Diagnóza F - výběr pořadů, které by vás mohly zajímat

[Kasz]

• Jak se žije sexuálním deviantům? (18.2.2011)

Mají vůbec právo na sexuální uspokojení? Pokud ano, kde ho mohou hledat? A jaká je realita života lidí, kteří mají poruchu sexuální preference (dg. F65)? I na tyto otázky odpovídala v Diagnóze F psychoterapeutka, PhDr. Martina Venglářová.

Sexuální deviace jsou vrozené poruchy. Muži jimi trpí výrazně častěji než ženy, uvádí se poměr 20:1. Ovšem jen velmi malá část pachatelů sexuálních deliktů (např. znásilnění) jsou sexuální devianti, častěji jde o pachatele s poruchou osobnosti. Evidence sexuálních deviantů společnosti zřejmě nepomůže. A někde nepomůže ani stávající legislativa – v případech mladistvých sexuálních delikventů a vrahů současné zákony neumožňují uložení dlouhodobé sexuologické léčby. I proto jsou po dosažení dospělosti propuštěni z ochranné výchovy a zůstávají prakticky bez dozoru. Možná až do chvíle, kdy spáchají další hrůzný čin…

PhDr. Martina Venglářová
Psychoterapeutka, manželská a rodinná poradkyně, supervizorka, lektorka. Pracovala v Psychiatrické léčebně Bohnice (Krizové centrum, Sexuologie, Poradna pro rodinné příslušníky), na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy jako odborná asistentka, v Bílém kruhu bezpečí (poradkyně a lektorka) a v sexuologickém centrum Gona. Od roku 2005 v soukromé praxi.

Autorka (resp. spoluautorka) titulů:
Komunikace pro zdravotní sestry, Problematické situace v péči o seniory – Příručka pro zdravotnické a sociální pracovníky, Průvodce partnerským vztahem, Psychiatrická ošetřovatelská péče, Sociální práce s lidmi duševně nemocnými (všechny tituly vydalo Nakladatelství Grada)

Odkazy:
PhDr. Martina Venglářová
Sexuologická společnost ČLS JEP
Sexuologický ústav
Soukromé sexuologické centrum Gona
ČEPEK – Česká pedofilní komunita (svépomocná skupina, obsahuje i odkazy na odbornou literaturu týkající se sexuálních deviací)

autor: Adéla Paulík Lichková

• Sebevražedný podzim: Proč se děti zabíjejí? (17.11.2011)

Muži páchají více dokonaných sebevražd, ženy mají „na kontě“ více pokusů o sebevraždu. Děti a adolescenti tento trend tiše kopírují. Důvodem k tomu, že se dítě pokusí o sebevraždu, může být šikana ve škole nebo hádka se spolužákem, po které má pocit, že je na světě úplně samo. A nebo prostě „jen chce jít za maminkou do nebe“.

Riziko dětských pokusů o sebevraždu spočívá mj. v tom, že děti nejsou vždy schopny reálně nahlédnout nebezpečnost nástrojů, které zvolí pro svůj suicidální pokus. Pokud je pak takový pokus realizován několika tabletkami vitamínů, může být snadno okolím podceňován. Jeho nebezpečnost se tím však nijak nezmenšuje.

O sebevraždách dětí a adolescentů, o osmiletém chlapci, který se pokusil zabít, o souvislostech sebepoškozování a suicidálního chování a také o fámách a mýtech, které o sebevraždách kolují, jsem si povídala s psychiatrem Jiřím Koutkem.

MUDr. Jiří Koutek, primář Dětské psychiatrické kliniky 2. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol, spoluautor knihy Sebevražedné chování.

Literatura:
J. Koutek, J. Kocourková: Sebevražedné chování

• Co provedly týrané děti? (26.1.2012)

Médii před pár dny proběhl příběh otřesného týrání a znásilnění sotva měsíčního kojence. Chlapci se po děsivém zážitku zastavilo srdce. Jako zázrakem přežil. Po několika týdnech v nemocnici se zotavil a mohl být předán do péče pěstounské rodiny. Jak se takový zážitek podepíše na psychice dítěte v jeho dalším vývoji?

Ve zmiňovaném případě je možné, že si dítě vytvoří funkční vztah k pěstounům a dopady činu nebudou tak zásadní. Na druhou stranu – šrám na duši, pocit ohrožení v tak útlém věku a zřejmě i tělesné následky napadení – ho mohou provázet v různých podobách i do budoucna.

V České republice je ročně týráno asi 40 tisíc dětí. Asi 50 jich na následky týrání umírá. Nejčastěji jde o velmi malé děti. Jejich tyrany jsou častěji otcové než matky. Muži týrají spíše nepřiměřeným bitím a tělesnými tresty, ženy používají častěji psychické týrání, jako např. odpírání lásky, jídla, ponižování, nenávist aj.

O týraných dětech, následcích, které jim týrání přinese, ale i o rodičích tyranech, jsem si povídala s psycholožkou Mgr. Milenou Novákovou, ředitelkou občanského sdružení NEO CZ.

