V kapitole Sexuální deviace mne fascinovalo, kolik různých parafilií existuje. Některé na mne působili vysloveně bizardně, například existence erotického zaměření na partnery s amputovanými končetinami. Co mě ale zaujalo asi nejvíc, byla krátká zmínka o pyrofilii. Pyrofil je člověk, kterého sexuálně vzrušuje oheň a pyrofilové někdy zakládají požáry, u kterých se sexuálně uspokojují. To jsem věděl. Co jsem ale nevěděl a co mě překvapilo, byla informace, že pyrofilové často nacházejí uplatnění v hasičských záchranných sborech. Když nad tím ale chvíli přemýšlím, až tak překvapivé to vlastně není. Pyrofila zkrátka přitahuje oheň, není schopen oheň ignorovat a nemůže to nijak změnit. Co ale zřejmě může, je učinit rozhodnutí, zda věnuje svůj život tomu, že bude požáry zakládat, nebo zda věnuje svůj život tomu, že bude požáry hasit.
Nepřipomíná vám to něco
V kapitole Terapeutická praxe mne šokovala informace, že zatímco podle českého konceptu terapie jsou na léčbu odesíláni hlavně pacienti trpící deviací, tak v podstatě ve všech ostatních zemích, kde existuje sexuologická léčba, nejsou rozlišováni deviantní a nedeviantní pacienti a léčí se jednoduše pachatelé sexuálních deliktů. Tak to je síla. Trochu mi to připadá, jako kdyby všichni zloději byli automaticky posíláni na terapii pro kleptomany. Mimochodem, kleptofilie je zařazena mezi sexuální deviace v aktivitě, takže i krádež může být sexuálně motivovaným trestným činem
Ale také už chápu, jak je možné, že v Anglii odmítli léčit na vlastní žádost pedofila, který žádný sexuálně motivovaný trestný čin nespáchal. Systém, který léčí delikventy, si zkrátka s nedelikventními devianty neumí poradit. Já sám jsem pomoc od sexuologů v minulosti vyhledal a moje zkušenosti jsou dobré. Dále mne zaujal úryvek z kapitoly Psychosexuální vývoj sexuálních deviantů. Přikládám citaci:
Na závěr řeknu, že o pedofilii samotné jsem se v knize nic nového nedozvěděl, nicméně získal jsem nad problematikou sexuálních deviací jistý nadhled a možnost podívat se na pedofilii z odstupu. Knihu jsem odkládal s pocitem, že když už jsem se narodil se sexualitou odlišnou od většiny populace, tak heterosexuální pedofilie bylo asi to nejlepší, co jsem si mohl "vylosovat". A že Česká Republika je pro nekriminálního pedofila v zásadě dobré místo k životu.Podle tohoto autora existují čtyři způsoby intrapsychického vyrovnání se s deviací:
1. První je egosyntonní, souhlasný, který představuje integraci deviace do osobnosti. Jedinec se s deviací smíří, má s její existencí nejméně konfliktů, většinou nevyhledává lékařskou pomoc (nejčastěji to jsou transvestité, fetišisté, partnerští sadomasochisté).
2. Druhým způsobem je částečný souhlas a kanalizace - deviace je "chyba", s níž se musí jedinec naučit žít a nechává ji projevit se jen v určitých situacích (v rámci masturbačních fantazií, průvodních fantazií při koitu) nebo v určitém přesně vymezeném kontextu (sadomasochistické aktivity s prostitutkami či ve specializovaných klubech). Device je zde pro sebe přiznána, ale striktně zatajována před okolím. U těchto jedinců není vyloučeno nebezpečí, že jejich nároky na deviantní uspokojení se budou zvyšovat a oni své chování přestanou zvládat.
3. Třetí způsob je egodystonní, který představuje odmítnutí deviace. U některých jedinců jsou deviantní potřeby provázeny tak silným studem, strachem a pocitem viny, že se nemohou integrovat do osobnosti, výrazně ji neurotizují, nejsou akceptovány, jsou izolovány, prožívány jako zneklidňující a osobnosti cizí. Tito jedinci podle Schorsche potřebují lékařskou pomoc.
4. Čtvrtým způsobem vyrovnání se s deviací je její úplné odmítnutí. Jde o nejsilnější formu odmítnutí, o úplnou eliminaci deviantních pudových potřeb z vědomí. Je to možné například u pseudopedagogického sadismu, který nemusí být subjektivně prožíván jako sexuálně motivovaný a vzrušující.