Když se dětem ubližuje a je někdy násilí správné?

[malou]

Jak byste se zachovaly kdyby se vedle vás hádaly sousedi a děti by byly u toho a šel by z toho bytu křik?To už se mě párkrát stalo a musím se přiznat že na jednu stranu jsem chtěl u nich zazvonit či zaklepat aby se uklidnily ale na druhou jsem váhal a myslel jsem si že se třeba časem uklidní.

Většinou jsem otevřel dveře a potom už někdo jiný plačící děti odvedl a hádající se sousedi,potom dál po sobě křičely.Taky se někdy ptám,jak bych se zachoval,kdyby se nějací děti venku mezi sebou praly.

Když už jsem u násilý,tak si kladu otázku,jak bych se zachoval kdyby z dospělích se někdo pral na ulici a někdo měl v ruce třeba núž.

Já jsem odpúrce násily ale vyjímku bych udělal kdyby mě někdo ohrožoval na životě.To bych asi v pudu sebezáchovy toho dotyčného nebo jinak zneškodnil .

Ale jinak jsem mírumilovný člověk a násilý mě příž odpuzuje a odmítám ho.

Proto se vás ptám,je někdy násilý nutné?

[malou]

Jinak jsem chtěl ještě napsat,že dítě by mělo mít právo nato,že když se třeba rodiče hádají nebo mu dají pohlavek,tak když zavolá to dítě policii,tak aby rodiče byly potrestáni a to za psychické traumata na dítěti z takového zážitku.

[Gabriel Svoboda]

Hádky patří k životu, občas se pohádají i ti nejlepší rodiče a není správné nutit rodiče tak drastickým způsobem, aby to před dítětem skrývali. To už bychom dopadli jako v Norsku, kde se dítě nesmí od rodičů dozvědět, že mu umírá babička nebo že má rodina finanční problémy; takové dítě bude Barnevernetem odebráno, protože mu špatní rodiče způsobili trauma.

Stejně tak pohlavek je občas potřeba. Samozřejmě ne jako trest v užším slova smyslu, ale jako varování v případě, že se dítě chystá provést nějakou nepředloženost (vběhnout do silnice, strčit prsty do zásuvky ...), nebo v případě, kdy do dítěte mluvíte už pět minut a ono pořád nějak ne a ne vnímat.

[Daniel]

Přidávám se ke Gabrielovi. Největší dovedností v manželství není umět se nehádat, ale umět se po proběhnuté hádce opětovně usmířit, vzájemně si odpustit, a pak se v klidu a bez emocí vrátit k předmětu hádky a pokusit se ho konstruktivním způsobem vyřešit.

Snažit se před dětmi hádky za každou cenu skrývat pokládám za chybu. Myslím si, že dítě potřebuje vědět, že rodiče nejsou dokonalí, ale že umí své spory řešit a umí si vzájemně odpouštět. Pokud neshody před dětmi za každou cenu tutláme, pak dítěti předkládáme nereálný obraz o životě, a pěstujeme v něm iluze, ze kterých ho může probudit až v dospělosti jeho první vážná manželská hádka. Ostatně jedním z nejčastějších mýtů, se kterými lidé vstupují do manželství, je představa, že my dva se přeci upřímně milujeme a že u nás to bude jinak.

Mimochodem, slyšel jsem v naší církvi o jednom kazateli, který odmítá snoubence oddat, pokud mu oba svorně nedosvědčí, že se za dobu svojí známosti alespoň jednou vážně pohádali.

Volat policii je podle mne na místě, pokud rodiče dítě do hádky úmyslně zatahují, nebo pokud hádka přeroste ve fyzické násilí.

O svých zkušenostech s fyzickými tresty u dcery jsem psal v tomto příspěvku.

[malou]

@Gabriel Svoboda
To co dělají v Norsku je přehnané,ba bych řekl,že i dětem múžou uškodit.
@daniel
No-je to tvoje dítě ale argumentovat,že dítě by mělo poznat i hádky a občasný pohlavek mu neuškodí,je asi takový,že dívat se v televizy na násilné filmy je správné.

Jinak-co říkáte na násilý v televizy,měli by se děti dívat na to,když je v televizy dokument z války nebo o kriminalitě,kde jsou ukázky z kriminálních případú?

