Zklamání aneb smysl života

[Filip]

Nájsť si zmysel života, tak táto vec trápi mnoho pedofilov. Na rozdiel od väčšinovej populácie, máme tú nevýhodu, že v dnešnej spoločnosti, môžeme ťažko nájsť zmysle života tam, kde ho nachádza majorita a to vo vlastnej rodine. Pričom mnoho z nás, vlastne väčšina túži po vlastnom dieťati. Ak je rodinná cesta nemožná, ostáva iba kariéra. Lenže tu je problém, lebo väčšina pedofilov nie je zameraná na budovanie kariéry, ale na budovanie rodinného života. A tak si často vyberajú prácu s deťmi či pomáhajúce profesie. Mohol by som ti teraz tu písať aby si našiel niečo čo ťa bude baviť, aby si bol šťastný, ale z mojej strany by to boli iba prázdne slová. Slová od človeka čo má rovnaké problémy ako ty. Tiež ma nič nebaví a nemám zmyslel života. Pomaly som sa uzatváral viac sám do seba aj pred rodičmi. Táto komunita ma zachránila. Možno som nenašiel zmysel života, ale našiel som si tu priateľov. A čo sa týka zmyslu života. To že nebudem mať rodinu mi otvára nové dvere. Dá sa povedať, že som slobodný a zodpovedný iba sám za seba. Nemusím sa pozerať na nikto, lebo nik nie je na mne závislý. Môžem si tak plniť sen, ktorý si aj pomaly plním. Keď sa podarí tak sa podarí, keď nie tak nie. Inač vždy keď niekto spomenie zmysel života tak ma napadne toto:

[Kasz]

Teenble, nesmíš to vzdávat po pár neúspěších... Pedofilie je kontroverzní téma, takže je pěkně těžké v tomto ohledu změnit náhled lidí, ale i tak oproti situaci před 10 lety pocit, že se to někam pohlo, že přece jenom v internetových diskuzích jsou o něco častěji vidět i relativně pozitivní a chápající příspěvky, to skutečně nebývalo. Také články v médiích o nás téměř nebyly a za posledních pár let jich je sice ještě pořád poskrovnu, ale mnohem víc než kdy předtím.

Můj apel na slušné chování a dodržování jistých základních principů fungování pedofila a nastavení této komunity je stále aktuální. I pedofilové jsou, někdy bohužel, jen nedokonalí lidé. Myslím si ale, že nemá smysl se nechat znechutit a má cenu se snažit dál. A co se týká toho, co píšeš, každá angažovanost s sebou nese riziko "odhalení identity", to, co se stalo v případě Danielova světa, padá na zodpovědnost režisérky, ale i ona a její tým jsou také jenom lidé.

Co se týká od odborné veřejnosti, i tam je vidět posun, ale už jsem psal, že to chce trpělivost, že nic nebude hned. Už sám Einstein řekl, že rozbít atom je jednodušší než rozbít předsudky. Chce to vytrvat. Myslím, že ovoce se dostaví. Alespoň já tomu věřím.

[Teenbl]

Filipe díky za reakci, jak jsem včera četl tu poslední od Kaze, tu tvou jsem nějak přehlédl. Ono problém je v mém případě trochu jinde než to o čem ty mluvíš. Navíc nemám pocit, že pro dnešní mladé lidi je smyslem života rodina, spíše nad životem zase tolik nepřemýšlí. I to označení pedofilové je v mém případě trochu problematičtější. Podle sexuologů pedofil nejsem a z pohledu orientace by v najití partnera problém být neměl. Podle mého bych měl i jako heterosexuál stejné problémy jako mám teď, jen bych to vůbec nemohl svádět na pedofilii, jednoduše život s mým smýšlením a hodnotami a pohledem na mnohé věci je ten hlavní problém, ale nechci tento svůj přístup nikterak měnit, nepřipadá mi to správné, nechci se extrémně přizpůsobovat "běžné" společnosti. Můj plán je zaměřit se na karieru, ale bez aspoň základní citové vyrovnanosti ani toto není možné. K tvému uzavíraní vůči okolí: taky jsem to tak měl, a cítím to pořád stejně, ačkoliv určitá velká skupina přátel mě má za obrovského extroverta, vlastně už nechápu, jak to mám, a asi to jen tak nepochopím.Taky jsem měl pocit, že jsem tu v komunitě našel přátelé, ale čím dál méně tomu věřím, mám i mnoho přátel mimo komunitu, ale skutečně komu mohu naprosto věřit? Mám na FB něco okolo 250 lidí, většinu z nich z nám dobře, vidám často, ale nikomu z nich opravdu nedůvěřuji, což mi vadí, ale důvěry nejem schopen a to podotýkám, že zas nemůžu říct, že bych jim nevěřil vůbec, minimálně tak půlka z nich ví, že jsem efebofil. Ale...důvěra to není. Po nedávné aktuální zkušenosti asi věřím už jen sám sobě.

