Podpořte povědomí o pedofilech a pedofilii vyplněním dotazníku k diplomové práci studentky Policejní akademie ČR → https://pedofilie-info.cz/forum/viewtopic.php?t=9647

Ondra (povídka)

VLASTNÍ TVORBA slouží ke sdílení vlastní tvorby uživatelů – povídek, črt, básní, písní, kreseb, případně i fotografií a videoklipů zobrazujících veřejně známé osoby v současnosti starší 18 let (narozené do r. 2003 včetně).
Pravidla fóra
  1. Je povoleno vkládání vlastní tvorby uživatelů.
  2. Je přísně zakázáno vkládání tvorby, která je sexuálně explicitní či provokativní.
  3. V případě, že je v rámci vlákna uvedeno audiovizuální dílo zobrazující reálnou osobu, musí se jednat o osobu, která je veřejně známá či na veřejnosti se prezentující a která je v současnosti starší 18 let (narozena do r. 2003 včetně). Fotografie, obrázky a videa je zároveň možné vkládat jen formou odkazů (za využití URL, IMG či VIDEO tagu), při užití IMG tagu je nutné dodat přímý odkaz a zdroj.
  4. Při porušení těchto pravidel dojde k upravení či odstranění vlákna, případně k penalizaci uživatele. V případě nejasností, jaké odkazy můžete v této sekci sdílet, kontaktujte Macka, moderátora AV sekce. Stížnosti na obsah sekce řeší administrátorský tým odpovědný za chod fóra, viz rubriku Kontakt.
Uživatelský avatar
Kuba
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Doma
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 13
ve věku do: 26
Příspěvky: 1484
Dal: 360 poděkování
Dostal: 287 poděkování

Ondra (povídka)

Nový příspěvek od Kuba »


Ondra


Po pár měsících jsem zase stál s kufrem na pražském Florenci, kde jsem čekal na autobus do Říma. Rozloučil jsem se s tetou, naložil kufr do zavazadlového prostoru autobusu a zanedlouho jsem opouštěl rodný kraj. Cestou jsem začal vzpomínat, ani nevím proč, na dobu rok zpátky, kdy jsem chodil do jednoho kroužku. Bylo mi tehdy čtrnáct let, když jsem se prvně rozhlížel po klucích, kteří se mnou do toho kroužku chodili. Vzadu seděli starší hoši, tak šestnáctiletí, naproti mně dva mladí kluci, z nichž jeden mě zaujal – jmenoval se Ondřej Navrátil. Světlé, vzadu dlouhé vlasy, andělská tvář, krk ověšený klíči a různými kartami, mezi nimiž jsem rozpoznal legitku na obědy a průkazku na autobus. Na sobě měl zrovna červené tričko s dlouhým rukávem a dětské džíny s kšandami, které na něm plandaly. Strašně mi připomínal jednoho kluka, který za námi jednou přijel do Itálie, ale tomu byly asi čtyři roky. Snad proto mě tak zaujal.

Vzpomínky na cestu
Netušil jsem, že kluk, kterému tehdy bylo deset let, by ještě mohl mít takové dětské vlásky. Pořádně jsme se seznámili, až když jsme spolu seděli naproti sobě při soutěži, to bylo o půl roku později. Cestou z vlaku jsem s ním navázal rozhovor na různá témata, pověděl jsem mu pár vtipů – u každého se zajímavě zahihňal. Tak hezky, jak jsem to ještě u nikoho nikdy neviděl, a to jsem zahlédl už hodně lidí se úsměvů. Ale on vždy pořádně rozevřel kukadla, protáhl obličej a zeširoka se usmál. A až potom se začal teprve smát.

Tlachali jsme spolu až k budově, kde se soutěž konala. Sedl jsem si tak, aby on byl naproti mně. Pořád jsme se povídali, pořadatelé nás museli několikrát napomenout, že během klání máme být zticha, nebo aspoň šeptat. Během čekání na výsledky jsme se spolu s jeho o rok mladším kamarádem a ještě několika takovými kloučky (já byl jeden z nejstarších) koulovali plastovými balónky. Když už mě bombardoval „silně“, vzal jsem ho a položil do toho bazénku s kuličkami. Byl droboulinký, takže jsem s tím neměl nejmenší problém. Při pokládání se mu odhrnulo tričko a odhalilo se jeho bříško. Zkrátka výborná situace k lechtání. „Stačíí, stačíí, už dóst!“ dostával smíchy ze sebe. Po chvilce trýznivého a nelítostného lechtání se mně ho už „zželelo“, a tak jsem přestal, podal mu ruku, aby mohl vstát, a z bazénku s kuličkami jsem ho vytáhl.

Někdy při tomto vzpomínání jsem usnul.

***

Ráno jsme dojeli na autobusové nádraží před Roma Termini; vzal jsem si své věci, kufr a volnou chůzí jsem se vydal směrem ke stanici. Vlak mně jel za dvě hodiny.

„Un adulto a Terni, per favore,“ řekl jsem si o jízdenku. (Jeden dospělý do Terni, prosím.)

Paní za přepážkou se na mě letmo podívala a během vydávání lístku se mě zeptala: „Scusa, ma tu, non sei dalla Repubblica ceca?“ (Promiň, ale ty… nejsi z České republiky?)

Začal s vyjeveným výrazem rychle přemýšlet, jestli se náhodou neznáme, a nejistě jsem odpověděl:

„Sì?“

A ona na to skoro okamžitě, teď už česky:

„Ty seš Tom, že?“

„No jo, sem.“

„Ondrášek mi o tobě říkal, že prej ste spolu chodili do kroužku. Sem jeho mamka.“

Dokážete si představit horší věc, než když vás osloví rodiče nějakého z vašich kamarádů? Je to vždy chvíle, kdy se modlíte za to, aby daný kamarád nevyprávěl své matce nebo otci, co všechno za blbosti jste spolu dělali.

„Aha. Když tak ho pozdravte.“

„Je tu na prázdninách. Kdybys chtěl, klidně za ním můžeš zajít, je sám doma. Bydlíme skoro naproti, ulice Massimo D’Azeglio 4.“

Naplnil mě nějaký zajímavý pocit. Neměl jsem tušení, co na to říct. Chvíli jsem se z toho vzpamatovával, trošku jsem se zasnil, ale nějaký Ital, který stál za mnou, mě svou prostou větou „Ma caz*o muoviti!“ (Kurva, pohni si!) rychle probudil. Spěšně jsem se rozloučil s matkou Ondry (a ten lístek jsem tam nechal), dal kufr do úschovny a vyšel před stanici.

Několikrát jsem obešel nejbližší okolí, než jsem konečně v jedné postranní uličce narazil na správnou adresu. Na zvonku jsem našel „Navratilova“ a stiskl příslušné tlačítko. Asi po pěti vteřinách se ozve mně dobře známý hlásek se slovy: „Chi è?“ (Kdo je?)

„Tu Tomáš, z kroužku z Mělníka.“

Asi po dvou vteřinách jsem z reproduktoru slyšel, jak položil sluchátko. Za chvilku už byl dole a stál naproti mně. Z jeho tvářičky se řinul úsměv.

„Co ty tu?“ zeptal se.

„No, to bysem se snad měl ptát já tebe, ne?“

„Já sem tu na prázkách. Poď nahoru,“ pozval mě dále.

Kráčeli jsme po schodech do prvního patra, kde bydleli. Začali jsme si povídat o všem možném, jak mu jde škola (prý je premiant), jak se dostal do Říma a o podobných věcech.

Vůbec jsem si neuvědomil, jak ten čas letí, a koukl jsem na mobil, že už je 13.39. Byl bych zavolal do Terni, že se na pár hodin zdržím, ale to by rodičovstvo „nepřežilo“.

„Ondro, mně už jede vlak.“

V jeho tvářičce se objevil překvapený výraz: „Ty eště někam jedeš? Já myslel, že jenom do Říma?“

Usmál jsem se na něj a pověděl jsem mu: „Já jedu eště vlakem do Terni, tam mám pár příbuzných. A pak zas domů, do Prahy.“

Chtěl jsem mu navrhnout, že by mě mohl doprovodit ke vlaku, ale ukázalo se, že jemu to myslí rychleji než mně: „Tě aspoň doprovodím.“

To mě potěšilo. Čekal jsem na chodbě, zatímco Ondra se převlékal. Zanedlouho jsem přece jen neodolal a do jeho pokojíku a zase jsem se zasnil. Poprvé jsem ho viděl jen ve slipech. Pod tou kuklou z oblečení bylo něco nádherného: jeho mladé tělo. Je mu sice jedenáct let, ale postavu má mnohem menší a drobnější. Nikdy jsem se s takovým obdivem na tělo malého kluka nekoukal. I když byl polonahý, stále jsem se díval na jeho zlatou hřívu. Bylo na ní něco zvláštního, kouzelného; nedokázal jsem z ní spustit oči. Ale dávaly mi zabrat i jeho andělsky modré oči. Představte si anděla bez křídel – a máte představu, jak v tu chvíli Ondra vypadal. Během chvilky si všiml, že si ho neustále prohlížím. Koukl se na mě, usmál se a zase pokračoval v převlékání. Čas na mobilu mě však rychle vrátil do reality – vlak odjížděl za třicet jedna minut, a já jsem neměl ani lístek ani kufr.

Lístek jsem koupil znova, Ondra mi zašel můj kufr a už jsme si to rychlou chůzí šinuli k nástupišti. Označil jsem si jízdenku a zavazadlo nacpal do přeplněného vlaku (zas na stojáka u dveří). Celou dobu měl Ondra ten jeho roztomilý výraz.

„Kdy se zas uvidíme?“ optal se mě.

„Až se vrátíme do Česka, tak můžem někam zajít,“ odvětil jsem.

To mu vneslo do tváře úsměv a už jsme se loučili.

