Incest: Padne poslední tabu? (Reflex 26/2011)

Reflex 26/2011 - 30.06.2011 - Text: Lucie Tomanová
Z pohledu naší společnosti zvrácenou. Je erotický vztah mezi otcem a dospělou dce rou svobodným aktem lásky, nebo jen pokračováním předchozího zne uží vá ní? A je za vrženíhodné oženit se s vlastní sestrou? Láska a vášeň si někdy nevybírají, jak nás poučují i mno hé mytologické příběhy, například ten o Oidipovi. Zároveň nás ale také varují, že důsledky naplnění takové touhy bývají ničivé.

MILUJI JI a nerozejdu se s ní,“ prohlásil Patrick Stuebing, třiatřicetiletý Němec, který již deset let žije se svou sestrou Susan Karolewskou. Poznali se, když tehdy třiadvacetiletý Patrick, jenž do té doby vyrůstal u adoptivních rodičů, přišel navštívit svou biologickou matku a při té příležitosti zjistil, že má přitažlivou šestnáctiletou sestru. Zamilovali se do sebe, což u sourozenců, kteří vyrůstali odděleně, není podle odborníků neobvyklé. Po smrti matky se vzali, mají spolu čtyři děti a jsou prý šťastní. Tedy až na to, že pohlavní styk mezi blízkými příbuznými je v Německu trestným činem a za porušení zákona hrozí dospělým lidem až tři roky vězení.

Stuebing si odseděl nejprve dva roky, ve vztahu se sestrou ale po návratu z vězení pokračoval dál, což mu vyneslo dalšího dva a půl roku natvrdo. Sestře Susan byl trest prominut s ohledem na malé děti, o něž pečovala. Pár se odvolal i ke Spolkovému ústavnímu soudu v Karlsruhe, jenž ale stížnost zamítl. Mezitím si získal značnou pozornost médií a našel i mnohé příznivce, kteří sepisovali petice za Patrickovo propuštění či za změnu zákona. Proč by měl stát trestat dva dospělé lidi za to, že z vlastní vůle založili rodinu, ačkoli jsou blízce pokrevně příbuzní? Co je komu do toho, argumentují liberálové.

KDE JE TO POVOLENO?

Podobně ostatně uvažují někteří členové švýcarské vlády, kteří předložili na konci loňského roku novelu trestního zákona, jež by měla incest vyškrtnout ze seznamu kriminálních činů. Její autoři argumentují tím, že soudy stejně řeší průměrně jen tři případy ročně a společenská závažnost takového chování je malá. „Incest je především složitou morální otázkou, pokud je ale dobrovolný, není ničím, co by měl řešit trestní zákoník,“ říká švýcarský právník Daniel Vischer, který patří k příznivcům novely. „Případy sexuálního zneužívání v rodinách dostatečně řeší jiné zákony,“ vysvětluje. Zatím se ale zdá, že návrh jen tak neprojde. Vyvolal totiž značný odpor především mezi křesťany, kteří mají na otázku závažnosti incestu zcela opačný názor: Porušením tohoto tabu se společnost zbavuje jednoho ze základních morálních pilířů naší civilizace.

Názory na to, jak moc závažným problémem incest je, se různí nejen mezi odborníky, ale i mezi různými zeměmi. „Ačkoli většina náboženství incest v nejužší rodině (styk mezi sourozenci či příbuznými v přímé linii) odmítá, jsou v lokálních právních názorech velké rozdíly. V Polsku, Německu, Velké Británii, Itálii, USA a Kanadě je takový vztah mezi příbuznými vždy trestným činem,“ vysvětluje MUDr. Aleš Panczak z Ústavu biologie a lékařské genetiky Vinohradské fakultní nemocnice. „Například v Japonsku nebo ve Finsku není dobrovolný incestní vztah zakázán, sňatek už ale ano. V Nizozemsku a ve Švédsku je vztah s blízkým příbuzným povolen, stát ovšem takovému páru předepisuje zúčastnit se genetické konzultace. A ve Francii je dobrovolný incest mezi dospělými lidmi povolen bez omezení. Většina států světa ovšem speciální zákony týkající se přímo incestu vůbec nemá.“

A CO V ČESKU?