[Jeremy]

Nebudem hodnotiť a ani radiť, ako to máš a ako by si to mal mať. Na to Ťa ani zďaleka nepoznám, ale napokon aj Tvoje otázky boli podané skôr v zmysle, ako to majú ostatní. Takže sa pokúsim napísať, ako to mám ja, rovnako niekto na pomedzí pedofílie a efebofílie, len zrejme o niečo starší.

Hneď z kraja sa musím pochváliť, že nejaké skutočné depresie ma nikdy nestretli a to napriek tomu, že sa považujem za citovo založeného človeka, ktorý nikdy nemal žiadny vážny vzťah. Sú dni horšie aj lepšie, ale nestáva sa mi, že by som prežíval nejaké hlboké stavy beznádeje, smútku či neistoty z toho, čo bude. Ale klamal by som, ak by som tvrdil, že viem, prečo to tak mám. Neviem to, ale môžem nad tým špekulovať. Napokon, to ma vždycky bavilo

Za dôležitý základ považujem dvoch najbližších ľudí (mamu a brata), o ktorých som sa mohol vždy oprieť a vedel som, že ma majú radi a dokážu ma pochopiť. To neznamená, že som sa im so všetkým zdôveroval, skôr naopak. U nás sa to nejak nenosilo a nenosí doteraz, takže to bola skutočne "len" vnútorná istota, že v tom nie som sám. Mal som a mám pár kamarátov, ale nespomínam si, že by som mal niekedy nejakého skutočného priateľa. Oproti Tvojím pocitom to mám inak v tom, že tých kamarátov mám naozaj iba pár, ale verím im a nemusím špekulovať, či by ma nepodrazili. Napriek tomu, od priateľa očakávam ešte viac a nemyslím si, že som v tejto veci zbytočne náročný. Ale to je na dlhšiu diskusiu a sem to nepatrí

Ak si písal, že poriadne nevieš, čo by si mal robiť, pretože v ničom nenachádzaš zmysel, tak k tomuto pristupujem úplne inak. Snažím sa robiť veci, ktoré ma bavia a ktoré mi prídu zaujímavé a ak v nich naviac vidím nejaký zmysel, tým lepšie. Vníma to ale skôr tak, že ten hlbší zmysel vo veciach nachádzaš postupne a v zásade až vtedy, keď sa do niečoho ponoríš. Celý život beriem ako hľadanie a do vecí sa púšťam skôr s nejakým základným inštinktom, čo je správne a kam by som mal smerovať a ak nachádzam neskôr širšiu podstatu, nachádzam ju neskôr. A mám pocit, že sa dá nájsť takmer vo všetkom. K tomu mi ale pomáha základná dôvera, že celý môj život ukrýva zmysel, ktorý musím nájsť.

Naviac sa snažím v živote všetko vnímať ako dar, na ktorý nemám žiadne prednostné právo ani nárok, takže ak mi nebude dané, nechcem to brať ako nespravodlivosť či krivdu. Napriek tomu sa o to môžem usilovať. Rovnako to beriem aj so vzťahom, či s vlastnou rodinou. To, že je to úplne bežná záležitosť pre mnohých, ktorí si to ani nedokážu patrične vážiť a doceniť, ani to mi nedáva žiadne právo automaticky to požadovať pre seba. Ak sa mi to podarí, budem za to vďačný. Ak nie, nebudem to brať ako životnú prehru. Môj život má oveľa širší význam ako len týchto pár vecí, ktoré môžu byť podstatné, ale aj bez nich tuším (a verím) v zmysel, ktorému síce poriadne nerozumiem, ale o to lákavejšie je ho objavovať

Napriek svojej introvertnejšej povahe som v sebe nedávno našiel záľubu (...úchylku ) v spoznávaní nových ľudí a v autentickosti som objavil niečo, čo si veľmi cením. Na tom v podstate aj väčšina mojich nových kontaktov s ľuďmi končí. Našťastie ale nie všetky Našiel som pár ľudí, s ktorými si môžem pohovoriť o veciach, o ktorých som pred tým nemal s kým a často osobnejšie, než som bol zvyknutý. Objavil som dvoch ľudí, ktorí sú mi, každý inak, ale predsa nejakým spôsobom blízky a aj to je čiastočka toho, čo ma robí šťastnejším.

