Poslouchat dětské fantazie je něco úžasného. Bohužel ať se budu snažit sebevíc, můj přepis nebude nikdy tak hezký, jako originál
Takže se posaďte, utište se, pohádka začíná.Pohádka o pískovém království
Pískové království, daleko za duhou tam na břehu moře leží,
pískové království, malé je, schované, dospělý ho najde stěží,
pískové království, o kterém dnešní den naše písně vyprávějí,
pískové království, kde lidé dobří jsou a kde všichni v míru chtějí
žít.
kralovstvi.pdf
kralovstvi.mid
Kdysi dávno v daleké zemi na břehu moře bylo pískové království. Království to bylo malé. Na skále nad mořem tyčil se hrad a v podhradí byla vesnice. Lidé ve vesnici byli hodní, měli se rádi a každý z nich měl svůj úkol. Rybář vyrážel každý den časně ráno na moře nalovit čerstvé ryby, pekař zadělával na chléb, dřevorubec vyrážel do lesů kácet stromy, tesař je otesával, truhlář vyráběl ze dřeva spousty užitečných věcí, švec spravoval boty, hrnčíř vyráběl krásné džbány a hrníčky, krejčí šil nové šaty a vesnicí se každý den rozléhal zvuk kovářského kladiva.
V zámku nad vesnicí bydlel král s královnou. Jednoho dne se jim narodila překrásná dcerka. Dostala jméno Zlatěnka. Princezna rostla, prospívala až dorostla do sedmnácti let. Byla milá, krásná a všichni z podhradí ji měli rádi.
V dalekých lesích na hranici království bydlel zlý čaroděj Hnusosvět. Jednoho dne se doslechl o krásné princezně Zlatěnce a rozhodl se, že ji chce za ženu. Nikdo nevěděl, odkud a jak čaroděj přijel, objevil se znenadání a předstoupil před krále a královnu.
„Dejte mi princeznu Zlatěnku za ženu, nebo se vám zle povede!“ „Nedáme ti naši princeznu, čaroději Hnusověte“, odpověděli král s královnou. „Jestli mi princeznu nedáte, sešlu kletbu na vás i celé vaše království“, zamračil se čaroděj a zloba mu čišela z očí. „Můžeš nám vyhrožovat jak budeš chtít, Zlatěnku stejně nedostaneš. Ale jestli přesto chceš, můžeš se jí zeptat sám.“ „Nechci tě, ty starý a zlý čaroději“, řekla princezna Zlatěnka, „chci za muže někoho, kdo mě má rád, a kdo má dobré srdce.“ Na to se čarodějovi oči temně zableskly, jeho ústa vyřkla magické zaříkávadlo, a král s královnou se proměnili v kámen. Princezna Zlatěnka zkoprněla a pak propukla v pláč. „Ty jediná budeš mého kouzla ušetřena, princezno, a to bude také tvůj trest. Za rok se vrátím a uvidím, zda sis mou nabídku nerozmyslela“, zachechtal se škodolibě čaroděj a s vyslovením další magické formule zmizel.
Čarodějova kletba nepostihla jen krále a královnu, ale i celé jejich království. Lidé jako by byli vyměnění. Přestávali jeden druhému pomáhat, přestávali s radostí dělat svoji práci, přestávali mít jeden druhého rád. Namísto veselých písní, které si tak rádi při práci zpívali, zněly podhradím hádky. Marně hledala princezna Zlatěnka někoho, kdo by jí pomohl. Všichni ji odbývali a skoro to vypadalo, jako by ji najednou nikdo neznal.
Zoufalá princezna se nakonec vypravila na dlouhou cestu do lesů, kde bydlela její kmotřička, stará dobrá kouzelná víla, aby ji požádala o pomoc. „Milá princezno, čarodějova moc je příliš silná“, řekla princezně víla. „Jeho kouzlo může zlomit jen láska z upřímného srdce. Ty jsi jedná, kdo může rodičům a lidem v království pomoci. Kouzlo můžeš zlomit jenom tak, že budeš lidem pomáhat, i když na tebe budou zlí. A že jim zazpíváš píseň na rozveselení.“
Princezna se rozhodla poslechnout radu dobré víly. První den ráno šla princezna navštívit hrnčíře. Řekla si, že zkusí všem ve vesnici vyrobit nový džbán na vodu a několik hrnečků. Když vstoupila do hrnčířovi chalupy, ten ji ani nepozdravil a místo toho na ni spustit smršť nadávek. Ale princezna hezky pozdravila a požádala ho o pomoc. Hrnčíř opět cosi zamumlal a odešel pryč. A tak princezna zůstala na svůj úkol sama. Naštěstí vše potřebné k práci bylo už připraveno. Princezna vzala hrnčířkou hlínu, usedla ke kruhu a pustila se do práce. Nešlo jí to, hlína nechtěla chytit správný tvar a princezna musela začínat stále od začátku. Ale byla vytrvalá, zkoušela to stále a stále a zpívala si přitom písničku.