Podobný případ jako v sousedním Německu se odehrál i u nás na Havlíčkobrodsku. Sedmapadesátiletý zemědělský dělník, říkejme mu Aleš, spal několik let se svou čtyřicetiletou sestrou. „Byl to náš pacient, dvakrát seděl za znásilnění a za sex s nezletilou dívkou. Se sestrou, která byla lehce mentálně postižená, stihl zplodit tři děti, než se na to přišlo,“ vypráví sexuoložka Želmíra Herrová. „Ona ho milovala, vařila mu polívku a čekala, až se vrátí z práce.“ Zní to možná jako idylka, jenže všechny tři děti přišly na svět těžce postižené. „Jedno se dokonce narodilo jen s půlkou mozku. Ty dvě, které přežily, skončily v ústavu,“ konstatuje doktorka Herrová. Zdravé potomky nemá ani slavný německý sourozenecký pár, ačkoli Patrick Stuebing tvrdí opak: „Jsme normální rodina, máme čtyři zdravé děti,“ prohlašoval. Dnes však žije spolu s rodiči pouze prostřední dcera Sofie, její tři sourozenci, kteří trpí závažnými duševními i tělesnými onemocněními, jako jsou epilepsie a srdeční vady, byli umístěni do náhradní péče.

GENETICKÝ PRŮŠVIH

Jedním z hlavních důvodů, proč představuje sex mezi pokrevními příbuznými takový problém, je dědičnost některých genetických vad. „Incest je jev vzácný a kulturně nepřijatelný téměř ve všech společnostech, snad právě pro empirická pozorování potomků vzniklých z takovýchto svazků. Pokrevní příbuznost rodičů zvyšuje riziko takzvaných autosomálně recesívních onemocnění,“ vysvětluje doktor Panczak.

Šlechtitelské pokusy u zvířat ukázaly, že inbreeding čili příbuzenská plemenitba vede v populaci jak k upevnění některých žádoucích vlastností, tak k nárůstu různých onemocnění, za něž jsou zodpovědné některé recesívní geny. Protože gen má dvě části zvané alely, z nichž každá pochází od jednoho rodiče, je z hlediska zdraví rozhodně lepší být co největší „vořech“. Tak máte totiž šanci, že i když je jeden z rodičů nositelem například recesívní varianty genu, která způsobuje cystickou fibrózu, což je smrtelné onemocnění dýchací a trávicí soustavy, můžete ještě od druhého zdědit dominantní alelu, jež ji zablokuje, a být zdraví. Čím příbuznější jsou ale partneři, tím častěji se sejdou dvě škodlivé recesívní alely. Tyto dědičné poruchy se projevují samovolnými potraty, vrozenými vývojovými vadami, mentální retardací, skoro dvojnásobnou úmrtností novorozenců nebo chronickým selháním ledvin.

Nejproblematičtější je z tohoto hlediska styk mezi rodičem a dítětem, kteří vždy sdílejí polovinu genů. Sourozenci se mohou geneticky lišit hodně nebo málo, průměr se ale pohybuje rovněž kolem 50 procent. Prarodiče mají s vnoučaty společnou čtvrtinu DNA, což je pořád hodně. Vztah bratrance a sestřenice z prvního kolena už je méně problematický a v ČR legální stejně jako kombinace strýc–neteř. I tak ale doporučují lékaři návštěvu genetické poradny.

Panovnické rody, jež, pravděpodobně kvůli koncentraci moci a napodobování svých mytologických božských předků, příbuzenské sňatky praktikovaly, ovšem genetickou poradnu k dispozici neměly. Dědičná onemocnění se nevyhnula ani evropským královským dynastiím, kde se brali maximálně bratranci a sestřenice. O poznání hůř pak na tom byli egyptští faraóni z ptolemaiovské dynastie i božští panovníci říše Inků, kteří se ženili zásadně s vlastními či polovičními sestrami.