Nepoznám zmysel života, ale tuším ho v ostatných ľuďoch. Tuším, že táto cesta nemôže byť slepá. A nebavím sa len o partnerskom vzťahu, ale o blízkosti, ktorú si ľudia sú schopní budovať medzi sebou aj inak. Preto ak sa bavíte o tom, že niekto chce vsadiť na kariéru, ja to dnes beriem už iba ako vedľajšiu a cestu, nie príliš podstatnú, ale na druhej strane sa môže stať prostriedkom k naplneniu človeka. Nikdy však nie sama o seba, ale cez ostatných ľudí.

Mimochodom ...teším sa na sobotu. Tuším blízkosť, ktorá mi už veľmi chýba...

[Wydra]

Tvým hlavním cílem by mělo být najít cokoliv, co by tě mohlo poslat dál a naplňovat tě. Vím, lehce se to píše, ale už hůř dělá.

Z mého pohledu by ses měl zaměřit na tyhlety body:

*Vyprdnout se na smutnění, vzít věci, jaké jsou.
*Najít si nějaké hobby - v tomto problém nebývá. Jediná věc spočívá v sebepřekonání. Většina lidí si zamiluje koníček, jenž předtím nenáviděla.
*Popřípadně si najít někoho, kdo by ti rozuměl a s kým by sis pokecal. Je jedno jestli přes net nebo v reálu.

[Teenbl]

Wydra: Díky za reakci, o to se právě snažím, najít něco, co by naplňovalo.
K tvým bodům
Nemám pocit, že bych nějak moc smutnil, v tom až tak problém není.
S koníčky je to složitější, dělávám jsem toho hodně, ale dost se mi to znechutilo, a nic mi nepřišlo dostatečně zábavné a smysluplné. Možná nad vším moc přemýšlím, možná jsem moc pohodlný už.
Lidi k pokecu mám až moc.., ale k nikomu nemám nějak extra důvěru, jen třeba tento týden jsem měl mimo jiné tři srazy s pedofily, ale nějak už to prostě nestačí k spokojenosti, nevím, kde je problém

[Daniel]

Smysl života. Kdybych to měl říct jednou větou, tak smysl života vidím ve věcech (a lidech), za které bych byl ochoten zemřít, pokud by to situace vyžadovala.

Vlastně je to zajímavý paradox, že právě tehdy, mám-li důvod umírat, mám také důvod žít.

[fenix]

Jen bych na první místo dal lidi. V mém případě hlavně moje zlatíčka.
Asi proto mám Danieli takový výkřik do tmy, ten citát se mi moc líbil a přesně to vystihuje.

[Myš]

Popisuješ stále prohlubující se kontrast mezi Tvým vnějším a vnitřním světem. Ač je na vnějšku vše dobré a nemáš si na stěžovat, vnitřní klid a spokojenost necítíš.

Pro mě z toho vyplývá jedno. Chci-li mír ve svém vnitřním světě, zaměřím se na svůj vnitřní svět.

Lidé v podobných situacích se často paradoxně více připoutávají na svůj vnější svět, protože věří, že je to to jediné, co dokáže jejich vnitřní neštěstí vyvážit. Často se snaží co nejvíce zaměstnat, odreagovat, něčeho dosáhnout nebo fixovat své myšlenky na další a další cíle. To vše jenom proto, aby unikli nepříjemné přítomnosti v podobě svých pocitů.

Z toho, co jsi psal, jsem pochopil, že už Tě dál nic nežene, protože v tom nevidíš smysl. To je na jednu stranu skvělé Možná si došel do bodu uvědomění si toho, že už dál cesta nevede, že Tě v budoucnosti (dosahování všemožných cílů a met) radost nečeká nebo že snaha zaměřovat pozornost jinam nezabírá, protože stejně cítíš víc a víc neštěstí. To ti může otevřít cestu k sobě samotnému, cestu do svého vnitřního světa. Můžeš to brát jako příležitost.

