Myš píše:Můj psychoterapeut o pedofilii: "Nejzuřivější odsuzovatelé jsou právě ti, kteří svoje vnitřní problémy absolutně nezvládají. Až 90% lidí co za mnou přijdou a dostanou se do stavu důvěry, začnou o něčem, co je společensky neakceptovatelné. Zbytek o tom třeba zrovna nemá potřebu mluvit."
Ahoj Myši, myslím si, že tvůj podpis vystihuje naprosto všechno. Je to tak, že máme tendenci posuzovat lidi podle sebe. Pokud mluvíš s člověkem, kterému jeho sexualita působí problémy (a může to být i "normální" člověk) a který nezvládá svůj osobní život, pak takový člověk bude mít tendenci předpokládat, že na tom musíš být podobně.
Mimochodem, existují určité typy lidí, kteří se v případě ohrožení brání tím, že na tebe začnou (slovně) útočit. Už jsem si několikrát všimnul, že v takové chvíli má dotyčný tendenci podsouvat mému jednání svoje motivy. A je až neuvěřitelné, jak neskutečně se dotyčný v takovou chvíli dokáže odkopat a kolik je toho ochoten na sebe prozradit. Aniž by si to uvědomil!
Pokud mám dát příklad, jednou jsem dal dceři na zadek za to, že porušila nějaký můj zákaz a byla toho přítomná jistá maminka. Hned na mě vyjela, proč se musím uklidňovat tím, že biji svoje dítě. Co to vypovídá o jejích motivech pro použití tělesného stresu? A poté, co jsem měl onu maminku možnost vidět v situaci, kdy ji její děti vytočili, musel jsem konstatovat, že můj první odhad byl správný.
Jen pro doplnění, už ani nevím, kdy jsem tělesný trest použil naposledy. Dceři už je přeci jenom osm a je s ní rozumná domluva. A je vě věku, kdy je možné používat jiné postihy za porušení pravidel. Mimochodem, už ji nechávám, aby se na tvorbě těch pravidel sama podílela. A po obdržení jedné rady od Dědy ji občas i nechávám, aby si sama určila trest. Nevěřili byste, jak mají děti vyvinutý smysl pro spravedlnost.
Ale abych se vrátil k původnímu tématu, ti, kterým jsem se se svou sexualitou svěřil, byli, jak jsem si zpětně uvědomil, vyrovnaní jedinci, kteří svůj život zvládali. A protože mě znali a znali i moji rodinu, tak měli automaticky tendenci předpokládat, že také žádné problémy nemám, a vzali to tak, že se mi prostě líbí mladší a menší holky a že jsem se s tím naučil žít.
Ale také přiznávám, že nejsem schopen dát za sebe žádné záruky, že nikdy neselžu. Myslím, že nikdo nemůže. A člověka, který by se mi nějaké záruky pokoušel dát, a který by si možnost selhání vůbec nepřipouštěl, bych považoval za nebezpečného.