Ahoj,
bylo mi řečeno, že toto fórum je fajn, tak jsem se zaregistroval.
Moc zajímavého toho o sobě napsat nemůžu - je mi 23, studuji VŠ a stejně jako ostatní trpím společenskými předsudky. Kromě toho mě sžírá takřka naprostá absence jakýchkoli kontaktů s kutíky, pročež jsem si dal předsevzetí, že to co nejdřív změním, neboť se domnívám, že bych dosavadním způsobem už moc dlouho žít nedokázal. Zatím to mám tak, že například nerad sleduji filmy o dětech (pokud se zrovna nejedná o BL-film, s jehož vyzněním se můžu ztotožnit) a nepříjemně snáším každodenně tucty kluků po ulicích nebo v hromadné dopravě. Kvůli lítosti, že do jejich světa nepatřím, žádného neznám a nikdy jsem nepoznal. Předpokládám, že tento stav by se radikálně změnil, pokud bych se nějakým způsobem vzchopil a nějakou činnost s dětmi (s kutíky) si našel. Doufám, že se to podaří.
Smekám před snahou komunity svádět krajně nerovný boj s veřejným míněním a hysterií a přeji hodně sil do budoucna. Nejsem asi příliš aktivním jedincem, ale kdybych mohl v tomto úsilí nějak pomoct, budu se snažit.
Momentálně mě nic víc nenapadá, zdravím všechny!
Sám jsem ti psal, že práce s dětmi je super a mohla by ti, stejně jako mě, dát do života nějaký smysl a přinést něco pozitivního. Na druhou stranu si je ale třeba uvědomit, že být v kontaktu s dětmi není samo o sobě spásné. Je mi jasné, že by jsi neměl problém s nevyrovnanou sexualitou (pozn. pro členy fóra - Sněhulák to má s kutíky asi tak, jako p123, takže nic moc sexuálního), ale i to, že by jsi se chtěl ke kutíkům dostat moc blízko a plně se zabořil do jejich světa, může být trochu nebezpečné.
Hodně štěstí s hledáním.
"Life is a waterfall, we're one in the river and one again after the fall
swimming through the void we hear the word
we lose ourselves but we find it all..."
SOAD
dobře, že ses registroval a snad ti pobyt zde nějak prospěje. Co píšeš mi hodně připomnělo mě před časem. Trvalo to tak právě do mejch 22, 23 let, kdy jsem se registroval tady a taky pár dalších věcí se změnilo. Nějak tak jsem to cítil, vyhejbal jsem se dětem, neměl jsem žádný příležitosti s nima bejt, a zároveň se tomu i tak nějak úmyslně vyhýbal. I na ulici jsem se bál se na malýho kluka třeba jen podívat, ani nevím, kvůli nějakýmu vnitřnímu bloku. A co říkáš o filmech s dětma, to mám asi do dneška. Vždycky si říkám, když vidím, nebo čtu nějaký příběh s dítětem, že na to ani nechci koukat. Že s takovým suprovým klukem bych radši trávil čas, povídal si s ním. pak je mi z toho spíš smutno.
A skutečně, když jsem si dovolil se v těch 22 s nějakým klukem zkamarádit, hodně věcí to pro mě změnilo. Lze to těžko popsat, prostě něco ve mně, naplnilo mě to konečně nějakýma emocema, a začal jsem v tom vidět smysl, že takovýmu klučinovi můžu bejt nablízku, trochu ho v tom životě v dalších letech provázet, snad mu i nějak prospět, aspoň trochu. Mít radost z toho, že on má radost, když je se mnou. Jak píše Myš, samospásné to není. Nemůžu říct, že je můj život teď supr a bez problémů, ale je v tom životě něco (někdo) smysluplného.
Můj takovej názor je, že než si pedofil dovolí se s dětma víc vídat, má to mít v hlavě už do nějaký míry srovnaný. Vědět, co si nesmí k dětem dovolit, a v kontaktu s nima to pak přísně dodržovat, a tak nějak v tom kontaktu mít ty děti na prvním místě, před svými zájmy. Rád ti věřím, že to srovnané máš. A pak pro tebe opravdu může bejt důležitá změna, moct se s dětma vídat. A hlavě, můžeš mít příležitost pro ty děti něco hezkýho udělat.
Věřím, že tu potkáš řadu dalších lidí s podobnými zkušenostmi a prožitky, a snad se tak něco nového dozvíš. Mou podporu a přání, ať si dáš život do kupy a něco se v něm zlepší, každopádně máš.
