Sebevražda

[efix]

Téma: "Sebevražda"

[pbd]

.....

[efix]

Podle mého názoru není sebevražda řešení ale jen útěkem před řešením.

[Host]

na sebevraždě není nic emocionálního, je to čistě to nejrozumnější, co může určitý člověk udělat

Sebevražda může být uvážená, odpovědná a promyšlená, nebo taky zbrklá a zkratovitá. Každopádně nikdy není bez emocí. Je nabitá emocemi - a emoce k ní i vedou, byť to můžou být emoce všelijaké. I ten, kdo se třeba rozhodl pro sebevraždu racionálně proto, aby z něj Gestapo nemohlo vytlouct informace, které by poškodily jiné lidi, byl veden emocemi: láskou k těm, které tím zachránil. Morální emocí své čestnosti (člověku bez emocí je jedno, že je hajzl). Atd. I ten, kdo se rozhodně uváženě, prožívá hodně emocí, od ohromného strachu a smutku až třeba po úlevu.

Je mi líto každého ztraceného života. Rád bych ti popřál, abys měl nějakou naději a abys vydržel doufat, že třeba ještě někdy nějáká přijde. Možná že má cenu vydržet velké trápení třeba i kvůli nějakým drobounkým zrnkům radosti a naděje, kterou můžeš prožít nebo které můžeš dodat někomu jinému. Já se v to taky snažím věřit, a snad to není úplný nesmysl. Někdy si říkám, jestli prostě jen nejsem moc velký srab na to, abych se zabil, když mě k tomu myšlenky táhnou a život je v podstatě prohraný a ztracený. Nedokážu už mít radost ani z toho, když se vidím s lidma, kteří mě mají rádi atd. Ale přece jen mám pořád pocit, že chvilkama ten život smysl má, a snad i tu naději, že někdy v budoucnu by ještě mohly přijít nějaké světlejší chvilky. Asi ti neumím nějak pomoct přímo, ale držím ti palce, abys to nevzdal a abys jednou byl rád, že jsi vydržel.

[pbd]

.....

[ksoft]

Ne nemaš se za co omlouvat nejsi jediny ktery o tomhle uvažuje když ma deprese nebo pocit menecennosti. Proste že sem nepatri atd... To je težky prekonat no ale da se to zaleži kolik jsi ochcotnej investovat do zmeny sveho dosavadneho života. Nevim když ti chyby deti zapojit se do nejakych aktivit jako dobrovolni nejakem centru nebo tak neco možnosti jsou spousta je jen na tobe jestli maš odvahu neco stym delat.

[Mato]

asi takto....na tomto svete si max. 100 rokov tak si ich poriadne uzi a nezahadzuj tak krasny dar, ako je zivot. aj keby si sa narodil slepy hluchy chromy a este neviem aky postih, aj tak ma tvoj zivot zmysel.

[Kuba]

Nad sebevraždou jsem občas přemýšlel, když mi bylo kolem osmnácti let. Kdysi jsem k tomu období napsal toto:

Chtěl jsem být normální. Po celé období svého dospívání jsem po ničem jiném netoužil. Být normální – jak krásně a pohodlně to zní!

Jsou lidé, kteří razí teorii, že za vznik sexuálních odchylek mohou špatné zážitky z dětství. Jenže ve svém případě o ničem takovém nevím. Prožil jsem celkem spokojené dětství. Měl jsem hodně kamarádů i kamarádek, se kterými jsem si tak rád hrával na doktora. Jako malý kluk jsem byl neustále obklopen spolužačkami. Ale pak se to zlomilo. S poslední holkou jsem chodil ve třinácti letech, pak mě vrstevnice přestaly zajímat. A já se začal trápit.

Navenek se mi vše dařilo. V kolektivu jsem byl oblíbený, slavil jsem úspěchy ve sportu i ve škole. Rodiče na mě byli pyšní. Jenže pod šťastnou fasádou mě začaly užírat pochybnosti o mé sexualitě. Ve čtrnácti jsem už bezpečně věděl, že se mi nelíbí holky, ze kterých šíleli mí spolužáci. Strašně jsem jim záviděl jejich normalitu. Po celou dobu svého dospívání jsem ze všeho nejvíc snil o tom, že budu jako ostatní.