„Užij si Řím, a když tak se napíšem na Skypu,“ řekl jsem mu na rozloučenou. Podali jsme si ještě ruku a já už zmizel ve vlaku.

Nová naděje
Tři týdny v Terni jsem si užíval: pár přátel, rodina, pizza, noční život, … Ale jedno mi začalo chybět: Ondra. Jednou večer jsem neměl nic na práci, tak jsem se přihlásil na Skype. A Ondra byl online (což se tak často nestávalo)! Začali jsme si tedy psát.

tomasx: ahoj:)
ondrej.navratil10: cs
tomasx: jak je v rime? (sorry za hacky, italska klavesnice)
ondrej.navratil10: nuda co ty
tomasx: u me dobry, za par dni ale odjizdim
tomasx: kdy ty jedes do cr?
ondrej.navratil10: dvacátýho
tomasx: ty jo, to je blizko. ja jedu o tri dny pozdeji studetakama
tomasx: s kym jedes?
tomasx: s mamkou?
ondrej.navratil10: nevím
tomasx: 😀
ondrej.navratil10: jaký máš číslo (mobil)
tomasx: 103 921 881
ondrej.navratil10: už musím cs
tomasx: (bye)

Zhruba za deset minut mi začal zvonit mobil – neznámé italské číslo. „Ahoj Tomáši, tu mamka od Ondráška Navrátila.“

Tak na to chtěl to číslo, potvora jedna. A zase jsem se dostal do té „úžasné“ situace, kdy musím mluvit s rodičem od jednoho z kamarádů.

„Dobrej večer.“

„Ondrášek mi říkal, že třiadvacátýho pojedeš do Prahy. Nemohla bych ho posadit vedle tebe? Já měla jet s ním, ale nějak mi to nevyjde a zařizovat někoho, aby jel z Prahy do Říma a zase zpátky, to by bylo moc drahý.“

V tu chvíli mnou projel hřejivý pocit. Můžu jet s Ondrou, můžeme sedět vedle sebe, můžeme si povídat a kdovíco ještě.

„Jo, klidně, jedou Studenťákama, ti nebejvaj plní.“

Pak už jsme si jen domlouvali podrobnosti. Ještě poznamenala, že kdyby se mi chtělo, tak „můžeš se u nás den před odjezdem vyspat, ať pak nejsi unavenej“.

Těch pár dní, které mi zbývaly do odjezdu, se nějak začaly pořádně táhnout. Už nastal můj poslední večer v Terni, rodina a rodinní známí (a já) jsme se sešli v pizzerii na rozloučenou, povídali si o všem možném, ale já jsem stejně moc nevnímal. Myslel jsem na Ondru. Na to, že budu s ním a budu ho moct hlídat. Ráno jsem se ještě šel naposledy projít po městě a do oka mi padlo hezké (a drahé) tričko – a dárek pro Ondru byl na světě.

Odpoledne jsem už seděl ve vlaku a poslouchal hudbu z iPodu. Po pár hodinách jsem přijížděl k Římu. Roma Tiburtina, poslední zastávka před konečnou stanicí. Teprve teď jsem si začal uvědomovat, co vlastně budu s Ondrou dneska večer a zítra dělat? Jako ideální scénář se mi začalo jevit jít první někam pov-. Sakra, Roma Termini, začal jsem nad tím uvažovat příliš pozdě. Ale co, podíval jsem z okna, nástupiště poloprázdné (kdo by asi v konečné stanici přistupoval, že?). Vystoupil jsem a najednou jsem uviděl, jak ke mně přibíhá nějaká bytůstka – Ondra! Přiběhl a honem natáhl paži, abychom si mohli potřepat rukama.

„Čau, Ondro!“

„Ukaž, já ti pomůžu,“ zatáhl za můj kufr.

Nyní trošku fyziky: Těleso A, tedy kufr má (by voko) 55 kg. Těleso B, tedy Ondra má stěží 40 kg a nějaké drobné. Výsledek? Kufr leží na Ondrovi. Zavazadlojsem tedy vzal já a už jsme šli.

„Tak co, jak se těšíš domů?“ zeptal jsem se ho.

„Zas ta škola… Dé účka…“

Jelikož tento názor jsem s ním sdílel, tak jsem se zeptal dále: „A co budem zejtra dělat?“

Jen pokrčil rameny.

„Jels už v Římě tramkou?“

Odpověděl že ne. Takže zítřejší program byl jasný, zbývá vymyslet co dneska.

„Kde je nejbližší pizzerka?“ zeptal jsem se.

„Jo, mamka říkala, že večer dem na pizzu, že tě zvem.“

***

Večer jsme tam opravdu šli. Ondra si dal šunkovou (kdo by to byl řekl, že by se do jeho bříška nacpala celá pizza), jeho mamka škeble, nebo co to bylo za mořské potvory a já si dal Margheritu. Když jsme už šli domů, Ondra šel samozřejmě vedle mě. Jeho mamka řekla: „Dneska mám noční, takže doma budete sami. Tak si hezky hrajte.“ Načež se na ni Ondra škaredým pohledem podíval, takže bylo jasné, že si „hezky hrát“ nebudeme. Opak byl pravdou – jen co jsme došli domů a jeho mamka odešla, sedli jsme si k počítači. No, sedli. Já si sedl na židli a Ondra na mě. Ne, že by mi to vadilo. Zhruba po dvou hodinách nás počítač omrzel, tak jsme šli do obýváku.

„Co chceš za film?“ zeptal se mě.

„To je jedno, něco vyber.“

Během upoutávek (měl bych ho naučit tahat torrenty, protože deset minut reklam, které nejdou přepnout…) si dal do mikrovlnné trouby popcorn. Pak už jsme usedli do gauče naproti televize. Já si schválně sedl ke kraji, ať má dostatek místa, ale on se stejně uvelebil těsně vedle mě. Koukali jsme na Taxi 4. Je zajímavé, jak se do jeho žaludku vejde celá pizza a ještě mísa popcornu, který zkonzumoval během pár minut.

***

Už bylo něco před půlnocí, takže stejně nakonec usoudil, že když si sedne na pravou část pohovky, budeme mít více místa. A také že ano. Když přese mě přelezl, hlavu si opřel o mé rameno a natáhl se po zbytku gauče. Nakonec vzal moji ruku a dal si ji kolem boku. Tento večer se vyvíjí až příliš hezky. Ondra během patnácti minut usnul. Měl jsem co dělat, abych vypnul televizi a přenesl ho do jeho postele, aniž bych ho vzbudil.

Nechápu, jak jsem se mohl vyspat já, když nás ráno jeho mamka vzbudila kolem deváté hodiny a já byl v nějaké divné poloze opřený o jeho postel, zatímco on si celou noc držel mojí ruku.

Jak jsem mu slíbil, šli jsme koupit lístky na tramvaj. Chvilku nám trvalo, než jsme zjistili, jaký lístek koupit, ale nakonec z toho automatu cosi vypadlo. Doufali jsme, že je to dobře, protože pokuta ve výši až 150 Eur dokáže zkazit den. Po krátkém čekání tramvaj přece jen přijela.

„Máme problém. Jak se tam nacpat?“ zeptal se hned po spatření množství lidí na zastávce Ondra. Chytli jsme dobrou linku, protože tramvaj nás zavezla skoro před zdi Vatikánu. Neměl jsem odvahu ho tam vodit, tak jsme si jen koupili zmrzlinu a jeli zase zpátky k Ondrovi domů.

***

Blížil se čas odjezdu do Prahy. Ondra začal lítat po bytě a hledat vše, co tu zapomněl. Já si už odpojoval notebook od napájení a s „mírným“ použitím síly se mi podařilo z italské zásuvky dostat můj adaptér s německou koncovkou. A mohli jsme vyrazit. Autobusové nádraží bylo, co by kamenem dohodil od bytu, takže stačilo vyrazit tři čtvrtě hodiny před odjezdem. Autobus už byl samozřejmě tam a čekal už jen na nás (na českém dopravci se italský zvyk, že jízdní řád pouze označuje, že daná linka tudy vede, uchytil). Předal jsem naše kufry řidičům, zatímco se Ondra loučil se svou mamkou. Já si s ní podal ruku a nastoupili jsme do autobusu. Ondra ještě naposledy zamával své mamce a v televizi se už začínal objevovat film. To, že to bylo Taxi 4, nás nijak zvlášť nepotěšilo.

Když už jsem na Ondrovi viděl, že se začíná nudit, vytáhl jsem notebook. To zase rychle ožil. Hrál si GTA a podobné blbosti, které jsem měl delší dobu v plánu odinstalovat. Diskuze mezi námi probíhala ve stylu jeho otázky „Jak je lítání?“ a mé odpovědi „RIPAZHA“ nebo „Je lepší molotov, nebo ta časovaná bomba?“. Kolem třiadvacáté hodiny, když už půlka autobusu spala a kapacita baterie notebooku se blížila nule, už i Ondra pocítil nutnost spánku. Vyměnili jsme si místa, protože já byl v uličce, a kdyby se o mě opřel, spadli bychom oba. Já byl přes mikinu opřený o ledové okno a Ondra přikrytý bundou se přitulil ke mně. Bylo 23.17 (světélkující hodiny nad řidičem byly ve tmě dobře vidět), když už jsme konečně byli připraveni ke spánku a přestali jsme hrát slovní fotbal. Do 23.35 jsme si ještě šeptem povídali a kolem 00.03 už spal. V 00.06 se už rozžíhala světla a řidič nás „příjemně“ probudil se slovy „Firenze, dieci minuti di pausa“ (Florencie, deset minut přestávky) – přijeli jsme do Florencie. Následovalo Ondrovo „Už sme tu?“. No nezabili byste toho řidiče?

