Ahoj, chtěl bych se vám zde představit a popsat můj příběh, kdy jsem dosáhl objevení, že jsem pedofil. Fórum už pročítám delší dobu a jeví se mi jako místo, kde si můžu seriózně pohovořit s osobami stejně zaměřenými
Už jako malému mi všichni říkali, jaké jsem hyperaktivní dítě, zároveň ale přemýšlivé a citlivé, tenhle druh osobnosti mi zůstal dodnes. Život mi ukázal mnohé radosti a strasti, spíše víc toho posledně řečeného. Možná právě kvůli tomu se odkryla má skutečná osobnost. Zálibu v malých holčičkách jsem našel kolem dvacátého roku, kdy jsem zjistil, že mé vrstevnice mě nezajímají a stále se držím velmi nízko, maximálně do věkového období čtrnácti let. Když mi bylo třináct, holky ve věku dvanácti a jedenácti pro mě byly naprosto normální. To jsem ale ještě netušil, že to půjde daleko níž. S přibývajícím věkem to už začalo být podezřelé, osmnáct let a pořád jsem pokukoval po daleko mladších slečnách. V tomto věku jsem poprvé poznal svoji malou lásku a ač jsem to nevěděl, poprvé jsem zažil pocit, co je to milovat. Ona byla mým životním zlomem, kdy jsem odkryl kus své; zatím skryté, osobnosti. Sám o sobě tvrdím, že jestli jsem kdy v životě měl skutečně rád, jestli jsem kdy měl vyslovit slovo miluji, tak by to bylo pro ni. V té době jí bylo pět, krásná hnědovláska s velkýma hnědýma očkama, roztomilým oblíčejíkem a vždy s radostným výrazem ve tváři. Stýkal jsem se tehdy s jejím otcem, mým dobrým přítelem, malou jsem tedy vídal často a i přes počáteční nesmělost a možná i strach, jsme si k sobě našli cestu. Hráli jsme si spolu, dováděli, povídali si, jako jeden z mála jsem se jí opravdu vždy věnoval, několikrát se mi svěřovala, že doma si s ní moc nehrají a cítí se osamocená. Nezapomenu na chvilky, kdy jsem otevřel dveře, vešel k nim domů a malá mě s výrazem ve tváři, který zračil to nejšťastnější štěstí na zemi, objala kolem pasu a radostně zvolala, jak je ráda, že mě zase vidí. Tehdy jsem byl ztracen, poznal jsem fakt, že jsem skutečně jiný, snažil se přijat fakt, že tohle jsem já. Roky přibývaly, malá rostla a bylo to pořád stejné. Vždy mě s radostí ve tváři líčila, jak se má, vždy mě plná štěstí vybízela, ať jsi jdeme spolu hrát, seděla mi na klíně a šibalsky se ptala, jestli ji mám rád...
Nezapomenu, když mi jejím roztomilým hláskem řekla a koukla na mě očkama plnýma lásky, "Mám tě taky moc ráda"
Tato věta zaryla do mého srdce nesmazatelnou stopu. Nikdy jsem neřekl nic, aby to nevhodně zatěžovalo její dětskou mysl, vždy jsem jí ale dal najevo, ať vhodnými slovy, nebo jen ochotou s ní prožívat její dětské chvilky, že ji mám skutečně rád a že si jí moc vážím. S ní jsem byl šťastný, ona mi ukázala, že stojí za to žít, ona mi ukázala, co je to milovat, vím, že pro ni bych obětoval všechno, i sebe samého. Nikdy mezi námi nedošlo k nějaké neshodě, vždycky jsem se jí snažil ve všem poradit, pomoci, rvalo mi srdce, když jsem viděl slzičky v jejích očích. Nyní je mi hodně vzdálená, když se potkáme jednou za půl roku tak to považuji za malý zázrak, věci se změnily ale náš vzájemný vztah nikoliv. I když je jí teď devět let, pořád vidím tu její radost a pořád jsem hrozně moc šťastný, když s ní můžu chvíli být. Jsem rád i sám za sebe, protože jsem poznal to, čemu se říká milovat celým srdcem
Tímto bych uzavřel své představení a budu moc rád za vaše příspěvky, pokud byste dále chtěli se mnou diskutovat
