Někdy můžeme pomoct jen jediným kliknutím. Ta příležitost je právě tady. Každý čtvrtek přineseme jeden z celkem devíti příběhů pěstounských rodin, které se nadaci Terezy Maxové dětem o auto ŠKODA Citigo přihlásily. Svými hlasy nakonec vy rozhodnete, která z rodin vysněné auto získá.
Kdo získá auto? Je sama na 8 dětí v pěstounské péči a hospodářství
Jana Borkovcová vychovala se svým manželem tři vlastní děti, které jsou již dospělé, s rodinou bydlí jen dvacetiletá Rozálie. Postupně si ale Borkovcovi vzali do pěstounské péče dalších osm dětí: Ivetu (15), Dominiku (12), Petra (11), Evu (11), Jana (10), Nikolase (10) Borise (6), Kristýnku (5).
Jenže před třemi lety postihla rodinu tragická událost. Tatínek spadl při stavbě domu ze střechy a zemřel. Jana zůstala na výchovu dětí sama.
Bydlí na polosamotě na kopci u lesa. Mají doma velké hospodářství, jalovice, býka, prase, kozu, králíky a ještě jezdí pracovat na pole. Janě Borkovcové pomáhají dospělí, již ženatí, synové, sousedé a kamarádi, aby vše zvládla.
Do toho ještě Jana učí všechny své děti do 5. třídy sama doma. Moc si to pochvaluje a děti také. "Nemusím řešit poznámky od učitelů, neztrácí nikdo žádné průkazky na dopravu, v zimě, když je u nás dva metry sněhu a nejezdí autobusy, nemusím například řešit, jak všechny děti dostanu do školy, což mi šetří čas i nervy."
Celé dopoledne dělá paní učitelku a vidí v tom smysl života. Nevadí, že na celé hospodářství jí zbývá čas až odpoledne. Borkovcovi byli oba velmi pracovití a navíc empatičtí. Když žil pan Borkovec, jezdil ještě na Ukrajinu pomáhat sirotkům.
Všechny děti rády zpívají, hrají na hudební nástroje a sportují.
Jana nové auto potřebuje jako sůl. Má starší oktávii, která se každou chvíli rozsype a potřebuje opravy, což stojí stále nějaké peníze. Synové jí radí, aby auto zkusila prodat a pořídila si nové, ale na nové auto nejsou v rodině peníze, tak se nákup stále odsouvá.
Zdroj: http://ona.idnes.cz/pestounska-rodina-borkovcova-ziska-auto-skoda-city-go-ppb-/deti.aspx?c=A130924_142829_deti_jup
Kdo získá auto?
-
fenix
Kdo získá auto?
Naposledy upravil(a) Kasz dne neděle 29. 9. 2013, 22:30:35, celkem upraveno 1 x.
Důvod: Odkaz dán do URL.
Důvod: Odkaz dán do URL.
-
fenix
Re: Kdo získá auto?
Kdo získá auto? Aby měly děti klid, opustila jsem muže i domov
Ráda bych vám představila svoji rodinu. Jmenuji se Kateřina Slavíková a sama pečuji o čtyři děti. Nejstarší syn Šimon je v péči manžela a jezdí k nám jednou za čtrnáct dní na víkend.
S manželem, kterého jsem si vzala v osmnácti letech, jsme postupně přijali k našemu biologickému synovi tři děti do pěstounské péče. Po závažných zdravotních problémech, kdy jsem pětkrát přišla o dítě, se nám zázračně narodil náš nejmladší syn Samuel.
Manžel mě fyzicky napadl
Zhruba před třemi lety jsme s manželem prodělali dost závažnou manželskou krizi, kdy došlo k opakovanému fyzickému napadení, které musela řešit policie. Opakovaně jsme byli v manželské poradně, ale vše nakonec vyústilo v to, že jsem se musela odstěhovat z vlastního domu do podnájemního bytu. Tam jsem bydlela s dětmi skoro rok, čekala jsem, že se situace v rodině zklidní. Protože ani roční odluka nepomohla a naopak se situace vyhrotila, rozhodla jsem se definitivně od manžela odejít.
Na jaře letošního roku jsem zakoupila starší rodinný domek na jižní Moravě, který byl původně řešen jako 2+1 a postupně ho svépomocí přestavuji pro potřeby šestičlenné rodiny. Manžel zůstal v našem původním domě, který jsem dostala od rodičů, a společně jsme ho opravili na 5+1. Na podzim letošního roku mě čeká rozvod. Vše jsem takto naivně a velkoryse řešila především kvůli dětem, aby vyrůstaly v klidu. Domnívám se, že existují větší a trvalejší hodnoty než ty materiální, které jsou dočasné a pomíjivé.
Děti mi dělají radost
Ráda bych vám představila své děti. Nejstarší syn Šimon studuje druhým rokem sportovní gymnázium v Brně s velice dobrými studijními a sportovními výsledky. Dvojčata Dominika a Gabrielu mám už od jejich necelých dvou let. Nyní chodí do deváté třídy s velice dobrým prospěchem. Dominika baví práce se dřevem a uvažuje o studiu v tomto oboru. Gábinka, která je handicapovaná zdravotním stavem, opakovaně prodělala operace nohou a má silné astma, krásně hraje na klavír a flétnu. Jejím snem je jít studovat na konzervatoř nebo na zubní laborantku.
Kristýnka, kterou máme od jejích šesti let, neměla příliš šťastné dětství. Do čtyř let vyrůstala v biologické rodině, kde byla týrána. Rok strávila v dětském domově a poté byla umístěna do pěstounské rodiny, která ji po několika měsících vrátila. V necelých šesti letech se dostala k nám do rodiny. Teď chodí do deváté třídy a učí se dobře. Ráda zpívá a tancuje. Uvažuje o studiu na střední pedagogické škole.
Nejmladším členem naší rodinky je Samuel, který je pro nás všechny sluníčkem. Chodí do druhé třídy a baví ho především sport. Já jsem dříve pracovala jako dětská sestra a porodní asistentka, v současně době jsem doma s dětmi jako pěstounka.
Dělejme malé věci s velkou láskou
Jak jsem se zmínila, veškeré mé finanční rezervy padly na zakoupení a postupnou rekonstrukci malého staršího rodinného domku. Auto žádné nemáme, přitom děti často potřebují vozit k odborným lékařům vzdáleným až 40 km a také do různých zájmových kroužků. Byla bych vděčná nejlépe za spolehlivější novější automobil, protože technické závady sama řešit jednoduše nedokážu. Vzhledem k případným opravám a ceně náhradních dílů bych si raději přála auto české výroby.
Věřím, že jste dočetli až sem, chtěla bych vám za to poděkovat. A pokud se snad někdo z vás poznal v mém příběhu, přeji mu odvahu a moudrost zvažovat mezi hodnotami pomíjivými a trvalými. Nestěžujme si na okolnosti, které ovlivnit nemůžeme, ale pokusme se změnit situace a okolnosti, které změnit můžeme.
"Není potřeba dělat velké věci, stačí denně dělat malé věci s velkou láskou". A to bych chtěla popřát nám všem.