SPOLEČNÉ DĚTSTVÍ NENÍ SEXY

„V přírodě existují různé mechanismy, kterými se zabraňuje množení mezi blízkými příbuznými,“ říká sexuolog Petr Weiss. „Například šimpanzí samička po dosažení pohlavní dospělosti odchází od vlastní rodinné tlupy a připojuje se k jiné. U slonů jsou to zase mladí savci, kdo musí po dosažení pohlavní dospělosti opustit stádo. U člověka snižuje pravděpodobnost incestního chování takzvaný Westermarckův efekt.“

Edvard Alexander Westermarck byl finský antropolog. Jako první zpozoroval, že lidé, kteří strávili prvních 36 měsíců svého života společně, nejsou pro sebe vzájemně sexuálně atraktivní. „Právě proto, že obvykle tráví první měsíce jeho života s dítětem matka, je incest matka a dítě nejméně častý. U incestních otců se pak často jedná o otce, již nebyli z různých důvodů kvůli výkonu vojenské služby, výkonu trestu nebo kvůli dojíždění za prací atd. přítomni právě v tomto citlivém období,“ vysvětluje Petr Weiss. Nepřímým důkazem platnosti Werstermarckova efektu je tzv. kibucnický efekt. V izraelských kibucech, komunitách, kde všichni členové pracovali a hospodařili společně, byly děti vychovávány od útlé ho dětství společně v takzvaných domech dětí, a navíc ve společných pokojích. Ty se pak vzájemně považovaly spíš za sourozence, neměly mezi sebou sexuální kontakty a manželské partnery si hledaly jinde. Podobně dopadala manželství čínských děvčat vychovávaných odmalička v rodině budoucího ženicha – vztahy většinou po sexuální stránce neklapaly a chlapcovi rodiče často čekali na vnoučata marně.

Když se ovšem potkají sourozenci, kteří byli vychováni odděleně, tak jako Patrick a Susan, tyto přirozené bariéry neexistují a je jen na zodpovědnosti obou lidí, zda se rozhodnou vzájemnou náklonnost realizovat.

NEDĚLEJ MI TO

I přes různé biologické zábrany však incestní vztahy v některých rodinách vznikají a děje se to napříč kulturami, sociálními vrstvami, bez ohledu na náboženské vyznání. Stejně tak ovšem považují incest všechny kultury za škodlivý a nějakým způsobem se mu brání, ať už jde o primitivní kmeny, nebo vyspělé civilizace. Různé propracované systémy určující, koho si kdo může vzít za manžela (manželku), nalezneme u pralesních Indiánů stejně jako například v Indii.

Striktní pravidla pro sňatky určují i bible a korán, takže křesťané a židé by si, zjednodušeně řečeno, neměli brát ani vzdálené příbuzné a muslimové ani ty, kteří pili mateřské mléko od stejné ženy. I když sexuální vztahy mezi blízkými příbuznými zákon mnoha zemí přímo nezakazuje, málokde jsou tolerovány. Důvodem je kromě genetiky pravděpodobně fakt, že takové vztahy nabourávají sociální vazby v rodině i v jejím okolí a normalizují něco, co normální není. A naopak, incest se obvykle neobjeví v rodině, kde byly vztahy v pořádku. Kořeny bývají často hlubší, sahají dále do minulosti a my se dostáváme k úplně jinému trestnému činu, než je pouhý sex mezi příbuznými. Jde o incestní zneužití v dětství.

