KASTRACE? ANI NUTIT, ANI ZAKAZOVAT (Reflex 39/2008)

Reflex 39/2008 - 24.09.2008 - Text: PAVEL TANĚV
V minulém čísle na tomto místě sexuolog Prof. PhDr. PETR WEISS, Ph. D., vysvětlil, že muž, který znásilňováním dcery pobouřil Polsko, není pedofil, ale jedinec vadný osobnostně a sociálně. Zatímco část polské veřejnosti hlasitě volá po zavedení nucených kastrací, upozorňuje Petr Weiss na nebezpečí přesně opačné.

Jak je tomu vlastně s kastracemi sexuálních delikventů?

Pozor, jde o dvě věci. V Polsku se začalo mluvit o chemické kastraci, což je úplně něco jiného než chirurgická. U nás i v jiných zemích se používá naprosto běžně jako standardní metoda, samozřejmě se souhlasem pacienta v rámci sexuologické léčby deviantů. Slouží k tomu, aby se u těchto lidí snížilo sexuální puzení na takovou úroveň, jakou jsou schopni bez problémů vůlí zvládat. Tyto moderní léky skutečně snižují produkci testosteronu, a tím pádem i sexuální apetenci, proto je snížena i společenská nebezpečnost těchto pacientů a my můžeme navrhnout jejich propuštění i do ambulantní léčby.

Čím je specifická druhá, chirurgická kastrace?

Působí stejně, ale jde o konečné řešení. Zatímco následky chemické jsou vratné, tři měsíce po vysazení léku se vrací sexuální funkce ve všech ohledech do normálu, po chirurgické je trvale snížena hladina testosteronu. Apetence klesá na minimální úroveň, což je nejúčinnější forma prevence recidivy pacientů. Za posledních třicet let v České republice ani jeden z těch, kdo zažádali o kastraci, nezrecidivoval. Zákrok se ovšem smí provádět pouze na žádost pacienta. Musí zasednout komise, jež ji posoudí a eventuálně schválí, pak může dojít k trvalé desexualizaci. Například v Německu v loňském roce byly dva případy, u nás je jich o něco málo více.

Nucené kastrace se nikde v Evropě neprovádějí?

Ne, naposledy to bylo ve Švýcarsku v 50. letech a jinde ve světě se nepoužívaly už od doby, kdy se v hitlerovském Německu takto kastrovali například homosexuálové, což metodu obecně zdiskreditovalo. Dobrovolná chirurgická kastrace zatím zůstává v našem instrumentáriu, nevím však, jak dlouho se udrží, protože před třemi měsíci nás navštívila komise proti mučení a nelidskému zacházení Rady Evropy, která vznesla mnoho námitek proti kastracím používaným v našich léčebnách. Snažili jsme se naši praxi obhájit a poukázat na dobrovolnost zákroku, výborné terapeutické výsledky atd., ale hodnocení vyznělo nepříznivě. Já osobně se domnívám, že v budoucnu budeme nejspíš nuceni ustoupit od tohoto druhu terapie, avšak obávám se, že se to obrátí především proti našim pacientům.

Proč?

Protože zatímco dnes jsou do půl roku po zákroku propouštěni a velmi úspěšně a rychle se zařazují do společnosti - v devětadevadesáti procentech -, po zákazu operace nutně skončí v detenčních ústavech, což je něco mezi léčebnou a vězením. Zde budou umístěni až do doby, kdy pomine jejich společenská nebezpečnost, tedy do vyhasnutí sexuálního pudu, takže skoro na doživotí. Zákon k tomu, aby soudem nařízená léčba mohla být přeměněna na ambulantní, vyžaduje, aby byla minimalizována společenská nebezpečnost dotyčného jedince. Žádný lékař s čistým svědomím tudíž v případech extrémně nebezpečných sadistů, pedofilních sadistů atd. nebude schopen doporučit jejich propuštění do ambulantní léčby.

Sexuálního násilí nepřibývá, jen se o něm čím dál otevřeněji mluví, říká prof. Petr Weiss

Veřejnost je nejspíš vzrušena i proto, že má pocit, že těchto případů přibývá ...

Čeho? Případů znásilnění, nebo sexuálního zneužití dětí? Ani jedno totiž není pravda. Čísla hovoří jasnou řečí, mohu vám je vytisknout. Policejní statistiky svědčí o tom, že přes mírné výkyvy je počet sexuálních zneužití i znásilnění v podstatě stejný, v posledních letech dokonce mírně klesá. Hladinu emocí vzdouvají případy, jako je Josef Fritzl. Lidé mají pocit, že něco podobného dřív nebylo a že je dnes sexuálního násilí víc ... Ale vůbec ne. V 80. letech propukla na Západě hysterie, podobně jako dnes u nás, že výrazně přibývá sexuálního zneužití dětí. Výzkumy prokázaly, že počet případů vůbec nenarůstal, ale došlo ke dvěma věcem. Otevřeně se o nich mluvilo, takže lidé byli ochotnější je oznamovat, protože věděli, že nejen oni sami mají tuto zkušenost. Za druhé se zvýšila emancipace žen ve společnosti a se vzrůstem sebevědomí se jednoznačně zvyšuje i jejich ochota oznamovat násilí na nich páchané jak mimo, tak i v manželství. Už to není jako za časů našich babiček, které byly vedeny k tomu, že mají manželovi čas od času podržet, i když se jim nechce, jen aby byl doma klid. Dnešní ženy už nic takového, doufám, nedělají, a pokud si na nich manžel styk vynucuje, jedná se o normální sexuální násilí, jako kdyby byl pachatelem někdo úplně cizí. Jak u nás stoupá emancipace žen a jejich sebevědomí, bude růst i jejich ochota oznamovat i tyto případy.

Vy nic nového ohrožujícího v mediálně propíraných případech sexuálního násilí nevidíte?

Ohrožuje nás to, co neznáme. Když se o věcech mluví otevřeně, jde o jednoznačně pozitivní trend, protože informovanost snižuje xenofobii, panický strach ze všeho cizího. Velmi frapantní důkaz se nachází v našich výzkumech. V roce 1988 byl proveden první, který se ptal i na postoje k homosexuálům, a přes polovina respondentů na otázku jejich vztahu k homosexualitě odpověděla negativně. Už v roce 1993, po porevolučním informačním boomu, jsme se ptali na stejné otázky a zjistili, že pouze šest procent obyvatelstva vyjádřilo negativní postoje. Ten úžasný posun dle mého názoru zapříčinilo pouhé otevření celé problematiky a poskytnutí informací. Lidé zjistili, že nejde o nic ohrožujícího, že nemají nadále důvod ke xenofobním postojům vůči homosexuálům. Myslím si, že podobně by se v budoucnu mohl vyvíjet i vztah k jiným sexuálním menšinám, pokud se všeho nechopí populističtí politici nebo bulvární novináři. Pokud se problému chopí solidní novináři, solidní politici a solidní odborníci, pak i v naší zemi, i v Polsku se bude sexuálním menšinám žít lépe, stejně jako se dnes u nás naštěstí žije lépe našim homosexuálním spoluobčanům.

Zdroj: http://www.reflex.cz/clanek/31723/kastrace-ani-nutit-ani-zakazovat.html