Najkrajšie slová o deťoch časť 3/6

Vaše dospělost je falešná, protože byla proti dítěti. Dítě se narodilo; dospělost byla vytvořena. Dítě bylo přirozené; vy jste umělí, vypěstovaní. Budete muset jít zpět do dětství a znovu nalézt zdroj, ze kterého je možný růst.

Proto ten můj důraz na hravost. Chci tě strčit zpět do bodu, kde jsi přestal růst. Ve tvém dětství byl bod, kdy jsi přestal růst a kdy jsi začal být falešný. Možná jsi byl rozhněvaný – malé rozhněvané dítě při výbuchu vzteku – a tvůj otec či matka řekli: "Nevztekej se! To není hezké!" Ty jsi byl přirozený, ale bylo vytvořeno rozdělení a ty ses musel rozhodnout: pokud budeš chtít zůstat přirozený, pak nedostaneš lásku svých rodičů.

Samozřejmě že jsi chtěl lásku. To pro tebe byla jediná jistota; nemohl jsi bez ní existovat. A tak jsi zvolil: obětoval ses. Potlačil jsi svou přirozenost. Začal ses smát a radovat. Ten den, kdy ses stal hodným chlapcem či hodnou holčičkou, byl dnem katastrofy. Od té chvíle jsi nikdy nebyl přirozený. Od té chvíle jsi byl vážný, nikdy hravý. Od té chvíle jsi začal umírat, ne žít. Od té chvíle jsi stárnul, nikoli dospíval.

Těchto osm dní se vás budu snažit dotlačit zpět do bodu, kdy jste začali být hodní namísto spontánní. Buďte hraví, takže vaše dětství bude znovu nalezeno. Bude to těžké, protože budete muset odložit vaše masky, vaše tváře; budete muset odložit svou osobnost. Ale pamatujte, Základní může uplatnit samo sebe jen tehdy, když vaše osobnost není přítomna, protože vaše osobnost se stala vězením. Odložte ji! Bude to bolestné, ale stojí to za to, protože ty z toho vyjdeš znovuzrozen. A žádný porod není bezbolestný. Jsi-li skutečně určen ke znovuzrození, pak to riskni.

Těchto osm dní buďte opět malými dětmi. Nikoho nekritizujte, nikoho neodsuzujte. Tyto nesmysly dělají takzvaní dospělí lidé, ne děti. Co děti dělají, dělají. Mají z toho radost. A mají radost z tak jednoduchých věcí, že pro vás, takzvané dospělé lidi, to vypadá absurdně. Celý svět je naplněn krásou, pravdou, láskou, ale vy nemůžete mít radost z ničeho. Až zítra ráno začneme meditovat, prostě z toho mějte radost!

Tak pamatujte: znovuobjevte své dětství. Každý po tom touží, ale nikdo pro to nic nedělá. Všichni po tom tužte! Lidé stále říkají, že dětství byl ráj, a básníci stále píší básně o kráse dětství. Kdo vám brání? Znovuobjevte ho! Dávám vám tuto možnost ho znovuobjevit.

Básně nepomohou. A pouhá vzpomínka na to, že to byl ráj, také příliš mnoho nepomůže. Proč se do toho opět nepřesunout? Proč nebýt znovu dítětem? Říkám vám, že pokud dokážete znovu být dítětem, začnete růst novým způsobem. Poprvé budete zase skutečně živí. A ve chvíli, kdy máte oči dítěte, smysly dítěte – mladé, vibrující s životem – celý život vibruje s vámi.

Pamatuj, tvoje vibrace je tím, co potřebuje transformovat. Svět vždy vibruje v extázi; jen ty nejsi naladěn. Problém není se světem, problém je s tebou: nejsi naladěn. Svět tancuje, stále oslavuje, každým okamžikem se veselí. Ta oslava pokračuje z věčnosti do věčnosti, jen ty na ni nejsi naladěn. Odpadl jsi od ní. A jsi příliš vážný, příliš znalý, příliš dospělý. Jsi uzavřen. Odhoď toto uzavření! Vrať se zpět do proudu života.

Když přichází bouře, stromy tancují – tancuj také. Když noc přichází a všechno je temné, buď také temný. A ráno, když slunce vychází, nech ho vyjít také v sobě. Buď dětský, radující se, nemyslící na minulost. Dítě nikdy nemyslí na minulost. Skutečně, nemá žádnou minulost, na kterou by mohlo myslet. Dítě si nedělá starosti s budoucností; nemá žádné vědomí času. Žije naprosto bezstarostně. Vždy žije okamžik; nikdy si nic neodnáší. Když je vzteklé, tak je vzteklé, a ve svém vzteku řekne vlastní matce: "Nenávidím tě!" A to nejsou pouhá slova: to je skutečnost. V té chvíli ji opravdu totálně nenávidí.

V dalším okamžiku ho vztek přejde a ono se začne smát, dá mamince pusinku a řekne: "Miluji tě." Není v tom žádný rozpor. Jde o dva rozdílné okamžiky. Totálně nenávidělo a nyní totálně miluje. Pohybuje se jako řeka – cik-cak. Ať je však kdekoli, ať je řeka kdekoli, je totální, plynoucí.