Janě bylo 16 let, když přišla do terapeutické skupiny sdružení Elektra. Od deseti let ji zneužíval její o šest let starší bratr. „Tohle je nejčastější model sourozeneckého incestu, že dospívající bratr zneužívá mladší sestru, jež teprve přichází do puberty,“ říká terapeutka a ředitelka Elektry Jiřina Dolanská. Naposledy spolu spali, když jí bylo 19 let. Potom i on dobrovolně přišel do terapie a ohromně se divil, kolik škody těmi – ze svého pohledu nevinnými – hrátkami napáchal. Ona se přece nikdy nebránila. Maximálně se ošívala: „Ale nee … no taaak … nedělej mi to,“ což působilo jako dráždivý koktejl předstírané cudnosti a flirtování. Sama Jana ale vnímala situaci úplně jinak. Ona se přece bránila zuby nehty, tak proč se jí to zase stalo? „Jak to, že je tak ohromný rozdíl mezi jejím prožíváním a realitou? Zkrátka proto, že zneužívané ženy se prostě bránit neumějí. Nedokážou odmítat, protože se to nikdy nenaučily, ony vždycky byly k tomu, aby posloužily, na jejich vlastní emoce nebyl brán zřetel,“ vysvětluje terapeutka. „Často se potom chovají extrémně. Buď tak, že útočí na všechny muže už při normálním náznaku zájmu, takže si nejsou schopny najít partnera, tedy rozhodně ne takového, který na jejich emoce bere ohledy. Druhý extrém je ten, že nedokážou odmítnout a působí na své okolí paradoxně spíš vyzývavě, jako když odmítají jen naoko.“ U Jany navíc hrálo roli i napjaté prostředí v rodině, již terorizovala extrémně náročná a náladová matka. Obě děti byly velice úzkostné a snažily se ze všech sil vyhovět požadavkům.

Jana vystudovala s IQ 67 střední rodinnou školu, což je skoro neuvěřitelný výkon. I bratr se snažil – o prestiž mezi kluky na internátě. Ve zvrácené soutěži o to, kdo se jako první a kolikrát vyspí s vlastní sestrou, suverénně vedl. Měl pocit, že aspoň v tomhle je borec. Bratr se Janě nakonec omluvil, našel si přítelkyni, oženil se a založil vlastní rodinu. Jana si bohužel našla partnera, který ji týral, a tak odešla s dětmi do azylového domu. S rodiči se ani jeden ze sourozenců nestýká.

S TÁTOU V POSTELI

Alici zneužíval vlastní otec od dvou let. Do terapie přišla v době, kdy jí bylo 26, měla za sebou vysokou školu, byla vdaná a měla malé dítě. Přesto dál spala se svým otcem, mimochodem také vzdělaným a jinak kultivovaným člověkem, do něhož by to okolí neřeklo. Byla z toho nešťastná, ale nedokázala sexuální vztah ukončit. Vždycky když se s otcem setkala, skončila s ním nakonec v posteli, ani nevěděla jak. Když chtěl sex, začal na ni být otec milý, říkal jí hezké věci … potom měla okno a jen si uvědomila, že s ním zase souloží. Jako vždycky. „On je to docela obvyklý vzorec u zneužívaných žen, že prostě ve vztahu pokračují i v dospělosti. Když vás někdo celý život zneužívá, neřeknete v osmnácti najednou: A dost, je konec! Prostě pořád dokola naskakujete na tentýž mechanismus, který znáte,“ vysvětluje ředitelka. „Děláte to pak dobrovolně? Ano i ne. K tomu, aby se mohl člověk bránit, musí mít nějaké vnitřní hranice. Jenže když zneužívání začne brzy, žádné hranice se vytvořit nestihnou.

Dítě, které zneužívá vlastní rodič, se nebrání, protože si není vědomé své hodnoty. Ono tu je jen od toho, aby posloužilo, vnímá se pouze skrze emoce svého rodiče, nikoli přes své vlastní.“ Právě proto má incestní zneužívání vlastním rodičem ještě destruktivnější následky, než když je pachatelem sourozenec nebo třeba prarodič. Co je ale společné všem obětem, je paradoxně velký pocit viny. Pocit, že ony samy můžou za všechno, co se jim děje. Velký stud cítí zejména ve chvílích, kdy si uvědomí, že jsou jim dotyky někdy příjemné, anebo když, ač se to stává zřídka, prožijí orgasmus.

