Prosíme pedofilně orientované osoby, aby vyplnily dotazník od projektu Národního ústavu duševního zdraví PARAFILIK.CZ:
https://www.pedofilie-info.cz/forum/viewtopic.php?f=115&t=7943

Děkujeme! - Tým ČEPEK

Proč já? (Iška)

Životní příběhy lidí, jež byli zneužiti v dětství, které byly zveřejněny na titulní straně webu. Mnohé další, avšak na webu nezveřejněné, je možné nalézt v sekci Životní příběhy v sekci pro registrované. Mějte na paměti, že chcete-li zveřejnit svůj příběh na titulní straně webu, stačí napsat na redakční e-mail: redakce@pedofilie-info.cz.
Uživatelský avatar
Iška
Čestný člen skupiny ČEPEK
Pohlaví: Žena
Líbí se mi: Ženy a muži
ve věku od: 40
ve věku do: 55
Výkřik do tmy: "Kdybych věděla, jak vypadá bezpečí,
netrávila bych tolik času v náručí těch,
kteří mi jej neposkytnou."
-Rupi
Příspěvky: 17
Dal: 25 poděkování
Dostal: 37 poděkování

Proč já? (Iška)

Nový příspěvek od Iška »

Dobrý den, dnes je mi 16 let a potřebuji se s něčím svěřit. Nevím vůbec, jak začít. Prostě… Od mého narození jsme bydleli v domě na vesnici. Bylo to jen pár domků vedle sebe, žádná sláva, ale mně se tam líbilo. Měli jsme moc hodné sousedy. Často jsem u nich bývala na různé slavnosti a občas mě i hlídali, když moje mamka nestíhala. Na některé ty slavnosti a na výpomoc tam přijížděl i jejich příbuzný.

První vzpomínka jakou na něho mám je z mých deseti let. Bylo to na konci léta, moji rodiče už byli rozvedeni a otec zůstal ve starém domě, kam jsem jezdila na víkendy s bratrem. V sobotu ráno, po páteční oslavě, jsem se šla podívat k sousedům, co se tam slavilo a dělo a popovídat si s nimi, ale byl tam on. Seděla jsem na lavičce a on na mě celou dobu koukal. Furt. Nevěděla jsem proč, ale nevadilo mi to. Bylo to vzrušující, nový. Pamatuji si, že jsem jedla meloun a on občas utrousil nějaké poznámky, celkem vtipné a pak jsme zjistili, že máme společné zájmy.

Vím, že jsme hráli stolní tenis a že jsem běhala bosa po zahradě, ale nejvíc si pamatuji ten pohled. Byl zvláštní. Jiný, než kdy předtím. Potom jsem odjela domů a na nějaký čas se po něm slehla zem. Zapomněla jsem na něj a všechno bylo dobrý. Ale pak jsem si založila Facebook. Je to zvláštní. Bylo mi 11 a přišlo mi to jako super nápad, ale teď toho lituji, protože kdybych to neudělala, nemohl by mě kontaktovat a bylo by to dobrý. Nějaký čas po mé registraci na Facebooku mi poslal žádost o přátelství. Ani jsem nevěděla kdo to je, ale podle fotky jsem ho zařadila ke správné osobě.

Psali jsem si hodně dlouho. Psali jsem si jinak. Choval se ke mně jinak. Byl jiný a mně se to líbilo. Věděla jsem ale, že to není v pořádku. Nikomu jsem o něm neřekla. Přerušila jsem s ním kontakt. Nechtěla jsem, aby někdo přišel na to, že jsem dělala něco špatného. Styděla jsem se, ale měla jsem ho ráda. Jiným způsobem, než jsem měla ráda svoje kamarády nebo maminku. Jenže netrvalo dlouho, jen několik měsíců a přidal si mě do přátel nějaký cizí kluk. Moc pěkný, takový, jakého by mi každá spolužačka záviděla a měl zájem jen o mě. Ze všech holek na škole, jsem se mu líbila já, byla to obrovská čest. Věděla jsem, že to není ten kluk na obrázku, že to není šestnáctiletý chlapec, ale že je to dospělý muž. Nechtěla jsem si to přiznat a bavila se s ním.