[Gabriel Svoboda]

Na násilí v televizi bych děti dívat nenechal. Mě v dětství strašil obyčejný pořad Pachatel neznámý natolik, že jsem se nějakou dobu bál za bílého dne být sám doma a zběsile jsem běhal z místnosti do místnosti, abych se přesvědčil, že se k nám nikdo nevloupal. Taky jsem se dlouho vyrovnával s vědomím, že vlastně kdekoli může vybuchnout nastražená bomba.

[malou]

To já jsem se taky jako dítě bál být sám doma ale to že vybuchne někde bomba to se nebojím. To příž když jsem byl párkrát v zahraničí v metru .

[Daniel]

No-je to tvoje dítě ale argumentovat,že dítě by mělo poznat i hádky a občasný pohlavek mu neuškodí,je asi takový,že dívat se v televizy na násilné filmy je správné.

Netvrdím, že neuškodí. Ale záměrně předkládat dítěti falešný obraz o světě mu z dlouhodobého hlediska uškodí mnohem více. Stejně jako z dlouhodobého hlediska dítěti uškodí, pokud mu rodiče nestanoví žádně hranice, nebo stanoví, ale pak dítě stejně nechají, ať je překračuje.

Psal jsem tady o zkušenostech s výchovou dcery. A znovu musím konstatovat, že ve věku 3 až 4 roky byly fyzické tresty potřebné. Rovněž nesouhlasím s pohlavkem, ale plácnou přes zadek nebo přes prsty bylo dostatečně účinné. S rostoucím věkem jsem pak fyzické tresty používal jen výjimečně. V 7 letech jsem konstatoval, že dcera je zralá na to, abych na ni nechával dopadat přirozené důsledky jejího jednání, a přestal fyzické tresty používat úplně.

Abych vysvětlil, co míním slovy "dopadat přirozené důsledky jednání", uvedu jako příklad asi půl roku starou příhodu. Dcera měla vrátit knížku do knihovny. Obvykle chodíme do knihovny pěšky a zdržíme se tam, ale tentokrát jsme na to měli necelou půlhodinu. Zastavil jsem s autem přímo před knihovnou a řekl jí, ať vrátí knížku, ničím jiným se nezdržuje, a HNED se vrátí zpátky. Uplynulo 15 minut a dcera nikde. Zajel jsem na blízké parkoviště a šel pro ni. Našel jsem ji, jak si prohlíží časopisy. Zeptal jsem se, jestli rozuměla tomu, co jsem jí říkal. Rozuměla tomu dobře. Zůstal jsem v klidu, nic dalšího jí neříkal, nic jí nevytýkal, nerozčiloval se (ostatně rozčilování jen škodí tomu, kdo se rozčiluje), a po návratu do auta jí v klidu vysvětlil, že můžu chvíli zůstat stát před knihovnou s autem, ale pokud chci odejít pryč, musím nechat auto na parkovišti, a že na parkovišti se platí. Pak jsem jí podal parkovací lístek a požádal o jeho proplacení. Podotýkám, že cena za parkování se tehdy rovnala jejímu týdennímu kapesnému a že dcera byla zvyklá si jednou za týden koupit nějakou sladkost. Tentokrát nemohla.

Už dříve jsem zde popisoval situaci ze tří let, kdy dcera přes náš zákaz otevírala ledničku. Zavedl jsem tehdy pravidlo, že za neuposlechnutí tohoto zákazu dostane přes prsty. Přemýšlím, jak by tento trest měl vypadat v podání "přirozených důsledků jednání". Asi tak, že bych jí za otevírání ledničky naúčtoval navíc spotřebovanou elektřinu a pak ji nechal, ať (s naší pomocí) ledničku vymrazí. Potíž je, že tím bych po ní chtěl něco, co by přesahovalo její schopnosti a co by ve třech letech nebyla schopna zpracovat. Navíc tehdy ještě nedostávala kapesné. Co ale schopna zpracovat byla, bylo to, že plácnutí přes prsty bolí. Trvalo to asi dva týdny, ale nakonec pokusů otevírat ledničku zanechala.

Možná má někdo dítě, které poslechne napoprvé, a když se mu řekne, aby si tady sedlo a hrálo si s koníčkem, tak tam bez problémů vydrží dvě hodiny sedět a hrát si. Já jsem prý takové dítě byl. Dcera není. Možná že někdo vymyslel nějakou novou převratnou výchovnou metodu, jak se bez fyzických trestů zcela obejít. Ke mě se ale bohužel zatím nedostala.

[malou]

Já už jsem měl děti párkrát na hlídání a docela mě to šlo s něma.Možná ale že z trošku cizích mají děti větší respekt,než z vlastních rodičú.

