Elenka: Holčička, která chtěla žít

[fenix]

Elenka: Holčička, která chtěla žít (zena.centrum.cz)
"Dnes je to rok, co jsme doma chystali velkolepou oslavu pro naši Elenečku. Byly jí tři. Jenom tři roky," vzpomíná maminka Jana.

Oslava naštěstí vyšla na jeden z mála dnů, které Elenka se svým nemocným srdíčkem netrávila v nemocnici. "Čekalo nás ještě pár posledních radostí: koulovačka, sáňkování, krásné Vánoce. Ale dnes vzpomínám jen na ty narozeniny. Jídlo, dárky, to už mi splývá. Obojího bylo dost, pro nás bylo důležité, že jsme doma s ní," vzpomíná paní Jana na svém blogu na dobu před rokem. To ještě její dcera žila.
Sedím na tomtéž místě

"Elenečka se probudila po odpoledním spánku a byla nerozkoukaná, když jsem jí připomínala, kdo za chvíli zazvoní. Souhlasila, že se krásně obleče. Přijely tety Zuzanka a Kiki, přivezly plno dárků a dobrůtek. Když jsme jí přáli, měla ve tváři takový zvláštní výraz. Jen při té vzpomínce bych ji umačkala láskou, kdyby se mohla vrátit. Ale kam? Sedím na tomtéž místě, kde loni. Ale už sama," vzpomíná Jana.

"Pojídala maliny a borůvky, pořád ji vidím, jak napichuje malinu na prst a strká do pusy. Hrála si s tetami a vím, že jí bylo dobře. A dneska je jí, doufám, taky tak. Od rána pouštíme pohádky. Její oblíbené: Melichara, Duchy, Koloběžku, Koralínu... Snad tady dneska se mnou doma je, když se slaví ty její čtvrté narozeniny. Chtěla bych jí popřát. Elenko, všechno nejlepší! Ať už jsi kdekoliv."

Prsten starodávných rytířů

Jana přežila nejhorší a pomalu se začínala vzpamatovávat. Asi před měsícem vybírala se svou sestrou Kiki na webu zásnubní prsten. Přestože se vdávat měla sestra, jeden z prstýnků padl do oka Janě: "Pevná stříbrná růže a na ní zlatý kroužek: Jako by ho někdo z dálky hodil a náhodou se trefil - a on tam nějakým zázrakem drží a už nejde sundat. Připomněl mi ten prstýnek moje pouto s Elenkou. Ona je ten zlatý kroužek a já ta růže, co ho vlastně ani nedrží, a přesto pořád má," popisuje.

Svěřila se sestře, ale žádné reakce se nedočkala. Když jsou rány příliš čerstvé, slova se volí jen těžko.

Nedožité výročí narozenin své dcery proseděla máma na gauči. Sledovala pohádky, psala, trochu plakala. Otevřela pokojíček, kdyby si tam holčička třeba chtěla jít pohrát... Srovnala v něm hrneček pro malé nemocniční pacienty, injekční stříkačku pro malé nemocniční pacienty, část fonendoskopu pro malé nemocniční pacienty, nočník. Oblíbenou knížku odnesla k fotkám, před nimiž už sedm měsíců hoří plamínek svíčky.

A právě ve chvíli, kdy ji zase přepadl známý pocit, vedoucí k zešílení a naprostému propadu někam do nejhlubších hlubin člověčího žalu, zazvonil zvonek...

Byla to Kiki. Přinesla ten prsten: pomyslný dárek pro malou Elenku, velký tak akorát na prst její mámy. "Zatím ho smím nosit já, protože jsem s ní prý spojená. Nikdy ho nesundám. Budu ho opatrovat, než ho Elence jednou předám," říká Jana. Prstýnek od sestry jí pomohl přežít nedožité dceřiny narozeniny.
Píšu, abych nezešílela

"Díky možnosti psát na blog jsem uplynulé náročné dva roky zvládla bez antidepresiv. Nezešílela jsem a od dalšího psaní si slibuju, že se tak ani nestane," přiznává Jana.

Své dceři už víc pomoci nedokázala, a tak se teď aspoň snaží pomáhat jiným nemocným dětem: "Chceme pomáhat dětem nemocným, opuštěným, chudým: konkrétním dětem, ne nemocničnímu oddělení nebo výzkumu. Zajímají nás konkrétní dětské příběhy, děti, které musí trávit čas na lůžku, ať doma, či v nemocnici a mají svá přání: pro radost, rozptýlení, zahnání nudy. Mým cílem je, aby se na nás obrátil každý, kdo by o nějakém takovém potřebném děťátku věděl. Skutečnost vždy prověřuji, protože se zaručuji za to, že lidé vědí, na co přesně své peníze posílají. A také jim zprostředkovávám zpětnou vazbu," říká Jana. Pokud budete chtít podpořit její fond, najdete kontakt zde.

[fenix]

Pro dobrý lidi (niternice.blog.cz)
Asi týden jsem přemýšlela, jestli Vám o tom napsat...

Události se na sebe stále kupily, vyčkávala jsem.

V srpnu mi volala maminka Péti - toho, co jsme mu vybírali na tablet, vzpomínáte?
Není to tak dlouho...

