tím, co o tom někdo napsal. Používáš to jako argument proti USA a jejich systému, který je také v každém státě trochu jiný. Je to asi jako bys odsuzoval čepek na základě nějakého článku v médiích, kde píší jak chceme legalizovat sex s dětmi.

Trochu bych se, být tebou, zamyslel nad tím, jaké používáš argumenty. Zdá se mi, že máš tendenci dost přehánět a nafukovat to až do extrému.

[Gabriel Svoboda]

Podle mě jde o to, že děti jsou voženy do školy, i když to mají pár kroků (méně než kilometr). A motivem není ulehčit jim fyzickou námahu při šlapání, ale neponechat je ani chvíli bez dozoru, protože by se jim mohlo něco stát.

[Fx100d]

Podle mě jde o to, že děti jsou voženy do školy, i když to mají pár kroků (méně než kilometr). A motivem není ulehčit jim fyzickou námahu při šlapání, ale neponechat je ani chvíli bez dozoru, protože by se jim mohlo něco stát.

Já to nepopírám, jen říkám, že ty důvody mohou být i jiné a podle počtu odvážených dětí nemohu říci, že se o děti rodiče více bojí. A také tu nejde ani o to, že by dětem hrozilo napadwní, ale jak jsem psal, provoz houstne a rodiče se spíše obávají, aby dítě neskončilo pod koly aut.

[Kasz]

Myslím si, že děti, které jsou voženy autem z nějaké větší dálky, je poměrně málo. Možná někde na vesnicích nebo tak, ale i na vesnicích jezdí autobusy, jejichž jízdní řád bývá přizpůsoben právě tomu, že přiváží děti do školy tak, aby stíhaly začátek výuky. Co se ale dost změnilo je opravdu to vožení dětí ke škole, i když by mohly přijít pěšky. Už o tom byly i reportáže v TV nebo se o tom psalo v novinách, například:

• Rodiče stále častěji vozí děti až ke školám, komplikují tím dopravu (iDnes.cz)
• Nevozte děti do školy autem, choďte pěšky. Chystá se kampaň proti "mamataxi" (zpravy.aktualne.cz)
• Fenomén ‚mamataxi‘ před školami. Řada rodičů v Praze vozí své děti autem, i když bydlí za rohem (iRozhlas.cz)
• Už skoro polovinu dětí vozí do škol rodiče autem, v Praze se proti tomu uskuteční kampaň (PražskýPatriot.cz)

Když jsem před 15 lety začínal učit, tak byl kolem školy, kde učím, klid. Ulice prázdná, velice ojediněle někdo přijel autem, většina dětí chodila pěšky, starší i na kole nebo na koloběžce, hodně dětí přijelo místní MHD. Dnes ale aby se člověk bál před školou chodit, protože je všude na ulici mumraj aut, které couvají, otáčejí se, otevírají dveře, stojí tam, kde se stát nesmí (v křižovatce, méně než 5 metrů před přechodem pro chodce apod.), a vlastně i já sám mám strach, abych někoho nepřehlédl a aby mě nějaké auto nesrazilo.

Provoz houstne díky tomu, že rodiče nepřemýšlejí. Že dělají dětem sluhy. Zastaví, vystoupí s nimi a jdou s nimi až před dveře školy a nesou mu aktovku. Jsou i rodiče, co přinesou dítěti doprostřed vyučovací hodiny zapomenuté sešity, učebnice, domácí úlohu nebo i svačinu. Děcko pískne a rodič hned přiletí, například když nemá od rodičů v žákovské knížce potvrzenou zkrácenou výuku. Prostě "kult dítěte".

Není to dobré. Rostou rozmazlená děcka, která chtějí mít všechno hned, nic nevydrží, překvapení už jim nic neříká, nebo počkat si na dárek až do Vánoc. Protože mají všechno hned, rodiče jim všechno dovolí. Neříkám, že všichni rodiče, to je jasné, ale mnoho rodičů to tak má. Žijeme v ekonomickém blahobytu, proč bych si tedy měli něco upírat? Proč bychom dětem měli něco upírat? Proč bychom jim nekoupili všechno, na co jen pomyslí? Ale že bychom se zamysleli nad tím, jaké to může mít důsledky? Naštěstí mám rodiče, kteří mě vedli od začátku k určité samostatnosti a zodpovědnosti. Přes půlku města jsem dojížděl do školy autobusem od první třídy...