Byla jsem v 7. třídě, když jsem jednou na podzim přišla domů, jako každý jiný den a máma nepřišla domů. ... Nalezla jsem útěchu v působení si jiné bolesti. Vzala jsem žiletku, přiložila na zápěstí a přitlačila.
Cítila jsem hroznou fyzickou bolest, ale s ní se odplavily všechny ty hrozné myšlenky. Všichni tvrdí jaká je to hloupost, že si tím způsobuji víc a víc bolesti a nic se tím nevyřeší, sama jsem byla zastáncem stejného názoru, ale malá holka, jakou jsem tehdy byla, neviděla jiné řešení.
Takhle jsem si ubližovala několik měsíců aniž by o tom někdo věděl. Rány jsem zakrývala náramky. Jizvy jsem měla na rukách, stehnech, kotnících... Tehdy jsem nalezla útěchu také v cigaretách.
Opět, naprosto typické, stane se nehoda, jeden z rodičů se rozhodne, že je teď nejlepší čas, aby rodinu opustil... A později se ani jeden z rodičů o dítě nezajímá natolik, aby si všiml, jak špatně psychicky na tom jejich dítě je. Vážně nechápu, proč si někteří lidé děti dělají.