Předem musím upozornit, že tato kniha je
odborná, takže se v ní nachází mnoho odborných definic a pojmů, a pokud nejste doktor, psychiatr nebo sexuolog, nebudete rozumět všemu a některé podkapitoly možná nebudete ani chápat. Také je zde mnoho informací najednou a rozhodně to nejde číst jako normální kniha. Pokud se ale někdo rozhodne knihu číst, doporučuji mu číst ji spíš po kouskách, nejlépe po podkapitolách, a když jsou podkapitoly menší, tak i po kapitolách, abyste mohli lépe dané informace vstřebat. Knihu jsem četla ji
celou a strávila jsem její četbou opravdu hodně času a často jsem se k větám musela vracet a číst je znova, abych chápala, co chce autor knihy sdělit. Já mám aktualizovanou verzi z roku
2017 a ta se liší od verze z roku
2002, která už může být zastaralá.
Většinu informací Weiss bere
od jiných, často zahraničních sexuologů nebo jiných odborníků jako je Brzek, Zvěřina, Klapilová, Brichcín, Fifková, anebo M. C. Seto, Coleman, Miner, Quinsey, Maltezky, Bailey a mnoho dalších. Ty se pak snaží popsat a dát je do kontextu kapitoly nebo tématu, o kterém zrovna píše.
Ačkoli jsem ani zdaleka nerozuměla úplně všemu, kniha mi hodně dala. Mnoho informací jsem již věděla, a to především ty, které se týkaly pedofilie, ale mnoho informací pro mě bylo nových. Kniha je hodně
bohatá na kazuistiky, kterých je tam opravdu mnoho a často se týkají i pedofilů. Kromě kazuistik se tam občas objeví nějaká tabulka nebo výňatek z práva. Dobře naspaný je také rejstřík a na konci knihy i seznam pojmů, o kterých se v knize můžete dočíst a na jakých stránkách je hledat.
Na straně 234 Weiss cituje
Karla Žáka a výňatek z jeho bakalářské práce. Později na straně 239 se Weiss dokonce
zmiňuje o ČEPEKu jako o svépomocné skupině pedofilů, kde ostatní pedofilové můžou hledat pomoc a do knihy dává i odkaz. V části knihy "literatura", ze které Weiss čerpal, se pak jako předposlední odkaz nachází jak odkaz na bakalářskou práci Karla Žáka, tak i odkaz na web
fx100d.cz.
Kniha, i když se tam píše i o nedelikventních parafilicích, se většinou zabývá těmi delikventními parafiliky. Možná je to i tím, že sexuologie se obecně zatím většinou specializuje hlavně na delikventní parafiliky, zatím co o ty nedelikventní se začala zajímat ještě docela nedávno. Co mě ale mate a trochu i mrzí, je, že Weiss občas nazývá pedofilním i něco, co s pedofilií úplně nesouvisí.
1. Normalita sexuálního chování
Weiss v této kapitole rozebírá, co se dá považovat za projevy běžné sexuality a co už je projev parafilie. Dostáváme se k tomu, že to není tak jednoduché určit a je to daleko komplexnější, avšak nám v tom pomáhají teorie kulturní, statistické a biologické normy. Zaujal mě fakt, že člověk není tak úplně monogamní druh a monogamie je tak trochu vytvořený konstrukt, a dokonce ani ve zvířecí říši prý čistá monogamie není tak častá.
2. Parafilie
Snad nejdelší a nejobsáhlejší kapitola v celé knize. Každá známější parafilie má zde svou podkapitolu, kde se každá z nich podrobně rozebírá. Určuje se například, co konkrétně tyto parafiliky vzrušuje, jak moc velké nebezpečí od nich v průměru hrozí, jak dobře navazují vztahy s partnery, anebo jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými podobnými parafiliemi. Parafilie rozdělujeme na parafilie
v objektu (pedofilie, fetišismus, transvestitismus, nekrofilie, zoofilie, pyrofilie, akrotomofilie, apotemnofilie, adult baby syndrome, feederismus a další) a
v aktivitě (voyerismus, exhibicionismus, frotérismus, tušérství, patologická sexuální agresivita, agresivní sadismus, sadismus a masochismus a další). O těch všech se tam dočtete.