Děkuju za uvítání. Vím, že samotným faktem, že si najdu cestu k dětem, se všechno v dobré neobrátí. K nějaké činnosti mě pohánějí hlavně (bohužel velmi skrovné) zkušenosti s trávením času ve společnosti nějakého malého kamaráda - vždy jsme si to báječně užili (doufám, že to tak mohu říct i za ně) a mě to nabilo energií na mnoho dní. Kdyby se četnost takových prožitků zvýšila z dosavadní hodnoty (cca 2x za rok) na nějakou snesitelnější úroveň, věřím, že by se můj stav o hodně zlepšil, a snad by to něco přineslo i těm, kterým bych se věnoval. Což je ostatně jedním z důvodů, proč do toho chci jít - snaha najít prostředí, v němž bych mohl být něčím prospěšný.
Samozřejmě se to může nějakým způsobem zvrtnout, ovšem za nejpravděpodobnější (kromě nějakých předsudků, pomluv apod., proti nimž toho moc udělat nelze) považuji snad jen stav možného zneužití své asi přílišné laskavosti v jednání s dětmi (neodmítnu po sté si hrát na totéž, byť to nepovažuji za nejinteligentnější zábavu a třebaže bych asi měl - v zájmu obou stran - navrhnout něco smysluplnějšího), a to bych asi nějak přežil. Mimo jiné by to taky byla příležitost, jak se právě naučit zvládat situace, kdy je vhodné mírně zakročit, třeba nějak zkorigovat zábavu.
Co píšeš, Dane, o svých někdejších pocitech, to je přesně ono. Nějaký vnitřní blok při setkání s neznámým kutíkem - u mě se to projevuje tak, že místo abych se na něj usmál, nebo prostě normálně prošel kolem, poleje mě nepříjemný pocit a hlavou mi bleskne "už zase budeš akorát civět do země, viď" - a taky civím. Neboť ačkoli jsem si jistý, že pokud bych jej poznal, v řadě případů bychom se skamarádili, zároveň vím, že jsem toho dodnes nebyl nikdy schopen. Každý den další kluci, kterým se nemůžu věnovat, nerozesměju je, neporadím jim,... Nevím, jestli to popisuju dobře, ale nějak takhle to asi prožívám. Extrémní lítost spojená asi až s divným paranoidním strachem. Těžko říct, zda i u mě by se tyhle stavy zlepšily po navázání kontaktu s nějakým klukem, ale zatím věřím, že ano. Odhaduju, že bych se cítil mnohem jistěji, možná nabyl nějaké sebedůvěry, nevím, jak to nazvat. A zároveň bych konečně zažil nějaký emoční rozměr života, jenž se mi zatím dost vyhýbal.
Určitým důvodem, proč chci něco změnit, je také - asi trochu zbytečně vzdorovitá - snaha po dokázání nejen sobě, ale i okolí, že jsem přece jen schopen najít něco / někoho, v čem / s kým bych se cítil šťastným a k něčemu, že mě nezajímají nehezké poznámky o mých přátelských vztazích k omladině v příbuzenstvu apod.
Díky za podporu!
Silesia píše:Pochválil ti už někdo avatara? Je to krasavec :-)
Díky, ještě ne, objevil jsem jej teprve včera
Když jsem narazil na jeho fotku, zarazil jsem se a hned jsem věděl, že hledání avatara bylo úspěšné. Zvláštní, jak mě na první pohled zaujal; působí na mě mimořádně kamarádským, milým dojmem. Snad takový v reálu taky je, strašně nerad bych se mýlil...
Ahoj Sněhuláku, vítám tě u nás a přeji ti, abys zde našel vše co hledáš. Je zde hodně lidí, kteří ti mohou poradit jak na zamýšlené aktivity, tak v dalších věcech, je zde dost přátel kteří mají s kutíky zkušenost. Pokud bych mohl i já nějakou radou pomoci klidně se na mne obrať. Pokusím se poradit i když kutíci nejsou můj obor. Krásný sluníčkový den přeje Děda
Ahoj Dědo, děkuju! Co se týče mé situace, už jsem podnikl určité kroky, které by teoreticky měly směřovat ke zlepšení. Bude to běh na dlouhou trať, ale pokud to neselže, měla by se mi ve (snad) víceméně dohledné době naskytnout možnost nějakého kontaktu s dětmi. Velice nerad bych to zakřikl; budu se maximálně snažit, aby to vyšlo.
Což platí i u tebe Obecně tu máme jako avatárky přehlídku fakt moc pěkných kutíků
"Life is a waterfall, we're one in the river and one again after the fall
swimming through the void we hear the word
we lose ourselves but we find it all..."
SOAD
Výkřik do tmy: Najviac smutní bývajú tí, ktorí sa zdajú byť najveselší. Nikto sa ich nepýta, čo ich trápi, pretože rozosmievajú a utierajú slzy iným...
Děkuju vám! A přidávám se ke konstatování o zdejších avatárcích - opravdu hezky ukazují, co tato planeta skýtá za krásu.
Pokud se mi přání ohledně kutíků vyplní, budu zajisté nanejvýš obezřetný, abych to nějak - ať už jakkoli - nepokazil. To by byla katastrofa, nic takového prostě absolutně nesmí nastat...
