Psychická šikana, pláč a ruce, co ti vše zakazují (Alik.cz)

[Marco Freeman]

Psychická šikana, pláč a ruce, co ti vše zakazují (Alik.idnes.cz)

Sama, desetiletá, jsem přecházela silnici plnou aut, sama jsem se potulovala v uličkách mezi paneláky. Bála jsem se. Bála jsem se, že se něco stane a nebude tu nikdo, kdo by mi pomohl. Začala jsem lhát, že mě bolí hlava a že mi je špatně, jen abych do školy nemusela. Hlavně ne v úterý, kdy jsme měli odpoledku. Ale nechtělo se mi tam nikdy. Nechtělo se mi do kolektivu dětí, které mi nadávaly a posmívaly se mi. Neměla jsem nikoho, na koho bych se mohla spolehnout.

Každý večer před spaním, když už jsem vypnula lampičku, jsem si sedla do postele a tiše brečela. Brečela kvůli všemu, co se mi děje. Vždy večer jsem se rozmýšlela, co budu dělat dál, co je nejlepší. Tiché chvilky přemýšlení byly přerušovány pláčem, co nejtišším pláčem, jen aby to rodiče neslyšeli. Přitulila jsem se ke svému velkému plyšovému pejskovi a ptala se, co bude dál a přitom vzlykala.

[Marco Freeman]

Na dně (Alik.idnes.cz)

Ve čtvrté třídě mě ale učitel posadil k třídnímu trojlístku. ... Každou chvíli jsem měla ruce zkroucené za zády a musela ji prosit, aby mě pustila. Ve třídě jsme měli jednu skříň a když se jedny dveře otevřeli dokořán, vzniklo mezi zdí a dveřmi malé místo, do kterého by se pohodlně vešel asi jen třeťák. Často mě tam strkali a já tam trávila spoustu času, což pro mě jako klaustrofobika bylo to nejhorší, co jste mi mohli udělat.

Založila jsem blog, kde jsem ventilovala své trápení a problémy. Basnikova-duse.blog.cz. ... Vím, co řeknete. Ať to řeknu učiteli. Ale já to řekla, několikrát a nic se nestalo. Nikdo mi nevěří. Mají mě za divnou holku.

Nezájem pedagogického sboru je bohužel také někdy na zabití. Na její blog jsem se díval, na skládání básní má docela talent, i když jsou snad všechny smutné.

[Gabriel Svoboda]

Čekal jsem i u druhého článku nějaké šťastné rozuzlení, ale ono to zdá se pokračuje pořád. Na adresu těch učitelů bych tu nejraději napsal spoustu nadávek.