Vychovávat děti je trošku umění,kor když je dítě hyperaktivní nebo neposlouchá.Člověk ale když popřemíšlí tak i bez fizických trestú se dá dítě vychovávat.Když se například řekne když uděláš to a to správně tak za to dostaneš to co si přeješ,tak je šance že dítě bude mít snahu poslechnout,samozřejmě se dítěti musí slíbit přání které se dá splnit.

Samozřejmě si každý rodič musí vzpomenout že on byl taky jednou dítě a choval se podobně.Ale i dospělí si musí uvědomit že on mají taky své záliby a neměl by z toho radost kdyby mu je někdo zakazoval.

[Daniel]

Co se týče hlídání dětí, tak souhlasím. K cizím mají děti mnohem větší respekt. Sám jsem to zažil třeba na společných výletech. Jak šla dcera se mnou, to bylo pořád: "Kdy tam budeme", a "Mě už bolí nohy" a "Tati že mě poneseš". Jak šla s někým jiným, byla v klidu. Nakonec bylo nejlepší, když se moje dcera držela kamaráda a mě se pro změnu držela kamarádova dcera

Ale bohužel neplatí do jenom pro děti. I já a manželka se občas pohádáme. A kolikrát jsem si po hádce říkal, jestli bych si takovýmto stylem dovolil mluvit s kolegou v práci. A se zahanbením jsem si musel přiznat, že bych s ním jednal s větší úctou. Přitom by to mělo být obráceně, člověk by měl s větší úctou jednat s blízkým člověkem.

Rozhodně si myslím, že od určitého věku fyzický trest přestává být prostředkem výchovy a stává se z něm prostředek kontroly (ovládání). Jenže jak dlouho se dá dítě ovládat. Do dvanácti? Pokud se rodič nenaučí svoje dítě vychovávat a místo toho ho ovládá, tak v okamžiku, kdy přichází o možnost dítě ovládat, tak přichází o možnost mít na dítě jakýkoliv vliv. Ale pořád mám za to, že do určitého věku fyzický trest prostředkem výchovy být může. A když slyším řeči o tom, že by se fyzické tresty měly zakázat, a že by se místo toho mělo s dítětem laskavě jednat a trpělivě mu všechno vysvětlovat, tak si v duchu představím maminku, jak stojí nad tříletým klučinou a trpělivě a laskavě mu vysvětluje, že když ten hřebíček zastrčí do té zásuvky ještě trochu hlouběji, tak dostane ránu elektrickým proudem, a z toho že může mít bebí nebo smrt.

Odměny a pozitivní motivace jistě je dobrým prostředkem výchovy, ale pokud by měl být jediným, tak mi zase naskakuje představa zmíněné maminky, jak slibuje dítěti, že dostane bonbón, pokud ten hřebíček vyndá ze zásuvky dřív, než napočítá do sta.

I malé dítě potřebuje vědět, že existují hranice, které nesmí překročit. Pokud nepochopí, že i v bezpečí domova existují hranice, jak potom může pochopit, že hranice má hřiště, na kterém si hraje, a chodníky, po kterých chodí. Když mě neposlechne, že nemá otevírat ledničku, jak potom může poslechnout, když na něj v kritické situaci zařvu stůj.

[Allein]

Čo sa stane s psychikou dieťaťa, ak ho občas výchovne capnete po zadku? Výsledky sú prekvapujúce (Interez.sk)

V poslednom čase sa často objavujú správy o domácom násilí páchanom na deťoch. Sú to samozrejme strašné správy a určite tieto telesné tresty nepodporujem. Čo ale klasický „výprask“, ktorý si možno aj vy z detstva pamätáte? Ste za alebo proti? ...

V roku 2011 Národná asociácia sestier z pediatrických oddelení vydala vyhlásenie, že deti, ktoré sú v detstve často bité, sa v dospelosti viac zapájajú do rôznych nelegálnych činností a sami sú násilníkmi, oproti deťom, ktoré násilie nezažili. K podobnému záveru dospela aj Akadémia detskej psychiatrie. Telesný trest môže mať vysokú mieru okamžitej zmeny správania, ale v priebehu času je so zvýšenou agresivitou spojený pokles morálky a zhoršenie správania. Stručne povedané, v krátkom intervale sa môže zdať výprask účinný, častokrát možno aj je, ale dlhodobo má negatívne účinky na psychické zdravie dieťaťa. Podnecuje v dieťaťu názor, že každý problém sa dá vyriešiť jedine bitkou.

