Andělíčku, můj strážníčku
Anděl otevřel oči. Nespal, ten lidský stav mu byl cizí – jen se zaposlouchal do toku vlastních myšlenek a teď v nich spatřil jednu jedinou: Přicházejí..
Ohlédl se. Dveře, spíš malá brána, zářící jasným bílým světlem, které osvětlovalo i jméno vyvedené zlatými literami: FILIP.
Anděl vztáhl pravici a z pochvy na jeho zádech vylétl meč. Dokonalá zbraň, stvořená k jedinému účelu. Pohlédl na něj. Čepel tu a tam protínaly jiskřivé rudé záblesky. Teď měl jistotu.
V nekonečnu se začalo ozývat temné dunění. To snad milióny válečných bubnů najednou spustily k pochodu.
Legie.
„Ty woe, tak makej. Vo co de, je to v poho, ne?“
Filip se prudce nadechl a rychle mrknul přes rameno. Prodavačka právě vybalila poslední krabici se sprchovými gely a zmizela mezi regály s kosmetikou. Vykulenýma očima se prosebně podíval na tři starší kluky.
„Hej bro, ty si lůzr! Di do toho, ta ženská je pryč. Prostě to čórneš z regálu, jak pudeš vokolo. Hele, esli ne, tak si out, srabe!“ O hlavu větší Patrik se na Filipa výhružně zamračil a zbylí dva kluci se posměšně uchechtli.
„Já nevim, .. a co kamery, mají je tady?!“, zašeptal Filip.
„Jo, jednu, ale je votočená jinam. Až ti řeknu, máš tak minutu, jinak je to tady
vo šitu a padla - no a ty už potom za náma nelez!“, sykl Patrik a mrknul na kamarády. „Šesťáčku podělanej!“ dodal ještě a všichni tři zlomyslně vyprskli.
„Tak vodteď, běží ti čas. Tři.. dva.. jedna.. - padej!..“
Anděl, zaposlouchaný do vše prostupujícího zvuku pochodujících šiků, se znovu ohlédl. Zvuk váhavých kroků vycházející zpoza zavřených dveří byl čím dál zřetelnější. Blížily se.
´Ne! Neotvírej. Nepouštěj je..´
Kdyby nekonečno mělo obzor, začal by právě černat nesmírnou masou valící se kupředu. Tisíce rozšklebených démonů - vojsko pána lži se dalo na pochod.
Anděl přehlédl linii rarachů a na její konce nedohlédl. Usmál se. Tak veliké to dosud nikdy nebylo.
Žhnoucí čepel opsala široký oblouk, pak anděl máchl zápěstím vzad. Krátký, jako šlehnutí biče ostrý svist měl okamžitý účinek. Armáda temnot strnula na místě.
Jen řinčení zakřivených tesáků v okovaných prackách rušilo ticho, které nastalo.
Andělova křídla nabyla ostrých obrysů. Rozkládal je pomalu, až zcela zakryla démonům výhled na dveře, které anděl střežil. Jejich záře oslepovala zplozence pekla, až si zakrývali oči. Pak poryv vichru rozkolísal jejich řady, když mávl perutěmi proti nim.
´Nepouštěj je!“
Filip zíral na řadu šamponů. ´Tenhle má ráda mamča´, pomyslel si a vydechl. ´Tak jdu na to, kluci se dívaj. Snad mě nikdo nechytne, to by bylo děsný, ve škole.. co ve škole, doma! – táta by mě asi seřezal, i když to nikdy neudělal a máma.. máma..´
Filip polkl. Udělal další dva kroky..
..Zvuk. Slabé zaškrábání kovu o kov. Jakoby klíč vklouzl do zámku. Andělovy rty se sevřely v ostrou linku a pěst svírající meč jej stočila hrotem vpřed. Záštita měla tvar srdce.
V zámku dveří za jeho zády se ozvalo zarachocení, a pohnuly se. Jakmile se mezi veřejemi utvořila škvíra, záře začala pohasínat.
