Měl jsem opět jeden zajímavý zážitek s dcerou, který mne vedl k zamyšlení se nad svým životem. Rozhodl jsem se si svoje zážitky a myšlenky zapsat. Abych nezapomněl a abych se k nim později mohl vrátit. A nakonec jsem se rozhodl podělit se o ně i s vámi.
Nedávno jsem dával dohromady písničku pro dceru k jejím narozeninám. Tématem písně byla myšlenka, že každá dívka je princezna, ať už je bohatá či chudá, ať už je krásná či všední. A dále vyznání, že ona je pro mne mojí malou princeznou, tou nejkrásnější na světě. A přání, aby ji měl každý rád, a aby jednou, až vyroste a dospěje, nezapomněla na své dětské sny.
Uvažování nad slovy písně mělo za následek, že jsem více než kdykoliv předtím začal své dceři říkat, že je krásná a že ji mám rád. A jednou, když jsem ji dával pusu na dobrou noc, a znovu opakoval svá slova, moje osmiletá dcera se na mě podívala a s neuvěřitelnou dětskou přímočarostí a s poučujícím tónem v hlase pronesla: "Taťko, ale bys měl mít rád hlavně maminku. A měl bys to říkat hlavně jí!"
Musím říct, že mě její prohlášení pobavilo. Ale současně mě píchlo u srdce. Tak nějak jsem najednou věděl, že mi řekla něco důležitého. Něco, nad čím bych měl přemýšlet.
Když jsem během následujícího týdne nad jejími slovy přemýšlel, začaly se mi vybavovat některé detaily z našeho života. Třeba to, že dcera se nejraději objímá tehdy, když obejmu manželku. A že když manželce dám pusu, tak většinou nadšeně přiběhne a chce taky. Že ráda dostává malé dárečky, ale vlastně ze všeho je nejraději, když přinesu manželce květinu a k tomu jednu malou kytičku pro ní. A současně se mi vybavil citát z jedné knížky: "Nejlepší věc, kterou můžete udělat pro své dítě, je milovat jeho matku."
A postupně se mi začaly vybavovat další detaily. Třeba že když jako rodina jedeme na výlet nebo na dovolenou, přemýšlím nad programem pro dceru, ale manželku opomíjím. Že mě většinou ani nenapadne vyhradit si dobu, kdy bychom mohli být chvíli sami. A vyrazit třeba na krátkou procházku, nebo do blízké kavárny.
A taky jsem si uvědomil, že zatímco poslední písničku pro manželku jsem napsal před devíti měsíci, tak od té doby jsem stihl napsal šest písní pro dceru a dalších čtyři pro její kamarádky. Pravda, před čtyřmi měsíci na služební cestě jsem sice jeden nápad dostal a začal tvořit, ale píseň dodneška není hotová.
Znám muže, co si po narození dítěte začali stěžovat, že si v rodině připadají tak nějak navíc. Někteří to vyjádřili slovy "na semeno a na výplatu". Je to zvláštní, ale najednou jsem si uvědomil, že vlastně mám tendenci chovat se úplně stejně jako jejich ženy. Že si kolikrát vystačím s dcerou. Pravda, už jsem párkrát zaslechl v okolí, jaký jsem vzorný otec. A nedávno si mi jedna známá posteskla, že o tom, že by se její manžel věnoval svým dětem tak jako já, si může nechat tak akorát zdát.
Ale přeci, kdyby měl někdo v naší rodině důvody žárlit na vlastní dítě, tak by to paradoxně byla manželka. Prostě najednou jsem si uvědomil, že dělám něco blbě. Hodně blbě. A ještě ke všemu to dělám tak očividně, že si to uvědomuje i moje osmiletá dcera.
Když to tak vezmu, vlastně jen dělám to, k čemu mě vede moje přirozenost. Ne, nemyslím si, že jsem člověk, u kterého se zastavil duševní vývoj. Považuji se za rozumného dospělého člověka, který se dovede bavit o vážných věcech, dokáže finančně zabezpečit rodinu, zařídit v domácnosti potřebné věci a dělat plány do budoucna. Ale dětský svět je mi přeci jenom tak nějak bližší. A když si mám vybrat, jak a s kým budu trávit volný čas, instinktivně mě to táhne k dceři. A přes ni i k ostatním dětem.
A přitom ten, komu bych měl být nejvíce vděčný, je moje manželka. Jí vděčím za domov, za rodinu, za moji dceru. Za to, že mi dokázala odpustit a přetrpět se mnou i některé těžké okamžiky. A byla to především její důvěra, která mi pomohla dostat se přes těžké období a se svoji sexualitou se srovnat. Zaslouží si být milována. Zaslouží si, abych jí dával najevo, že je pro mě ta nejkrásnější na světě a že ji mám rád.
Čímž se dostávám k otázce, když ji říkám podobná slova, nelžu vlastně ji i sám sobě? Kdybych se měl podívat se na svět kolem sebe nezaujatýma očima, tak musím konstatovat, že každá druhá sedmiletá holčička je hezčí než ona. Na druhou stranu, jaký je vlastně rozdíl mezi mnou a "normálním" mužem sledujícím módní přehlídku spodního prádla nebo Miss World? Neřekl by něco podobného?
Přitom manželka v mých očích je krásná. A takových dospělých žen, jako je ona, je na tomhle světě opravdu málo. Je to žena, které jsem dal slib. Slib je ji budu milovat a že s ní zůstanu. V dobrém i ve zlém. Dokud nás smrt nerozdělí. To ji dělá jedinečnou. A když ji řeknu, že je nejkrásnější na světě, není to lhaní. Je to spíš něco jako hledání maxima na jednoprvkové množině
Využil jsem příležitosti a po delší době vzal manželku na procházka a do kavárny. A i když to bylo těžké, začal jsem s ní hovořit o svých pocitech. Ani pro mě nebylo moc překvapivé, když mi řekla, že to vnímá tak, jak to popisuji. Nakonec jsme si až překvapivě bez nějakých negativních emocí popovídali o tom, co nám v našem vztahu nejvíce chybí a co bychom si přáli změnit.
Po rozhovoru se mi hodně ulevilo. Je to dobře, když si člověk může přiznat vlastní chybu a pokusí se něco udělat pro její nápravu. Došlo mi totiž, že se taky může stát, že jednou, až dcera dospěje, potkám obě dvě v předsíní se sbalenými kufry. Od jedné se dozvím, že odchází hledat lásku, po které tak moc toužila. A od druhé, že je to moje vina, že jsem maminku dlouhá léta přehlížel a že mi to říkala už dávno.
Vím, že mě má přirozenost táhne k něčemu jinému. Takže mi nezbývá, než se vědomě snažit a učit se. Možná to učení bude pro mne trochu těžší, než pro většinu populace. Ale jestli se jednou s manželkou dožijeme společného stáří, a nenaplní se výše popsaný scénář, tak snad budu moci říct, že jsem se učil dobře.
Co říct závěrem? Jak že to napsal Děda? Že děti dokáží být bezprostřední a s nevinným pohledem dokáží říct dospělému i krutou pravdu? Co k tomu můžu dodat, než díky Bohu za to.