Hrnčířská hlína, hrnčířský kruh,
patří vždy k sobě jak k druhu druh.
Otáčím kruhem, tvaruji džbán,
jestli se zdaří, sama se ptám.
Není to lehké se hrnčířem stát,
blízké své ráda mám, nechci to vzdát.
Jen láska zlomí zlé zakletí,
radost a štěstí zas přiletí, zas přiletí.
hrncir.pdf
hrncir.mid
Jak šel den po dni, hrnčíř se začínal pozvolna měnit. Přestával ze sebe sypat nadávky, chvílemi si zpíval spolu s princeznou, a nakonec jí šel pomoci a všechny vyrobené džbány a hrnky sušil na slunci a vypaloval v peci. Když byl poslední džbán hotový, hrnčíř stál před chalupou a protíral si oči. „Co se to se mnou dělo, připadám si, jako bych se probudil z nějakého zlého snu.“ Byl to zase ten starý dobrý hrnčíř, kterého princezna znala. Vypravovala mu o čaroději a o prokletí seslaném na království. „Děkuji vám za to, co jsem pro mě udělala, laskavá princezno. Roznesu džbány všem lidem ze vsi. A budu se vám snažit pomáhat, jak budu moci.“
Další den šla princezna k rybářovi. Rozhodla se, že každému ve vesnici uloví několik ryb. V rybářově chýši byl obrovský nepořádek, rybář ležel opilý na podlaze a hlasitě chrápal. Když se ho princezna pokusila probudit, cosi zlostně zamumlal a zase usnul. Princezna pochopila, že jeho pomoci se nedočká, a vyšla ven. Před rybářovou chýší visely potrhané sítě a na břehu ležela převrácená děravá loďka. Princezna si povzdechla a dala se do práce. Postupně opravila všechny sítě. Hrnčíř ji přinášel džbány s chladnou vodou, aby měla co pít a pomohl jí obrátit loďku. Princezna pomocí smoly zalepila všechny díry. A stále si přitom zpívala písničku.
Síť potrhanou až vyspravím,
na plavbu bárkou se připravím,
úskalí moře z příběhů znám,
snad strach svůj velký dnes překonám.
Není to lehké se rybářem stát,
blízké své ráda mám, nechci to vzdát.
Jen láska zlomí zlé zakletí,
radost a štěstí zas přiletí, zas přiletí.
rybar.pdf
rybar.mid
Princezně se podařilo překonat strach a několikrát se pokusila vydat se na moře, ale úlovek nebyl velký a sítě se stále jenom trhaly. Přesto se nevzdávala. I rybář se postupně začal měnit. Nebýval už tak často opilý, chvílemi si broukal princezninu písničku a jednoho dne beze slova přisedl k princezně do člunu a vyrazili na moře spolu. Ten den se vrátili s velkým úlovkem. Když ryby vytáhli na břeh, rybář si začal mnout oči a udiveně se rozhlížel kolem. „Kde to jsem, co se to se mnou děje? Připadám si jako vyměněný.“ Princezna vyprávěla rybáři, co se událo. „Děkuji vám za záchranu, milá princezno. Já už úlovek donesu všem lidem ze vsi. A snad vám budu nějak užitečný v plnění vašeho úkolu.“
Další den šla princezna za pekařem. Rozhodla se, že do každého domu upeče chléb, několik preclíků a koláčků. Pekař ležel doma za pecí, převaloval se za strany na stranu a zíval. Když ho princezna požádala o pomoc, znovu jen zívl, převalil se na druhý bok a usnul. Vstal jen, když se chtěl napít a sníst něco ze zásob ve spíži, a sotva dojedl poslední sousto, už zase ležel za pecí a spal. A tak princezně nezbylo, než se pustit do práce. Hrnčíř s rybářem jí ze spíží na hradě donesli mouku a všechno, co bylo potřeba. Donesli ještě čerstvou vodu a několik pečených ryb, aby princezna měla co pít a neměla hlad. Princezna míchala ve velké díži těsto a tvarovala z něj bochníky chleba, preclíky a koláčky. Jednou dala do těsta málo kvásku a těsto nevykynulo, podruhé málo roztopila pec a chléb nebyl dost propečený, podruhé roztopila pec příliš a všechno se připálilo. Ale princezna byla trpělivá a nevzdávala to. A celý den si zase při práci zpívala.
