Marketa píše: že pro člověka, který není ještě se svou sexualitou smířený a neví tak nějak, co od sebe může očekávat bude horší odolat tomu pokušení a mohl by se chtít vybít v reálné situaci.
Já myslím, že ses vyjádřila celkem dobře a srozumitelně, teď tomu dovysvětlení rozumím stejně jako tomu, co jsi psala původně. Jen si myslím, že právě toho, kdo vyrovnaný a zkušený není, bude takové porno spíš inspirovat, než že by ho uspokojilo. Ale stejně to v praxi nechodívá tak, že by každý hned běžel dělat všechny šílenosti, které najde na internetu - a se sexem je to stejně. Na druhou stranu je asi pravda, že k mladému klukovi, který se něčeho (myslím tedy spíš nějaké dotyky než znásilnění nebo vraždu) dopustí v rámci experimentů, bude asi ta "společnost" přece jen o něco tolerantnější a chápavější, než vůči dospělýmu chlapovi, od kterýho se očekává, že už by měl mít přehled, co se smí a co nesmí.
Marketa píše: Pedofilie má podle mě dvě hlavní stránky (asi jako každý vztah) a to je ta sexuální a pak ta emoční. Člověk ale myslím si nejdřív přijde na tu stránku sexuální (zjistí, že ho děti přitahují, že má v jejich přítomnosti erekci apod.) a až když bude sám sobě schopen tohle přiznat, může si začít budovat i emoční vztah k dětem, zjišťovat, že to není jen tělo, co se mu líbí a co mu přivádí pocit rozkoše, ale že možná mnohem víc je pro něj možnost být v blízkosti, poznat dětský svět, užívat si opětování úsměvu...
Pedofilie sama o sobě ještě není vztah, to je jen orientace, jen dispozice, schopnost, vloha. Mně připadá dost nepřirozené ji takto štěpit na dvě stránky, a ještě zrovna takto. Když na ulici vidím děti, sympatické jsou mi všechny, ale ten kluk, co je v mnou preferovaném věku a třeba ještě typu, se mi libí tak nějak víc - u něj u jediného je mi vyloženě líto, že nepatřím a nemůžu patřit do jeho světa, a pak se mi jeho podoba vrací v představách. Přitom právě tato touha navíc je to specificky erotické, cosi jako semínko zamilovanosti. Ne, opravdu nedostávám erekci jen tak na ulici, když potkám hezkýho kluka. Když se po mně děti, které mě znají, sápou, objímají a dělají si ze mně prolézačku, tak někdy - poměrně vzácně - erekce přijde, ale subjektivně vzato, nikdy jsem ji nevnímal jako vnitřní příkaz, že bych teď měl dítě osahat nebo znásilnit. A popravdě, výskyt a míra té erekce nejsou tak úplně přímo závislé na tom, jak je ono dítě pro mě přitažlivé. Někdy si rozumím s nějakým dítětem, které je trochu mimo můj preferovaný věk a pohlaví, a opravdu si nejsem jistý, jestli k tomu dítěti cítím něco víc nebo něco jiného, než co by v tu chvíli cítil někdo normální. Mimochodem, erekce zvlášť u mladších chlapců, jak se sám pamatuji, nenastává zdaleka jen v případě, když se k nim přiblíží hezká dívka, ale i ve stovkách jiných situací - někdy ze zcela neznámých příčin, mezi chlapci koluje i řada mýtů o tom, co všechno může erekci (za kterou se kluk většinou stydí) způsobit. Já jsem třeba jako malý jezdíval pravidelně domů asi dvacet minut autobusem a v jedné zatáčce jsem pravidelně dostával erekci (a předem jsem se toho bál). Dodnes nevím, proč zrovna tam, žádný rozumný důvod k tomu nebyl. Kdysi jsem četl nějakou knihu - už nevím, jestli to byl Murray, nebo snad přímo Kinsey - která se snažila vypočítat, v jakých všech situacích byl respondenty zaznamenán výskyt erekce. Sama erekce v podstatě není nic specificky "sexuálního". A nebýt erekce, tak opravdu nedokážu najít tu hranici, kdy je příjemný pocit z blízkosti dítěte už "sexuální" a kdy by měl být jen "citový". Pro mě to zcela přirozeně splývá v jedno a neuměl bych to oddělit - snažím se rozlišit a rozlišuji jen to, jaké kontakty či projevy by mohly být vnímány jako vlezlé nebo jako nepatřičné, ale to už je zase úplně jiná hranice než hranice mezi citovostí a sexualitou.
Přijde mi zvláštní ten postup, že by člověk měl přijít nejdříve na stránku sexuální a pak teprve na citovou. To už spíš naopak - intenzivním citovým životem žije každý člověk už dřív než od narození a erotické city jsou pak už jen další květy na stromu jeho citového života, který provázel celé jeho dětství. Rovněž citové vztahy i prožívání vzájemného tělesného kontaktu prožívá zdravé dítě po celé dětství, a ty erotické vztahy se od toho zas až tak zásadně neliší, krom té maličkosti, že do hry navíc vstoupí pár nových funkcí některých tělesných orgánů. Ale asi je pravda, že v různých fázích života se můžou některé složky citového života (třeba ta genitální) nějakým způsobem odštěpit a vypadat, jako že jsou samostatné a že s těmi ostatními nesouvisejí. Ovšem to taky není typické jen pro dospívání - spoustě lidí ta rozpolcenost vydrží po celý život, a jsou i spousty lidí - možná desítky procent, kteří třeba ani nikdy nezažijí lásku nebo ji nikdy neměli spojenou se sexem nebo nikdy v životě nezažijí důvěrný vztah, kdy by se někomu mohli se vším svěřit.
Ano, pokud má člověk část své sexuální stránky odštěpenou od zbytku svého citového života, mohou ty nekompletní části psychiky být jako utržené ze řetězu a napáchat nějakou škodu. Ovšem že bych zrovna takovým lidem doporučoval konzumaci pornografie víc než jiným lidem, to tedy asi ne... spíš by asi bylo lepší snažit se ty utržené části zase co nejrychleji zpátky spojit. I když, pokud pornografii chápeme jako takový trenažér, aby se člověk naučil prožívat lásku tělem i duší současně, když to v reálu není naplno možné - možná k tomu i ta pornografie může pomoct.
Název je jen hostem skutečnosti. Host v mém domě, takhle časně z rána? Nezván vstoupil do mé pozornosti, na jabloni sedí první vrána.
