Obrana před pedofilem (Reflex 8/2011)

[Kasz]

Reflex 08/2011 - 24.02.2011 - Text: Jiří X. Doležal
Když jsme zveřejnili příběh třiadvacetiletého ukrajinského psychopatického úchyla, který přes internet obtěžoval 270 dětí, a českolipský soud ho pustil z vazby (RX 04/11), obrátila se na redakci matka jednoho z děvčat, jež tento pedofil obtěžoval. Její příběh se dá chápat také jako návod, jak uchránit své děti před sexuálními hrozbami.
Podmínkou rozhovoru s matkou postižené dívky byl celkem pochopitelný požadavek anonymity, který plně respektujeme. Z konkrétních údajů můžeme uvést jen to, že dívce bylo dvanáct a Adéla, jak jí v článku říkám, se rozhodně nejmenuje.


POŠLI NAHOU FOTKU!

Jak jste na to, že se něco nekalého děje, vůbec přišla?

Úplně náhodou, na chování dcery jsem to nepoznala. Dcera se šla jednou koupat a nechala na počítači zapnutý Skype, konverzaci. A já jsem měla náhodou zapnuto taky – odepisovala jsem kamarádce a všimla si, že Adéle bliká její Skype. Zavolala jsem Adélu, že jí asi píše nějaká kamarádka. Odpověděla, že to mám otevřít a mám jí odepsat, že je ve vaně a že přijde později. Takže jsem otevřela její Skype, kromě dopisu od kamarádky tam ale měla vzkaz i na druhé konverzaci. Nějaký Anderson ji oslovil prostě: „Jak se máš, miláčku?“ To mě zarazilo, protože tohle oslovení mezi dvanáctiletými dětmi není úplně normální. A tak jsem se do konverzace vložila a začala si s ním psát jako Adéla.

A dozvěděla jsem se, že mu měla Adéla posílat nějaké fotky, ale ony nedošly. Tak ji prosil, jestli by ty fotky mohla poslat ještě jednou. Napsala jsem, že mu pošlu jenom jednu a ať si vybere, jakou chce. Odepsal, že chce tu, kde budou odhaleny genitální partie. Takže jsem to ukončila a stáhla celou konverzaci z historie a odnesla jsem to na policii. Nejdřív na normální policii tady, ve městě, kde se mnou a dcerou sepsali záznam a uzavřeli věc s tím, že se nám ozvou. Pak nám přišel dopis, že nemají dostatek důkazů, takže to celé uzavírají.

Zhruba po dvou třech měsících se mi ozvala kriminální policie, že to šetří, protože zjistili další a další rodiče, kterým oslovil stejný úchyl jejich děti, a to stejným způsobem jako moji dceru. Našel si je někde na Internetu. Na serveru Lide.cz hledal nejčastěji, prostě tam, kde děti uveřejňují fotky, protože netuší, co nebo koho mohou přitáhnout. Jak jste to s dcerou řešila?

Šla jsem za ní úplně v klidu a řekla, že se mi to nelíbí a jestli mi k tomu může něco říct. Ona zčervenala, ale víc k tomu prostě nechtěla sdělovat. A já jsem jí vysvětlovala, že je tohle hrozně nebezpečné. Ujišťovala mě, že ne, že to je jenom kamarád. Varovala jsem ji, aby si uvědomila, že to tak sice sama může chápat, ale nemusí to tak vnímat on; a ani to, co jí píše, nemusí být pravda. Že mu může být víc, může být starší pán, nemusí mu jít jenom o to kamarádství, když chce po ní takové fotky, že to není normální.

Nakonec se rozbrečela. Řekla jsem jí, že to musíme nahlásit. To nechtěla. Opakovala jsem, že to prostě nahlásím, že mám o ni strach. Pak jsem se totiž ještě dozvěděla – když jsem stáhla celou historii konverzace –, že mu na jeho naléhání prozradila i místo, kde bydlíme. Vysvětlovala jsem Adéle, že ten chlap může oslovovat další a další holčičky a že jde i o to, aby jej dopadli, než některému z děvčat něco provede.