Další zastávky se mi už podařilo Ondru nechat spát (tajně jsem mu dal masku na oči). Horší to bylo se mnou. Pokaždé, když jsem nespal, jsem měl co dělat, abych ho nějakým pohybem nevzbudil. Jak hezky spal. Bylo mi až líto, že jsem si ho nemohl takhle vyfotit.

Doma
Nastalo ráno. Bylo něco kolem osmé hodiny a to už byli všichni vzhůru. Všichni, až na Ondru – jeho hlavička ležela na mém rameni, byl stále zachumlaný v bundě a bezstarostně spal. Po deváté, když už jsme se blížili k Praze, byl vzhůru. No, vzhůru, byl spíše ještě taková polospící myška.

Pak už jsme vystupovali z autobusu. Ondra už byl zase živý a začal kolem autobusu hledat naše kufry. Naštěstí nezmizely. Já se šel uvítat se strejdou, který na nás oba už netrpělivě čekal.

„Strejdo, todle je Ondra,“ představil jsem „malého kamaráda“ prvnímu zástupci mé rodiny.

„Co teď?“ ozval se Ondra.

„Tak Mělník je blízko, to dojdem,“ začal strejda sarkasticky.

Zamířili jsme si to k metru. S Ondrou jsme začali hledat, kudy se dostat k Hlavnímu nádraží, a strejda sháněl lístky.

Ondra netrpělivě vyhlížel soupravu metra.

„S eště nejel metrem?“ optal se ho strejda.

„E-e,“ zněla jeho stručná odpověď.

Souprava, která přijela, byla skoro plná, jen tak tak jsme se vecpali s kufry dovnitř.

„Ondro, drž se tyčky, spadneš.“

„Ále,“ dostalo se mi odpovědi.

To, co následovalo, by ani nebylo třeba popisovat: Souprava se rozjíždí, Ondra padá na strejdu.

„Připadám ti snad jako ňáký madlo?“

Podal jsem mu ruku a zvedl jsem ho.

„Drž se aspoň mě,“ řekl jsem, protože kolem nebyla žádné volné držadlo a na tyčku nahoře, které jsem se držel, nedosáhl. Chytl jsem ho za ruku, aby si nehrál na bowlingovou kouli při dalším rozjezdu soupravy, a po dojezdu na Hlavní nádraží jsem ho pustil.

„Zaberte tamtu lavičku, já du koupit lístky,“ ukázal strejda na bezdomovci páchnoucí něco. Předal nám lístky a už nás jen doprovodil k vlaku.

„Pozdravuj doma,“ znělo jeho rozloučení.

***

Když jsme vyjeli z Prahy, zkoušeli jsme mluvit jen italsky nebo anglicky (ještěže jsme byli v kupé sami). Aspoň jsme si každý potrénovali cizí jazyky. V půlce cesty jsem si vzpomněl:

„Ondro, mám pro tebe vlastně ještě dárek!“ a začal jsem prohledávat kufr, abych našel triko, které jsem mu v Terni koupil.

„Díky moc!“

Okamžitě si začal sundávat mikinu a tričko. Já ho jemně chytl za ruku a řekl mu: „Tady ne, zkus si ho raději až doma,“ a mrkl jsem na něj. Usmál se a pomohl jsem mu obléct si zpátky mikinu. Přijeli jsme do Mělníku. Z vlaku jsem vystoupil nejdříve já, pak kufry a nakonec Ondra. Tady celá naše cesta končí.

„Tak se měj hezky, někdy se zas uvidíme,“ začal jsem se s ním loučit.

Skoro to vypadalo, že chtěl něco říct, ale místo toho mě lehce, krátce a kamarádsky objal.

„Dík za doprovod, za rok jedem zas spolu.“

To mi zlepšilo náladu. Naposledy jsme si řekli „Ahoj“, já mu ještě prohrábl rukou jeho zlatou hřívu a Ondra vyrazil vstříc svému otci, který ho už netrpělivě vyhlížel.


Ondra – 2. část


Další setkání
Mobil začal zvonit. Zvedl jsem ho a se ozval ten krásný hlásek: „Čáu, máš vo víkendu čas?“ Ten krásný hlásek, který může patřit jen jednomu kloučkovi na světě – Ondrovi.

„Ondro! Seš to fakt ty? Čau! Jasně, že mám!“ začal jsem na něj podezřívaně, i když ho mám v kontaktech uloženého jako „Ondrášek“.

„Mám takovej menší problém s kompem, nemoh by ses mně na to kouknout?“

Páni! Zve mě k sobě domů!

„Jo, klidně, kdy?“ přijal jsem.

„Mohl bys přijít v sobotu tak kolem páté?“

„Určitě.“

„Díkes. Čau,“ a zavěsil.

Zvedl jsem hlavu od počítače a koukl na kalendář. Pátek, devatenáctého. Od Ondry mě dělí už jen 25 hodin.
***
Den nato jsem stiskl tlačítko Navrátil na domovním zvonku. Nic. Zkusil jsem to ještě jednou, ale v tom jsem uslyšel cupitání něčích nohou – o pár vteřin jsem už uviděl Ondrův obličej před sebou. No, spíše pod sebou. Nikdy jsem si moc neuvědomil, jak je drobný; za ten měsíc, kdy jsem ho neviděl, v mé hlavě hodně vyrostl. Ale přece jen jednu změnu jsem postřehl okamžitě – kde jsou jeho dlouhé vlásky? Místo zlaté hřívy, která mu vpředu padala do očí a vzadu skoro po ramena, skoro nic. Jen pár centimetrů dlouhé něco.

„Ondró, ahój!“

„Čáu, Tomé, novej sešmik?“

On, kterého nějaká šílená osoba s holicím strojkem připravila snad o všechny vlasy, se ptá mě, který se jen jinak učesal.

„Já? Tak trochu. Ale kde máš vlasy ty?“

„Taťka říkal, že mi moc padaj do vočí. Poď nohoru,“ pozval mě konečně k sobě domů.

„A je doma?“ začal jsem vyzvídat cestou po schodech.

„Šel na ňákou voslavu. Prý příde, až budu spát.“

Nechat takového drobného kloučka samotného doma přes noc?

„Povídej, co škola? Jak bylo na eš vé pé?“ pokračoval jsem s výslechem.

„Úplně na nic. Furt sme někam chodili, poslední den sme se vrátili půl hodiny před večerkou. A v tý půlhodině sme měli stihnout ňákej rozlučák?“

Rozlučák? Jaký rozlučák? Vždyť je v páté třídě, společně mají ještě čtyři roky před sebou!

„Jak rozlučák? Pokud vím, tak v devátý třídě eště nejsi, ne?“

„Du na gympl,“ zněla jeho posmutnělejší odpověď.

Gymnázium Jana Palacha? To Gymnázium Jana Palacha? Počkat, to by však znamenalo…

„Ondro, budem spolužáci!“ zkusil jsem mu spravit náladu.

„Počkej, ty jako taky?“

Souhlasně jsem přikývl hlavou.

„Supér, aspoň někdo, koho tam budu znát!“ řekl radostněji.

Doma jsme se zuli a přešli do jeho pokojíku. Musím říct, že moc velký nebyl. Má tu celkem čisto, středem pokoje je stůl s počítačem. A u stolu jedno křeslo.

„Tak povídej, co s tím máš,“ usedám na židli. Čekal jsem, že se mě zeptá, jestli bych mu nepomohl přinést nějakou židli, ale stejně si sedl ke mně na klín. Jakmile se na mně uvelebil, spustil: „No, já to zapnu a vono to píše ňáké en té er dé el nenalezen.“ Hrabal se v počítači. Vzpomínám si, že v jeho věku jsem u počítače seděl půlku dne a zkoušel, co všechno je možné.

„Žes lez do céčka?“

„No, zkoušel jsem nastavení složky a najednou tam byly ňáký divný soubory, tak sem je smazal.“

Ten bude, i když nevím jak, doopravdy po mně!

Začali jsme instalovat systém. Samozřejmě že to naoko dělal on, aby se něco naučil. Ale navigoval jsem ho. Za dvě hodiny bylo vše hotovo. „Zahrajem GTA?“ navrhl jsem.

„Klidně.“

Po chvilce hraní jsem si uvědomil, že se vlastně nacházím v sedmém nebi. Seděl jsem u počítače, Ondra na mém klíně střídavě vodorovně a svisle. Teď zrovna víceméně seděl na mojí pravé noze, opřený o mé pravé rameno, nohy, spíše nožičky visely zleva ze židle. Já si ho ještě držel kolem bříška, aby mi třeba nesklouzl. Co nesklouzl! Ale aby moje ruka nesklouzla níž než jen na bříško! Přemoct se bylo opravdu těžké, ale přece bych ho neosahával, to jeho drobné tělíčko, ty jeho krásné, i když krátké vlásky.

„Prosím tě, nemáte tu něco k pití?“ vyrušil jsem ho ze hry. „Jo, poď do kuchyně.“

V kuchyni jsem se poprvé za ten večer koukl na hodiny. Ondra si toho všiml a s mírně zklamaným výrazem se mě zeptal: „V kolik musíš bejt doma?“

„Přiměřeně, přiměřeně,“ odpověděl jsem mu s lišáckým úsměvem.

„A nechtěl bys tu zůstat dýl?“

„Jak dýl?“

„No, třeba… do rána?“

„Nebude se tvůj taťka zlobit?“ řekl jsem, ani nevím proč. Cožpak tady s ním nechci spát? Chci! Ondra mě pak ujistil: „Myslím že ne, von vo tobě tak trochu ví.“

Usmál jsem se na něj, ale v duchu jsem skákal radostí.

„Počky, tak já musím zavolat domů.“

Posadil jsem se na podlahu v pokoji, vzal jsem mobil a vytočil kontakt označený jako „domů“. Ondra si samozřejmě sedl vedle mě.