Že je s ním zle, stále je po nemocnicích a že mu doktoři dávají nulové šance.
Řekla taky, že Péťa už je bez vůle žít. Prý už to vzdal. Nechce nic, jen brečí na lůžku.
Tak si ho z nemocnice pamatuju i já. To bylo loni v listopadu, co jsem s ním ležela
na pokoji.
Zmínila i tablet, prý je schovaný doma ve skříni.

Nedlouho nato se na jejím facebookovém profilu objevila hláška, že se bude vdávat.
Říkala jsem si, že má teda starosti.

Následovala esemeska od ní.
Prý by si Péťa přál MP3 přehrávač. Psala za něj, ale prokoukla jsem ji hned.
Byla jsem právě s Kiki v práci, a ta namítla, že muziku přece může poslouchat
prostřednictvím právě toho tabletu...

Vyšlo najevo, že tablet zřejmě Péťa už nemá.

Chtěla jsem, aby se mi vyfotil, víte. Prý na něm má zrovna rozkoukaný film...
Jeho máma, už v odtajení, mi napsala, že nemá čas Péťu fotit, že mi nebude nic dokazovat,
že mi do ničeho nic není, že už nemám nikdy psát, že jsem pro ně cizí...

Hmmmmm, bylo mi hořko.

Dodala, že naše lítost nad Péťou je naše věc a že ani jemu už psát nemáme, jelikož potřebuje
klid.

Vzhledem k tomu, že jsem předem nepomyslela na takovou možnost, neměla jsem teď
na paní páky. Nenapadlo mě, že mu tablet sebere a prodá ho.

Takže kromě toho, že jsme si s Kiki ujasnily pravidlo na příště - zřejmě jen zapůjčit proti podpisu,
ne darovat, nemohly jsme nic. Jen mít vztek, že ten chudák nemá zas nic.

Doma mi říkali, že si to mám radši nechat pro sebe, jinak lidi už příště na nic nepřispějou.

Proto jsem váhala.


Je to dva dny, co přišel z Péťova emailu jeho mámou psaný vzkaz, že Péťa zemřel.

Že mě měl rád, tak mi to ze slušnosti sděluje.



A večer pak ve zprávách... Já nestačila zírat.

Reportáž z jejich domova. Táta plakal, máma ukazovala Péťu na fotce.
Na fotce, kde mu Kiki předává tablet. Byla tam i její hlava.
Zřejmě jinou jeho fotku k dispozici nemají, než tu od nás.

Zpráva byla o tom, že čerstvě desetiletý Péťa měl opakovaně těžké zápaly plic,
dva týdny bojoval na JIPce o život a ráno svůj boj prohrál.

Jenže rodiče prý podávají na nemocnici ve Varech žalobu, že mu zřejmě nepomohli
včas. Prý by tu podle nich mohl být ještě dlouho.

Vždyť mi do telefonu říkala, že má podle lékařů nulové šance...

Zdálo se, že nemají žádný důvod se domnívat, že lékaři jakkoliv pochybili.
Péťovi podle Novy selhaly plíce, zastavilo se srdce, přestal pracovat mozek
a nepodařilo se ho už oživit.

Rodiče to tedy zřejmě zkusili. Co z toho kápne. Tak to na mě působí.
A za reportáž asi taky něco káplo.
Už byli ve zprávách dvakrát. Možná tu reportáž někdo z Vás zaznamenal.

Co na to říkáte?
Já na to řekla DOST!

Důchodkyně ve mně se dopálila a napsala mail do Novy.

Rodiče, kteří se snaží vydělat na utrpení svého dítěte, i na jeho skonu.
Na obrazovkách vzbuzují soucit, který sami neměli.

Snad už je Péťovi teď dobře.
On byl za ten tablet skutečně vděčný. A já nelituju, i když ho měl jenom chvíli.
Stálo to za to. Za tu větu, co mi tehdy napsal a úplně sám.
Mám zase chuť žít.

Teď už ji neměl a mít nemohl, možná to vzdal, možná to bylo silnější, než on...

Dneska jsem se vracela z nákupu a když jsem vyndavala jídlo z auta, začal mi v kabelce
vyhrávat mobil.
Chvíli jsem myslela, že to není můj, mám jinou melodii.

Ale nikdo další poblíž nebyl, tak jsem zalovila a vyndala telefon se zamčenou klávesnicí
a ztmaveným displejem. Přesto hrající...

Koukala jsem na to a nechápala. Anglicky zpívaná písnička, kterou neznám
a kterou rozhodně nemám v telefonu. Nemám v něm totiž žádnou hudbu.
Jen fotky.

Došla jsem s hrajícím telefonem až domů, kde jsem tu záhadu ukázala Zdeňkovi.
Ani on to nechápal. Odemkl klávesnici, mačkal všechno možné, ale telefon dál
zpíval...

"Thank you for ever, bye bye, I don´t wanna leave, I miss you..."

Bude se mi po vás stýskat, kamkoliv jen půjdu - to tam bylo taky.
To bylo i pro Vás, pro dobrý lidi.

[Gabriel Svoboda]

Chudinka Elenka.