Podle mě je prvním krokem na jakékoli vnitřní cestě přijmutí své aktuální situace, tedy přijmutí přítomnosti takové, jaká je. Možná to zní zvláštně, protože přítomnost pro Tebe momentálně není příjemná, když cítíš nespokojenost a neštěstí. Ovšem způsob, jak tento stav překonat, není v opozici a odporu.

Na závěr přidám ještě jednu myšlenku. Někdy je dobré naše vnější okolnosti kompletně změnit.

[Neptun]

To, co tebe dělá šťatným už mě štastným dělat nedokáže, když mě všechno přestalo bavit ve všem jsem přestal vidět smysl, jak mám dělat věci, co mě baví, když mě nic nebaví?

Mnohé tvoje projevy mi připomněly Komenského Labyrint světa. Četl jsi to? Podle mne příšerná depresivní pesimistická kniha. A přitom Komenský je světoznámý a kniha se opakovaně tiskne staletí a hraje na divadle... Asi že má druhou část - Ráj srdce. Ten přišel až časem. Přijde, když se na něj budeš těšit, aniž víš, jaký přesně bude. Přečti si to. A nebo Šalamounova Kazatele. A za dvacet let něco podobného sám sepíšeš.

[Teenbl]

Tak jsem se po pár týdnech, či spíš měsících rozhodl k tématu trochu vrátit, Některé věci se vyřešily, jiné vidím trochu jinak, některé věci přibyly. Nemůžu říct, že bych byl šťastnější, to asi ne. Spíš nemám nad jinými věcmi moc čas přemýšlet. Škola mě teď vcelku baví, s kým trávit čas vcelku mám, rozhodně víc než přes prázdniny, ale pořád tomu tak nějak něco chybí.. Pořád tak trochu hledám svou spokojenost .
Mám teď poměrně hodně známých, kamarádů i přátel, ale připadá mi, že téměř nikdo mi nevyhovuje tak moc, jak bych chtěl. Protože i přesto, že mám kamarády, tak nemám nějakého svého parťáka, či jak to nezvat, se kterým bych trávil čas, více než-li s jinými. Připadá mi, že jednoduše nemůžu najít nikoho, s kým bych si rozuměl natolik, abych se mu otevřel a aby o mě věděl všechno. Tím ale nemyslím, že bych se aktuálním kamarádům nedokázal otevřít, to dokážu, například včera jsem zhruba s 15 lidmi rozebíral problematiku své orientace a složitosti hledání partnera pro mě. Ovšem není to, to co tak úplně hledám. Mnohem radši bych měl 4-5 přátel, se kterými bych mohl v klidu zajít do nějaké lepší restaurace, baru si popovídat. Jenže většina aktuálních známých spíše preferuje taneční či klubové akce, kde si člověk moc nepokecá, i tak je to fajn, ale není to, to co hledám a netuším, jak najít to, co bych chtěl. Zdá se mi, že všichni mají až moc odlišné priority oproti mně. Kde najít lidi s stejnými prioritami a názory?¨
Nemá někdo tip? Možná jsem až moc náročný, nevím.