Těchto osm dní buďte jako děti – totální. Nenávidíte-li, nenáviďte. Milujete-li, milujte. Jste-li rozzlobení, buďte rozzlobení. A oslavujete-li, oslavujte a tancujte. Neneste s sebou nic z minulosti. Zůstaňte pravdiví v tyto dny vyňaté z času. Vyskočte z času! Proto říkám, nebuďte vážní: protože čím vážnější jste, tím víc jste si vědomi času. Dítě žije ve věčnosti; neexistuje pro ně čas. Vůbec si ho neuvědomuje. Těchto osm dní bude skutečnou meditací, pokud vyskočíte z času. Žijte okamžik a buďte v něm pravdiví.

Jděte se podívat do kostela: mluví a mluví a mluví – kážou. Jděte na náboženské setkání: slova, slova – jako kdyby Bůh byl jen
otázka mozku, která musí být řešena myslí. Ne, to vám příliš nepomůže. Myšlení samo o sobě to neudělá: musí do toho být zapojeno tělo.

Budu vás učit nevědomost, neučení, neznalost. Jen neučení vám může pomoci. Ve chvíli, kdy jsi neznalý, ve chvíli, kdy se opět stáváš nevědomým, jsi jako dítě, staneš se nevinným. Ježíš říká: "Jen ti, kteří jsou jako malé děti, budou schopni vstoupit do mého Božího Království." Zkusím z vás udělat "malé děti".

Vaše znalosti se stále točí kolem dokola, točí se v kruhu ve vašich myslích. Odložte je – ne po částech, protože nikdo je nemůže odložit po částech. Kompletně – odložte je kompletně. Rozhodněte se, že pro těchto osm dní budete tak neznalí, jako jste byli při narození – prostě jako dítě, malé děťátko, které nic neví, na nic se neptá, o ničem nediskutuje, nepře se. Dokážete-li být malými dětmi, pak je možné mnoho.

Lidé se stále ptají: "Kde je Bůh?" Vy ho však nemůžete najít, protože On je hráč a vy jste vážní. Hindové po staletí říkali, že tato existence je Boží hra, a vy jste tak pracovně orientovaní, tak vážní, že Ho nemůžete potkat. Pohybujete se v jiné dimenzi. On se pohybuje ve hře. Celá existence je jen hra. Není to práce, není to vážné.
Odložte svou vážnost a na těchto osm dní se staňte božskými, hravými. Bude tob obtížné, protože se cítíte velmi dospělými. Ale nejste. Ještě jste dospělosti nedosáhli. Samozřejmě své dětství už jste ztratili, ale pouhá ztráta dětství není synonymem pro dospělost. Můžete ztratit dětství, aniž byste se stali dospělými. Dospělost není vysoký věk, dospělost nemá s věkem vlastně co dělat. Dospělost je růst a růst musí probíhat skrz dětství, ne proti němu – to si pamatujte.

Malé dítě si přišlo hrát ke skále: náhle je skála odhalena. Nyní už to není němá existence. Prostřednictvím dítěte se skála stala důraznou. Nyní je strom odhalen. Nyní všechno kolem dítěte ožívá v novém smyslu. Dítě se stalo zdrojem odhalení. Vše okolo něj ožilo. Proto čím hlubší je tvé vědomí, tím hlouběji odhaluješ existenci.

Psychologové říkají, že jsme kolem těla vytvořili brnění a to brnění způsobuje problém. Je-li ti dovoleno se při hněvu úplně vyjádřit, co uděláš? Když se rozzlobíš, začneš tlačit zuby k sobě, začneš něco dělat s nehty, s rukama, protože tímto způsobem se vyjadřuje tvé zvířecí dědictví. Chceš dělat něco s rukama, něco zničit.
Když nic neuděláš, tvé prsty budou zmrzačeny; ztratí svou ladnost, svou krásu. Nebudou to živé větve. Objeví se v nich jed. Když si potom s někým podáváš ruku, nejde při tom ve skutečnosti o žádný dotyk, žádný život, protože tvé ruce jsou mrtvé.

Můžeš to pocítit! Dotkni se ruky malého děcka – je tam malý rozdíl. Dává-li ti dítě doopravdy svou ruku … nedává-li, jevšechno v pořádku – odtáhne se. Nepodá ti mrtvou ruku. Jednoduše ji odtáhne! Ale pokud ti svou ruku chce dát, pak ucítíš, jako by se jeho ruka rozpouštěla do tvé. Teplá, poddajná – jako kdybys držel
v ruce celé dítě. Pouhý dotyk a vyjadřuje všechnu jeho lásku, kterou je možno vyjádřit.