Ráda bych vám představila svoji rodinu. Jmenuji se Kateřina Slavíková a sama pečuji o čtyři děti. Nejstarší syn Šimon je v péči manžela a jezdí k nám jednou za čtrnáct dní na víkend.
S manželem, kterého jsem si vzala v osmnácti letech, jsme postupně přijali k našemu biologickému synovi tři děti do pěstounské péče. Po závažných zdravotních problémech, kdy jsem pětkrát přišla o dítě, se nám zázračně narodil náš nejmladší syn Samuel.
Manžel mě fyzicky napadl
Zhruba před třemi lety jsme s manželem prodělali dost závažnou manželskou krizi, kdy došlo k opakovanému fyzickému napadení, které musela řešit policie. Opakovaně jsme byli v manželské poradně, ale vše nakonec vyústilo v to, že jsem se musela odstěhovat z vlastního domu do podnájemního bytu. Tam jsem bydlela s dětmi skoro rok, čekala jsem, že se situace v rodině zklidní. Protože ani roční odluka nepomohla a naopak se situace vyhrotila, rozhodla jsem se definitivně od manžela odejít.
Na jaře letošního roku jsem zakoupila starší rodinný domek na jižní Moravě, který byl původně řešen jako 2+1 a postupně ho svépomocí přestavuji pro potřeby šestičlenné rodiny. Manžel zůstal v našem původním domě, který jsem dostala od rodičů, a společně jsme ho opravili na 5+1. Na podzim letošního roku mě čeká rozvod. Vše jsem takto naivně a velkoryse řešila především kvůli dětem, aby vyrůstaly v klidu. Domnívám se, že existují větší a trvalejší hodnoty než ty materiální, které jsou dočasné a pomíjivé.
Děti mi dělají radost
Ráda bych vám představila své děti. Nejstarší syn Šimon studuje druhým rokem sportovní gymnázium v Brně s velice dobrými studijními a sportovními výsledky. Dvojčata Dominika a Gabrielu mám už od jejich necelých dvou let. Nyní chodí do deváté třídy s velice dobrým prospěchem. Dominika baví práce se dřevem a uvažuje o studiu v tomto oboru. Gábinka, která je handicapovaná zdravotním stavem, opakovaně prodělala operace nohou a má silné astma, krásně hraje na klavír a flétnu. Jejím snem je jít studovat na konzervatoř nebo na zubní laborantku.
Kristýnka, kterou máme od jejích šesti let, neměla příliš šťastné dětství. Do čtyř let vyrůstala v biologické rodině, kde byla týrána. Rok strávila v dětském domově a poté byla umístěna do pěstounské rodiny, která ji po několika měsících vrátila. V necelých šesti letech se dostala k nám do rodiny. Teď chodí do deváté třídy a učí se dobře. Ráda zpívá a tancuje. Uvažuje o studiu na střední pedagogické škole.
Nejmladším členem naší rodinky je Samuel, který je pro nás všechny sluníčkem. Chodí do druhé třídy a baví ho především sport. Já jsem dříve pracovala jako dětská sestra a porodní asistentka, v současně době jsem doma s dětmi jako pěstounka.
Dělejme malé věci s velkou láskou
Jak jsem se zmínila, veškeré mé finanční rezervy padly na zakoupení a postupnou rekonstrukci malého staršího rodinného domku. Auto žádné nemáme, přitom děti často potřebují vozit k odborným lékařům vzdáleným až 40 km a také do různých zájmových kroužků. Byla bych vděčná nejlépe za spolehlivější novější automobil, protože technické závady sama řešit jednoduše nedokážu. Vzhledem k případným opravám a ceně náhradních dílů bych si raději přála auto české výroby.
Věřím, že jste dočetli až sem, chtěla bych vám za to poděkovat. A pokud se snad někdo z vás poznal v mém příběhu, přeji mu odvahu a moudrost zvažovat mezi hodnotami pomíjivými a trvalými. Nestěžujme si na okolnosti, které ovlivnit nemůžeme, ale pokusme se změnit situace a okolnosti, které změnit můžeme.
"Není potřeba dělat velké věci, stačí denně dělat malé věci s velkou láskou". A to bych chtěla popřát nám všem.
-
fenix
Re: Kdo získá auto?
Kdo získá auto? Často se bojím, že nedojedeme, říká pěstounka
Osud pěstounky Marcely Kopecké je třetí z devíti příběhů rodin, které se přihlásily se na výzvu Nadace Terezy Maxové dětem. Jedna z nich dostane vůz Škoda Citigo. Která vysněné auto získá, bude nakonec záležet třeba jen na jediném vašem kliknutí.
Přijali jsme s manželem sedm dětí. Čtyři děti jsou adoptované a tři děti máme v pěstounské péči. Dvě z nich už ukončily studia, pět jich ještě studuje.
Syn Václav v letošním roce úspěšně ukončil Vysokou školu logistiky získáním titulu inženýr. Eva v loňském roce odmaturovala, vdala se a nyní je na mateřské dovolené. Syn Jiří v září zahájil studium na Baťově univerzitě ve Zlíně. Barbora studuje třetí ročník Vyšší zdravotní školy, Vojta, který má stoprocentní praktickou hluchotu, umí odezíra, má digitální sluchadla a je schopen se dorozumět, studuje třetí ročník Střední zdravotní školy, obor ošetřovatel - pečovatel. Marie a Honzík jsou nyní žáky 9. třídy základní školy.
Děti jsou sportovně založené, jezdíme hodně na kolech, děti lyžují, jezdí na snowboardu. Léto trávíme u vody, v zimě navštěvujeme krytý bazén.
Všech sedm dětí navštěvuje kroužek mladých hasičů. Nejstarší syn Václav je v hlavním zásahovém družstvu, pravidelně vyjíždí k požárům. Syn Jiří se stal mistrem republiky v jednotlivcích, dcera Eva, přestože má dvě děti, dodnes jezdí se sborem na soutěže.
Všechny děti prošly hudební školou, Eva, Bára, Marie a Jan hrají v cimbálové muzice na housle.
Velký problém řešíme již dlouho s autem. Máme dvě auta, pětadvacet let starou Škodu Favorit, které končí technická prohlídka a není šance, že by úspěšně prošla další. Druhým autem je šest let stará dacia, která je ve velmi špatném technickém stavu, tak se stává, že velmi často nedojedeme do cíle. Mám obavy, že službu vypoví úplně, ale na nové auto nemáme peníze.
Přitom musíme jezdit s Vojtou pravidelně do pražského Motola a nyní do Brna, kde prodělal dvě operace. Začátkem října nastupuje opět do Brna na další operaci kolena. Syna Jana vozím pravidelně k lékaři do Zlína, s Marií dojíždím do Valašského Meziříčí. Je to pro nás všechno z ruky, a proto je auto velmi potřebné.
Autor: Marcela Kopecká
Osud pěstounky Marcely Kopecké je třetí z devíti příběhů rodin, které se přihlásily se na výzvu Nadace Terezy Maxové dětem. Jedna z nich dostane vůz Škoda Citigo. Která vysněné auto získá, bude nakonec záležet třeba jen na jediném vašem kliknutí.