Dostal jsem strach, že jsem homosexuál. Ta představa mě děsila. Přesto jsem na jednom sportovním táboře svolil k experimentu se stejně starým hochem. K ničemu velkému nedošlo, rychle jsem pochopil, že ani kluci pro mě nejsou tím pravým. Zůstával jsem zmaten. Myslel jsem si, že existují pouze dvě orientace a já neměl ani jednu z nich.

Samozřejmě se mi už tenkrát stávalo, že jsem se zahleděl do nějaké holčičky, ale automaticky jsem takové pocity potlačoval. Přece nejsem jako ty zrůdy z televizních zpráv! Nepatřím mezi ta odporná monstra! Nejsem žádný slintající dědek, který s pytlíkem bonbonů obchází základní školy!

Mé nálady se postupně horšily. Stále jsem se navenek snažil vypadat šťastný a vyrovnaný, avšak v hlavě jsem cítil chaos a v duši prázdnotu. Poznal jsem, co jsou to deprese. Vím, jaké to je podívat se do zrcadla a spatřit úplně cizí tvář. Měl jsem období, kdy jsem v noci špatně spal a přes den zvracel. Koukal jsem na uvázanou smyčku na konci lana a viděl v ní jedinou možnost úniku. Propadal jsem se stále hlouběji.

Asi by to skončilo hodně špatně, kdyby se najednou v mém životě neobjevila ona. Útěcha srdce mého. Má radost, mé štěstí. Moje zachránkyně. Terezka.

Nikdy nezapomenu, jak jsem se do ní zamiloval. Byl začátek prázdnin, nebe bez jediného mráčku a slunce pražilo jako o život. Krátce předtím jsem úspěšně složil maturitu, zvládl přijímačky na prestižní vysokou školu, s fotbalovým týmem jsme postoupili do vyšší ligy, podle rodičů mi svět ležel u nohou a já se cítil beznadějně osamělý, nepochopený a nešťastný. Život mi připadal nepřátelský a já se v něm topil, neschopen se vynořit z depresí, nadechnout se a najít si vlastní místo pod sluncem.



Problémy se sebepoznáním a sebepřijetím jsou u našinců častým jevem. Případy, kdy trable někoho doženou skutečně až na nejzažší mez a přinutí jej sáhnout si na život, nejsou bohužel ojedinělé. Pomoc často dovede právě komunita lidí, kteří si prošli tím samým, ale potíž je v tom, že málokterého pedofila asi samo od sebe napadne hledat takhle na internetu informace a podporu. Vážím si proto všech, kteří se snaží pomáhat ostatním a kteří usilují o osvětu a šíření informací.

Tohle je tu pro většinu asi známo. O čem se tu nejspíš nemluví je to, že hodně sebevražd je také mezi pedofily ve vazbě, kdy je k tomu dožene strach ze šikany ze strany spoluvězňů či lidí z okolí po propuštění.

Chápu pedofily, co si sáhnout na život nebo se o to pokusí. Zároveň to považuji za zoufalé a velice špatné řešení, které jsem se vždy snažil a budu se nadále snažit každému, kdo by nad tím uvažoval, rozmlouvat.

[gannd]

Sebevraždu vidím jako nouzový východ. Východ z beznaděje, slabosti, neužitečnosti, strachu, samoty a bolesti. Když si nedokáže člověk pomoci, nebo nemá nikoho kdo mu pomůže, tak ho použije a odejde.

Asi to bude tím že přemýšlíme až moc. Nevidíš-li svoje možnosti, k čemu vlastně jsi? K čemu je ten život co žiji? Proč je pro nás budoucnost tak důležitá? Jsme totiž zbyteční?

Každý z nás odpoví něci jiného na každou z těch otázek a moje odpověďje: Mít pro koho žít, tě nejspíš naživu udrží.