Dcera se mi pak přiznala, že s ním měla sraz, ale na ten sraz nakonec nešla, protože dostala strach. Problém byl hlavně v tom, že dcera se cítila hrozně sama. Přestěhovali jsme se, ona opustila kamarády v minulém bydlišti a cítila se opuštěná. Zařizovali jsme věci kolem bytu, takže trošku opadla naše péče, na niž byla zvyklá. My jsme byli dříve s dcerou stále v kontaktu, mluvili spolu, jezdili na výlety. A najednou jsme ji vlastně postavili před hroznou spoustu změn a neuvědomili si, jak je pro ni důležitá zrovna v tenhle moment naše komunikace, na kterou byla zvyklá. Takže si na Skype našla svoji cestu a začala komunikovat s člověkem, jenž měl úplně úžasné přesvědčovací schopnosti. Dospívajícím holčičkám všelijak dokazoval, jak jsou fajn, jak jsou perfektní, jak jsou hezké, a ony to hrozně rády slyšely.

STRACH A VZTEK

Jak dcera přijala ukončení komunikace s tím chlapem? Nezačala být smutná, nezačala utíkat třeba ke kamarádce?

Ne. Řekla bych, že jsme se víc sblížily. Ona na mě byla hodně fixovaná a myslím si, že se to teď ještě upevnilo. Že jsem jí to vlastně pomohla vyřešit, protože dostala hrozný strach. V té době se v médiích opakovaly informace, jak někde našli zabité dítě, potom sledovala v televizi causu Anička, která se dodnes nenašla. Všechny tyhle věci vnímala, jako kdyby se to týkalo bezprostředně jí. Když toho jejího úchyla chytli, pochopila, že se jí opravdu mohlo něco stát. Že dětská nevinná hra, jež to na začátku byla, mohla skončit tragédií. Od té doby se mi se vším svěřuje, nechce, absolutně nechce mobilní telefon, protože na ten jí taky psal. Jako by se náš vztah víc utužil. Dneska děti komunikují hlavně prostřednictvím mobilních telefonů, počítačů a myslím, že na úkor toho se vytrácí vztah s rodiči. Děti si prostě najdou svůj svět a rodiče jsou spokojeni, že od nich mají pokoj. U nás se naštěstí stal pravý opak.

Jak dcera celý případ vnímá? Cítí pocity viny, nebo má pocit, že se nějakým zázrakem vyhnula ohrožení, že zkrátka měla štěstí?

Byly tam asi oba pocity, protože byla nějaký čas plačtivá, pak spala se mnou v posteli – nechtěla spát ani sama v pokojíčku. I když má sourozence, vozili jsme ji do školy, nechtěla k babičce, k dědovi ... Měla asi strach i sama o sebe.

Jak na věc reagoval váš manžel?

Ten měl spíš vztek a pocit, že bychom měli omezit přístup k Internetu. Takže spíš viděl chybu v samotné technice. Tak jsem to s ním začala rozebírat a pochopil, že chyba byla úplně někde jinde, že v případě naší dcery to bylo momentální osamění. Když jsme se na celou causu podívali jejíma očima, tak jsme pochopili, že to pro ni musel být hrozný šok, když jsme se přestěhovali a ona tady vůbec nikoho neměla.

Když policie začala případ internetového úchyla vyšetřovat, ulevilo se vám?

Ano. Měla jsem pocit úlevy a hrozně jsem si přála, aby ho co nejdřív chytli. Ten okamžik, když jsme zašli na policii a ta nám následně oznámila, že s tím nic nebudou dělat, byl hrozný. Měla jsem o dceru děsný strach, zvláště když jsem si uvědomila, že policie v té věci nic neřeší. Byla jsem přesvědčena o tom, že všechny alternativy jsou špatné – buď ji obtěžuje pedofil, nebo násilník –, a nemohla jsem vědět, jestli jí poskytl pravdivé informace – například jestli je tak mladý, jak psal. Uvažovali jsme, že změníme bydliště, protože jsme nevěděli dne ani hodiny, kdy ten člověk někde může být u vchodu, někde může stát a nevíte vlastně, koho máte hledat. Takže jsme jí zakázali chodit ven, nesměla s dětmi vyběhnout, jako běžně ty děti běhají po sídlišti a lezou po houpačkách. Měli jsme strach, že ji třeba i vtáhne do auta, že se to dítě neubrání. Takže když to nakonec začala kriminálka řešit, velice se mi ulevilo.

NA SVOBODĚ

Jak jste se dozvěděla o tom, že ho pustili z vazby?

Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat a proč k tomu došlo. Z pozice rodiče jsem si připadala hrozně zklamaná a ohrožená. Zklamaná tím, že vůbec soud něco takového dopustí, aby se takový člověk mohl dostat na svobodu a pokračovat v trestné činnosti. Takže jsme okamžitě začali znovu vozit dceru do školy autem. Když jsem šla z policie domů, tak mi došlo, že ten nebezpečný člověk chodí někde po světě, zná naši adresu, takže na ni může někde čekat. Znovu jsme se začali strašně bát.

Neukázali vám policisté aspoň jeho fotku?

Na policii nám ukázali fotku podezřelého muže. Dcera měla taky jeho fotku, takže jsme potřebovali zjistit, zda jde o jednoho a téhož člověka. Ukázalo se, že jde. Takže sice vím, jak vypadá, ale samozřejmě může změnit podobu. Může si nechat narůst vlasy, udělat barvu, melír. A na první kontakt s tím, že ho známe jenom z fotky, ho vůbec nemusíme poznat.

Vzkázala byste něco soudkyni, která ho pustila?

Pokud má někde děti, tak bych jí přála, aby si zažila ten pocit strachu o život vlastního dítěte kvůli rozhodnutí jednoho jediného člověka. Jenom aby si ten pocit prožila, nic horšího.

V zemi je určitě hodně lidí, kteří se ocitli v podobné situaci jako vy. Co byste jim poradila?

Možná ani nevědí, že se něco takového děje. Hlavní problém je komunikace rodiče a dítě. Je potřeba dítě vnímat, poslouchat a neodbývat jeho otázky nebo případné problémy. A pokud už k něčemu takovému, co se stalo i nám, dojde a rodiče to zjistí, určitě bych z toho nevinila samotné dítě. Vina je na obou stranách. Dítě ke kontaktu s podezřelou osobou mělo pravděpodobně nějaký důvod. Třeba se cítí samo, jako se cítila naše dcera. Prvotní důvod může být pouhá zvědavost. A určitě bych problém řešila v klidu. Snažím se ke svým dětem chovat tak, aby ke mně měly naprostou důvěru a snažily se mi svěřit se vším, co se jich týká. Když už se vám dítě svěří a dostane od vás vynadáno, podruhé za vámi nepřijde.

Zdroj: http://www.reflex.cz/clanek/40644/obrana-pred-pedofilem.html

[Kasz]

Upoutávka na předchozí článek:

Pozavírat všechny pedofily není možné

24.02.2011 - Text: Jiří X. Doležal
V novém čísle Reflexu najdete rozhovor s matkou dvanáctileté holčičky, kterou obtěžoval přes Internet psychopatický úchyl. Radí, že nejdůležitější je včas poučit dítě o možných rizicích - a nejen na síti. Proč je prevence tak důležitá?

Všechny pedofily totiž nelze předem, než něco vyvedou, pozavírat - a i kdybychom zavedli povinné vyšetření na falografu pro celou mužskou populaci, abychom pedofily skutečně odhalili, moc to ve věci sexuálního násilí na dětech nepomůže. Jak jsem už opakovaně psal, sexuálního násilí se primárně dopouštějí spíše osoby s poruchou osobnosti, lidově řečeno psychopati, kteří rádi využijí dětskou bezbrannost. A poznat, který psychopat (je jich deset až pětadvacet procent populace, podle kriterií) ublíží v budoucnu dítěti, nelze. Řada pedofilních deviantů, lidově řečeno úchylů na děti, naopak za celý život nikdy žádnému dítěti neublíží a se svou sexuální deviací se vyrovná kompenzací či psychoterapií. Proto nemůžeme všechny, kteří mohou ohrozit dítě, pozavírat ani vykastrovat předem.

Proto je zcela zásadní zapracovat na prevenci - každý u svého potomka v rodině, a navíc ještě ve škole pro celou třídu. Vysvětlovat dětem, že ne všichni to s nimi myslí dobře. Že na ně nikdo nesmí sahat. Že namají s cizími nikam chodit. A tak dále, a tak podobně, zdánlivě až do úplného zblbnutí, ale je to asi nejúčinnější metoda, jak děti uchránit. Metoda řádově účinnější než sebepodrobnější seznam pedofilů, o kterém se už léta hovoří.

Jak nejlépe bránit děti před lidmi, kteří to s nimi nemyslí dobře? Podělte se o svůj názor v diskuzi pod článkem.

Zdroj: http://www.reflex.cz/clanek/dokument/40653/pozavirat-vsechny-pedofily-neni-mozne.html

[Jednorozec]

Tímhle způsobem z těch dětí udělají tak maximálně paranoiky....