Kuba píše:To, že přestaneš mít erekci při hraní s dětmi, jako jsi dřív míval, těžko bude znamenat změnu vrozené sexuální orientace, spíš to ukazuje na to, že jsi svou pozornost dokázal přenést jinam (na dospělé), což je dobře. Ale neznamená to, že se ta sexuální touha po dětech nemůže opět vrátit v předchozí síle a to zejména za situace, kdy bys měl nějaké osobní problémy (deprese), zvlášť pokud by byly spojeny s problémy se ženou. Říct si, "děti se mi už nelíbí, jsem vyléčen," je nesmírně pošetilé.
Připojuji se ke Kubovi. Sám za sebe chci říct, že moje nejhorší pedofilní období nastalo právě v době, kdy jsem si myslel, že jsem z pedofilie vyléčen. Pouze na rozdíl od kvetaka jsem to nepřičítal Bohu, ale tomu, že jsem se oženil a zahájil sexuální život. A musím říct, že intenzivní a spokojený sexuální život. Moje sexuální představy malých holčiček tenkrát vyšuměli do ztracena, a já si naivně myslel, že je to definitivně pryč. Trvalo to několik let. Byl jsem si natolik sebejistý, že i když jsem podvědomě cítil, že by mohl nastat problém, říkal jsem si, že tohle je za mnou a že se nic stát nemůže.
Stalo se. Všechno, o čem jsem si myslel, že je pryč, bylo zpátky a mnohem intenzivnější, než kdykoliv předtím. A trvalo hodně dlouho, než jsem nad svými představami získal zpátky kontrolu. Hodně jsem se tenkrát za svoji sexuální orientaci nenáviděl. Ale s tím, jak jsem se vyrovnával se svoji sexualitou, jsem si postupně začal uvědomovat, že pedofilie není jen o erotické přitažlivosti k dětem. Začal jsem si uvědomovat, že mě moje sexuální orientace ovlivňuje víc, než jsem si byl ochoten připustit. A především jsem si uvědomil, jak hodně ovlivnila výběr životního partnera.
Kdyby mi dnes někdo nabízel "uzdravení" z pedofilie, odmítl bych. A to právě kvůli svojí ženě, kterou jsem si vybral a do které jsem se zamiloval pro její "holčičí vzhled". Pro mě je tou nejkrásnější na světě. A nechtěl bych na tom něco měnit.
Jestli jsem Bohu za něco vděčný, tak za sílu jít se ke svému selhání přiznat všem, kterých se to nějakým způsobem týkalo. Za to, že mi moje vlastní žena odpustila. A jestli bych Boha chtěl za něco prosit, bylo by za další dceru. Za další krásnou holčičku z modrými očkami. Moc bychom si ji přáli, ale bohužel se nějak nedaří :-(
A mimochodem, to že tělo na vlastní děti po čase přestane reagovat, mohu také potvrdit z vlastní zkušenosti. U mne to začalo, když dcera dosáhla mého preferovaného věku, a (aniž bych si vůči ní něco dovolil nebo na ni myslel) během půl roku se to samo vytratilo. Mohl bych napsat víc, ale tohle téma by si skoro zasloužilo samostatnou diskuzi.
Pedofilii rozhodně za prokletí nepokládám, stejně tak jako i mnoho jiných lidí, z nichž mnozí věří v Boha a nebo jsou dokonce kněžími katolické církve.
