Pražská integrovaná doprava (PID) přepraví denně statisíce, možná víc než milion osob. Je to veliké hemžení lidské a leccos se ve všech těch autobusech a tramvajích přihodí. Ti, co mne znají z četu vědí, že pořád mám snahu krmit vám ucho nějakými historkami z tramvaje...Nu, tak jsem to pojal literárně, abych už neobtěžoval. Kdykoli se mi zas cestou z práce budou někde v tramu či buse podlamovat kolena, pokusím se to nějak přetavit v nějaký (sice kýčovitý a pitomý, ale nešť) literární útvar. Pokud by snad někdo měl pocit, že jsem právě založil vlákno s tématem "zážitky dopravního šmíráka", tak je na omylu. Jde totiž krásu.
A jde o poezii.
Jde o život.
Zde můj dnešní výplod:
Tvůj bráška je ještě malý, a tak je zcela zabrán do sledování Prahy míjející za oknem. Auta se tam venku štosují, nervy tečou, tramvaje vyzvánějí. Ty však máš mnoho na srdci, a tvůj hlásek zvoní. Sladce zvoní, ne tak vztekle jako tramvaj. Dnes ve škole se asi mnohé přihodilo, a maminka zaujatě poslouchá Tvé vyprávění. Občas tě přeruší otázkou, třeba „A tak jsi ráda, že sedíš s Kryštůfkem?“ „Já bych ani s nikým jiným sedět nechtěla!“, zacinká tvůj hlásek. Vyprávěj, vyprávěj dál, světloučká hlavičko, já se zavřenýma očima poslouchám…ani ne ta slova, jen ten hlas. Zurčí jak potůček, vytéká z tvých veselých úst a umývá celou tramvaj; ale zdá se, že lidé, co jedou z práce, to neslyší. Připadne mi náhle zvláštní, že někdo necítí svěžest této chvíle. Ale snad se ostatní taky jen stydí na Tebe podívat a v Tvém hlásku se koupat, a tak jen předstírají, že je ty jejich časopisy nebo mobily nebo tablety, či jak se všechny ty werky jmenují, tak baví… Ale vyprávěj dál, dál, blonďatá holčičko, co ještě se dnes ve škole přihodilo?
Jenže ty jsi zmlkla. Bráška taky sedí, kouká a ani nedutá, ani maminka zrovna nic neříká. Ach jo, zazvoň mi, zazpívej potůčku švitořivý!! Ale kdepak. Tak otevírám oči.
A ty se zrovna protáčíš za ruku kolem tyče, zhoupneš se na jednu stranu a pak zase zpět. Radši vyprávěj, chci zavřít oči a ne se dívat. Jenže ty se při každém zhoupnutí vpřed se zastavíš jen malý kousek ode mne a zabodneš své modré oči do mých…Bože můj!
Co dělat? Vyskočit z tramvaje?! Sakra, hlavně nečumět….Ale nedokážu se ani podívat jinam. Pokusím se usmát, asi hloupě, rozpačitě.
Proč se nezačnu dívat z okna! Jako tvůj bráška, jen tak si přemýšlet, však je tolik věcí, o nichž bych přemýšlet měl! Anebo vyndat knížku a začít číst, i ve stoje se dá přeci číst! Začnu si potichu pískat, asi z nervozity… Ach jo…nebe peklo, peklo a nebe, nejde to, nejde, nezírat na Tebe…
A pak už se vzdávám se, usměju se na tebe, konečně upřímně, ať si to každý v tramvaji vidí…
Při dalším tvém zhoupnutí vidím, že se Ti oči smějí a že si pískáš taky! A spiklenecky na mne hledíš, jestli jsem si všiml, že si pískáš, jako já! Pusu špulíš a očima po mě házíš! Proboha, kam jede tahle tramvaj? Kde to jsem? Je to sen? Něco v tom musí být.
Někdo Tě za mnou poslal! A nejsi první.
A já myslím, že jsem na to konečně přišel. V hlubině některé z vozoven PIDu totiž sídlí Duch Náhodných Setkání. Nebo snad v některém depu? Ale určitě musí být, někde tu musí být tohle božstvo, Velký DNS.
Je to mocné pražské božstvo, které dokáže ovlivnit osudy lidí. Ale nijak dramaticky – ve velkém stylu. Pracuje naopak potichu a skrytě, okázalost mu není vlastní. Je božstvem, které mužům a ženám posílá do cesty jiné ženy a muže. Prostě jenom zařídí, že nastoupíte do stejného vozu. Je božstvem, které má pod palcem, všechny ty náhody, výjevy, které spatříme, a které hned zapomínáme, protože přeci do našeho života nijak nepatří. Ale kdepak, DNS ví, jak velký mají smysl. Ať už potkáme bezdomovce a chceme ho radši nevidět, anebo jsem svědkem mileneckých něžností či manželské hádky. Kdepak nejde mu o žádné lásky na první pohled a srdceryvné příběhy pro Hollywood či Barrandov. Je mistrem drobnokresby života. Jen DNS sám ví, proč se mají někteří lidé setkat.
Já neznám úradky tohoto božstva, proto se mohu jen domnívat. Ale odhaduji, že mu snad jde o to, abych jednoho dne v šílenství vyskočil z tramvaje do Vltavy. Snad chce, abychom nezapomněli, že velká krása je dost často téměř nesnesitelná….?Je jisté že, toto božstvo se vyžívá v kontrastech, kdy se to je nejjemnější a nejkrásnější umístí doprostřed lidské tlačenice uprostřed automobilové tlačenice. Snad si DNS myslí, že zde lépe zapůsobí plnou silou, kdoví…
A snad - toto božstvo mne má rádo, tak jak to u božstev bývá: přísným způsobem, jak ten Jehova Izraelity *. Posílá mi do cesty blonďatá setkání, jakož i černovlasé náhody. Abych se nepřestal ptát: co počít s tou krásou? Jak ji uctít? Jak poděkovat? Co si s tím počít…
*upozorňuji členy Čepku, že tato poznámka NENÍ výzvou k další teologické diskusi na tomto webu!!!