Přijali jsme s manželem sedm dětí. Čtyři děti jsou adoptované a tři děti máme v pěstounské péči. Dvě z nich už ukončily studia, pět jich ještě studuje.
Syn Václav v letošním roce úspěšně ukončil Vysokou školu logistiky získáním titulu inženýr. Eva v loňském roce odmaturovala, vdala se a nyní je na mateřské dovolené. Syn Jiří v září zahájil studium na Baťově univerzitě ve Zlíně. Barbora studuje třetí ročník Vyšší zdravotní školy, Vojta, který má stoprocentní praktickou hluchotu, umí odezíra, má digitální sluchadla a je schopen se dorozumět, studuje třetí ročník Střední zdravotní školy, obor ošetřovatel - pečovatel. Marie a Honzík jsou nyní žáky 9. třídy základní školy.
Děti jsou sportovně založené, jezdíme hodně na kolech, děti lyžují, jezdí na snowboardu. Léto trávíme u vody, v zimě navštěvujeme krytý bazén.
Všech sedm dětí navštěvuje kroužek mladých hasičů. Nejstarší syn Václav je v hlavním zásahovém družstvu, pravidelně vyjíždí k požárům. Syn Jiří se stal mistrem republiky v jednotlivcích, dcera Eva, přestože má dvě děti, dodnes jezdí se sborem na soutěže.
Všechny děti prošly hudební školou, Eva, Bára, Marie a Jan hrají v cimbálové muzice na housle.
Velký problém řešíme již dlouho s autem. Máme dvě auta, pětadvacet let starou Škodu Favorit, které končí technická prohlídka a není šance, že by úspěšně prošla další. Druhým autem je šest let stará dacia, která je ve velmi špatném technickém stavu, tak se stává, že velmi často nedojedeme do cíle. Mám obavy, že službu vypoví úplně, ale na nové auto nemáme peníze.
Přitom musíme jezdit s Vojtou pravidelně do pražského Motola a nyní do Brna, kde prodělal dvě operace. Začátkem října nastupuje opět do Brna na další operaci kolena. Syna Jana vozím pravidelně k lékaři do Zlína, s Marií dojíždím do Valašského Meziříčí. Je to pro nás všechno z ruky, a proto je auto velmi potřebné.
Autor: Marcela Kopecká
-
fenix
Re: Kdo získá auto?
Kdo získá auto? U televize nesedíme, jsme akční rodina, říká pěstounka
Jmenuji se Jana Nozarová a pracuji na směny, abych uživila svou početnou rodinu. Když se jednou za dlouhou dobu podaří sehnat práci na jednosměnný provoz, plat je vždycky tak nízký, že nabídku nemohu přijmout. Ale nestěžuji si. Práce se nebojím, hlavně, že jsou děti zdravé a spokojené.
Sama vychovávám tři vlastní děti Zuzanu (20), Kláru (12) a Natálii (8). V pěstounské péči jsem měla od roku 1996 Nikolu (19), která se v loňském roce v červenci již osamostatnila. Nyní žije u přítele.
V pěstounské péči u nás nyní vyrůstá Karel (13) a Blanka (11). Karel navštěvuje literárně – dramatický kroužek, rybaří, rád zpívá a jezdí na kolečkových bruslích a je všestranný sportovec. Blanka hraje na klavír, navštěvuje výtvarný kroužek a literárně- dramatický kroužek a hodiny zpěvu.
Měla jsem v životě štěstí, mám opravdu šikovné děti. Přijaté děti ve škole patří mezi slabší žáky a plnění školních povinností je leckdy velmi strastiplné. Právě pro ně a pro zvýšení jejich sebevědomí jsou velmi důležité aktivity, při kterých mohou projevit svůj přirozený temperament.
Jsme akční rodina, netrávíme čas u televize nebo u počítače, žijeme hodně společensky, jezdíme všichni plavat, na stezku na kolečkové brusle, a tam všude se přepravujeme autem.
Máme auto staré 17 let. Bez něj bychom nemohli podnikat tolik aktivit a mít tolik společných zážitků. Přesto je jasné, že vzhledem ke stáří auta neustále řešíme větší či menší opravy. Příjmy pokrývají výdaje na běžný život a je nám jasné, že na nové auto nikdy nenašetříme. To naše stávající nám musí ještě nějakou dobu sloužit.
Vzhledem ke stavu financí by nás nikdy nenapadlo, že se posadíme do nového auta. Tato představa mé děti velmi nadchla. (Až mi na okamžik bylo líto, že já sama jim to nemohu dopřát.) Nadšeně se dohadovaly, které z nich bude sedět na předním sedadle.
I v případě, že bych nezískala nejvíc vašich hlasů, budu vděčna za každé vaše kliknutí, protože to pro mě znamená jistou morální podporu.
Jmenuji se Jana Nozarová a pracuji na směny, abych uživila svou početnou rodinu. Když se jednou za dlouhou dobu podaří sehnat práci na jednosměnný provoz, plat je vždycky tak nízký, že nabídku nemohu přijmout. Ale nestěžuji si. Práce se nebojím, hlavně, že jsou děti zdravé a spokojené.
Sama vychovávám tři vlastní děti Zuzanu (20), Kláru (12) a Natálii (8). V pěstounské péči jsem měla od roku 1996 Nikolu (19), která se v loňském roce v červenci již osamostatnila. Nyní žije u přítele.
V pěstounské péči u nás nyní vyrůstá Karel (13) a Blanka (11). Karel navštěvuje literárně – dramatický kroužek, rybaří, rád zpívá a jezdí na kolečkových bruslích a je všestranný sportovec. Blanka hraje na klavír, navštěvuje výtvarný kroužek a literárně- dramatický kroužek a hodiny zpěvu.
Měla jsem v životě štěstí, mám opravdu šikovné děti. Přijaté děti ve škole patří mezi slabší žáky a plnění školních povinností je leckdy velmi strastiplné. Právě pro ně a pro zvýšení jejich sebevědomí jsou velmi důležité aktivity, při kterých mohou projevit svůj přirozený temperament.
Jsme akční rodina, netrávíme čas u televize nebo u počítače, žijeme hodně společensky, jezdíme všichni plavat, na stezku na kolečkové brusle, a tam všude se přepravujeme autem.
Máme auto staré 17 let. Bez něj bychom nemohli podnikat tolik aktivit a mít tolik společných zážitků. Přesto je jasné, že vzhledem ke stáří auta neustále řešíme větší či menší opravy. Příjmy pokrývají výdaje na běžný život a je nám jasné, že na nové auto nikdy nenašetříme. To naše stávající nám musí ještě nějakou dobu sloužit.
Vzhledem ke stavu financí by nás nikdy nenapadlo, že se posadíme do nového auta. Tato představa mé děti velmi nadchla. (Až mi na okamžik bylo líto, že já sama jim to nemohu dopřát.) Nadšeně se dohadovaly, které z nich bude sedět na předním sedadle.
I v případě, že bych nezískala nejvíc vašich hlasů, budu vděčna za každé vaše kliknutí, protože to pro mě znamená jistou morální podporu.
-
fenix
Re: Kdo získá auto?
