malou píše:1)Zit sám v bytě nebo domku.
2)S partnerkou/partnerem.
3)S rodiči.
4)S příbuzným.
4)Se známýn.
5)S několika lidmi v jednom bytě.
Jelikož jsem strašný samotář, jednička by mi nevadila, jsem zvyklý trávit čas u knížek, kreslení a jiného, pokud bych měl možnost mít aspoň hovorné sousedy (nejlépe s pár malými kloučky
), za kterými bych jednou za sto let mohl přijít na kafčo, když už bych se začal cítit sám, bylo by to báječné.
Dvojka je poněkud nepravděpodobná, tak ji vynechám.
S rodiči je to fajn, ale to asi proto, že je mi jenom 15. Neumím si představit, že bych třeba ve 30ti bydlel s taťkou a jeho přítelkyní, nasáčkovaný u nich. To fakt ne, plánuju se osamostatnit, až budu nějaký čas na VŠ nebo hned po maturitě, bude-li to možné.
S příbuzným docela ano. Umím si představit, že bych bydlel v bytě s nějakým bratrancem či sestřenicí z rodiny, je to fajn představa. Znal bych ho/ji, on/a by znal/a mě a nikdo by tak nezkoumal moji povahu, nemuseli bychom se seznamovat. Plus kdyby to byla holka, nečelil bych narážkám balení..
Se známým, to mi také přijde fajn, pokud by to byl dobrý známý a rozuměli bychom si spolu aspoň trochu.
Nejméně mi vyhovuje pětka. S lidmi, které neznám, bych do jednoho bytu šel docela nerad. Pokud bych je znal, bylo by to lepší, ale pokud by jich bylo hodně, vyšlo by to nastejno.
Takže nejvíc se mi líbí jednička, ale v "případě nouze" bych neměl problém ani s ostatními, kromě poslední.
Tolik k otázce, co mi nejvíc vyhovuje.
malou píše:a kde se dá tak nejlíp se seznámit s nějakými dětmi.
Těžko říct, já bych řekl, že u všeho je to tak stejné, pokud by spolubydlící přímo neměla sama syna, to je logické se v případě potřeby mít blízko dítě přistěhuješ k ní. Jinak je možná trochu rizikové bydlet sám, a to jen kvůli lidem. "Není to ten chlápek, co bydlí sám v tom velkém domě? Je divný, nemá přítelkyni, nic..."
.