Zaujala mě podkapitola "parafilie u žen", kde jsou různé teorie, ale i fakty, proč jsou parafilie především v objektu u žen méně časté, a naopak třeba masochismus u žen naopak častější. Taktéž mě překvapilo, že mnoho lidí podle průzkumů vzrušují násilné představy. V této kapitole je také nejvíce kazuistik. Pozor! Některé kazuistiky především u parafilií jako agresivní sadismus nebo patologická sexuální agresivita nejsou vhodné pro slabé povahy.
3. Etiologie
Tato kapitola se zabývá vznikem parafilií, příčinou jejich vzniku, a kromě biologických hledisek se zkoumají i jiná hlediska jako psychologické, sociobiologické a další. Všichni víme, že ke vzniku parafilie je důležitá už vrozená predispozice. Zkoumá se zde, jak velký vliv má na vznik parafilie třeba i DNA, zda se parafilie formuje už v těle matky a jak a jestli se parafilie formují i po narození. Příkladem může být třeba takový fetiš, kde jsou k fetišismu už od narození dány predispozice, avšak to, do jaké míry a jaký konkrétní fetišistický objekt bude parafilika přitahovat, se formuje až po narození.
Zde jsem občas měla problémy některé podkapitoly pochopit, jelikož tahle kapitola je odbornější. Zaujala mě ale kapitola „sociologické a kriminologické modely“, kde zjišťujeme, že neexistuje žádná společnost, kde by nedocházelo k sexuálnímu násilí. V některých společnostech ho ale může být více a v některých méně (nebo se aspoň lépe řeší) podle toho, jak se společnost k podobným otázkám staví. V podkapitole „feministické modely“ se zase řeší otázka škodlivosti pornografie, kde se dostáváme k výsledku, že pornografie je spíše prospěšná a snižuje početnost sexuálních útoků, i přesto, že pro některé takový materiál může působit i opačně. Taktéž se mi líbila podkapitola „multifaktoriální modely“, kde se řeší teorie zámku a klíče, tedy že na vzniku parafilie se podílí více faktorů.
4. Determinanty normálního a deviantního psychosexuálního vývoje
Poměrně krátká kapitola, která se zabývá formováním sexuality, a to především sexuální identifikace, sexuální role, sexuální preference a sexuálního chování.
5. Psychosexuální vývoj sexuálních deviantů
V této kapitole se řeší projevy a vývoj parafiliků v dospívání, uvědomění si své parafilie a postoj k ní. Taky se zde vysvětluje, proč je důležité v těchto fázích poskytnout parafilikům pomoc a informace a že to slouží jako velmi účinná prevence před deliktem a lepším smířením se se svou parafilií. Velmi se zde řeší i partnerské vztahy parafiliků.
6. Psychodiagnostické metody
Psychodiagnostické metody nejsou ani tak od toho, aby se zjistila konkrétní parafilie, jako spíš rysy osobnosti nebo vhodnost k léčbě. Určení diagnózy je však pomocí této metody nemožné, jelikož tato metoda je o používání dotazníků a jiných podobných testů.
7. Psychofyziologické metody
Diagnostická metoda, která se zabývá použitím falometrie tedy
PPG. Je zde vysvětleno, jak falometrie funguje a jaká je její přesnost. Zmiňuje se zde i o vulvometrii.
8. Anamnestické vyšetření
Diagnostická metoda, která se zabývá rozhovorem mezi pacientem a psychologem, který se ho ptá na konkrétní otázky kolem jeho parafilie. Výhodou je, že pacient zde může své cítění na rozdíl od dotazníkové metody upřesnit.
9. Možné komplikace diagnostiky parafilií
Tato kapitola se zabývá problematikou diagnostiky parafilií, kde můžou nastat závažné komplikace a nepřesnosti.
10. Cíle Terapie
Cílem terapie je pacientovi pomoci získat náhled na svojí parafilii a v případě, že pachatel spáchal sexuální delikt, i návrat do společnosti a zmenšení šance na recidivu. K tomu slouží celá škála léčebných programů od různých terapií až po farmakologickou léčbu.
11. Kontext terapie
Abychom mohli pacientovi co nejlépe pomoci, musíme znát jeho potřeby a individuálně posoudit, co je pro pacienta jako léčba vhodné. Občas má pacient více problémů než jen svou parafilií, a s tím musíme také počítat, aby léčba byla efektivní.