Kdo získá auto? Vendy je tělesně i mentálně postižená, píše pěstounka
Jsme pěstounská rodina z Medlešic u Chrudimi. Já se jmenuji Miloslava Odvářková, je mi 53 let, jsem rozvedená a mám 4 děti.
Tři dcery jsou moje biologické, 31, 28 a 14 let. Obě starší již žijí nějakou dobu samostatně, nejstarší bydlí a pracuje jako učitelka v Praze. Nejmladší čtrnáctiletá se jmenuje Veronika a chodí do 9. třídy.
V srpnu 2007 jsem si vzala do pěstounské péče téměř šestiletou Veroniku, kterou jsem s jejím souhlasem pro nás pojmenovala Vendulka, aby se obě stejná jména nepletla. Takže jsem získala dceru čtvrtou.
U holčičky posléze odborníci (psycholog, psychiatr, neurolog) konstatovali, že je to dítě těžce postižené, na dolní hranici střední mentální retardace. Závěr zněl, že se nikdy nenaučí číst a psát. Rovněž má po dětské mozkové obrně zkrácené Achillovy šlachy a většinou chodí po špičkách, což se snažíme napravovat cvičením a rehabilitacemi. Zdravotní stav Vendulky zapříčinil, že jsem opustila milovanou práci učitelky mateřské školky a zůstala doma, abych měla na Vendy více času.
V roce 2008 jsem si vzala k sobě moji tehdy devětasedmdesátiletou matku, jejíž stav se po mozkových příhodách zhoršil po psychické i fyzické stránce natolik, že se již o sebe nedokázala postarat. V současné době ještě trochu chodí, pokud ji vodíme, ale stařecká demence se neúprosně zhoršuje. Vyžaduje tedy celodenní péči.
Poté, co k nám tedy přibyla ještě babička, přestal nám byt 3+1 stačit, prodala jsem jej i matčin domek a přestěhovaly jsme se do koupeného rodinného domu v Medlešicích, což je vesnice nedaleko Chrudimi.
V roce 2009 začala Vendulka navštěvovat Speciální základní školu v Chrudimi, kam ji denně vozím a zase po vyučování odvážím domů. Je nyní v 5. třídě. V minulém školním roce konečně pochopila systém čtení, takže již umíme 15 písmen, také píše. S počítáním je to horší, ale snad zvládneme alespoň nějaké základy.
Znamená to každodenní procvičování, každou stránku, určenou k procvičování čtení, čteme i čtyřikrát, každé další písmenko je těžce vydřené, trvá poměrně dlouho, než si je Vendulka zapamatuje. Postupujeme velmi pomalu, ale stále pokračujeme.
Biologičtí rodiče i prarodiče Vendulky jsou negramotní, proto je pro mě každý její pokrok velkou radostí a odměnou. Ve škole druhým rokem navštěvuje dramatický kroužek, procvičuje si tak řeč i paměť, vystupovala i v divadle. V tomto školním roce bych chtěla Vendulce přidat ještě kroužek Bubínky. V tomto roce se rovněž naučila jezdit na kole a velmi ji to baví.
Verča i Vendy mají stejně jako já rády zvířata, doma máme psy, kočky, morčata, teddy králíčka, želvu, křečka. Vendulka se sama stará o své štěně, kočičku, morče a křečka. Občas poskytneme dočasný domov nějakému opuštěnému či handicapovanému zvířátku, než mu najdeme nový domov či jej uzdravené pustíme zpět do přírody. Vystřídali se tak u nás opuštěné kočky, holub, hrdličky, ježci.
S děvčaty navštěvujeme nejrůznější akce, jezdíme do Chrudimi a do Pardubic do kina, do divadla, do muzea i na výstavy apod. Zvláště Vendulku se snažím brát úplně všude, aby poznávala vše kolem sebe, měla spoustu podnětů a co možná nejvíce se rozvíjela. Miluje hudbu, má výborný hudební sluch a paměť na melodie, takže občas jedeme i do Prahy na nějaký muzikál. Pouští si ráda CD, je radost slyšet ji pak prozpěvovat melodie z Jesus Christ Superstar či z Noci na Karlštejně. Jezdíme také na hrady, zámky, do zoo, nyní se chystáme do Punkevních jeskyní a do brněnského Anthroposu.
Ke všem těmto našim výletům, do školy, na kroužky, k lékařům, ale i na nákupy, potřebujeme dopravu autem. Před dvěma roky nám dojezdila naše stará, dobrá Felicia Combi 1.9 D, na kterou ráda vzpomínám. Vešli se tam totiž s námi i naši pejsci, kteří nás většinou všude doprovázejí, a také nebyl problém vyrazit na dovolenou do kempu pod stan, třeba i na Balaton. Jelikož auto nutně denně potřebuji, narychlo jsem koupila asi 25 let starý Peugeot 306. Během jednoho a půl roku jsem však za opravy dala přes 25 000 Kč a auto nás přesto nezadržitelně opouští. Dílo zkázy dovršil na jaře řidič náklaďáku, který nás před železničním přejezdem přehlédl a dvakrát po sobě nás zezadu "načechral". Na nové auto nemáme, čekají nás ještě opravy na domě a nutná výměna kotle a topení.
Proto mě velmi oslovila a nadchla naděje, že by naše rodina mohla auto získat. Opravdu by nám to velmi pomohlo. Takže budeme doufat a věřit, že právě na nás se usměje štěstí.
Autor: Miloslava Odvářková
Jsme pěstounská rodina z Medlešic u Chrudimi. Já se jmenuji Miloslava Odvářková, je mi 53 let, jsem rozvedená a mám 4 děti.
Tři dcery jsou moje biologické, 31, 28 a 14 let. Obě starší již žijí nějakou dobu samostatně, nejstarší bydlí a pracuje jako učitelka v Praze. Nejmladší čtrnáctiletá se jmenuje Veronika a chodí do 9. třídy.
V srpnu 2007 jsem si vzala do pěstounské péče téměř šestiletou Veroniku, kterou jsem s jejím souhlasem pro nás pojmenovala Vendulka, aby se obě stejná jména nepletla. Takže jsem získala dceru čtvrtou.
U holčičky posléze odborníci (psycholog, psychiatr, neurolog) konstatovali, že je to dítě těžce postižené, na dolní hranici střední mentální retardace. Závěr zněl, že se nikdy nenaučí číst a psát. Rovněž má po dětské mozkové obrně zkrácené Achillovy šlachy a většinou chodí po špičkách, což se snažíme napravovat cvičením a rehabilitacemi. Zdravotní stav Vendulky zapříčinil, že jsem opustila milovanou práci učitelky mateřské školky a zůstala doma, abych měla na Vendy více času.
V roce 2008 jsem si vzala k sobě moji tehdy devětasedmdesátiletou matku, jejíž stav se po mozkových příhodách zhoršil po psychické i fyzické stránce natolik, že se již o sebe nedokázala postarat. V současné době ještě trochu chodí, pokud ji vodíme, ale stařecká demence se neúprosně zhoršuje. Vyžaduje tedy celodenní péči.
Poté, co k nám tedy přibyla ještě babička, přestal nám byt 3+1 stačit, prodala jsem jej i matčin domek a přestěhovaly jsme se do koupeného rodinného domu v Medlešicích, což je vesnice nedaleko Chrudimi.
