jsem rád, že se můžu přidat ke komunitě - nevím, proč mi to trvalo tak dlouho
Takže něco o mě - Je mi 24 let a líbí se mi malí chlapci. Že je něco jinak jsem začal pozorovat už v 10ti letech na základní škole. I Když jsme měli ve třídě plno holek, vždycky jsem trávil čas jenom s klukama, ať už ve škole nebo mimo ni. S jedním to ale bylo jiné, nějak mě to k němu pořád táhlo, byl o rok starší. Uvědomil jsem si, že se mi líbí kluci, i když v tom věku poznejte co je normální. S přibývajícími roky jsem si začal všímat, že se mi líbí mladší kluci z nižších tříd, ve 14ti už jsem si byl jistý jak to se mnou vlastně je - internet, i když tenkrát hodně pomalý, dost pomohl. Samozřejmě jsem se už tenkrát pokoušel najít nějaký materiál, který by mě uspokojil více, než jen holá fantazie.
O rok později, jakožto nadšenec počítačových her, jsem poznal v online hře 10ti letého kutíka. Začali jsme spolu "skajpovat", poslal mi pár fotek a okamžitě jsem si ho zamiloval. Bydlel ale daleko, nebylo moc šancí se setkat. Naštěstí jezdil s rodinou za babičkou do města, kam já chodil na střední školu, ale i tak jsme se viděli jen párkrát do roka. Samozřejmě přišli deprese, strašně mě to ničilo, chtěl jsem být s ním, slyšet jeho hlas - prostě být v jeho přítomnosti, protože to jediné mě naplňovalo - nakonec mě on sám už nechtěl vidět.
Pokusil jsem se upít k smrti, ale moc dobře to nedopadlo. Rozmlácený byt, všude na zdech krev - škoda mluvit. Tátovi jsem nepřiznal, proč jsem to udělal, na to už nezbyla odvaha, časem to nějak "vyšumělo". Máma ta o ničem nevěděla, výrustal jsem téměř bez ní - v mých čtyřech letech jí diagnostikovali schizofrenii - ale to už je zase jiný příběh.
Po tom všem jsem se rozhodl, že už nechci žádný vztah. Chlapcům jsem se začal vyhýbat jak jen to šlo, odmítal jsem různé akce (i ty rodinné) - později se to přeměnilo až ve strach. Stal jsem se závislý na pornografii, ta mi pomáhala ventilovat všechen ten chtíč. S přibývajícím věkem a tím vším jsem začal mít problémy s udržováním dlouhodobých vztahů s přáteli, v tomhle věku přeci má a nebo už měl normální (ech co je normální?) kluk holku - mě holky, ani malé holky nikdy nepřitahovali, naopak jsem se snažil přítomnosti holek (mého věku) vyhnout, nemám v nich prostě důvěru. Těm přátelům, které považuji za ty opravdové jsem se svěřil, nesetkal jsem z jejich strany žádného odporu, říct to ale někomu je pokaždé dost těžké.
Posledních pár let jsem svět vnímal dost negativně, byl jsem životem znuděný, bez životního cíle, bez motivu, bez elánu, neustále v práci - myšlenky na to si sáhnout na život se začali zase projevovat, někdy jsem byl OK, ale stačilo se špatně vyspat a stálo to zase za pytel. Až jsem to nakonec nevydržel a v den svých 24. narozenin jsem asi po dvou hodinách v práci sednul do auta a chtěl jsem to poslat k šípku. Jenže mi zavolal táta (a v podstatě mě tim zachránil) kde jsem a proč nejsem v práci (pracujeme u stejné firmy), celkem zuřil a opět netušil co se děje. Nedalo mi to, jel jsem domů, abych si s ním promluvil a všechno mu konečně řekl -- A tady přichází asi ten největší zlom v mém životě -- Začali jsme spolu o tom mluvit a nakonec mě přesvědčil, abych kontaktoval odbornou pomoc. Navštívil jsem tedy sexuologickou ambulanci, byl jsem trochu nervózní, ale stále odhodlaný. Když jsem si s doktorem promluvil, pochopil jsem, že přesně ví jak se cítím a měl jsem z toho celkově velmi dobrý pocit. Začal jsem dobrovolně užívat Androcur (lék na snížení testosteronu v krvi) - prvních pár týdnů se zdálo, že to moc nefunguje
- teď už je to lepší. Nyní se soustředím na pozitivní věci (i maličkosti), přestávám se vyhýbat kontaktu s klučíky, naopak snažím se být jim na blízku. Před několika dny jsem objevil tyto stránky, potvrdil jsem si tu spoustu svých názorů a udělal si ve spoustě věcech jasno. Za tyto informace i ČEPEK jsem velmi vděčný. Cítím se teď mnohem sebevědoměji, ale také hlavně jako lepší člověk.. a fakt, že jsem nikdy nepodlehl a nezneužil, mě v tom utvrzuje - protože láska k dítěti je něco víc než sex a tak by to měl cítit každý pedofil.
Trochu jsem se rozepsal, snad mi to vydrží a někdy pokecáme na chatu
