Poslední dobou všechno vidím dost negativně. Myslím OPRAVDU negativně. Propadám se do totálního nihilismu a misantropie. No... uznávám, že na to svůj vliv asi má i roční doba a tak všelijak, ale stejně.
Nedokážu vidět smysl vůbec v ničem. Co tady na tom světě, sakra, mám dělat? Vystudovat něco, pak si najít nějakou práci, pak pracovat, pak chcípnout. Skvělý. Akorát pozoruju, jak se všichni kolem mě honí za nějakými přeludy. Sleduju ostatní studenty, jak jsou nadšení, jak jsou entuziastičtí. Vůbec to nechápu. Vypadají jako karikatury.
V uplynulých měsících jsem přečetl nejrůznější knihy i traktáty od různých filosofů. Velcí lidé, kteří se snažili přijít na smysl bytí. Vidím v tom všem akorát bezmoc. Úplnou a totální bezmoc. Tak jsme tady na tom světě. Nikdo neví proč, tak ať se k tomu každý nějak postaví. Má lidstvo nějaký vznešený úděl? Asi sotva. Lidstvo je vážně jako rakovina nebo virus. Největší prokletí téhle planety. Je mi k zblití z lidí a je mi k zblití z toho, že jsem sám člověk.
Narazil jsem na tuhle organizaci: http://www.churchofeuthanasia.org/
Já s nimi normálně začínám sympatizovat. Hrabe mi? Je tohle duševní porucha? Deprese?
Na druhou stranu - jsou proti rozmnožování. Bez dětí by tenhle svět byl ještě bezútěšnější. Vlastně mi děti připadají jako jediná hezká věc. Jako by to byla jiná forma života, jako by k tomu naprosto zhovadilému lidskému druhu vůbec nepatřily.
Ta misantropie mě děsí. Já se přitom vždycky snažil mít lidi rád a pokud to šlo, tak jim i pomáhat.
Momentálně mi VŮBEC nevadí, že nikdy v životě nebudu mít sex. Myslím, že o nic nepřicházím. Je to jen součást celého toho směšného divadýlka.
Je možné, že mám momentálně vážně solidní depresi, že jsem mimo. Ale říkám si - co když určitá míra deprese znamená akorát to, že člověk najednou vidí věci objektivně. Co když takový "duševně zdravý" člověk ve skutečnosti žije v iluzi a sebeklamu?
Kdybych se pokusil oddělat a nepovedlo se mi to, zavřeli by mě do blázince. Jako nemocného. A snažili by se mě přinutit, abych se dál podílel na té stupidní hře.
Já bych se chtěl oddělat. Strašně rád bych se oddělal. Důkladně. Ale nemůžu, protože by to byl vrchol sobectví a sebestřednosti. Tím, že bych se zabil, bych pár dalším lidem zničil život. To je ale situace!
Ach, proboha. To si mám nechat napsat superkombo psycholéků a pokračovat dál, jako že je všechno v pohodě?
No nic. Jestli si někdo dal práci tenhle monolog přečíst, tak díky. Alespoň jsem se vypsal
Prvou zásadnou križovatkou pre mňa je otázka, kde ho hladať. Zjednodušene sa ponúka materiálny svet, alebo duchovný a nebudem zapierať, že mne je oveľa bližší ten duchovný. Materiálny svet nechápem ako nepodstatný, ale kľúčovú podstatu tuším inde. S duchovným svetom je ale problém, keďže predpokladá existenciu duše. V oblasti, kde sa pohybujeme, je už potrebné počítať s tým, že sa dostávame do čiastočne špekulatívneho pásma a musíme brať v úvahu, že predpoklad, ktorý prijmeme, sa môže ukázať ako falošný, ale kvôli samotnému posunu niekam ďalej je nutný. Ja som zatiaľ nedošiel k nutnosti spochybniť ho natoľko, aby som sa vrátil na začiatok. Verím a dúfam v nesmrteľnú dušu. A to ma núti hladať podstatu v nej, v ľudskej duši. 