V roce 2009 začala Vendulka navštěvovat Speciální základní školu v Chrudimi, kam ji denně vozím a zase po vyučování odvážím domů. Je nyní v 5. třídě. V minulém školním roce konečně pochopila systém čtení, takže již umíme 15 písmen, také píše. S počítáním je to horší, ale snad zvládneme alespoň nějaké základy.
Znamená to každodenní procvičování, každou stránku, určenou k procvičování čtení, čteme i čtyřikrát, každé další písmenko je těžce vydřené, trvá poměrně dlouho, než si je Vendulka zapamatuje. Postupujeme velmi pomalu, ale stále pokračujeme.
Biologičtí rodiče i prarodiče Vendulky jsou negramotní, proto je pro mě každý její pokrok velkou radostí a odměnou. Ve škole druhým rokem navštěvuje dramatický kroužek, procvičuje si tak řeč i paměť, vystupovala i v divadle. V tomto školním roce bych chtěla Vendulce přidat ještě kroužek Bubínky. V tomto roce se rovněž naučila jezdit na kole a velmi ji to baví.
Verča i Vendy mají stejně jako já rády zvířata, doma máme psy, kočky, morčata, teddy králíčka, želvu, křečka. Vendulka se sama stará o své štěně, kočičku, morče a křečka. Občas poskytneme dočasný domov nějakému opuštěnému či handicapovanému zvířátku, než mu najdeme nový domov či jej uzdravené pustíme zpět do přírody. Vystřídali se tak u nás opuštěné kočky, holub, hrdličky, ježci.
S děvčaty navštěvujeme nejrůznější akce, jezdíme do Chrudimi a do Pardubic do kina, do divadla, do muzea i na výstavy apod. Zvláště Vendulku se snažím brát úplně všude, aby poznávala vše kolem sebe, měla spoustu podnětů a co možná nejvíce se rozvíjela. Miluje hudbu, má výborný hudební sluch a paměť na melodie, takže občas jedeme i do Prahy na nějaký muzikál. Pouští si ráda CD, je radost slyšet ji pak prozpěvovat melodie z Jesus Christ Superstar či z Noci na Karlštejně. Jezdíme také na hrady, zámky, do zoo, nyní se chystáme do Punkevních jeskyní a do brněnského Anthroposu.
Ke všem těmto našim výletům, do školy, na kroužky, k lékařům, ale i na nákupy, potřebujeme dopravu autem. Před dvěma roky nám dojezdila naše stará, dobrá Felicia Combi 1.9 D, na kterou ráda vzpomínám. Vešli se tam totiž s námi i naši pejsci, kteří nás většinou všude doprovázejí, a také nebyl problém vyrazit na dovolenou do kempu pod stan, třeba i na Balaton. Jelikož auto nutně denně potřebuji, narychlo jsem koupila asi 25 let starý Peugeot 306. Během jednoho a půl roku jsem však za opravy dala přes 25 000 Kč a auto nás přesto nezadržitelně opouští. Dílo zkázy dovršil na jaře řidič náklaďáku, který nás před železničním přejezdem přehlédl a dvakrát po sobě nás zezadu "načechral". Na nové auto nemáme, čekají nás ještě opravy na domě a nutná výměna kotle a topení.
Proto mě velmi oslovila a nadchla naděje, že by naše rodina mohla auto získat. Opravdu by nám to velmi pomohlo. Takže budeme doufat a věřit, že právě na nás se usměje štěstí.
Autor: Miloslava Odvářková
-
fenix
Re: Kdo získá auto?
Kdo získá auto? Manžel roli otce nezvládl, píše pěstounka
Daniela Majetna vychovává dvě děti vlastní a dvě má v pěstounské péči. Její příběh je šestý z osudů devíti rodin, které se přihlásily na výzvu Nadace Terezy Maxové dětem. Všechny potřebují nové auto. Kdo vysněný vůz Škoda Citigo získá, bude nakonec záležet třeba jen na jediném vašem kliknutí.
O tom, že děti jsou smyslem života, že jsou vším, co máme, že jsou naší budoucností, štěstím, slyšel už každý z nás. Z novin, televize, od kamarádek, které se pyšně prohánějí po ulici s kočárkem, od vlastních matek…
A protože osvěta ohledně porodnosti je opravdu velká, ani nepřemýšlíte nad tím, že právě vy to štěstí mít nebudete. A nám to prostě nešlo... Každá snaha marná, štěstí nepřicházelo.
Vzdali jsme boj o vlastní štěstí a rozhodli se mu jít naproti. Získali jsme děti do pěstounské péče, přestěhovali se do domečku a štěstí pak potvrdili dvěma vlastními dětmi. A to byly chvíle, kdy jsem si říkala, tak teď jsem nejšťastnější, teď už mě nemůže nic zlého potkat. Štěstí přišlo, uhnízdilo se, a tak to zůstane navždy.
Jako mávnutím proutku se všechno změnilo během jediného dne. Manžel svoji roli zodpovědného otce nezvládl. Byl odsouzen za závažný trestný a já jsem zůstala sama s desetiletým Pepíkem, osmiletou Melánkou, čtyřletou Madlenkou a dvouletou Valerkou, se kterou jsem nyní na mateřské dovolené. Teď si možná říkáte, tak jí přece to štěstí opustilo, ale není tomu tak. Moje děti mi zůstaly a jsou moje největší štěstí v životě.
Stejně jako všechny děti touží po mnoha věcech, třeba po počítači, bruslích, nových aktovkách, lepším sportovním oblečení, po jízdě na koni, motokárách. Někdy je těžké jim vysvětlit, že musíme zaplatit hypotéku, šetřit na nový kotel, díky němuž bude doma teplo, anebo koupit nové boty.
Na druhou stranu se moje štěstíčka učí skromnosti, což je u většiny dnešních dětí velká vzácnost, a také dokážou pochopit, že na některé věci je dobré prostě počkat. Však ony jednou přijdou, stejně jako přišlo moje vytoužené štěstí.
Peníze jsou tedy mojí velkou starostí, ale zase ne tak velkou, aby překryly radost z dětských krůčků, rozzářených očí a toho, když vás ta štěstíčka obejmou.
Všechny děti jsou velice živé, touží po pohybu, vzdělávání a já se snažím jim to umožnit. Samozřejmě s pomocí celé rodiny. Nyní nám to naše snažení znemožňuje staré a často porouchané auto, které je často v servisu, samozřejmě zase na úkor toho počítače či nových bruslí.
Nové auto by se štěstíčkům moc hodilo, děti už se dokonce ptaly, jestli bychom si nové auto nekoupili. Ale koupit nové auto si prostě dovolit nemůžeme. Věříme, že pokud si počkáme, zase to štěstí přijde, nebo přijede?
Autor: Daniela Majetna a Lucie Brzósková
Daniela Majetna vychovává dvě děti vlastní a dvě má v pěstounské péči. Její příběh je šestý z osudů devíti rodin, které se přihlásily na výzvu Nadace Terezy Maxové dětem. Všechny potřebují nové auto. Kdo vysněný vůz Škoda Citigo získá, bude nakonec záležet třeba jen na jediném vašem kliknutí.
