Je lepší spokojenost, nebo pomíjivé štěstí?

[Hranicar]

Řekněme, že si potřebuju vylít srdce. Dlouho přemýšlím o jedné věci. Já momentálně žiju jakž takž vyrovnaným a spokojený životem, nebo alespoň spokojeným na své někdejší poměry. Zbavil jsem se depresí, zbavil jsem se hnusné závislosti na chlastu, dal jsem do pořádku zdeformované rodinné vztahy, po dlouhé době se zase věnuji koníčkům a zálibám.
A taky se momentálně nestýkám s dětmi.
Bohužel musím říci, že tato má určitá spokojenost a vyrovnanost je z části způsobena PRÁVĚ tím, že se s dětmi nestýkám, že na ně moc nemyslím, že se zkrátka zabývám jinými věcmi. Protože na světě jsou i jiné věci. Když jsem se s dětmi stýkal, zažil jsem chvíle nejintenzivnějšího štěstí ve svém životě, ale zároveň v tom byla i trýzeň. Bylo to krásné, ale zároveň jsem cítil tu nedosažitelnost a pomíjivost a to mě ničilo. Tenhle paradox je pro mě asi příznačný. Teď jsem poměrně vyrovnaný, nejsem vyloženě šťastný, ale ani nešťastný.
Přemýšlel jsem, jestli mám a nebo nemám začít s dětmi nějak pracovat a co by to pro můj život znamenalo.
Někdy mám pocit, že momentálně doopravdy nežiju, že jen tak přežívám a že mi to nejdůležitější uniká.
Jindy si zase říkám, k čemu by to vlastně bylo dobré, kdybych začal s dětmi nějak pracovat, že bych si akorát zbytečně motal hlavu a honil se za přeludem. Nedej Bože, kdybych se zamiloval. Bojím se, že bych pak zase spadnul do chlastu a dostal se do stejného stavu rozkladu, v jakém jsem už byl. A taky bych se musel trochu přetvařovat - ne před dětmi, ale před ostatními dospělými.
Jsem asi zvláštní člověk a někdy mi emoce přerůstají přes hlavu, i když navenek není nic vidět.
Momentálně jsem v období, kdy můžu určit, jakým směrem se můj život bude ubírat (je mi 20). Ale nevím, co chci. Trochu se bojím, že pak na stará kolena budu nucen konstatovat, že jsem se celý život zabýval blbostmi, ale to nejdůležitější jsem pros*al. Možná bych měl počkat ještě pár let, pracovat na sobě po osobnostní stránce a sbírat nějaké dovednosti, nebo třeba i atestace, které bych mohl využít. Nevím.
Za případné rady (jestli je k tomu co říct) jsem vděčný.

[Kasz]

Teď jsem poměrně vyrovnaný, nejsem vyloženě šťastný, ale ani nešťastný.

Možná, že právě tak je to tak, jak to má být...

Přemýšlel jsem, jestli mám a nebo nemám začít s dětmi nějak pracovat a co by to pro můj život znamenalo.

Taky to můžeš jen vyzkoušet a uvidíš... vždycky se můžeš později rozhodnout jinak.

Momentálně jsem v období, kdy můžu určit, jakým směrem se můj život bude ubírat (je mi 20). Ale nevím, co chci.

Taky jsem na tom byl podobně v tom věku. Čas ti určitě pomůže nasměrovat se... někam, kde budeš cítit, že by byl život pro tebe smysluplný. Já si třeba od zhruba těch 20ti hrozně přál a doteď si hrozně přeju mít rodinu. Třeba mi to vyjde, třeba ne, ale i to je touha a cíl, která mě teď momentálně žene vpřed.

... ale to nejdůležitější jsem pros*al.

Možná raději promarnil, ale to je jen moje administrátorské rýpnutí, ti co mě znají, vědí, jak jsem na tato slovíčka háklivý.

Za případné rady (jestli je k tomu co říct) jsem vděčný.

Atestace? Tak v tom případě běž na sexuologa, potřebovali bychom nějakého...

Uvidíš, jsi mladý, myslím si, že život se ti časem ještě nějak smysluplně vyvrbí. Už jenom to, že nejsi úplně spokojený, tě povede k přemýšlení, co změnit, a už jenom tím uvažováním o nějaké změně jí samotné jdeš naproti. Hodně štěstí!

[Tsu]

Ahoj, chápu to. Myslím, že jsem zažil podobné období. Hodně mi pomohla práce, vlastně i škola (tak trochu ) a činnost s dětmi ve skautském oddíle. Abych to ujasnil, tak v oddíle máme jen kluky a na ty já nejsem. Já nevim, ale činnost s opačným než preferovaným pohlavím je tak trochu přínos. Člověk víc pochopí dětskou mentalitu a přitom se nemusí bát, třeba, že se zamiluje.
Ono to nebylo tak dávno, před rokem a půl, zhruba. Pak jsem se tak nějak zas zamiloval. Ale to je jiná kapitola. Teď je vlastně situace celkem podobná, protože jsem začal pracovat, tentokrát dokonce i v oboru, který studuju. Jsem zamilován do jedné dívky, to jo...ale jsem smířen s tím, že jí asi dřív než na Vánoce neuvidím.
Ber to tak, že člověk si musí ujasnit, co vlastně sám chce, co se svým životem chce udělat. Asi musí mít sám sebe rád přes všechny ty věci a lidi co se tě snažej přesvědčit o opaku. S otázkou promrhání života jsem na tom stejně. Je mi 22 a taky nevim, co s životem pořádně. Asi je nejlepší brát ho takový, jaký je

[Filip]

Toto je jedna z najťažších vecí na pedofílií, nájsť zmysel života. Väčšina mladých hľadá zmyslel života, nevie sa zaradiť. Potom stretne babu, alebo chalana, zaľúbi sa, príde svadba a deti. Zmysel života je na svete. Avšak pre pedofila a najmä homosexuálneho je takýto scenár nereálny. Preto si treba nájsť iný zmysel života. Aký? Asi prácu čo ťa bude baviť. Pokojne aj prácu z deťmi. Proste niečo čo ťa bude napĺňať.

[Daniel]

Spokojenost, nebo pomíjivé štěstí? Při přečtení této otázky jsem si vzpomněl na jednu větu z filmu Tučnáci pana Poppera, která by se sem teď možná hodila.

Musíš do toho vložit srdce, i když ho budeš mít zlomený. Alespoň poznáš, že nějaký máš.