12. Psychoterapie
V této kapitole se řeší výhody a nevýhody skupinových/individuálních terapií. Hlavně se zde ale řeší konkrétní metody psychoterapie, jako jsou behaviorální metody, kognitivní a kognitivně behaviorální postupy a psychodynamické a psychoanalytické postupy. U
behaviorálních metod se spoléhá na to, že sexualita jde do určité míry změnit, a snaží se zde o změnu vzorců sexuálního chování. Tyto metody se ale moc neosvědčily, a kromě toho do behaviorálních metod spadá i averzní terapie, která již v minulosti zapříčinila mnoho kontroverzí a používala se například i na homosexuálech. Jejím cílem je změnit sexuální přitažlivost, což je nesmysl.
Daleko lépe na tom jsou
kognitivní a kognitivně behaviorální postupy, které se spoléhají spíš na mysl, argumenty, zodpovědnost a logické myšlení pacientů. Mají je naučit, jak se správně chovat v určitých „krizových situacích“, ukazují, jaké následky můžou mít jejich činy na oběti, a pomáhají jim vytvořit správný náhled na jejich sexualitu.
13. Biologická léčba
V této kapitole se věnuje pozornost především hormonům, ale i psychofarmakům a chirurgické kastraci. Byla jsem poněkud zneklidněna, kolik negativních vedlejších účinků přináší užívání hormonů, a to i přesto, že jejich užívání má velký efekt na snížení recidivy. O tom ale udělám samostatný článek.
Braní ať už gestagenů nebo antiandrogenů vám může způsobit osteoporózu, větší náchylnost a podrážděnost a řadu jiných zdravotních problémů. U každého je to však individuální a někomu to může i pomoci. Dříve se používaly i estrogeny, které však byly příliš zdraví škodlivé. Zjistilo se, že určité druhy antidepresiv můžou snižovat libido, avšak tyto jsou doporučovány spíše pacientům, kteří mají jiné psychické nemoci jako například deprese. Chirurgickou kastraci také provází komplikace, ale hlavním negativem je, že už nejde vrátit zpátky na rozdíl od hormonální léčby, avšak také nejvíce zabraňuje recidivě, jelikož jen málokdo po chirurgické kastraci zrecidivuje. Velkou otázkou je však její humánnost.
14. Výsledky terapie
Zde se posuzuje především míra recidivy po absolvování léčby a hodnotí se, jaké léčby jsou nejefektivnější nebo jací pacienti nejčastěji recidivují a po jaké době. Je důležité také sledovat údaj, jak dlouho je pacient na svobodě bez recidivy. Problém je, že to, zda pacient recidivoval, se často ani nezjistí.
15. Možné komplikace terapie
Řeší se zde problémy terapie jako třeba problémoví pacienti, kteří můžou terapeuty manipulovat, lhát jim, aby se dostali dříve na svobodu, kvůli tomu, že například ústavní léčbu berou stále jako trest. Dále třeba přístup k mladistvým nebo naopak starším delikventům.
16. Etické aspekty terapie
V této kapitole se zde zabývají především etikou léčby, etikou chirurgické kastrace a taky zájmem terapeuta, který by měl vyladit zájem pacienta se zájmem společnosti, tedy potencionálních obětí.
17. Terapeutická praxe v České republice
Zde je krátká historie vzniku a vývoje sexuologie v České republice. Také je zde popsán český model terapie v současnosti a využití ochranného léčení a zabezpečovací detence.
18. Standardy léčby
Jsou zde popsaná pravidla, co by terapie měla splňovat, co se nesmí dít a požadavky na terapeuta.
Můj názor
Přečíst takovou knihu byla výzva, ale já mám výzvy ráda. Rozhodně v budoucnu přečtu další odbornější knihy, ale teď bych se zase chtěla věnovat spíš jednodušším knihám. Pokud vás ale z knihy něco zaujalo, nemusíte ji číst celou, ale třeba jen některé kapitoly z ní. Na konci knihy je i plno zdrojů, odkud Weiss čerpal, a můžete si tak o určitých tématech nastudovat i více, než je v knize.
Úplným laikům bych knihu rozhodně nedoporučila, avšak si myslím, že každý si v knize najde své.
Knihu můžete sehnat například
ZDE.
Ukázky z knihy včetně rejstříku - Pro lepší čtení doporučuji si načíst obrázek do nového okna
Ale také už chápu, jak je možné, že v Anglii odmítli léčit na vlastní žádost pedofila, který žádný sexuálně motivovaný trestný čin nespáchal. Systém, který léčí delikventy, si zkrátka s nedelikventními devianty neumí poradit. Já sám jsem pomoc od sexuologů v minulosti vyhledal a moje zkušenosti jsou dobré. 