Další problém, co už dokážu lépe pojmenovat, je složitost pro mě najít partnera. Asi je opět problém v nárocích, nevím. Připadají Vám tyto nároky přehnané?
1. Inteligence, rozumnost a určitý styl chování k partnerovi, všeobecný přehled, zájem o veřejné dění atp.
Z tohoto moc ustoupit moc nedokážu. S neinteligentními lidmi si většinou moc nerozumím, s lidmi bez všeobecného přehledu si většinou nemám moc co říct. K tomu chování - to se blbě popisuje, ale potřeboval bych někoho, kdo věci cítí podobně jako já.
2. Věrnost, upřímnost, vzájemná důvěra
Toto je podle mě nutnost v každém vztahu, nezávisle na tom o jaký jde. Bohužel mám pocit, když sleduji vztahy lidí ve svém širším okolí, že to neplatí pro 90% partnerských vztahů.
3) Vzhled
Zde si myslím, že nejsem nějak moc vybíraví, s trochou tolerance bych řekl, že i mezi vrstevníky bych si co se týče vzhledu dokázal vybrat, a podmínky by splňovalo velké procento kluků.
4) Pochopení mé orientace
Toto je možná větší problém, než se zdá. Většina lidí s tím nemá problém, když nejde tak říkajíc o ně, ale jak by mělo jít o vztah, tak to problém je.
Osobně mi ty nároky z principu nepřipadají přehnané, ale když se je pokusím na gaye, které znám aplikovat, tak zjištuji, že mám problém.
Znám lépe cca 25-30 gayů ve věku 16-25 let(převažuji nad 20) Inteligence a rozumnost i ten všeobecný přehled by tak u poloviny nebyl velký problém, Ovšem jednání s lidmi tedy i potažmo s partnerem problém je U většiny pozoruji vcelku arogantní jednání s lidmi.
S tím by se možná i ve vztahu dalo něco dělat, ale s dalšími věcmi nevím, nevím. Největší problém je v té věrnosti a důvěře. Většina těch kluků měla cca 5-15 sexuálních partnerů, cca 6 výjimek jich mělo přes 20, takové počty partnerů vzhledem k zásadě, že sex chci a dovedu si představit jen ve vztahu z lásky, nejsou moc předpokladem pro věrnost a upřímnost ve vztahu.
Ve vzhledu je opět zajímavý jeden poznatek, mezi heterosexuálními mladě vypadajícími se mi líbí mnohem víc kluků než mezi gayi, ale to nepovažuji za prioritní problém.
Přístup k orientaci ten problémem trochu je, ale taky mi nepřipadá neřešitelný.

Ovšem když si vezmu v potaz, co všechno je problémem, když se o někoho snažím, tak vlastně výše zmíněné, nemá ani cenu řešit. Na většinu kluků 15-18 jsem podle jejich slov už příliš starý, nebo hledají někoho, kdo je jim blíž atp. Například už jsem se setkal i s tím, že někdo říkal, že vidí jako velký problém to, že cesta ode mě k němu trvá 40 minut a myslel to smrtelně vážně... Trochu zvláštní je, že o mě projevili zájem nejčastěji jen kluci, kteří nesplňovali mnohdy ani jednu z těch podmínek pro vztah.
Dále opravdu mi nepřidá, že ve vztazích tlačím nějak na pilu a nutím se do toho si někoho najít, spíš se jen snažím být aktivní a uvědomuji si, že čím budu starší, tím bude šance na vztah menší. Nejen protože prostě budu vypadat pro ty mladé méně atraktivně, ale hlavně protože už nyní cítím, že mám obrovský problém se komukoliv opravdu otevřít, za pár let to tímto stylem bude nereálné. Zároveň tohle ale rozhodně nemíním jako nějakou sebelitost, nestěžuji si, spíš hledám radu, chci najít řešení, to je dost podstatný rozdíl oproti situaci, kdy jsem toto téma zakládal. Aneb mám si furt myslet, že je nějaká šance, že si někoho najdu, případně nějaká rada, co pro to udělat?

Ještě dodám, že nějaké pokusy o vztahy už jsem měl, ale troskotalo to na dost věcech. Např. opravdu nechci kluka pro kterého budu jen zdrojem peněz, a tak se chová většina mladých, když mají staršího. Jeden můj známý bl z sebe nechal vytahat za prázdniny i přes sto tisíc