O tom, že děti jsou smyslem života, že jsou vším, co máme, že jsou naší budoucností, štěstím, slyšel už každý z nás. Z novin, televize, od kamarádek, které se pyšně prohánějí po ulici s kočárkem, od vlastních matek…
A protože osvěta ohledně porodnosti je opravdu velká, ani nepřemýšlíte nad tím, že právě vy to štěstí mít nebudete. A nám to prostě nešlo... Každá snaha marná, štěstí nepřicházelo.
Vzdali jsme boj o vlastní štěstí a rozhodli se mu jít naproti. Získali jsme děti do pěstounské péče, přestěhovali se do domečku a štěstí pak potvrdili dvěma vlastními dětmi. A to byly chvíle, kdy jsem si říkala, tak teď jsem nejšťastnější, teď už mě nemůže nic zlého potkat. Štěstí přišlo, uhnízdilo se, a tak to zůstane navždy.
Jako mávnutím proutku se všechno změnilo během jediného dne. Manžel svoji roli zodpovědného otce nezvládl. Byl odsouzen za závažný trestný a já jsem zůstala sama s desetiletým Pepíkem, osmiletou Melánkou, čtyřletou Madlenkou a dvouletou Valerkou, se kterou jsem nyní na mateřské dovolené. Teď si možná říkáte, tak jí přece to štěstí opustilo, ale není tomu tak. Moje děti mi zůstaly a jsou moje největší štěstí v životě.
Stejně jako všechny děti touží po mnoha věcech, třeba po počítači, bruslích, nových aktovkách, lepším sportovním oblečení, po jízdě na koni, motokárách. Někdy je těžké jim vysvětlit, že musíme zaplatit hypotéku, šetřit na nový kotel, díky němuž bude doma teplo, anebo koupit nové boty.
Na druhou stranu se moje štěstíčka učí skromnosti, což je u většiny dnešních dětí velká vzácnost, a také dokážou pochopit, že na některé věci je dobré prostě počkat. Však ony jednou přijdou, stejně jako přišlo moje vytoužené štěstí.
Peníze jsou tedy mojí velkou starostí, ale zase ne tak velkou, aby překryly radost z dětských krůčků, rozzářených očí a toho, když vás ta štěstíčka obejmou.
Všechny děti jsou velice živé, touží po pohybu, vzdělávání a já se snažím jim to umožnit. Samozřejmě s pomocí celé rodiny. Nyní nám to naše snažení znemožňuje staré a často porouchané auto, které je často v servisu, samozřejmě zase na úkor toho počítače či nových bruslí.
Nové auto by se štěstíčkům moc hodilo, děti už se dokonce ptaly, jestli bychom si nové auto nekoupili. Ale koupit nové auto si prostě dovolit nemůžeme. Věříme, že pokud si počkáme, zase to štěstí přijde, nebo přijede?
Autor: Daniela Majetna a Lucie Brzósková
-
fenix
Re: Kdo získá auto?
Kdo získá auto? Mám čtyři dcery a ráda pomůžu dalšímu dítěti
Bydlíme v rodinném domě v Rousínově u Vyškova. Nejstarší z dětí je Verunka, přišla v roce 2001, nyní jí bude 16 let. Učí se ve Slavkově obor kuchař-číšník a vaření jí baví také doma. Verunka si brzy přála sestřičku a tak o dva roky později jsme před vánocemi přivezly Míšu.
Michalka je nesmělá, tichá, hodná a pracovitá. Chodí do 9. třídy ZŠ a ráda by jednou pracovala jako ošetřovatelka. V době po přijetí Michalky mi onemocněla maminka, a tak jsem zůstala doma, abych se o ní a o děti starala. Děvčátka si velmi dobře rozuměla a nejvíc si přála miminko. Po maminčině smrti jsem se rozhodla nevracet se zpět do práce, abych se mohla dětem věnovat. Protože nám bylo spolu dobře, přijaly jsme další děťátko.
Jolanka měla rok a půl když k nám přišla a tak si holky to miminko užily. Teď je Jolanka ve 3. třídě, je veselá, živá a doma tráví nejvíc času na trampolíně. Také v poslední době přebírá po větších slečnách zájem o zvířátka a stará se o náš rodinný zvěřinec.
Nejmladší z dětí je Esterka, je to milé, šikovné děvčátko, je sportovně nadaná, ráda a dobře plave, jezdí na kole, na bruslích, chodí cvičit a moc si ji tam chválí, také ve školce ji mají moc rádi.
Opravujeme dům, na auto už nezbývá
Jak děti odrůstají přály by si další děťátko, rády bychom ještě někomu pomohly.
Co se týká našeho domu, zdědila jsem ho po babičce, ale tenkrát byl ve velmi špatném stavu. Nejvíc mi pomohli rodiče, tatínek byl zedník, zemřel před dvěma lety. Od té doby zařizuji všechny opravy sama.
Největší finanční položkou byla v loňském roce střecha, stála nás všechny úspory a ještě splácíme, ale bylo to už opravdu potřeba. Další opravy děláme postupně, dům by potřeboval zateplit, dokončit koupelnu, opravit kuchyň a schody dětem do pokojíků.
Auto potřebujeme kromě jiného k tomu, abych mohla denně rozvézt děvčata do škol a školky. Máme velmi staré auto a často se stává, že nám při cestách vypoví službu a my musíme situaci vždy nějak zvládnout. Díky celkové rekonstrukci domu si bohužel koupi nového automobilu nemůžeme momentálně dovolit.
Autor: Hana Hlaváčková
Bydlíme v rodinném domě v Rousínově u Vyškova. Nejstarší z dětí je Verunka, přišla v roce 2001, nyní jí bude 16 let. Učí se ve Slavkově obor kuchař-číšník a vaření jí baví také doma. Verunka si brzy přála sestřičku a tak o dva roky později jsme před vánocemi přivezly Míšu.
Michalka je nesmělá, tichá, hodná a pracovitá. Chodí do 9. třídy ZŠ a ráda by jednou pracovala jako ošetřovatelka. V době po přijetí Michalky mi onemocněla maminka, a tak jsem zůstala doma, abych se o ní a o děti starala. Děvčátka si velmi dobře rozuměla a nejvíc si přála miminko. Po maminčině smrti jsem se rozhodla nevracet se zpět do práce, abych se mohla dětem věnovat. Protože nám bylo spolu dobře, přijaly jsme další děťátko.
Jolanka měla rok a půl když k nám přišla a tak si holky to miminko užily. Teď je Jolanka ve 3. třídě, je veselá, živá a doma tráví nejvíc času na trampolíně. Také v poslední době přebírá po větších slečnách zájem o zvířátka a stará se o náš rodinný zvěřinec.
Nejmladší z dětí je Esterka, je to milé, šikovné děvčátko, je sportovně nadaná, ráda a dobře plave, jezdí na kole, na bruslích, chodí cvičit a moc si ji tam chválí, také ve školce ji mají moc rádi.
Opravujeme dům, na auto už nezbývá
Jak děti odrůstají přály by si další děťátko, rády bychom ještě někomu pomohly.