„Ahoj mami, nebude vadi…“ Sakra, ten Ondra dokáže být neodbytný, když se mu chvilku nevěnuju! Neustále po mně nějak lezl. Což o to, normálně by mi to vůbec nevadilo, ale zvuky, které při tom vydával, mohly způsobit záplavu dalších otázek z mobilu.

„Ondro,“ řekl mu polohlasem, „počkej chvilku, nebo tady nebudu moct spát.“ Uklidnil se takřka okamžitě.

Mohl jsem pokračovat v hovoru: „…kdybych přespal dneska u kámoše?“ Po pár sekundách vysvětlování jsem na spaní s Ondrou dostal „požehnání“. Ihned po ukončení hovoru jsem začal Ondru pořádně lechtat – potvůrku jednoho. „Héj, to stačííí!“ začal cedit mezi zuby a záplavou smíchu.

Po pár minutách škádlení se jsme už ani jeden nemohli. Napadla mě na Ondru otázka: „Máš hlad?“

„Tu nic není, jen ňáký müsli.“

„Co bys řek na pizzu?“

Na jeho tváři se ukázal takový zajímavý úsměv. Vyjadřoval něco mezi „Nemusíš si dělat škodu.“, „Dal bych si ji rád.“ a „Kdy a kde?“. Souhlasně přikývl. Šli jsme tedy zpátky do jeho pokoje, kde na nás stále poslušně čekal počítač. Do křesla jsem si sedl já, zatímco on se posadil do své původní pololežící polohy a už hledal „rozvoz pizzy mělník“.

„Počkej, já pro ni skočím,“ zastavoval jsem Ondru po půlhodině, když už v ponožkách a bez peněz vybíhal ze dveří dolů pro pizzu.

Po pozdní večeři jsem už na Ondrovi viděl, jak se mu klíží oči. Aby ne, bylo půl dvanácté.

„A jak budem spát?“

„Můžem u mě v posteli,“ navrhl Ondra.

Ne že by se mi ten nápad nelíbil, ale nevím, jak by se tvářil jeho otec poté, co by nás ráno spatřil v jedné posteli společně.

Ale co: „Vejdem se tam?“

„Stopro.“

A bylo rozhodnuto.

Já se svlékl do trenýrek, zato Ondra byl důkladnější. Seděl jsem na posteli, on se převlékl do pyžama.
***
Šel jsem zhasnout, zatímco on vypnul počítač. I tak dorazil do postele první. Lehl si úplně ke kraji. Tak, aby na mě asi zbylo co nejvíce místa. Pohledem mě pozval k sobě. Já už na nic nečekal a lehl si vedle něho. Chvilku nato se doslova přilepil ke mně. Svou rukou mě „ošmatrával“ tak dlouho, dokud nenašel moji dlaň a té se chytl. Na jeho obličej dosvitovalo měsíční světlo, jeho výraz ve tváři naznačoval něco jako „jsem tvůj“ nebo… Nebo co já vím, prostě vedle mě spokojeně „vrněl“. Já jsem mu to oplatil tak, že volnou rukou jsem ho začal hladit na zádech. Úžasný okamžik! Připadal mně jako koťátko, které, když zavolám jeho jméno, přiběhne, lehne si do mého klína a já ho začnu hladit po hřbetu. A to koťátko začne příst, usíná. Nakonec spí a já mám strach pohnout se jen o milimetr, abych ho nevzbudil. Nějak takhle jsem si připadal.

„Dobrou noc, Ondrášku,“ pošeptal jsem mu do ouška.

„Dobrou.“

Usnul do pár minut. Ale se mnou to bylo horší. On vedle mě usnul klidně, zato já ležel v nějaké divné poloze, ve které se špatně usíná. Jak bych také mohl ležet v jiné poloze, to by se jemu spalo méně pohodlněji. Zbyla mně jen fantazie. Jaké to bylo, když jsem ho potkal na chodbě ve škole poprvé (v kroužku, odkud jsem ho znal, se nezmínil, že chodí na stejnou školu jako já). Jaké to bylo, když škola organizovala „Jsi chytřejší než páťák?“ pro jeho a moji třídu. Jaké by to bylo, kdyby na společný výlet do Drážďan nejely třídy 5.C a 9.B, ale ty naše. Vzpomínal jsem, jaké to bylo, když jsme spolu ještě chodili do kroužku, což bylo naposledy před čtvrt rokem. Moment, proč tady stále přemýšlím nad minulostí? Ležím přece v posteli se skvělým klukem, kterého jsem dokázal uspat, a jsem šťastný. Za pár měsíců s ním budu chodit do školy. A za dalších pár měsíců bude slavit dvanácté narozeniny. Jaká ta oslava asi bude? A pozve mě? Doufám že ano. Ale jak se budou tvářit jeho další kamarádi? A co bych mu měl koupit? A mám mu vůbec něco koupit? Určitě. Ale co? Při všem tom přemýšlení se mně usíná už dobře.

Druhý den
Ráno mě probudily něčí rtíky na mé tváři… Ondro?!

„Uuh, brý ráno,“ dostal jsem ze sebe překvapený, ale stále ještě skoro spící. Ale Ondra se okamžitě začal omlouvat: „Promiň, já nevěděl, jak tě vzbu…“

Po slůvku promiň jsem pohladil jeho vlasy. Ale ne jak když teta rozcuchá vlasy svému synovci. Má ruka spíše jeho vlásky tak nějak hladila.

„Nic neříkej,“ pošeptal jsem mu. Leželi jsme vedle sebe, já se díval do jeho očí, on do těch mých. Oba jsme se na nebe usmívali. „Slib mi, že si ty vlásky necháš dorůst,“ zase jsem mu pošeptal. Souhlasně přikývl hlavou. Ještě chvíli jsme tak beze slov leželi, občas něco pošeptali. Ani jsme si nevšimli, že jeho otec se už vrátil domů a nakoukl do „našeho“ pokoje. Nedokážu si představit jeho výraz ve tváři, ale řekl bych, že by mně to v tu chvíli bylo stejně jedno.

„Kluci, snídaně“ ozvalo se na nás z kuchyně. Vstávat se nám nechtělo, ale vůně čerstvého sladkého pečiva nás probudila.

„Dobré poledne. Tak co jste tady spolu včera dělali?“

Když viděl, jak se držíme za ruce, znejistěl, ale po chvíli se na nás usmál. Stejně jsem už raději Ondru pustil.

„Sme byli na kompu,“ odpověděl Ondra.

„No, vy dva svatoušci, tady máte něco ke snídani, tedy skoro k obědu – fornetti a granko. Tak ať vám chutná, já musím ještě do práce.“

„Děkujem,“ řekli jsme skoro jednohlasně a zasedli jsme ke stolu. Ještěže se jeho otec jeví jako „docela v pohodě“.
***
„Tak já už asi půjdu,“ řekl jsem po snídani. Odešel jsem si do pokoje hledat svoje věci a trochu více se obléct, zatímco Ondru v kuchyni ještě zdržel otec, který ale zanedlouho odešel do práce.

„Počkej eště chvilku. Já bysem se skočil sprchnout, nemoh bys mi pak vyfénovat hlavu?“

Kouknout se ještě k Ondrovi do koupelny? Nakonec, proč ne, doma si ještě nějakou tu půlhodinku holt počkají.

„Budu hned,“ ujistil mě.

A také že byl, za pár minut už mě volal. Když jsem vešel, zrovna se sušil ručníkem. Stejně jako včera nic neskrýval. Po chvíli si dal ručník kolem ramen a podal mi fén do rukou.

„Ale musíš mi říct, jak chceš učesat vlasy,“ zjišťoval jsem ještě.

Ondra se postavil před zrcadlo a já jsem mu začal vysoušet pozůstatek jeho bujaré hřívy. Byl to asi jediný okamžik, kdy jsem byl rád, že ji má ostřihanou: Nedokážu si představit, jak bych mu jeho dlouhé zlaté vlasy rozčesával a vysoušel.

„Dík,“ zaznělo od něj, když už měl vlásky suché.

„Tak poď, tě odnesu na postel, ať tu nechodíš bosky.“

Vzal jsem ho tedy do náruče a odnesl na postel, kde jsem ho položil.

„Hele, chceš překvápko?“ zeptal jsem se Ondry po chvilce, co na posteli ležel.

„Jo!“ odpověděl celý natěšený.

„Zavři oči.“

Nijak neznejistil. Ležel přede mnou na posteli. Já klečel u jeho postele, měl jsem ho celého na dosah. V té chvíli se mně honilo hlavou hodně nápadů, ale žádný nepřipadal v úvahu. Pomalu jsem přiblížil svou hlavu směrem k jeho pupíku. Skoro na dotek. A „fooooouuuuuk“ mu do bříška! Páni, jak ten se začal smát, to snad ani nebylo možné! Ještě jsem si vzpomněl, že je lechtivý, ale to už mi připadalo vůči němu příliš ne fér.

Když se už dosmál, pomohl jsem mu z postele a on se začal oblékat. Na tváři mu stále zůstával jeho kouzelný úsměv.

„Tak já už budu muset fakt jít.“

Přešli jsme ke dveřím. S Ondrou jsem se chtěl už rozloučit, ale řekl: „Tě doprovodím aspoň dolů eště.“

Obuli jsme si boty a sešli jsme po schodišti dolů.

„Díky moc.“

Usmál se.

„Nechtěl by ses podívat někdy na zoubek sítím na škole?“ zkusil jsem si domluvit, kdy se znova uvidíme.

„Kolik máte v pondělí hodin?“ optal se s výrazem, který parodoval obličej pana Burnse ze Simpsonových, když říkal „Výborně!“.

„Pět, vodpoledka vodpadaj.“

„Ehš, my máme šest,“ řekl Ondra.

