Denník

[Mathias8]

Už dlhšiu dobu uvažujem nad tím, že si začnem písať denník. Myslíte si, že je to dobrý nápad? Píšete si denník? Je "normálne" si písať dennik? Čo ak mi ho niekto najde a prečita?
Už som napísal niečo asi zo dve strany, ale potom som to rozthal na márne kúsky a spálil lebo som si povedal - Čo to robíš šibe ti? Veď to robia iba zúfalci to nie je normálne....

Ale na druhej strane si uvedomujem, že je to velmi dobrá vec na ventilovanie svojich pocitov. Práve preto rozmýšlam nad tím, že si ho začnem písať len rozmýšlam že vlastne akým štýlom..

Je tu niekto, kto si píše dennik? Ak ano akým sposobom donho vkladáš svoje pocity? Mám na mysli... či si píšeš každý deň niečo nové čo ťa v ten deň stretlo, potešilo napr:

15.03.2015 - Dnes som bol v Bratislave a ako som šiel po námesti ....
16.03.2015 - Dnes som....

alebo si donho píšeš svoj príbeh napr:

Volám sa *****. Narodil som sa v jednom krásnom malom mestečku dvom úžasným ludom. Mal som velmi krásne detstvo. Keď som mal 8 staval som si bunkre....
Asi v 12 som zistil, že niečo nie je so mnou v poriadku, že cítim inak...

Alebo si píšeš iba útržky kedy si bol šťastný... napr:

dnes 22.03.2015 som bol na ihrisku a plakal. Prišlo ku mne male dievčatko a opýtalo sa ma prečo plačem...
dnes 8.05.2015 som na ulici uvidel dievčatko.. bol som šťastný keď sa na mna milo usmiala....

Alebo inou formou????

Samozrejme že k určitému dátumu by bolo toho viac popísaneho. Kebyže si ho fakt začnem písať, tak by som to asi urobil tak, aby človek, čo mi ho náhodou nájde ..sa na mna díval s pochopením a nie s opovrhnutím...

Dalej som uvažoval nad tím, že by som ho mohol napísať tak, že proste chcem aby mi ho niekto našiel. Takým štýlom.. pretože možno chcem byť pochopený...

Myslím, že je vela možností, ako ho napísať.
Ja uvažujem nad tím, že si ho začnem písať ale momentálne sa k tomu nechystám. Možno niekedy v najbližšej dobe...
Len ma trapi jedna vec.. či je to "normálne" si písať denník. a ako sa vlastne ludia dívajú na ludí, čo si ho píšu...

Vopred dakujem za každý názor...

[Slav]

Mathias8:

Ahoj, vcelku zajímavý nápad. Pamatuji si, že jako malý jsem si také psal deník, ale už si vůbec nepamatuji, jak skončil Psal jsem to nejblíže tou formou, kterou popisuješ v třetí variantě. Tu bych ti asi i sám doporučil, pokud by jsi se rozhodnul začít. Netlačit na to, aby to bylo každý den, prostě jen zaznamenej nějakou věc, co tě v danou chvíli napadla, myšlenky. Napsat to na papír, a může ti to pomoci pochopit sám sebe, protože když to píseš písmem a neťukáš jako tady, tak to vnímáš hlouběji.

Vnuknul jsi mi myšlenku, že s tím možná začnu taky. Psát si některé myšlenky. Brát to tak, že některé věci, které se o sobě stydíš říct blízkým, napsat na papír tak, jak bys jim o sobě chtěl říci naživo, ale nedokážeš to. Sám bych to nejspíše dělal formou takovou, aby po mě něco zbylo až opustím tento svět a vydám se dál, aby jsem tímto způsobem měl možnost zanechat o sobě vzkaz o mém životě, aby ho ti se kterými jsem ho sdílel lépe pochopili a dokázali se se mnou lépe rozloučit. Díky za tento příspěvek.

[Marco Freeman]

Ahoj Mathiasi,

nejdřív bych chtěl poznamenat, že deník si rozhodně nepíšou jen zoufalci. Každý má svůj způsob, jak se s věcmi vyrovnává, jak je prožívá. Někdo napíše o svém zážitku s dítětem povídku, jiný si udělá detailní popis do deníku, aby ve špatných časech mohl přijít, přelistovat stránky a potěšit duši vzpomínkami na krásné zážitky.

Někteří lidé mají dokonce problém se s problémy či zážitky svěřit někomu nahlas. Tak potom mohou - jak jsi psal - něco napsat, kde dokážou vyjádřit jak co cítí, a pak to dají někomu přečíst. Třeba by to v mluvené řeči ani takto vyjádřit nedokázali. V tom může být kouzlo psaného projevu.

Sám si již deník nepíšu, ale kdysi jsem si jeden vedl. Buď jsem ho ztratil, nebo jsem ho zničil, možná někam zapadl, ale já už si nevzpomínám kam. I když se tomu říká "deník", nepsal jsem ho každý den, ale jen když jsem zažil něco mimořádného. Například jsem se s něčím trápil, někoho jsem potkal, někdo mě naštval. A já si to chtěl zaznamenat, možná abych se pouze vypovídal tichému naslouchajícímu kousku papíru v pevných hladkých deskách.