Určite sa zamýšľate nad tým, že predsa nie všetky bité deti boli hneď násilníci, vrahovia a zločinci. Že existujú výnimky a z takýchto detí môžu vyrásť normálni, slušní ľudia. V realite však existuje len veľmi málo takýchto príkladov.

Záverom všetkých odborníkov však naďalej ostáva to, že každé násilie silno ovplyvňuje duševné zdravie. To sa týka aj malých foriem telesných trestov, ako plesnutie po zadku. Okrem toho, štúdie preukázali, že keď sa zníži nátlak od rodičov, ustúpi aj agresívne správanie u dieťaťa.

Článek má dvě strany, nezapomeňte pro dočtení překliknout i na druhou.

[Jednorozec]

Takže je lepší podle nich "násilí" psychické? Já si naopak pamatuji závěry zcela opačné, kdy naopak děti s minimem "nátlaku" končili jako rozmazlení "nevychovaní spratci".
Přijde mi že se záměrně zaměňuje skutečné týrání s normálním naplácáním po zadku. Trest vždy musí dítě pochopit, musí mu být jasné za co je trestáno a nikdy mu nesmí skutečně ublížit fyzicky či psychicky (tj zmlátit ho "do krve" či zavřít ve sklepě). Pokud se rodič o dítě nestará jen mu namlátí když něco provede, tak to není dobře, ale pokud se někdo snaží dítěti hodinu vysvětlit že nemá něco dělat (no ta hodina už by vlastně mohlo být taky týrání ne?), co se jemu líbí a nemá nic čim by ho motivoval tak je to taky na kočku.

[Myš]

Takže je lepší podle nich "násilí" psychické? Já si naopak pamatuji závěry zcela opačné, kdy naopak děti s minimem "nátlaku" končili jako rozmazlení "nevychovaní spratci".
Přijde mi že se záměrně zaměňuje skutečné týrání s normálním naplácáním po zadku. Trest vždy musí dítě pochopit, musí mu být jasné za co je trestáno a nikdy mu nesmí skutečně ublížit fyzicky či psychicky (tj zmlátit ho "do krve" či zavřít ve sklepě). Pokud se rodič o dítě nestará jen mu namlátí když něco provede, tak to není dobře, ale pokud se někdo snaží dítěti hodinu vysvětlit že nemá něco dělat (no ta hodina už by vlastně mohlo být taky týrání ne?), co se jemu líbí a nemá nic čim by ho motivoval tak je to taky na kočku.

Hodně záleží na tom, co považuješ za fyzické nebo psychické ublížení. Nemusíš dítě zrovna zavřít do sklepa, abys mu ublížil, někdy stačí nedostatečně promyšlená slova. Osobně tresty neuznávám, uznávám dopad přirozených a logických důsledků. U těch logických se někdy mohou trestům blížit, záleží na tom, jak ho prezentujeme. Přirozeně záležíme, jak kdo trest vnímá, někdo ho může přirozeně vnímat spíše jako uplatňovaní důsledků, někdo v jeho čistě autoritářské podobě...

Jaký je rozdíl mezi přirozenými/logickými důsledky a tresty? Důsledky vyjadřují realitu pravidel nebo řádu, vztahují se k chování a tento vztah je jasně vyjádřen bez toho, aby odsuzovalo dítě jako takové. Směřují k nápravě v přítomnosti nebo budoucnosti. Pomáhají zvnitřňovat hodnoty a budují zodpovědnost.

Tresty vyjadřují moc a názor trestající osoby. Vztah mezi chováním a trestem není vždy logický, může záviset na libovůli trestajícího. Často obsahují morální odsudek (tedy se zaměřují na osobu, ne na chování, typické "Jsi hrozný zlobič", "Nikdy si neumíš hrát v klidu"). Zaměřují se na minulost - obsahují pykání za událost v minulosti, ne vždy budoucí nápravu. Vytváří závislost na vnější motivaci a zodpovědnosti autority, učí chovat se účelově s cílem trestům se vyhýbat.