„Tu hoďku na tebe počkám. Hodím si tašku dom a přinesu si noťas. Co ty na to?“

„Jo, ale kde?“ souhlasil.

„Počkám na tebe před vaší budovou, jo? Ale kam po vobědě? Na chodbě bysme byli moc nápadní a před školou taky.“

„Můžem zajít k nám do šaten, stejně Mrůzková na dozory kašle. Wifina tam je.“

„Domluveno. Teď už budu muset jít. Ty běž nahoru, nebo tu zmrzneš.“

„Tak ahój.“

Na rozloučenou jsme si ještě podali ruku, ale nebylo to jen obyčejné podání, spíš něco, co nás spojilo na delší dobu. Když už jsem ho chtěl pustit, jeho prstíky se mě ještě držely a odmítaly nechat.

„Ciao, Andrea!“ zavzpomínal jsem si nahlas.


Ondra – 3. část

V duchu jsem dopočítával poslední minuty a vteřiny výtvarné výchovy – nuda. Jako vždycky. Málokdo dělal to, co chtěl učitel, konec deváté třídy se blížil, známky byly skoro uzavřeny. Já si už jen čmáral po lavici a vzpomínal na sobotu. Konečně, zazvonilo!

Před prázdninami
Zaběhl jsem domů, hodil tašku do kouta a popadl notebook. Nemusel jsem ani spěchat, Ondra končil, právě když jsem došel před školu. Z budovy začali vybíhat kluci a holky. Koukal jsem do davu, ale ne a ne ho spatřit. Ale moment – tam vzadu je nějaká světlá hlavička! Je to Ondra! Nějak podvědomě jsem rychle zvedl ruku, abych na sebe trochu upozornil, aniž bych si to rozmyslel. Mírně jsem na něho mávl, ale hned jsem radši ruku stáhl. I za tu chvilku si mě stihl všimnout. Rychle zareagoval: Trošku více otevřel oči, zvedl obočí, lehce se usmál, zamával a rychlým krokem se vydal ke mně.

„Čau Tome,“ začal, když byl ještě pár metrů ode mě, „už sem myslel, že nepřideš!“

„Hele, proč je ta aksna větší než ty?“ začal jsem po chvilce při pohledu na jeho obrovskou tašku.

„Bys ji měl vidět, dyž je plná.“

Ta škola ho snad strhá.

„Dej mně to, aspoň teď ti s ní pomůžu.“

„Dem?“

„Deme.“

Vyšli jsme směrem k šatnám.

„Tak kde je ta vaše šatna?“ zeptal jsem se ho navzdory tomu, že jsem to tady nedávno, když mě na nižší stupeň poslali pro nějaké papíry, kompletně prošmejdil.

„Tam raděj ne, je tam jenom bordel,“ zasmál se.

Našli jsme si dobré místečko, kde byl jak dobrý signál, tak kde se dobře sedělo.

„Tak pojď,“ pozval jsem ho k sobě na klín.

Asi po čtvrthodině bylo hotovo.

„Vidíš, jak seš šikovnej,“ dostal ode mě „pochvalu“. Krásně se na mě usmál. Tak krásně, jak to dokáže jen on. Začal jsem ho hladit po jeho světlých vláscích. Byl vedle mě. Už jsem se nechtěl byť jen o centimetr pohnout, aby ode mě nebyl daleko. Uchechtl se a chvilku jsme se na sebe ještě koukali. Škoda, že jen tak sedět jsme tam nemohli věčně.

Ne, vážně nemohli. Zazvonilo by na konec hodiny a v minutě by se k nám začali hrnout další školáci. Zvedli jsme se, já si dal Ondrovu tašku přes rameno a odešli jsme.

„A jak to vypadá letos s dovčou?“ zabrousil jsem k velmi blízkým prázdninám.

„Prej pojedem zas na Gargáno.“

„Už se těšíš?“

„Ani ne, jenom s taťkou je tam nuda.“

Pak na mě udělal taková ta jeho sladká očička:

„Nešlo by nějak, abys jel taky?“

„Taťka by mě asi nepustil,“ odpověděl jsem nejistě.

„By mu to nevadilo.“

„Eeh, uvidím.“

„A kdyby můj taťka zavolal tvýmu tátovi?“

Počkat, to jako že by mně jeho otec „domlouval“ Ondru?

A pokračoval:

„Nechceš jít k nám? Mohl by ses domluvit rovnou.“

Z Tomášova deníku
17. červen

Před nedávnem jsme šli na gympl. Bylo tam nějaký uvítání, seznámení se školou a hlavně různé blbosti kolem adapťáku. Podle rozpisu dalšího školního roku bude moje třída 1. A a ta Ondrova 1. C. Cituju výchovnou poradkyni: „Takže třídy 1. A a 1. C pojedou na adaptační kurz dohromady.“ Co to znamená? Že na adapťák jedeme spolu! Těším se, protože todle bude skvělej začátek.

9. červenec

Právě jsem se vrátil od Navrátilů, kde jsem mluvil s Ondrovým taťkou. Původně plánoval, že s ním pojede na tu dovolenou na Gargano a pak ho odveze k jeho mamce do Říma na další prázdniny. Domluvili jsme se, že to tak trochu pozměníme: S Ondrou pojedu studenťákama do Říma k jeho mamce. Tam chvíli pobudeme a pak přijede jeho taťka autem. S ním pojedeme na dva tejdny na Gargano a nakonec se vrátíme autem do Mělníka.

6. srpen

Směr Itálie! Do Říma jsme s Ondrou dojeli studenťákama. Byli jsme tam asi 14 dní: Projeli jsme obě linky metra a snad všechny linky tramvají. Pak mě provedl centrem, vyfotili jsme se snad u všeho. Hlavně od Colossea mám skvělý fotky, jak mám Ondru v náručí a někdo nás vyfotil. Ta momentka je úžasná, mám ji vyjetou doma. Na tři dny jsme si zajeli i na návštěvu do Terni, Ondra si tam oblíbil jedno koťátko, furt si s ním hrál. Uvažoval jsem, že bych mu nějaký sehnal, ale to asi až na nározky. Poslední večer v Římě jsme si zašli do pizzerky – dal si šunkovou – dobrá večeře v nočním Římě. Když jsme dojedli, tak jsme se šli ještě projít městem, přišli jsme až k fontáně Di Trevi. Dal jsem Ondrovi euro, ať si hodí pro štěstí. Vzal mě za ruku, hodil ji doprostřed fontány a pošeptal mně do ucha: „Ta je za nás za oba.“ Když jsme šli domů, tak mně řekl: „Ho sonno.1)“ Chytl jsem ho kolem pasu a řekl „Budu tě držet, abys mně nespad.“

1) Jsem unavený.

24. srpen

Dneska jsme dojeli domů. Škoda, že jsme na tom Garganu byli tak krátce, Ondrův taťka říkal, že dýl nemůžeme, protože má moc práce. I tak to bylo skvělý. Ondra se v Římě rozloučil se svou mamkou a vyjeli jsme na Gargano. Tam jsme každý den dováděli v moři (a jednou během siesty, když jeho taťka spal, jsme si vyjeli i na šlapadlo), občas i na tobogánech. Když byl Ondra v umývárkách, tak mně jeho taťka řekl: „Díky, že se o něj staráš.“ Furt nevím, co tím myslel. Taky bylo krásný, jak Ondra usínal v autě: Opřel se o dveře a nohy mu šahaly až ke mně. Dal jsem si je na klín a začal ho po nich hladit (mohl jsem jen nad chodidlama, jinak bych ho už lechtal). Líbilo se mu to. Po chvilce začal vydávat zvuky jako kočka, když vrní. Usmál se a usínal.

2. září

Zítra jedeme na adapťák. Ondra říkal, že ubytovna je kousíček od města, kde se narodil, takže mě pak prej provede. Už se nemůžu dočkat. A on taky ne, dokud mně v posteli neus (využil jsem toho, že rodiče jsou někde u známejch na chatě, a pozval jsem ho spát k nám), mluvili jsme jen o něm. Teď už si jen tak píšu ale po očku ho pozoruju, jestli se mu spí dobře. Pak si přinesu matraci a dám si ji k posteli.


Odjezd na adaptační kurz
„Mně je zima,“ špitl na mě Ondra. No, to byl skvělý nápad ředitele, že odjezd autobusu naplánoval na pro nás ještě noční hodinu.

„A nemáš sebou ňákou mikinu?“

„No, já sem myslel, že když je teď furt tak teplo, tak že ji nebudu potřebovat“

„Tak počkej, já ti vytáhnu ňákou moji.“

Šli jsme si sednout na lavičku, kde jsem v kufru našel mikinu, kterou jsem mu dal. Pravda, docela na něm vlála. Na lavičce jsme už zůstali. Měl jsem tak krásnou příležitost pozoroval, jak vedle mě spokojeně „vrní“. Opravdu vrní, už si navykl vydávat takové zvuky, když se mu nechtělo mluvit, ale aspoň mně naznačit, že je mu dobře, je spokojený a je rád, protože jsem mu na blízku.

Jeho vlásky. Rostou mu docela rychle, ještě pár týdnů a bude je mít zase dlouhé. Ale stále se sám sebe občas ptám, jestli, když mu dorostou, budou takové, jaké měl.

„Hele, tam už něco jede,“ zahlásil, když zvedl hlavu a rozhlédl se. Než jsem stačil zareagovat, slova se ujala nějaká učitelka:

„Takže, zasedací pořádek nechávám na vás, je vás tu sedmapadesát inteligentních mladých lidí, tak pevně věřím, že si sednout umíte.“

Tašky jsme naházeli do zavazadlového prostoru a nastoupili jsme do autobusu. (Samozřejmě, že kufry coby zavazadla jsme měli jen my dva.) Ještě před několika měsíci by se ujišťoval, že si opravdu sednu vedle něho. Teď už jsme to oba brali jako naprostou samozřejmost.