Ve velké díži těsto míchám
a pak ho v klidu kynout nechám,
a pec pekařskou pak rozpálím,
snad chléb tentokrát nepřipálím.
Není to lehké se pekařem stát,
blízké své ráda mám, nechci to vzdát.
Jen láska zlomí zlé zakletí,
radost a štěstí zas přiletí, zas přiletí.
pekar.pdf
pekar.mid
Jak šly dny, tak i pekař se začínal měnit. Už celý den neprospal, pozoroval princeznu a poslouchal její zpěv a několikrát jí poradil, co má dělat. Nakonec sám slezl z pece a s přiložil ruce k dílu. A když na stole ležela řada voňavých bochníků chleba, křupavých preclíků a sladkých koláčků s rozinkami, pekař si uprostřed místnosti mnul oči a rozhlížel se kolem. „Co se děje? Co je dnes za den? Připadám si, jako bych právě vstal po dlouhé nemoci.“ Princezna mu vyprávěla, co se stalo. „Děkuji vám za pomoc, krásná princezno. Sám už donesu chléb lidem ze vsi. A postarám se o to, abyste ani vy, ani nikdo jiný z vesnice neměl hlad.“
A tak šel den po dni až uplynul celý rok. Princezně se nakonec podařilo zlomit čarodějovu kletbu nad všemi lidmi z vesnice. Jako poslední byl na řadě kovář. Úkol to byl nejtěžší, kovářovo kladivo bylo těžké a práce namáhavá, ale to už princezně pomáhala celá vesnice. A když už si i kovář před chalupou protíral oči a udiveně se ptal, co se děje, všichni se objímali a radovali se, že jsou ze zakletí vysvobozeni. O to větší byla jejich radost, když z královského zámku přispěchali král s královnou. I oni byli vysvobozeni ze svého zakletí, a tak se princezna objímala radovala se i se svými rodiči.
Když v tom se zablesklo a uprostřed návsi stál čaroděj. Rozhlížel se kolem a z očí mu čišela ještě větší zloba, než předtím. Princezna si dodala odvahy a promluvila rozhodným hlasem. „Nic jsem si nerozmyslela. Nemáš zde už žádnou kouzelnou moc. Odejdi odsud a nikdy se už nevracej.“ „Máš pravdu, princezno, nemohu znova seslat prokletí na tvoje rodiče a na jejich podané. Ale mohu začarovat tebe. A tvé přání ti splním, už nikdy se nevrátím a zůstaneš navždy proměněná v kámen.“ Čaroděj vyslovil magickou formuli, znovu se zablesklo, na návsi stála místo princezny kamenná socha a čaroděj byl pryč. V království tak opět zavládl smutek.
Několik měsíců poté tudy projížděl mladý princ. Když viděl na návsi krásnou sochu, vyptával se vesničanů a dozvěděl se smutný příběh o mladé a pracovité princezně a rozhodl se jí pomoci. I vypravil se do hlubokých lesů za princezninou kmotřičkou, starou dobrou vílou. „Abys mohl pomoci princezně, musíš nejprve přemoci zlého čaroděje“, řekla princovi víla. „Ale jak se může obyčejný člověk ochránit před jeho kouzelnou mocí“, zeptal se princ. „Princeznina láska dokázala zachránit obyvatele království, a jen jejich láska ti může pomoci zachránit princeznu“, odpověděla dobrá víla.
A tak princ přesvědčil vesničany, aby se vypravili proti zlému čaroději. Cesta byla dlouhá a nebezpečná, ale nakonec dorazili k čarodějovu obydlí. Marně čaroděj zkoušel sesílat svoje kouzla, nakonec mu nezbylo, než utéci před princovým mečem. Princ s vesničany pak zničili čarodějovo obydlí a spálili všechny kouzelné knihy.
Když se princ vrátil, políbil sochu a princezně se zase vrátil život. A protože byla krásná, zamiloval se do ní a brzy se konala svatba. Všichni se radovali a veselili. A čaroděj, jestli neumřel, tak puknul závistí. Takže stejně umřel. A princ s princeznou žili šťastně až do smrti a moudře v království vládli.
Pískové království, daleko za duhou tam na břehu moře leží,
pískové království, malé je, schované, dospělý ho najde stěží,
pískové království, o kterém dnešní den naše písně vyprávějí,
pískové království, kde lidé dobří jsou a kde všichni v míru chtějí
žít.
Příběh je to čtenářsky/divácky zajímavý i morálně poučný.