• Co je v sexu normální? (6.9.2012)

Normální (z hlediska legislativy) je, když je nám při sexu víc než 15 let, jsme na to dva, děláme to, co oba dělat chceme a neteče při tom krev. Statistiky mluví o tom, že Češi souloží v průměru 2x týdně. Podle Martiny Venglářové bychom ale na podobné průzkumy měly pohlížet s určitou rezervou – když Češi vyplňují dotazníky, mají tendenci uvádět ten „šťastnější týden“.

Mimo normu se ale ve vztazích potýkáme s řadou sexuálních potíží: sexuálními dysfunkcemi – od poruch erekce k nechuti mít sex; odlišnými sexuálními preferencemi – od orientace na jiné pohlaví, přes preference netradičních sexuálních praktik až k preferenci na rozličné předměty nebo dokonce zvířata; osobnostními či vztahovými problémy, které se zpravidla projeví problémy v sexu.

I přesto, že ve svižném a otevřeném rozhovoru s psychoterapeutkou Martinou Venglářovou zazní 72x slovo „sex“, 8x slovo „porno“ a nebojíme se užívat ani jiná slova, která se sexem souvisejí, na zveřejnění příběhu muže, který souloží se živými kachnami jsme si na vlnách veřejnoprávního vysílání zatím netroufly. Snad příště.

PhDr. Martina Venglářová
Psychoterapeutka, manželská a rodinná poradkyně, supervizorka, lektorka. Pracovala v Psychiatrické léčebně Bohnice (Krizové centrum, Sexuologie, Poradna pro rodinné příslušníky), na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy jako odborná asistentka, v Bílém kruhu bezpečí (poradkyně a lektorka) a v sexuologickém centrum Gona. Od roku 2005 v soukromé praxi.

Autorka (resp. spoluautorka) titulů:
Komunikace pro zdravotní sestry, Problematické situace v péči o seniory – Příručka pro zdravotnické a sociální pracovníky, Průvodce partnerským vztahem, Psychiatrická ošetřovatelská péče, Sociální práce s lidmi duševně nemocnými (všechny tituly vydalo Nakladatelství Grada)

• Linka bezpečí: Některé telefonáty končí smutně (22.11.2012)

Linka bezpečí nabízí bezplatnou telefonickou pomoc dětem a mladistvým. Je v provozu nepřetržitě a dovoláte se na ni zdarma. Poradenství v těžkých životních situacích poskytují pracovníci linky anonymně. Někdy se ale dostanou do situace, kdy je potřeba se dítěte zeptat na podrobnější údaje. Někdy jim to může zachránit i život.

Na Linku bezpečí se obrací děti často kvůli potížím ve vztazích, ať už rodinných nebo vrstevnických. Mezi častá témata ale patří také to, že jim někdo ubližuje, ve škole je šikanují, rodiče (nebo jiní lidé) je týrají nebo zanedbávají. V průměru tři děti denně zavolají s tím, že chtějí spáchat sebevraždu. Volají proto, že už nevědí jak dál a potřebují pomoc. Hovor s dítětem, které se chce zabít, je pro nového pracovníka na lince jakýmsi „křtem ohněm“, nicméně i na tato těžká témata je vycvičen.

Pracovat na Lince bezpečí znamená být neustále připraven na neštěstí na druhé straně telefonního aparátu. A je dobré být ve střehu, i když volá nějaký „vtipálek“. Možná si jen potřebuje otestovat Linku bezpečí před tím, než se na ni obrátí se skutečným problémem.

Diagnóza F tentokrát nahlédla pod roušku Linky bezpečí. O tom, s čím se pracovníci potkávají, jaké to je zpracovávat těžká témata a co se děje, když je hovor na straně dítěte nečekaně ukončen a pracovník tuší, že se s ním děje něco zlého, vyprávěl vedoucí Linky bezpečí Mgr. Peter Porubský.

• Terapie pevným objetím (25.4.2013)

Když se řekne terapie pevným objetím, většina lidí si něco vybaví. Řada reakcí je ale protichůdná. Ambivalentní však není jen přijímání, resp. nepřijímání této metody mezi veřejností nějak spojenou s pacienty s poruchami autistického spektra (na kterých byla tato metoda primárně aplikována), ambivalentní jsou i reakce týkající se propagátorky pevného objetí, psycholožky Jiřiny Prekopové.

Pozvat Jiřinu Prekopovou do Diagnózy F nebylo snadné. Česká psycholožka žije trvale v Německu, a tak jsme hledaly termín, kdy bude v Čechách, abychom tento rozhovor mohly předtočit. Termín se domlouval dlouhých 5 měsíců před jeho konáním. Když jsem se v té době zmínila na facebookovém profilu o tom, co se chystá, snesla se k postu hromada komentářů z řad odpůrců Jiřiny Prekopové a její metody. Jejich autoři žádali, abych se zeptala na to či ono, abych vyžadovala přesné odpovědi a pokud možno (což nebylo nikým veřejně řečeno nahlas) abych se přidala na jejich stranu.