Třetí oblast, ve které bych chtěl najít nějakou čistě racionální radu, je můj přístup k penězům, potažmo trochu zodpovědnější přístup k životu v tomhle ohledu. Aktuálně je to tak, že mě při studiu podporují rodiče, normální práci si při studiu mého oboru najít je poměrně sci-fi, a ačkoliv mám aktuálně peněz víc než dostatek, štve mě už samotný princip, do jaké míry jsem na rodině závislý, Nemyslím si, že se mi může nějakým způsobem podařit dosáhnout absolutní nezávislosti v době studia, ne to není reálné, nicméně pocitově bych s tím potřeboval něco udělat, Ani ne tak z důvodu financí, jako protože mám moc času, který nevyužívám, tak jak bych mohl a taky pro ten pocit aspon částečné nezávislosti. Jenže mám tak trochu pocit, že pro mě by ideální brigáda asi moc nebyla, nebo nebyla k nalezení. Vzhledem k tomu, že ji nějak nepotřebuji z finančních důvodů ale spíš na zabití času a získání zkušeností a i vzhledem k tomu, jaký prostě jsem, jsem vcelku dost vybíravý. Vím, že určitě se musím vyhnout nějaké fyzické brígádě a to už jen vzhledem k mé tělesné a vůbec zdravotní dispozici, totéž platí u brigád, kde by byla důležitá nějaká jemná motorika atp. Už jen tímto krokem vyřadím naprostou většinu nabídek. Taky bych se určitě vyhnul nějakému vnucování produktů, telemarketingu atp. Samotného mě to obtěžuje, takže bych nerad toto podporoval. Ideální by tedy byla nějaká kancelářská, administrativní, či třeba it brigáda, ale ta mi i vzhledem k nabídkám a možnostem nepřipadá příliš reálná k nalezení. V It jsem již něco dělal, ale nevypadalo to podle mých představ. Samozřejmě pak je možná i brigáda v oboru, ale ta je zatím velmi, velmi problematická, vzhledem k tomu, v jakém ročníku studia jsem a i tak je většina brigád neplacených, takže po většinou jde o nějaké měsíční stáže a jednu takovou mám již domluvenou snad na léto. Asi zbytečné se zde v tomto ohledu shánět po radě, ale zase na druhou stranu proč taky ne.

Předem děkuji všem za jejich postřehy, rady, tipy, komentáře. Nečekám od tohoto příspěvku nic, ale i jako zamyšlení pro druhé může někdy posloužit.

[Myš]

Nejvíce lidí s podobnými zájmy, hodnotami a názory potkávám skrze dobrovolnictví, činnost ve volnočasovce a obecně zapojování se do dění v místní komunitě. Je ale dobré vědět, koho vlastně hledáš. V dobrovolnickém centru najdeš všechny druhy lidí, ve Food not Bombs/projektech typu Klinika především lidi s anarchistickým smýšlením, Skauty spojuje příroda a akce v ní, jestli tě zajímá politika tak můžeš být cokoli od mladého konzervativce po mladého komunismu. Pár dní zpátky jsem potkal výborné lidi na anti-fašistické demonstraci v Utrechtu. Osobně mi taky funguje prostě chodit ven, zahrát si, zažonglovat v parku, ale to asi nebude úplně pro Tebe.

S partnerem Ti neporadím. Tvé nárok mi nepřijdou přehnané, na druhé straně je někdy možná trochu třeba slevit a vztah prostě zkusit. Brát vztah čistě racionálně mi nepřijde rozumné, když se jedná z velké části o citovou stránku. I lidé charakterově a názorově jiní si mohou výborně rozumět, dokud je ve vztahu vzájemný respekt.

Jak jsem tak pročítal, čemu všemu se chceš vyhnout co se týče výdělku peněz, jediné, co si pro Tebe dokážu představit je doučování/lektorování. Občas se dá najít i nějaké jednorázové překladatelství, což je ale docela výjimka. Jednou jsem dostal 70€ za 45m simultánního překladu, dělat to každý týden, jsem za vodou

[Teenbl]

Díky Myši za fajn příspěvek. K první části: Ono možná si až moc stěžuji, pár fajn přátel mám, jen by asi bylo vhodné zaměřit se na pár lidí, kteří moc nikoho nemají a věci vidí podobně jako já, než se zaměřovat obecně na všechny a všude, to je pak vcelku jasné, že nic pořádného nevybuduji, Ani to možná není tak, že nemám přátelé, jen si to asi trochu nalhávám, nevím. Nemám jich tolik, jak bych chtěl, ale prostě ta situace nebude tak špatná, jak se zdá.

K vztahu: No ono když se zamiluji, nebo spíš v prvotní fázi pocítím, že je ten kluk v něčem výjimečný, tak mnohé ty nároky jdou pryč, ale pokud toto nepocituji, tak nedokážu nic budovat. Navíc jsem nedávno potkal někoho, kdo mi s prioritami trochu zarotoval, a já vím, že může být někdo, kdo je dokonale splní a pak je těžké spokojit se s někým ne tak dobrým.

K třetí části: Možná jsem již našel částečné řešení, tak beznadějné to nebude, stačí se snažit.