„Tak co, nechtěl by sis eště lehnout? Mám tu pro tebe když tak tu masku.“

Jako odpověď se mně dostalo zívnutí. Nasadil masku, vzal mou ruku, dal si ji kolem pasu a vzal mě za ni, opřel si hlavu o moje rameno a zavřel oči. Už to má jako takový svůj rituál, usíná tak pokaždé, když spolu někam jedeme autobusem. Já jsem jen tak přivřel oči, i když jsem nespal. V té atmosféře se opravdu nedalo spát, obdivuju Ondru, že jemu se to podařilo. Nalevo od nás seděly nějaké dvě holky, soudě podle jejich věku to budou moje nové spolužačky. Vpředu učitelé (a nečekaně řidič), zadní pětku obsadili nějací ne zrovna tiší kluci. Před námi seděl nějaký kluk s nějakým… Asi mladším bráškou. Bylo vidět, že bráška měl dlouhou chvíli; koukal se znuděně kolem sebe, občas zamyšleně koukal do podlahy. Jeho starší brácha se mu nechtěl věnovat, poslouchal si hudbu z MP3. A hele, bráška už to nevydržel a nejistě strčil do ramena staršího. Ten vyštěkl:

„Brácha, nevotravuj mě furt a čum se třeba z vokna! Nemám na tebe náladu!“

Chudák kluk. Lekl se lehce zvýšeného hlasu a přitiskl se k oknu.

Pak byl chvíli klid, ale bylo slyšet, jak mladý začal trochu pofňukávat. Jeho bratr zareagoval:

„Já už ti kašlu na ty tvý simulace. Mám jich plný zuby z domu. Dělej si, co chceš, já jdu dozadu za Mírou.“

Jak někdo může na svého mladšího bráchu takhle nadávat? Vždyť je mu jen smutno a nemá co dělat. Brácha odešel a mladší kluk se skrčil na sedadle. Já bych si k němu asi nejraději přisedl. Mám? Nemám? Nejspíš jo, snad mě nikdo neuvidí. Ale počkat, ne zase tak rychle. Co Ondra? Držím ho tady za ruku, je opřený o mé rameno a vypadá, že spí. Jenže ten kluk tam vypadá opravdu nešťastně. Však to bude jen chvilička, Ondra si ani nevšimne, že u něho nejsem. Začal jsem různě balancovat, abych ho opatrně opřel o moji bundu o okno. Už mně zbývala jen ta jeho ruka; jeho prstíky mě silně, a přece jemně držely. Musel jsem jeden za druhým opatrně uvolnil a nakonec ho ještě pohodlně opřít. Uff, konečně se mně to podařilo. Snad si ničeho nevšiml, stále spokojeně spí.

Naposledy jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli na mě někdo nekouká. Půlka autobusu spala, někteří si četli, pár zamilovaných dvojic si hledělo jen a jen sebe. Bráška byl skrčený na sedačce u okna a potahoval. První ostré sluneční paprsky se odrážely v jeho hladkých, dlouhých a hnědých vlasech. Přisedl jsem si. Nedalo mně to a opatrně jsem ho začal hladit po zádech. Nejsem žádný psycholog nebo psychiatr (ani nevím, který je který), ale zkusil jsem na něj něco, co mě rychle napadlo:

„No tak, však brácha se ti vrátí.“

Po chvilce sebou přestal škubat. Určitě ne proto, že bych mu snad nějak pomohl (to by bylo příliš jednoduché), ale spíš proto, že mu přišlo „blbé“ to, že by měl mít takovou náladu, když si k němu najednou sedl někdo cizí. Jen tak schoulený tam seděl, nevydával ani hlásek. Najedou se jeho hlava pomalu otočila a jeho hnědá očka se zadívala na mě. No, na mě. Neměl odvahu podívat se mně na obličej, jen si mě tak suše začal prohlížet. Zkusil jsem ho ještě povzbudit:

„Nebuď takovej smutnej… Však tu poznáš hodně novejch kámošů.“

Ani jsem nevěděl, co mu říkám, jen jsem ho chtěl utěšit.

„Nech mě,“ špitl ještě jemněji než Ondra.

„Nemůžu tě nechat, brácha ti někam odešel a ty tu seš… Hele, víš ty co? Co kdybych ti teď pučil MP3, ať se tak nenudíš?“

„Ty bys mně ji fakt pučil?“

Ještě před chvilkou vypadal, že mně nijak nedůvěřuje. Ale teď se jeho hnědá očka hezky rozzářila; i když ne zas až tak krásně jako Ondrovi, když mě zdraví.

„Ale ty za to asi budeš něco chtít, že?“

Nechápavě jsem se na něj podíval:

„Co bych za to měl chtít?“

Poklepal jsem ho po rameni a podal mu přehrávač. Beze slova si ho vzal a v jeho tváři se objevil hezký výraz vděku.

Vrátil jsem se na své sedadlo. Ondra ještě klidně spal opřený o okno. I když slunce už vyšlo, nechtěl jsem ho budit. Jen jsem se zakoukal na jeho ruku, která mě před tím pevně držela. Ležela tam tak, jak jsem ji pustil. Nepohnula se. Ale přišlo mně jí líto, že jsem ji na chvíli opustil. Raději jsem ho za ni zase chytl, aby si nebyl nějaký nejistý, když se probudí.

Po chvilce se ozvalo mým směrem:

„Nejseš ty náhodou na chlapečky?“

Otevřel jsem oči a rozhlédl jsem se kolem sebe.

„Jo, s tebou mluvím. Hele, nevykládej si to blbě, ale nejseš náhodou na kluky?“

Naproti přes uličku seděly dvě holky – nejspíš moje budoucí spolužačky.

„Vo čem to sakra meleš?“ napadla mě první rychlá odpověď.

„Sorry, sorry, to mě jen tak napadlo. To víš, jak ses tu těm dvoum malejm věnoval, docela to plete.“

„Oukej, tak už to neřeš, jo? Navíc, nechci ho vzbudit,“ řekl jsem jí a kývl jsem směrem k mému malému spolucestujícímu.

Snažil jsem se tak i rychle ukončit nechtěný rozhovor. Obě holky se na sebe kukly, něco si zašuškaly a ta, která se mnou mluvila, ještě pokračovala:

„Když tak já jsem Alena a todle je Julča.“

„Já jsem Tomáš. Myslím, že se ještě uvidíme,“ pokusil jsem se sarkasticky ukončit rozhovor.

Koukl jsem se na Ondru, jak stále hezky spí; snažil jsem se rychle zapomenout na tento nepříjemný rozhovor. Bylo na tom, co povídala, něco pravdy? Ne, to je blbost. Já nejsem na kluky! Prostě… Prostě ho mám rád – jako kamaráda.

Naštěstí mě po chvilce z přemýšlení probudil hlas učitelky, která začala mluvit do mikrofonu. Najednou jsem ucítil, jak i Ondra začíná „ožívat“ – začal se různě vrtět a hýbat prstíky. Nakonec zívl, sundal si jednou rukou masku a otevřel oči. Teď jsem čekal jeho otázku „Už tam jsme?“, ale zeptal se:

„Kde seš?“

„Ale jsem tu, Ondro.“

Spokojeně zavřel oči a opřel se mně o rameno. Potom teprve vznesl svou obligátní otázku:

„Už tam jsme?“

„A víš ty, že jo?“

Opravdu. Přijeli jsme před ubytovnu.

„Tu budem bydlet?“ zeptal se.

Ondra se definitivně probudil. Vyšli jsme před autobus a shromáždili jsme se ne blízkém plácku.

„Takže, vytáhněte si zavazadla, nechte je tady, pak pojďte všichni za mnou, první ze všeho si musíme rozdělit pokoje,“ začala jedna z učitele, když už jsme byli všichni.

„To jako nebudem na pokoji spolu?“ koukl se na mě Ondra.

„Řek bych že ne. Je to adapťák, tak tu máš poznat svou novou třídu.“

„Jo, ale já chci bejt na pokoji s tebou.“

Nestihl jsem reagovat, protože už nás zase vyrušila učitelka:

„Máme různé pokoje, takže bychom vás rozdělili do různých skupinek. Je tady někdo, kdo už ví, s kým chce být na pokoji?“

Ondra neváhal a zvedl ruku. Zkusil jsem to ještě jednou (ale nevím proč – vždyť na pokoji s ním být chci):

„Tak víš, že bych s tebou byl rád, ale furt je to adapťák.“

Říkal jsem to zbytečně, zkrátka si na tom trval.

„Jména?“ zeptala se učitelka do davu.

Ondra nás nahlásil.

„Jenom vy dva dohromady? Takže k vám potom ještě někoho přiřadím.“

Dopoledne prvního dne
Nakonec nás na pokoji bude pět. My dva a nějací tři kluci z mojí nastávající třídy. Vzali jsme si zavazadla, klíč a šli jsme se vybalit. V pokoji si Ondra vybral postel skoro vedle mojí.

„Já si jenom někam skočím, jo?“ řekl rychle Ondra a zmizel ve dveřích.

„Počkej!,“ ale už bylo pozdě. Kam teď mohl tak narychlo odejít? Vždyť máme jít každý za svou třídou na „první seznamování“, jak to nazvali učitelé. Mohl by jít za nějakým kamarádem, ale ještě tady nikoho nazná; tak kam? Zkusil jsem na něj ještě chvilku počkat, ale nedorazil. Snad se mu něco nestalo?