Osho, Rajneesh - Nejvyšší nauka - Promluvy o Kéna-upanišadách

A děti jsou těmi nejpovolanějšími osobami, protože ještě nejsou zatížené vědomostmi, náboženstvím, výchovou a vzděláním, tím všemožným smetím. Děti jsou nevinné. Naneštěstí ale bývá dětská nevinnost odsuzována jako ignorance. Ignorance, nevědomost a nevinnost mají něco podobného, ale není to totéž. Nevědomost je také stav neznalosti, tak jako je jím nevinnost. Ale je tu jeden velký rozdíl, který lidstvo doposud přehlíželo. Nevinnost není vědoucí – ale ona ani nechce být vědoucí. Je spokojená, naplněná.
Malé děti nemají žádné ambice ani žádné touhy. Děti jsou zaujaté přítomností – ptáček na větvi plně upoutá jejich oči; pak uvidí motýla, jeho nádherné barvy, a jsou okouzlené; spatří duhu na obloze a nemohou pochopit, že by mohlo být ještě něco důležitějšího, bohatšího než ona duha. A noc plná hvězd, hvězda vedle hvězdy…
Nevinnost je bohatá, naplněná, nevinnost je čistá.
Ignorance je ubohá, je to žebrák – chce tohle, chce tamto, chce být vědoucí, chce být vážená, chce být majetná, chce být mocná.
Ignorance kráčí po cestě touhy.
Nevinnost je stav, kdy po ničem netoužíme.
Protože ale obě postrádají vědomosti, pleteme si jejich povahu. Považujeme za samozřejmé, že obě jsou totéž.
Prvním krokem v umění žít je vytvořit demarkační čáru mezi ignorancí a nevinností. Nevinnost musí být podporována, ochraňována – protože dítě si s sebou na svět přináší ten největší poklad, poklad, který i mudrci nalézají až po obrovském úsilí. Mudrci říkají, že se stali znovu dětmi, že jsou znovuzrození.
V Indii každý skutečný bráhman, skutečný znalec životanazývá sám sebe „Dwijem“, dvakrát narozeným. Proč dvakrát narozeným? Co se stalo s tím prvním narozením? K čemu je třeba narodit se podruhé? A co tím získá? Druhým narozením získává to, co už mu bylo dáno při prvním, ale co společnost, rodiče a lidé kolem ného rozbili, zničili.
Do každého dítéte se nalévají vědomosti.
Dětská prostota musí být přece nějak odstraněna, protože prostota v tomto soutěživém světě nepomáhá. Nevinnost by se světu jevila jako by dítě bylo prosťáček, hlupák; byla by využívána všemožným způsobem. Z obav ze společnosti, z obav před světem, který jsme si sami vytvořili, snažíme se z každého dítěte vychovat chytrého, dovedného, vědoucího člověka – tak aby se dostal do kategorie mocných, ne mezi utlačované a bezmocné. A jakmile začne dítě růst nesprávným směrem vydá se touto cestou – celý jeho život půjde tím směrem.
Kdykoli poznáte, že jste se minuli životem, první princip, ke kterému se musíte vrátit, je nevinnost. Odhoďte své vědomosti, zapomeňte na všechny učebnice, náboženství, teologie a filozofie. Naroďte se znovu, staňte se nevinými – všechno je ve vašich rukou. Očistěte svou mysl od všeho, co jste sami nepoznali, co je vypůjčené, od všeho tradičního, konvenčního, od všeho co vám dali druzí – vaši rodiče, učitelé, školy. Jen se toho zbavte. Buďte znovu prostí, staňte se znovu dětmi. A tento zázrak je uskutečnitelný meditací.
Meditace je prostě zvláštní chirurgická metoda, která vás odřízne od všeho, co není vaše, a zachová jen vaše autentické bytí. Meditace pochová všechno jiné a vás nechá stát nahé a samotné na slunci a ve větru. Je to jako byste byli prvními
lidmi, kteří sestoupili na Zemi – lidmi, kteří ještě nic nevědí, kteří musí všechno teprve objevit, hledat, dát se na pouť světem.

Pozorujte malé dítě; dívejte se jak se směje – tak opravdově, jeho smích vychází z jeho nitra. Když se dítě narodí, první sociální činnost, kterou se naučí – anebo možná není správné říkat naučí, protože si ji přináší s sebou na svět – je úsměv, první společenská aktivita; tím, že se usmívá, se stává součástí lidského společenství. Vypadá to velice přirozeně, spontánně. Další věci přijdou až později – když se dítě usmívá, je to jeho první jiskřička bytí na tomhle světě. Když matka vidí, že se její dítě usmívá, je nesmírně šťastná – protože ten úsměv znamená, že je dítě zdravé, že je inteligentní, že není hloupé, opožděné. Ten úsměv znamená, že dítě chce žít, že chce být šťastné. Matka cítí velké pohnutí.
Úsměv je první společenskou aktivitou a měl by zůstat základní společenskou aktivitou i nadále. Člověk by se měl smát celý svůj život. Jestli se dokážete smát v jakékoli situaci, naučíte se jim čelit – a to vám pomůže dospět.
Neříkám vám, že nemáte plakat. Ve skutečnosti však když se neumíte smát, neumíte ani plakat. Smích a pláč jdou ruku v ruce; jsou součástí jednoho jevu – autentického bytí v pravdě.