Hranice mezi zneužíváním a dobrovolným incestním vztahem je někdy velmi tenká. S dovršením osmnáctého roku se z oběti stává pachatel trestného činu. „Jedna z našich klientek, jež byla v dětství zneužívána otčímem, se v dospělosti vydala hledat vlastního otce, který od rodiny odešel, když jí byl rok. Otec měl radost a nabídl jí, že může bydlet u něj, což byla pro ni šance, jak utéct od nenáviděného otčíma,“ vypráví ředitelka Dolanská. „Jenže po čase se z otce a dcery stali milenci. On ji obdivoval, jak je krásná, ona potřebovala blízkost … ve vztahu zůstala dva roky, než jí došlo, že jen opakuje to, co zná z dětství. Že už to takhle dál nechce. Jsou ovšem i takové ženy, jež se k otci vrátí, protože zjistí, že sex s jinými partnery je uspokojuje ještě méně.“

PROČ?

Alice cítila k otci spíš odpor a hrůzu, ale nedokázala vztah nijak ukončit. Svěřila se tedy přítelkyni … a ta ji udala na policii. Místo ve vězení ale nakonec skončila v Elektře a začala problém řešit. Manželství se bohužel zachránit nepodařilo. „Většina mužů má ty reakce hodně negativní, začnou ženu obviňovat a chtějí se rozvádět, místo aby ji podpořili. On bohužel patřil k té většině, neunesl to. Alice se ale v terapii srovnala, znovu se vdala a dnes je schopná být dobrou matkou.“

Právě schopnost být dobrou matkou je to, co zneužívaným ženám později chybí. Nedokážou ochránit ani samy sebe, natož své děti. Proto se často v rodinách zneužívání táhne po generace jako červená nit. Nejistá žena podvědomě nabídne své dítě manželovi jako náhradu za sebe samu jen proto, aby ho udržela v rodině. Sama něco tuší, a proto obvykle reaguje odmítavě, pokud se jí dcera svěří. Alicina matka „něco tušila“. Kromě strnulého výrazu ve chvílích, kdy je nechávala s otcem samotné, to ale nedala najevo. Nechtěla nic vědět. Navenek byli slušná, až trochu puritánská rodina, navíc samí vysokoškoláci. Máme většinou tendenci vidět incest jako něco, co se stane v romské rodině někde na předměstí Teplic. Realita je taková, že tam se na to jen snadněji přijde. Vše se odehrává ve stejné míře i v rodinách lékařů, učitelů nebo sociálních pracovníků. „Své děti, sourozence a vnoučata přitom nezneužívají sexuální devianti, ale lidé, kteří mají jinou osobnostní patologii,“ říká sexuolog Petr Weiss. Nedělají to pedofilové, ti vlastním potomkům neubližují. Vždycky se jedná spíš o pokřivené vztahy, nejčastěji si slabí a nejistí muži potřebují dokázat svou moc prostřednictvím vztahu s dítětem. „Problém je, že pro oběti incestního zneužívání neexistuje žádné pozitivní řešení situace. Když se na to přijde, rodina se obvykle rozpadne a dítě má pocit viny. Proto se teď snaží například britské úřady řešit tyto problémy mimosoudně v rámci rodinné terapie.“

Podle statistik bylo v dětství incestně zneužito přibližně 50 tisíc českých mužů a 150 tisíc českých žen.

KDO MÁ JÍT SEDĚT

Německý pár Patrick a Susan spolu žije dál. Ačkoli někteří lidé z jejich okolí tvrdí, že je Susan lehce mentálně zaostalá a bratr jí manipuluje, je třeba vycházet ze skutečnosti, že jsou oba dospělí a svéprávní. Přestože je incest spíš jevem nežádoucím a společensky patologickým, zůstává otázkou, zda má smysl kriminalizovat ty, kdo si život v takovém vztahu v dospělosti, ať už z jakýchkoli důvodů, dobrovolně vybrali.

„Já jako liberál a libertarián se domnívám, že by stát měl lidem zasahovat do života co nejméně, takže bych proti dekriminalizaci nebyl,“ říká sexuolog Petr Weiss. Navíc lidí praktikujících incest nikdy nebude mnoho, protože, ačkoli možná v dětství holčičky milují tatínky a chlapečci maminky, jak praví známá teorie zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, většina z nás své rané touhy v dospělosti naplnit nejen nemůže, ale ani nechce.

Zdroj: http://www.reflex.cz/clanek/42315/incest-padne-posledni-tabu.html