Co se týká našeho domu, zdědila jsem ho po babičce, ale tenkrát byl ve velmi špatném stavu. Nejvíc mi pomohli rodiče, tatínek byl zedník, zemřel před dvěma lety. Od té doby zařizuji všechny opravy sama.
Největší finanční položkou byla v loňském roce střecha, stála nás všechny úspory a ještě splácíme, ale bylo to už opravdu potřeba. Další opravy děláme postupně, dům by potřeboval zateplit, dokončit koupelnu, opravit kuchyň a schody dětem do pokojíků.
Auto potřebujeme kromě jiného k tomu, abych mohla denně rozvézt děvčata do škol a školky. Máme velmi staré auto a často se stává, že nám při cestách vypoví službu a my musíme situaci vždy nějak zvládnout. Díky celkové rekonstrukci domu si bohužel koupi nového automobilu nemůžeme momentálně dovolit.
Autor: Hana Hlaváčková
-
fenix
Re: Kdo získá auto?
Kdo získá auto? Kvůli postižení Radky vůz potřebujeme, říká pěstounka
Předposlední maminkou pěstounkou, která se přihlásila o auto na výzvu Nadace Terezy Maxové dětem, je Pavla Šimíková. Příští pátek začíná hlasování, kde rozhodnete svými hlasy, která z devíti rodin nakonec vysněný vůz Škoda Citigo získá.
Jmenuji se Pavla Šimíková, je mi 38 let a sama pečuji o čtyři děti. Mám dvě vlastní děti a dvě v pěstounské péči. Společně bydlíme v rodinném domku v obci Tři Dvory nedaleko Kolína.
Nejstarší syn Jakub (20 let) studuje druhým rokem na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obor archeologie. Už od základní školy se zabývá dějinami a velmi rád čte. Mezi jeho koníčky také patří různé sporty, zejména bojové. Vzhledem k jeho zálibě v historii mu není cizí ani práce s keramikou a celkově život v přírodě.
Radka (18 let), kterou mám v pěstounské péči je po dětské mozkové obrně, a patří mezi děti s kombinovanými vadami. Není schopna se sama orientovat časem ani místem, proto je odkázána na pomoc druhých. Navštěvuje Praktickou školu v Kolíně, kam ji musím denně vozit. Radčin zdravotní stav vyžaduje časté návštěvy lékaře. Radka velice ráda tančí, poslouchá hudbu a dobře zpívá. Ve škole chodí do kroužku břišních tanců. Je veselá, společenská a ráda pomáhá ostatním.
Daniel (17 let), bratr Radky je žákem Střední školy obchodní v oboru pekař. Aktivně hraje fotbal za místní oddíl kopané. Protože vyniká ve všech sportech, často reprezentuje školu na různých školních turnajích. Ve volném čase jezdí na kole, hraje florbal, čte nebo jezdí do Kolínského aquaparku plavat.
Lucie (17 let) studuje Střední zdravotnickou školu v Nymburce, kam dojíždí vlakem. Vzhledem ke špatnému autobusovému spojení z Kolína pro ni musím také denně jezdit k vlaku. Ve volném čase se zabývá twirlingem, od školkového věku je členkou skupiny mažoretek. Lucie hraje aktivně šipky.
Jako rodina rádi cestujeme a poznáváme nová místa. Dříve jsme podnikali hodně výletů na kolech, ale vzhledem k tomu, že Radka, díky svému zdravotnímu stavu na kole jezdit nemůže, jsme odkázáni na automobil.
V současné době nám dosluhuje osobní automobil Renault Espace (rok výroby 1992), který není ve zrovna dobrém stavu. Oprava je natolik nákladná, že se nevyplatí do tak starého vozu peníze investovat a na jiný se nám nepodaří vzhledem k nákladům na vzdělání dětí a chod domácnosti ušetřit. Proto bych chtěla touto cestou požádat o každý klik při hlasování a děkuji všem, kteří jsou ochotni pomoct.
Autor: Pavla Šimíková
Předposlední maminkou pěstounkou, která se přihlásila o auto na výzvu Nadace Terezy Maxové dětem, je Pavla Šimíková. Příští pátek začíná hlasování, kde rozhodnete svými hlasy, která z devíti rodin nakonec vysněný vůz Škoda Citigo získá.
Jmenuji se Pavla Šimíková, je mi 38 let a sama pečuji o čtyři děti. Mám dvě vlastní děti a dvě v pěstounské péči. Společně bydlíme v rodinném domku v obci Tři Dvory nedaleko Kolína.
Nejstarší syn Jakub (20 let) studuje druhým rokem na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obor archeologie. Už od základní školy se zabývá dějinami a velmi rád čte. Mezi jeho koníčky také patří různé sporty, zejména bojové. Vzhledem k jeho zálibě v historii mu není cizí ani práce s keramikou a celkově život v přírodě.
Radka (18 let), kterou mám v pěstounské péči je po dětské mozkové obrně, a patří mezi děti s kombinovanými vadami. Není schopna se sama orientovat časem ani místem, proto je odkázána na pomoc druhých. Navštěvuje Praktickou školu v Kolíně, kam ji musím denně vozit. Radčin zdravotní stav vyžaduje časté návštěvy lékaře. Radka velice ráda tančí, poslouchá hudbu a dobře zpívá. Ve škole chodí do kroužku břišních tanců. Je veselá, společenská a ráda pomáhá ostatním.
Daniel (17 let), bratr Radky je žákem Střední školy obchodní v oboru pekař. Aktivně hraje fotbal za místní oddíl kopané. Protože vyniká ve všech sportech, často reprezentuje školu na různých školních turnajích. Ve volném čase jezdí na kole, hraje florbal, čte nebo jezdí do Kolínského aquaparku plavat.
Lucie (17 let) studuje Střední zdravotnickou školu v Nymburce, kam dojíždí vlakem. Vzhledem ke špatnému autobusovému spojení z Kolína pro ni musím také denně jezdit k vlaku. Ve volném čase se zabývá twirlingem, od školkového věku je členkou skupiny mažoretek. Lucie hraje aktivně šipky.
Jako rodina rádi cestujeme a poznáváme nová místa. Dříve jsme podnikali hodně výletů na kolech, ale vzhledem k tomu, že Radka, díky svému zdravotnímu stavu na kole jezdit nemůže, jsme odkázáni na automobil.
V současné době nám dosluhuje osobní automobil Renault Espace (rok výroby 1992), který není ve zrovna dobrém stavu. Oprava je natolik nákladná, že se nevyplatí do tak starého vozu peníze investovat a na jiný se nám nepodaří vzhledem k nákladům na vzdělání dětí a chod domácnosti ušetřit. Proto bych chtěla touto cestou požádat o každý klik při hlasování a děkuji všem, kteří jsou ochotni pomoct.
Autor: Pavla Šimíková
-
fenix
Re: Kdo získá auto?
Kdo získá auto? Bez sluchu umím zázraky i dát šanci dětem
Devátou a poslední pěstounkou, která se přihlásila o auto na výzvu Nadace Terezy Maxové dětem, je Markéta Zelená. V pátek začíná hlasování, potrvá do 2. prosince. Vy svými kliky nyní rozhodnete, která z rodin nakonec vysněný vůz Škoda Citigo získá.