Byla jsem ráda, že si znovu píšeme. Chyběl mi. Ještě ten rok se objevil znovu u sousedů. Sledoval mě, jak se vyhřívám na sluníčku. Říkal mi neslušný věci, když nikdo nebyl poblíž. Svlékal mě očima. A já jsem provokovala, protože to on chtěl. Líbilo se mu to. Vlastně jsem dělala všechno co se mu líbilo v domnění, že mně se to líbí taky. Potom se celý náš vztah ale otočil. Začal chtít víc, byl zase o něco sprostější. Ne, že by mluvil sprostě, ale byl tak… Úchylný. Myslela jsem, že je to normální. Tvrdil mi, že nejsem malá holka. Že přemýšlím jinak a že jsem jiná, ale já jsem se s ním nechtěla bavit. Plakala jsem hodně. Byla jsem zase na návštěvě u sousedů, ale jen když tam nebyl. Bála jsem se ho. Vlastně se ho bojím i teď a nejvíc se bojím, že ho někdy potkám.

Jednou se mě na něj soused zeptal, začal pomalu, ale já věděla, na co se bude ptát. Brečela jsem a on se lekl, proč brečím. Já se bála, že mi chce vynadat, tak jsem brečela, ale on se chtěl jenom dozvědět, jestli mi neublížil. Neublížil, tenkrát. Když mi bylo 14, začal mi chybět. Hrozně moc. Cítila jsem se hodně jako žena. Když se otáčím zpět a sleduji své chování, označila bych se za lehce promiskuitní. Zase jsme si začali psát. Psali jsme si jako dospělí lidé. Pořád nikdo nevěděl, že se spolu bavíme. I když jsem se s ním bavila a byla jsem „šťastná“, tak jsem po večerech plakala. z nevysvětlitelných důvodů. Začala jsem se poškozovat. Řezala jsem se do rukou, píchala se kružítkem a dělala si modřiny, ale myslela jsem, že takhle to má být, že to funguje.

I on mě o tom přesvědčoval a když se dozvěděl, že si ubližuji, chtěl, abych to nedělala. Chtěl mi to dělat sám. Já nejdřív nechtěla, ale jemu se to líbilo, tak jsem na to přistoupila. Ještě v mých čtrnácti letech jsme se několikrát sešli. Nechápu, jak jsem byla důvěřivá k cizímu člověku a kolik lží jsem vymyslela, abych ho mohla vidět. On mě mlátil. Plácal mě po zadku. Nejdřív jen trochu, ale pak hodně. Chtěl, abych se svlékla, tak jsem to udělala. Udělala jsem všechno co chtěl. Praktikovali jsme orální sex, ale on nikdy nedosáhl orgasmu. Vlastně se vzrušil, jen když mě mlátil. Jednou jsme seděli v autě. Teda on seděl a já ležela a on mě škrtil. Nevím, proč jsem mu dovolila tolik věcí. Bylo mi patnáct let, když jsem si uvědomila, jak moc se ho bojím a jak moc se bojím toho, co mi udělá, když už jsem dosáhla hranice způsobilosti k sexu. Řekla jsem mu, že s ním nechci nic mít a on mi řekl, že mě už nějaký čas nemiloval.

Myslím, že mě nemiloval od té doby, kdy jsem začala dospívat. Pořád to hodně bolí. Nejvíc snad to, že mě zblbnul dospělý člověk, už když jsem byla malá. Je to už rok a několik měsíců a mě to pořád tíží. Nesnáším ho a zároveň vím, že kdyby mě kontaktoval, neubránila bych se mu a zase se s ním začala bavit. Nejsem schopná navázat intimní vztah s někým mladším než 20 let. Přitahují mě starší muži. Mnohem starší. Jsem z toho až zoufalá, ale chci být šťastná a vím, že jinak už šťastná nebudu, protože někdo do mě otiskl stopu, kterou jsem už nedokázala zarovnat a ponesu si jí s sebou do konce života. Trpím depresemi, nemám ráda lidi a těžko navazuji kontakt s kýmkoliv.

Odkaz na článek na webu
Uživatelský avatar
Návštěvník

Re: Proč já? (Iška)

Nový příspěvek od Návštěvník »

Čas všechno zhojí musíš být trpělivá. Jako dítě jsem byla taktéž zneužívána a měla podobné psychické problémy jako ty. V době adolescentní věku to bylo utrpení. Ale chce to dobrou kamarádku a hodně se zaměstnávat různýma koníčkama a snaž se o sebe co nejlépe pečovat a hodně sportuj. Sportem se vyplavují endorfiny a ty ti odbourají deprese. V té době jsem začala závodně běhat. A věř že jsem nikdy nebyla u psychologa.
Dnes je mi padesát a životem jsem proplula bez větší úhony a manžela mám o tři toky mladšího než je mě. Mám krásnou chytrou dceru a je mi fajn.