Když jsem seděl už v místnosti, kam se naše třída měla dostavit, zaslechl jsem rozhovor mezi učitelkami:

„Hele, Majdo, mně tu asi chybí jeden kluk.“

„Počkej, jak chybí? Vždyť když jsem všechny počítala, bylo jich přesně sedmapadesát.“

To se ještě Ondra nevrátil? Vždyť říkal už před čtvrthodinou, že si jen „někam skočí“. Začal jsem si asi připadat jako nějaký starostlivý rodič, nebo co, ale zvedl jsem se a proběhl jsem celou ubytovnou, abych ho našel. Nebyl ani na pokoji, na záchodě nebo někde jinde. Jako by se po něm slehla zem. Ale to přece není možné! Vyběhl jsem před ubytovnu, ale nenašel jsem odvahu zakřičet „Ondro, kde jsi?!“. Podíval jsem se ještě k autobusu; ani tam nebyl. Začal jsem se rozhlížet po okolí a najednou mě do očí trkla drobná postavička na nedalekém poli. Rozběhl jsem se a… Opravdu, byl to on! Ležel tam v trávě mezi lučním kvítím. Byl trochu schoulený, otočený na bok a ruce měl pokrčené před tváří. Hlavou se mně začaly honit různé „divné“ myšlenky. Proč by měl důvod být smutný? Na adaptační kurz se přece těšil už hodně dlouho; včera, než usnul, o ničem jiném nemluvil. Fantazíroval, jak budeme spolu na pokoji, jak spolu budeme chodit na výlety, dokonce mně slíbil i nějaké překvapení! Překvapení. Vždy mně říkal všechno, ale to, jaké to má být překvapení, jsem z něj „nedostal“. Zkoušel jsem tehdy hádat:

„A proč mně to nechceš říct?“

„Protože je to tajemství.“

„A bude to aspoň hezký?“

Trochu se tehdy začervenal, uculil a sebevědomě prohlásil:

„Tobě se to určitě bude líbit.“

Ale teď tady ležel. Uprostřed louky. Sedl jsem si a začal se na něj koukat. Nemluvil jsem. Jen jsem zaslechl, jak popotahoval.

Zeptal jsem se ho:

„Pozoruješ louku?“

Najednou jsem ucítil, jak do mě jeho nožka kopla. Řekl rychle „Nech mě bejt!“ a ještě jedou do mě lehce kopl.

„Co se děje? Někdo ti něco udělal?“ zeptal jsem se ho polekaně.

„Jo, ty! Myslel sem, že sem tvůj kámoš!“

„Však jo, seš můj kámoš, vždyť to přece víš!“

I když byl ke mně otočený zády, vycítil jsem, že mně nedůvěřuje. Nevím jak, prostě jsem to tušil. Pokračoval:

„Kámoš by vode mě v autobuse nevodešel.“

„Vždyť já jsem vod tebe nevodešel. Já jsem jenom…“

Já jsem přece odešel, tak co mu to tady říkám? Ondra spal a ten kluk před ním byl smutný. Teď vlastně ani nevím, proč jsem za tím klukem šel. Byl to nějaký cizí kluk, kterého jsem viděl poprvé v životě, uvidím ho párkrát během adaptačního kurzu, a pak už ne. Tak proč jsem Ondru opřel o okno a šel za tím klukem?

„Počkat. A jak ty vo tom víš, kdyžs spal?“

„Ty si fakt myslíš, že bych stihl usnout? Já na spánek v buse potřebuju aspoň hodinu. Ale pročs vodešel?“

„Bylo to trošku složitější,“ začal jsem s odpovědí, „ale pokusím se ti to večer vysvětlit. Teď už prosím tě pojď, čekaj tam jenom na nás.“

„Já bych tu raděj zůstal,“ říkal pořád ještě trochu nejistě.

Lehl jsem si vedle vedle něho. Už jsem ho chtěl pohladit po ramínku, ale v tom se začal otáčet. Čekal jsem, že se mně naskytne kyselý výraz v jeho tvářičce. Místo toho byl už jen trochu posmutnělý. Začal jsem se mu koukal to těch jeho modrých očí, které byly najednou nějak krásnější. Určitě byly krásné pořád, ale až teď jsem si je prohlížel s takovým zájmem. Po chvilce, co jsme se vzájemně koukali do očí, jsem se konečně odvážil k pohybu, a sice jsem natáhl ruku k jeho obličejíčku. Měl jsem natažený prst, jako kdybych se chtěl dotknout něčeho pro mě nikdy neznámého – něčeho, co jsem nikdy předtím v životě neviděl. Přece jen jsem se dotkl jeho hladkého líčka; jen tak prstem. Přejel jsem mu po líci seshora dolů. Pokračoval jsem až k jeho rtíků. Po těch jsem mu přejel tam a zpátky. Stáhl jsem prst zpátky k sobě a on se najednou usmál. V duchu jsem skákal radostí, že se mně ho konečně po těch pár dlouhých minutách podařilo dostat z jeho špatné nálady. Jen jsem nechtěl dát nic najevo, abych tu chvíli nepokazil.

Přerušil ji sám Ondra. Zvedl pravou ruku a zpočátku roztřeseným, pak už sebevědomým pohybem posunul svůj prst mezi můj a jeho obličej. Nevěděl jsem, co chce dělat. Chvilku jsem se na něj stále koukal, ale pak jsem asi pochopil. Zvedl jsem levou ruku, na které jsem neležel, a udělal to samé. Naše ukazováčky se dotkly. Jen tak letmě; on se přitom usmál a zavřel oči. Byl to sice jen krátký okamžik, ale byl nádherný. Jen chvilku nato jsme se oba začali lehce usmívat, možná skoro až smát.

„A pročs šel zrovna sem?“ zeptal jsem se vida, že už není smutný.

Ukázal mně ruku, na které ležel a kterou se nedotýkal mého ukazováčku.

V ní bylo několik krásných bílých sedmikrásek, které nasbíral. Květy už byly trochu zmačkané, když na nich ležel, ale co na tom záleželo; nabízel mně je. Já jsem je tiše přijal a uchopil je do ruky, jako kdybych přijímal něco z něho. Nemohl jsem najít žádné slovo, které by vyjádřilo, jak moc mě dojalo to, co právě udělal. A jak mě to překvapilo – nikdy jsem ještě neviděl, že by chlapec mohl dát sedmikrásky klukovi. Asi mu budu muset jednou vysvětlit, co to znamená, když někdo dá někomu jinému několik takových sedmikrásek. Ale teď určitě ne.

„Jsou překrásný,“ poděkoval jsem mu.

A už se mě zeptal svým normálním, pomalým hláskem:

„Kámoši?“

Místo odpovědi jsem ho jen k sobě přitiskl.

„Tak dem,“ začal jsem ho zvedat ze země.

Když se mně ho konečně podařilo „donutit“ vstát (předstíral gumové nohy), byl celý špinavý. Jediné, co mně na to řekl, bylo:

„No co. Řekni pak třeba, že jsem se ztratil.“

Narážel tím na to, že už jsme spatřili několik spolužáků, kteří nás už přišli hledat i k louce. Rychle jsem ho ještě rukami očistil od stébel tráva a vyšli jsme vstříc prvnímu dni adaptačního kurzu, na který jsme se oba přece tak těšili.

Večer
Konečně máme každý chvíli pro sebe, učitelé nás už nijak nekorigují. První den adaptačního kurzu, kdy jsme se všichni vzájemně seznamovali, je za námi. Oheň, kolem kterého obě naše třídy seděly, krásně hřál, všichni si povídali. Byla to krásná atmosféra. Ondra seděl (nečekaně) vedle mě, ale každý jsme se věnovali někomu jinému. On se bavil se svým budoucím spolužákem, zatímco já je po oušku poslouchal:

„Hej, tos měl vidět. V autobuse za mnou normálně přišel jeden starší kluk a pučil mi svou em pé trojku!“

Při této větě jsem zpozornil, Danek, jak se ten kluk jmenoval, o mě totiž mluvil.

„Ptal sem se pak učitelky, kdo to byl, a ta mi podle zasedacího pořádku řekla, že to byl nějakej Tomáš.“

Jakmile Ondra zaslechl moje jméno, rychle se ke mně přitiskl – měl jsem ho po svém pravém boku.

„Žádnýho neznám,“ řekl Ondra.

Nezná? A já jsem kdo? Poklepal jsem mu na rameno a podezřívavě se na něj podíval. A v tu chvíli si mě Danek všiml.

„Jo, tos byl ty! Hele, díky moc. Bude stačit, když ti ji vrátím až zítra?“

Chtěl jsem mu odpovědět, ale slova se hbitě ujal Ondra:

„Jo, to stačí.“

A řekl to vcelku rychle. Takto večer se mi už nechtělo řešit jeho myšlenkové pochody, takže jsem tomu nevěnoval pozornost. Stačilo mně, že se ke mně trochu přitiskl.

Asi po půlhodině se Ondra dostal zase do takové své „dětské nálady“, kdy se vydává za miminko a chce po mně, abych se o něho „staral“. Tentokrát si dal mou ruku kolem pasu a trochu se po mně lísal. Zároveň jsme si každý opékali špekáček. Sledujíce dění kolem nás jsme se na sebe stále koukali. Zahlédl jsem, jak jednu svou ruku uvolnil a dal ji směrem ke mně za kládu, na které jsme seděli, a lehce se ve tváři pousmál. Pochopil jsem ho. Dal jsem si prut se špekáčkem do druhé ruky a právě uvolněnou dlaň jsem dal k té jeho. Chviličku jsem počkal a pak jsem ji chytl. Ondra se dokonce zasmál.

Reagoval jsem:

„Jéžiš, co je?“

„Níc,“ usmál se ještě, „ale prut se drží v levý ruce blbě.“

Po chvilce k nám dvěma přišla učitelka a sedla si vedle nás.

„Kluci, můžu? Vy dva jste v nějakým příbuzenským vztahu?“

Ondra zavrtěl hlavou.

„Takže on tě tady hlídá?“ dotázala se zase směrem na něj.

