Jsem boylover, je mi 20 let, jsem vysokoškolák.
V podstatě od velmi útlého dětského věku jsem jaksi věděl, že jsem homosexuálně orientovaný, ale bylo mi to úplně jedno, neřešil jsem to. Stejně tak jsem věděl, že se mi líbí malí kluci, ale nepřikládal jsem tomu význam.
Zlom v mém životě nastal, když mi bylo 15. To jsem se poprvé doopravdy zamiloval. Do malýho kluka. Stejně mi trvalo několik měsíců, než mi to jaksi sepnulo - aha, tak já jsem pedofil. Nebýt internetu, trvalo by mi to déle, sám jsem si pod tím slovem představoval něco jiného. Ta první láska se mnou dost otřásla. Hodně mě to změnilo, čehož si všimli i lidé v mém okolí, i když nevěděli, co za tím stojí. Kompletně se změnil můj pohled na svět. Začal jsem být naštvaný na všechny a na všechno, vyváděl jsem děsné věci, uvažoval jsem, že se zabiju - klasika.
Tehdy, v 16ti, jsem coby nešťastný mladík přišel na kutíka (myslím ty stránky). Bylo krásné vidět, že v tom nejsem sám, i když, po pravdě řečeno, nemůžu říct, že by mi to zase vyloženě pomohlo. Krátce poté jsem se i osobně setkal s jiným boyloverem, zašli jsme jen tak na pivo
Je hezké setkat se s jiným pedofilem coby s osobou z masa a kostí - úplně jiný dojem, než takhle ve virtuálním světě. Je jasné, že málokdo to riskne, ale stojí to za to. Jak čas plynul, měl jsem období, kdy jsem byl poměrně šťastný i období, kdy jsem byl úplně na dně. Jelikož jsem se snažil, zažil jsem i pár krásných přátelských vztahů s chlapci. Vždycky jsem byl schopný udělat pro ně cokoliv, ale nikdy jsem se jim nevnucoval, snažil jsem se, aby se mnou byla sranda a zároveň jsem se i snažil mít na ně dobrý vliv. A vím, že někteří mě měli fakt rádi. Takže můžu říct, že v rámci možností jsem mnohé chvíle štěstí zažil. Jak jsem již zmínil, taky jsem byl několikrát opravdu na dně. Můj přístup k sebevraždě se během pár let vyvinul z romantických představ k racionálním a promyšleným plánům. Ale neudělal jsem to, no. Zpravidla se našel minimálně jeden důvod, abych to neudělal. Taky jsem už před delší dobou objevil nezměrnou moc alkoholu a i když momentálně důsledně abstinuji, ta možnost okamžité spásy (a dlouhodobého zatracení) je vždycky svůdná.
A vůbec - pořád tak nějak osciluju mezi vyrovnaností a zoufalstvím, a to i v rozmezí několika dnů. Hlavně mám pocit, že jsem už ve 20ti poněkud vyhořelý a unavený životem, což bych tedy asi neměl
Jsem moc rád, že tyhle stránky existují, je to mimořádně chvályhodný počin