Jmenuji se Markéta Zelená, narodila jsem se s vadou sluchu, je mi 36 let, jsem samoživitelka a pracuji. Mám tři zlaté děti, biologického syna Michala (14 let) a dva chlapce v pěstounské péči: Damiána (18 let) a Románka (9 let).
Míša se narodil s těžkou srdeční vadou, je po druhé operaci srdce, má v srdci zavedenou umělou spojku pro průchod krve a čeká ho další operace. Je zdravotně postižený a ve škole má zaveden individuální plán.
Damiána jsem si vzala z dětského domova, když mu bylo 10 let. Trpěl těžkou psychickou deprivací, fobií ze tmy, projevovala se u něj agrese, porucha osobnosti, hypertenze (stresový cholesterol), astma. Nyní studuje třetí ročník speciální školy. Jeho stav se výrazně se zlepšil, miluje rodinu a je s námi stále rád.
Románek je v mé pěstounské péči rok. Jeho maminka je mentálně postižená, navštěvujeme ji v ústavu. Mou snahou je, aby Románek dohnal to, co zmeškal, pochopil charakter postižení maminky a navštěvoval ji co nejvíce.
Moji tři chlapci ovládají znakový jazyk, rádi vaří, hrají bowling, jezdíme společně na různé sportovní aktivity, máme rádi vše, co má adrenalin.
Auto je náš pátý člen rodiny, který nám odchází. Od svých 18 let jsem měla tři škodovky. Nikdy nezklamaly, ale třetí poslední už nyní odchází, neslouží jí motor. Jezdíme denně do školy 25 km tam a zpátky, k biologické rodině 260 km, na různé kroužky, sportovní aktivity, víkendové pobyty a nejvíce jezdíme do zdravotnických zařízení, protože Míša a Damián jsou zdravotně postižení a vyžadují dohled a stálou péči. Damián špatně snáší společnost ve veřejných dopravních prostředcích a Míša má neustále nevolnosti.
Nové auto by také zmírnilo můj stres a nejistotu kvůli hluchotě. Jezdíme se strachem a rizikem, zda dojedeme a jak případně se svým handicapem vyřeším, když se něco stane. Auto potřebujeme, abychom mohli jezdit do ústavu za Románkovou maminkou, jezdíme na turnaje v bowlingu, kam taháme bowlingové koule. Bez auta bychom přišli o tolik hezkého, toho co dotváří plnohodnotný rodinný život, tedy hlavně programy pro děti.
Chci, aby každý z mých chlapců dostal stejnou lásku, prostor k naslouchání a aby byli šťastní a spokojení, chci se jim plně věnovat. Později mohu pomoci dalším a dalším dětem. Pro mě je klíčem ke všemu porozumění, láska a hlavně práce. Děkuji všem, kteří nás budou chtít podpořit.
Devátou a poslední pěstounkou, která se přihlásila o auto na výzvu Nadace Terezy Maxové dětem, je Markéta Zelená. V pátek začíná hlasování, potrvá do 2. prosince. Vy svými kliky nyní rozhodnete, která z rodin nakonec vysněný vůz Škoda Citigo získá.
Jmenuji se Markéta Zelená, narodila jsem se s vadou sluchu, je mi 36 let, jsem samoživitelka a pracuji. Mám tři zlaté děti, biologického syna Michala (14 let) a dva chlapce v pěstounské péči: Damiána (18 let) a Románka (9 let).
Míša se narodil s těžkou srdeční vadou, je po druhé operaci srdce, má v srdci zavedenou umělou spojku pro průchod krve a čeká ho další operace. Je zdravotně postižený a ve škole má zaveden individuální plán.
Damiána jsem si vzala z dětského domova, když mu bylo 10 let. Trpěl těžkou psychickou deprivací, fobií ze tmy, projevovala se u něj agrese, porucha osobnosti, hypertenze (stresový cholesterol), astma. Nyní studuje třetí ročník speciální školy. Jeho stav se výrazně se zlepšil, miluje rodinu a je s námi stále rád.
Románek je v mé pěstounské péči rok. Jeho maminka je mentálně postižená, navštěvujeme ji v ústavu. Mou snahou je, aby Románek dohnal to, co zmeškal, pochopil charakter postižení maminky a navštěvoval ji co nejvíce.
Moji tři chlapci ovládají znakový jazyk, rádi vaří, hrají bowling, jezdíme společně na různé sportovní aktivity, máme rádi vše, co má adrenalin.
Auto je náš pátý člen rodiny, který nám odchází. Od svých 18 let jsem měla tři škodovky. Nikdy nezklamaly, ale třetí poslední už nyní odchází, neslouží jí motor. Jezdíme denně do školy 25 km tam a zpátky, k biologické rodině 260 km, na různé kroužky, sportovní aktivity, víkendové pobyty a nejvíce jezdíme do zdravotnických zařízení, protože Míša a Damián jsou zdravotně postižení a vyžadují dohled a stálou péči. Damián špatně snáší společnost ve veřejných dopravních prostředcích a Míša má neustále nevolnosti.
Nové auto by také zmírnilo můj stres a nejistotu kvůli hluchotě. Jezdíme se strachem a rizikem, zda dojedeme a jak případně se svým handicapem vyřeším, když se něco stane. Auto potřebujeme, abychom mohli jezdit do ústavu za Románkovou maminkou, jezdíme na turnaje v bowlingu, kam taháme bowlingové koule. Bez auta bychom přišli o tolik hezkého, toho co dotváří plnohodnotný rodinný život, tedy hlavně programy pro děti.
Chci, aby každý z mých chlapců dostal stejnou lásku, prostor k naslouchání a aby byli šťastní a spokojení, chci se jim plně věnovat. Později mohu pomoci dalším a dalším dětem. Pro mě je klíčem ke všemu porozumění, láska a hlavně práce. Děkuji všem, kteří nás budou chtít podpořit.
-
fenix
Re: Kdo získá auto?
Na vás záleží, která z pěstounských rodin získá auto. Hlasujte
V uplynulých devíti týdnech jsme vás seznámili s příběhy devíti pěstounek, které se přihlásily o auto na výzvu Nadace Terezy Maxové dětem. Která z rodin vůz Škoda Citigo získá, záleží nyní na každém vašem kliknutí.
V uplynulých devíti týdnech jsme vás seznámili s příběhy devíti pěstounek, které se přihlásily o auto na výzvu Nadace Terezy Maxové dětem. Která z rodin vůz Škoda Citigo získá, záleží nyní na každém vašem kliknutí.
-
fenix
Re: Kdo získá auto?
OBRAZEM: Tereza Maxová předala na Jarmarku auto pěstounské rodině (ona.idnes.cz)
Světoznámá modelka kolem poledne předala auto Škoda Citigo pěstounce Janě Borkovcové, o jejímž vítězství jste rozhodli v naší anketě.
Světoznámá modelka kolem poledne předala auto Škoda Citigo pěstounce Janě Borkovcové, o jejímž vítězství jste rozhodli v naší anketě.