Legie se rozeřvala bezpočtem hrdel. Všichni se jako jeden démon rozběhli proti andělovi!
„Pane..“, zašeptal a vznesl se.
´Osvěžující efekt, určeno pro muže´. Filip svíral tubu se sprchovým gelem ve zpocené dlani a nápis pod jeho značkou četl snad podesáté.
Kluk pokradmu sledoval prodavačku. Koutkem oka zachytil opodál zevlujícího Patrika a ty dva, co ani pořádně neznal jménem.
Filip se otočil a vykročil k pokladně.
Úkrok, vysoký blok, odraz,.. a výpad! Záře vířícího meče spalovala hadí oči žoldáků Legie a planoucí čepel se zarývala do jejich pokřivených těl - hned mizeli s řevem v nicotě, odkud přišli. Andělova křídla každým mávnutím smetla desítky z nich, na jejichž místo se tlačili další a další. Do všech stran se rozlétaly úlomky zbraní tříštěných zásahy plamenného meče.
Anděl zkřížil palce a zbraň se rázem zdvojila. Obě čepele teď obtáčely v divokém tanci jeho tělo, aniž by je třímal v rukou a vykusovaly do řad démonů okamžitě se zaplňující mezery. Neubývalo jich. Jak se dveře Filipova srdce rozevíraly, noví a noví pekelníci vyrůstali přímo z prostoru a začali anděla zatlačovat k slabé záři prosvítající ven.
Anděl vykřikl! Démoni si zoufale tiskli pařáty na netopýří uši, aby do nich nepronikal ten mocný tón. Jeho pravice se mihla znamením kříže a čtvero ostří vyrazilo do postupujícího oceánu temnoty..
Filip se šoural krok za krokem a zastavil se ještě u polic se žvýkačkami. Zíral na ně, jako by si nemohl vybrat. V uších mu hučelo a skoro nedýchal. Kapka potu sjela po zádech a vpila se do trička. ´Co to dělám, to přece není možný, ale co pak, kluci se na mě vybodnou, to nechci, to přece ne.. budu hustej, prostě to pošlu po zemi, čapnu to a budu zdrhat, spicha máme za školou u tělocvičny, to vim – dobrý, dobrý.. du na to!´
Filip se rozhodl.
Vítězoslavně ječící stíny zarývaly drápy do dveří a cloumaly jimi v šílené snaze dostat se dovnitř! Anděl slabě odrážel sílící Legii. Světlo pootevřených dveří pohaslo a záře jeho zbraní i křídel také. Klesl na kolena.
„Pane?..“, hlesl.
„Paní?.. Promiňte, ale našel jsem támhle na zemi sprcháč a nevím, kam patří, asi ho někdo ztratil. Můžu ho u vás nechat?“
Pokladní se k němu otočila: „Ale jistě, to se stává - já to pak vrátím, jsi hodný kluk“.
Filip jí vrátil úsměv.
Zvony. Ten čistý zvuk zněl odnikud a přece odevšad, když dveře náhle prudce přibouchly a jejich obrys se znovu rozpálil Světlem, kterému žádný démon nedokáže vzdorovat! Filipovo jméno planulo v jejich středu a vřeštící kreatury prchaly.
Anděl sledoval jejich zběsilý ústup a z jeho napřažených rukou s prsty široce roztaženými proudilo desatero paprsků tenkých jako vlas, které spalovaly pekelníky, snažící se uniknout.
„Bylo to na tobě, chlapče“, usmál se unaveně,
když v nekonečnu zavládl klid. „Od samého začátku.“
Filip vyšel ven. Velké parkoviště a paneláky okolo,
rodiny spěchající na nákupy. Slunce.
´Ty jo, to je fakt na koupák! Řeknu mámě a tátovi,
odpoledne bychom mohli zajít´, pomyslel si
a nakopl pomačkanou plechovku.
´Bylo to na tobě..´
Někdo něco říkal? Filip se usmál. Šel domů.
Anděl usedl. Může opět jen naslouchat vlastním
myšlenkám. Na nějaký čas. Zavřel oči.