Uvažoval jsem nad tím, nad čím uvažuješ ty: Jak začít? Prostě napsat datum a začít psát, co mě trápí? A nebylo by lepší napsat lepší druh úvodu? Víš, hlavní je to, že i když to možná dáš někdy někomu přečíst, píšeš to hlavně pro sebe. Takže kašli na to, jak co vypadá, a dělej to, k čemu tě "srdce táhne". Doporučil bych ti začít spontánně, rozčilovat se s nějakým velkolepým úvodem do tvé historie a stokrát gumovat nebo vrtět hlavou, že to šlo napsat lépe... to je k ničemu.

Ale pokud půjde nějaký ten velkolepý úvod od srdce... proč ne. Prostě piš, co máš v hlavě. Víc poradit nemůžu.

Hodně štěstí, ať už si pořídíš deník nebo ne,
Marco F.

[Tori]

Já si děník píšu a nepříjde mi to divný. Většinou jsou to právě věci, které bych nikomu neříkal. Někdy je to den co den a pak zase třeba měsíc nic. Je to hlavně pro mě, aby mi to nějak pomohlo, takže neřeším, jak to vypadá a jak je to psáno.

[Ynijed]

Báječné téma, dovolím si svěřit se. Jestli tě to inspiruje, budu rád.

Není na tom divného nic. Reakce jiných většinou končí u strohého "Ty si píšeš deník?"

Za necelé dva měsíce to bude pět let, co jsem začal psát. Každý den si večer napíšu to, co pro mě mělo největší význam. Nejenom zážitky, ale taky sny (které pak zkouším mapovat a interpretovat), úryvky z knih, básní, písniček a chatových konverzací, které si v nejlepším případě vlepím, ale hlavně rozebírám své pocity a konám sebereflexi - jak jsem při něčem přemýšlel, proč jsem tak přemýšlel. Samozřejmě se zabývám jenom sebou a vztahy s druhými. Je to báječná terapie, chápu pak sám sebe lépe. Důležité je nic si nenalhávat.

Když se na mě usměje děvčátko, nesmí mi to tam chybět, samozřejmě!

Píšu to imaginárnímu publiku. Těšilo by mě, kdyby se v budoucnosti někdo rozhodl přečíst můj deník. S trochou snahy by ve mě uviděl toho, kdo doopravdy jsem, ne takového člověka, za kterého se vydávám, případně takového, za jakého mě mají jiní. Být pochopený, přesně jak píšeš. Aby někdo ukázal na můj deník a mohl upřímně říct "ecce homo", proto jsou deníky moje nejcennější věc

Přečetl jsem deník A. Frankové, Marca Aurelia i Rousseauův a všechny ve mě něco nechaly, jelikož jsem se vkradl do ryzího projevu lidské duše. Moc doporučuju cizí deníky. Na deskách mám zrovna nalepeno Rousseauovo mírně sebemrskačské "Jsem svůj, jen když jsem sám, jinak jsem hříčkou všech těch, kteří mě obklopují."

[Scopi]

Mathiasi, děkuji ti za tento příspěvek, (asi zde budu opakovat to co už psal Slav). Taky jsi mi vnuknul myšlenku, že si budu psát deník. A taky bych volil možnost psaní číslo 3 (záleží ale hlavně na tom, jak ti to bude vyhovovat )

[Filip]

Denník som si nikdy nepísal. Nemal som nikdy tú potrebu vypisovať svoje pocity do denníku. Ak ich už niekde zachytávam tak je to v básničkách. Druhým dôvodom prečo som si nepísal denník, je moja rodina. Riziko, že by si môj denník prečítali bez môjho súhlasu by bolo príliš veľké. Písanie denníka pokladám za dobrú vec. Naučí to človeka nejakej pravidelnosti, môže si prečítať svoje názory a pocity v minulosti a ako sa jeho terajšie postoje líšia od tých minulých. Plus si zaspomínať na časy minulé. A hlavne je to dobrá psychohygiena.

[Gabriel Svoboda]

Co se týká rizika přečtení deníku někým jiným, můžete si ho přece psát do zaheslovaného souboru v počítači. Jako desetiletý kutík jsem si psal deník právě takto.

[Slav]

Gabriel Svoboda: Není nad to, psát tu ručně. Počítač je neosobní a nevěřím, že pro psychohygienu (jak již určil Filip ) může působit stejným efektem, tedy pokud je našim cílem či snahou o vedlejší produkt tohoto typu mentálního uvolnění. Pokud jde čistě o zaznemanání faktů či dějů je však forma zápisu tohoto typu více praktická, včetně možnosti zabezpečení před šmíráky.

Co mě se týče uvažuji čistě o papírové verzi, bez zabezpečení. Pokud budu psát něco o mých myšlenkách, úvah či postřehů, budu to dělat svobodně, s čistou myslí, čistou hlavou, beze strachu, se všemi riziky. Jsou to moje myšlenky, za které se nemám co stydět a předávám je případnému čtenáři, který to po mé smrti může najít. Žijeme v neustálém strachu coby, že jsme si přestali vážit sami sebe, svých názorů, bojíme se i toho, že naše myšlenky nejsou naše, Když se podívám kolem sebe a zamyslím se nad tím, není divu, že je svět takový jaký je. To byl můj ticý výkřik do tmy