[Jednorozec]

To co píšeš se dá zcela aplikovat i na "tělesné" tresty. Stejně tak jako může být přirozený/logický důsledek v moci trestající osoby, čili z pohledu dítěte opět libovůle..
Za celé své dětství jsem zažil na vlastní kůži fyzický trest naprosto vyjímečně, tak 1-2 za rok. Velká část z nich nebyla od rodičů. A pouze jednou (hysterická učitelka, která jak jsem se dověděl později si tím kompenzovala vlastní problémy) jsem nechápal "za co" a než by to vychovávalo spíše se člověk zatvrdil.
Nebylo to o tom, že "něco provedeš = dostaneš výprask" a nikdy to nebylo nic skutečně fyzicky ubližujícího, spíše to člověk bral jako "krajní vyjádření autority" když už vážně překročil extra meze.
Sám mám problém kohokoliv bacit, ale na plácnutí dítěte po zadku nebo v nejhorším pohlavku u staršího nic špatného nevidím. Je to něco jako řeč beze slov

Když tě někdo bouchne do zad tak to taky vždycky neznamená, že tě chce zmlátit, může ti tím vyjádřit pochvalu..

[Myš]

To co píšeš se dá zcela aplikovat i na "tělesné" tresty.

Jako že tělesný trest je uplatněním důsledku? Nechápu... Přirozený/logický důsledek spočívá především v řešení situace v přítomnosti nebo budoucnosti, samozřejmě je částečně závislý na ono dospělém, který může důsledky zmírnit (ne vždy jsou děti způsobené problém řešit v jeho plné šíři) ale tělesný trest je trest, ne uplatnění důsledku. Jak tyto slova používám a definuji jsem nastínil v předchozím příspěvku, terminologii do velké míry přebírám z kurzu Respektovat a být respektován.

Když tě někdo bouchne do zad tak to taky vždycky neznamená, že tě chce zmlátit, může ti tím vyjádřit pochvalu..

Přirozeně, to už se pak ale nebavíme o fyzickém trestu, ale fyzickém kontaktu.

[Jednorozec]

Ale bavíme, pro někoho je plácnutí po zadku fyzický trest, stejně jako pohlavek ale z hlediska "řeči beze slov" má svůj význam..

Příčina a následek/důsledek. Co je tak těžkého na tom zdůvodnit fyzický trest jako důsledek špatného činu?
Stejně tak zákaz kina, či žádný dort po jídle...

[Myš]

Ale bavíme, pro někoho je plácnutí po zadku fyzický trest, stejně jako pohlavek ale z hlediska "řeči beze slov" má svůj význam..

Příčina a následek/důsledek. Co je tak těžkého na tom zdůvodnit fyzický trest jako důsledek špatného činu?
Stejně tak zákaz kina, či žádný dort po jídle...

Taky proto tam máme ty adjektiva - přirozený = vyplývající ze situace. Z toho, že dítě rozbije sklenku nevyplývá, že nebude mít zákusek, to přece vůbec nesouvisí. Přirozený důsledek je, že, pokud na to má věk, vezme smetáček a lopatku a samo, případně s naší pomocí, to zamete. Další den pak můžou jít s rodiči třeba do Ikea koupit skleničku novou...

Mám pocit, že sis nepřečetl příspěvek, ve kterém jsem ty dvě věci porovnával. To názvosloví vychází z pedagogiky a má nějakou definici. Jestli to bereš jinak, dobře, ber to tak, ale jakmile otevřeš knížku o pedagogice nebo navštívíš kurz, zjistíš, že se tam tyhle pojmy popisují tak, jak je zde prezentuji...

[Filip]

Jak byste se zachovaly kdyby se vedle vás hádaly sousedi a děti by byly u toho a šel by z toho bytu křik?

Tak našťastie som takúto situáciu ešte nemusel riešiť. Ale ako sa poznám, tak by som asi nezasiahol v prospech detí, hoci by som chcel.

[Kasz]

Jednou jsem byl svědkem, jak dospělý křičel velice hrubě na dítě, které brečelo, když vycházeli oba z domu. Dokonce jsem to tehdy byl hlásit na PČR.

[Jednorozec]

Přirozený důsledek je, že, pokud na to má věk, vezme smetáček a lopatku a samo, případně s naší pomocí, to zamete. Další den pak můžou jít s rodiči třeba do Ikea koupit skleničku novou...
A to je snad normální že po sobě uklidí svičík, to není trest. u toho nákupu by to mělo smysl jen pokud by na tu skleničky sehnal peníze.
A i to může pomoct tak maximálně u dítěte co tu věc rozbije nechceně a má samo vůli to řešit, jaký super přirozený důsledek požiješ na kluka co se ti do očí akorát vysměje a nic uklízet nebude chtít?

Ostatně i tady si to může vysvětlit tak, že rozbité věci uklízí přece někdo jiný a on todělá jen proto že ty to po něm (bez ohlednu na důvod) chceš...