Rozhodla jsem se na žádnou stranu nepřidávat a s Jiřinou Prekopovou jsem si povídala o jejím životě, o tom, jak ona sama byla zděšená, když se potkala s terapií pevným objetím, jak se její zděšení proměnilo po jedné vlastní zkušenosti, jak se vyvíjel příběh autistického chlapce, který touto terapií prošel. Tento rozhovor vám neodpoví na odborné otázky, které odpůrci terapie pevným objetím mají. Ani nepotvrdí, že by tato metoda byla vědeckým přístupem, který je vhodné aplikovat. Je to rozhovor se ženou, která věří tomu, co dělá.

Přemýšlela jsem, proč se takové nesouhlasné tažení neobjevilo i u jiných témat Diagnózy F, která také někdy nedosahují plně vědeckých měřítek. Proč jsem nebyla pod palbou odpůrců terapie hlasem? Proč se nezvedla vlna odporu, když jsme mluvili o muzikoterapii? Proč některá témata prostě naštvávají lidi více a jiná tiše projdou kolem, jako by se nic nestalo? Odpovědí mě napadlo několik.

Ta hlavní asi souvisí s tím, že autistické dítě si nemůže samo rozhodnout o tom, zda se terapie bude, nebo nebude účastnit, což je v naší kultuře bezpečného zacházení s klienty v terapii dost významný přečin. Na druhou stranu argument Jiřiny Prekopové, že některým úkonům (např. u zubaře) se také dítě musí podřídit, i když s nimi nesouhlasí, protože to je prostě pro jeho dobro, mi nepřišel úplně scestný. Za některé věci u svých dětí jsme jako jejich rodiče zodpovědní. Ovšem držet dítě v zubařském křesle přikurtované, by mi asi přišlo už trochu přitažené za vlasy a počítala bych se vznikem traumatu. Nic se nemá přehánět.

Chvílemi mám pocit, že terapie pevným objetím je spíše péčí o frustrovaného rodiče, kterému dítě není schopno vrátit jeho lásku. Jiřina Prekopová říká, že ano, že je skutečně potřeba pečovat o rodiče. V dnešní době už ale daleko častěji aplikuje metodu u dospělých lidí, popř. dětí, které si o své účasti mohou samy rozhodovat. A rodičům autistických dětí ji nenutí. To mi přijde jako celkem funkční kompromis – kdo do toho chce jít, ať jde, kdo do toho jít nechce, ať nechodí.

• Rozvody a tahanice o děti (20.6.2013)

Pokud žijete na hromádce, třeba i proto, aby pro vás případný rozvod nebyl tak bolestivý a složitý, měli byste vědět, že podléháte iluzi. Partnerské rozchody a rodinné rozkoly nesezdaných párů mají prakticky stejný průběh jako rozpady manželství. Jsou-li navíc ve vztahu děti, jde o jednu z nejvíce stresujících událostí v životě.

Rozvod jako takový má dvě základní roviny – právní a lidskou. Projít právními peripetiemi rozvodu je stres už sám o sobě. Vedle toho se musíte vyrovnávat se ztrátou jistot, se změnou rodinného systému, měli byste být oporou dětem. Ty mohou cítit velké úzkosti nejen z toho, že ztrácejí jednoho z rodičů – tedy toho, který z rodiny odchází a už nebude tolik k dispozici jako dosud, ale také z toho, že svým způsobem (třeba jen dočasně) ztrácí i druhého rodiče – ten má totiž dost práce sám se sebou a se svým prožíváním a není pro něj snadné ve chvíli, kdy sám bojuje se svými emocemi, být průvodcem dítěte v jeho emocích.

Jak prožíváme rozvody? A jak je prožívají naše děti? Proč jsou to častěji ženy, které zůstávají samy a nový vztah, resp. novou rodinu po rozvodu už nezakládají? A jak můžeme (nebo nemůžeme) ovlivnit výchovu, kterou na našem dítěti aplikuje bývalý partner – jeho rodič? O tom byla Diagnóza F z cyklu spolupráce s Linkou bezpečí. Hostem byla vedoucí Rodičovské linky Mgr. Kateřina Schmidová.

[simgiran]

K terapii pevným objetím bych zmínil ostrou kritiku:

Stanovisko APLA (Asociace pomáhající lidem s autismem)
http://www.praha.apla.cz/vynucena-objeti-aneb-oficialni-stanovisko-apla-k-dokumentu-mamo-tato-obejmu-te.html [nefunkční odkaz]

Stanovisko prof. Zbyňka Vybírala, vedoucího katedry psychologie na FSS MU
http://psych.fss.muni.cz/vybiral/download.php?soubor=61 [nefunkční odkaz]

Stanovisko ČLK
http://www.lkcr.cz/doc/cms_library/zapis_rijen_2012-100484.doc [odkaz na stažení]

Reportáž o TPO v pořadu Soukromá dramata


[smazáno nefunkční video]