„Jo, hlídá.“

„A vodkaď se znáte?“

Ondra sebevědomě odpověděl:

„Sme spolu kdysi chodili.“

A po chvilce ticha se doplnil:

„Do školy.“

„Vole,“ šťouchl jsem do něho a začal jsem se smát.

Učitelce se po chvilce vrátila zdravá barva a zase se zeptala:

„A rodiče vo tom ví, že tu jste spolu?“

Tentokrát jsem raději odpověděl já – kdo ví, čeho by on byl ještě schopný:

„Mejm je to jedno a jeho jsou víceméně rádi.“

„Eh, škoda. A já vás chtěla představit všem coby ideál bratrského vztahu,“ a odešla.

Zanedlouho se už Ondrovi začaly klížit oči.

„Nepudem už spát?“ skoro na mě zívl.

Když jsem se koukl na mobil, bylo už něco kolem jedenácté. Velká část malých (tedy 1. A) šla už spát. Přidali jsme se tedy i my. Došli jsme na pokoj, kde jsme byli ještě sami. Ondra se zase začínal vysvlékat – po příchodu někam, kde budeme spát, je to vždy jedna z prvních věcí, kterou udělá. Dneska už byl naštěstí „opatrnější“, než když jsme v červnu spali u něho doma. Vysvlékal se beze studu, ale už se mně tak „nevystavoval“, což kdysi s oblibou dělal; jako vždy začal odspodu. Sundal si tepláky (z půlky zelené od trávy) a ponožky (ráno, když jsem mu je doma podával, byly ještě bílé). A pak znuděně a ospale prohlásil: „Mně se už nechce, dodělej mě.“ Pomáhal jsem mu už s ledasčím – umýval a sušil jsem mu vlasy; hledal mu oblečení, které si může obléct; jednou jsem ho dokonce odnesl z koupelny do postele – ale nikdy jsem ho nepřevlékal.

„Hej, to fakt nejde,“ řekl jsem.

V mysli se mně okamžitě usídlila situace, jak by asi vypadaly obličeje spolužáků, kdyby přišli na pokoj, zatímco já bych měl Ondru položeného na posteli v nepříliš přirozené poloze, on by byl skoro nahý a já mu svlékal trenýrky. To by prostě nešlo. Ale zase jsem mu nechtěl odporovat. Sundal jsem mu tričko, které jsem mu kdysi koupil, a navlékl mu horní část pyžama.

„Budeš spát v trenkách?“ zkoušel jsem ho ještě přemluvit.

Jen zavrtěl hlavou.

Chtěl jsem se ještě ujistit:

„Fakt ne?“

„Máš strach?“ zeptal se mě nějak moc sebevědomě.

Kdo mu takové věci dává do hlavy? No co, nikdo tu není. Trochu jsem odtáhl gumu jeho trenýrek, ale moje ruka se zastavila. Ondra si všiml, že jsem už „v koncích“. Zavřel oči, uvolnil se, usmál se a řekl:

„Mám pro tebe malý překvápko“ řekl přesně tak, jak mně to řekl včera.

Ale přidal k tomu ještě jedno slůvko:

„Sebe.“

Můj tep se v tu chvíli opravdu musel zastavit, jinak si to totiž nedovedu vysvětlit. Ležel tu tak jako kdysi. Byl uvolněný, na sobě měl jen (naopak) nasazenou noční košili a trochu stažené trenýrky. A to bylo tím jeho překvapením pro mě. Proboha, není a ani nebude… Toto prostě ne!

Když se mně už vrátil tep a popadl jsem dech, uklidnil jsem se. Sedl jsem si pod postel tak, že moje hlava byla poblíž té jeho. Přiblížil jsem svou hlavu k té jeho a začal jsem mu šeptat do jeho ouška:

„Ondrášku, je ti sice už skoro dvanáct, ale já nechci, abys todle dělal.“

Přerušil mě:

„Co abych dělal?“

„Prostě todle. Nejsem si jistej, jestli to úplně chápeš, ale chtěl bych ti to tak nějak vysvětlit: Měj svý malý tajemství. To tajemství nikomu neukazuj… Jak to říct… Nesvlíkej se tak před nikým. Navíc, nejsi žádná šlapka, ne?“ dokončil jsem svou kostrbatou řeč.

Otevřel oči, přestal se usmívat a trochu zavrtěl hlavou. Nic neříkal. Upřeli jsme jeden na druhého svůj zrak. Řekl jsem si, že toto musím nějak ukončit. Napadla mě asi ta největší „blbost“, která mohla, ale přesto jsem ji použil – sarkasticky.

„Hele, vobleč se, nebo tě tu fakt asi znásilním, jak tu ležíš!“

„Já zavolám mamince, že mě tu chceš znásilnit!“ usmál se.

Ale při posledním slovu se už řehtal na celou místnost. Můj sarkasmus pochopil dokonale. Měl jsem radost, že „to zahrál do vtipu“, takže jsem přihodil:

„Jasně, a pak spolu můžem rovnou chodit, co?“

„A my spolu nechodíme?“ cedil mezi návaly smíchu.

„Tak to abysme začli.“

Najednou se dosmál a řekl: „Tak jo.“

Počkat, co myslí tím „Tak jo“? A proč se přitom přestal smát? Otevřel jsem pusu, jako kdybych chtěl něco říct, ale po chvíli jsem ji zase zavřel. Koukl jsem se vedle něho, kde ležel polštář. Následující situace by se dala popsat z pozice sportovního komentátora asi takto:

„Tomáš si všímá polštáře ležícího vedle jeho soupeře, zatímco ten stále neví, o co tady běží. Tomáš rychle natahuje ruku. Jeho soupeř, Ondřej, už zjistil, že se zde schyluje k bitvě. Zareagoval však příliš pozdě, a tak se Tomáš zmocnil polštáře a bleskurychle se vzdaluje od svého soupeře, aby mohl vypálit. Ondřej se už konečně vzpamatoval a po zjištění, že jediné účinné zbraně se zmocnil Tomáš, si rychle začíná krýt obličej. Ale to je pozdě, přátelé, Tomáš se již připravil k útoku… A to byla rychlost! Bílý polštář přistál mezi břichem a nohama Tomáše! Ale ten se nenechává zahanbit. Rychle se zvedá, bere polštář, kterým byl zasažený, a zamiřuje Tomáše! Jenže to je pozdě, ten k němu rychle přiskočil a…“

A objal jsem ho. Byla to sice polštářová bitva, ale jen s jedním polštářem, a já jsem navíc Ondrou odchytil, takže jsem bitvu vyhrál. Tiskl jsem ho k sobě, aby nemohl po mně hodit polštářem, ale ne zase tak silně, aby mu to vadilo.

„Hajzle. Ale kdybych měl víc času, tak bych tě sestřelil!“ prohlásil udýchaně.

„Tak se už běž převlíct, jo?“

„No už jdu. Jo, a v noci je prej něco na sedmičce. Až pudou učitelé spát, pospojujou se postele a spíme tam.“

„Mejdan? Ty seš ňákej aktivní,“ pochválil jsem ho mezi slovy, „jak ses k tomu dostal?“

„Všaks mně říkal, že je to adapťák, že se tu budem seznamovat. Tak todle je vono. Vymysleli to prej ještě v buse. Ale učitelům ani muk!“

Zalezli jsme každý do své postele. Jakmile jsem vytáhl notebook, Ondra ležel „nějakým záhadným způsobem“ vedle mě.

„Gé té ačko?“ byla jeho první otázka.

„No jasně, snads nečekal, že budem hákovat Pentagon?“ zavtipkoval jsem.

Pak už na pokoj začali přicházet ostatní. Když už bylo po půlnoci, zaklepal někdo čtyřikrát na zeď.

„Sedmička je připravena,“ řekl Ondra.

Zvedli jsme se a vyšli na chodbu. Učitelé nikde, jen občas někdo šel směrem k sedmičce. Přišli jsme tam, už bylo skoro plno. Plno, to je lehké slovo. Bylo tam pospojováno šest postelí a ty byly napěchované množstvím kluků a holek z obou tříd. Odhadem tam bylo deset z mojí třídy a zbytek od Ondry.

„Ták, sem zvědavej, jak tu najdem místo,“ řekl tentokrát Ondra.

Přistoupil k nám Danek. Zavelel a hned se ukázala na postelích skulinka akorát tak pro nás.

„Hele, ty uvaděči,“ oslovil jsem ho narychlo, „takže zítra tu em pé trojku, jasný?“

Ondra se na mě škaredě podíval. Nebyl to žádný z „jeho obličejů“ – napodoboval asi nějaký obličej, který viděl v televizi.

„Já myslím, že sme všichni,“ začal jeden z těch, kteří to všechno organizují, „poprosil bych vás, abyste se uklidnili,“ mluvil vážným, až parodizujícím hlasem, „zábava může započít.“

„Takže spát se asi nebude,“ špitl mně do ucha na mně nalepený Ondra.

Program začal. Někteří vytáhli v pyžamech ukrývaný alkohol, jiní přinesli chipsy, popcorn a byla zde i jedna prázdná flaška. Myslím, že asi vím, proč. „Prosím, následujte mě do vedlejšího pokoje, prvním bodem programu je flaška. Chlast s sebou!“ zavelel organizátor.

Přešli jsme do druhého pokoje, kde díky přestěhovaným postelím nebylo takřka nic. Naštěstí se na zemi sedělo celkem dobře.

„Ondro, fakt to chceš hrát?“ zeptal jsem se ho.

„Ale jó,“ zívl na mě.

„Raděj moc nepi, to by mě pak tvůj táta asi přizabil.“

Rozsadili jsme se různě do kruhu. Nebyl tam snad nikdo, kdo by se něčeho aspoň nenapil. I Ondra stihl do sebe něco nalít, když jsem ho chvíli nehlídal. (Jestli toto zjistí jeho rodiče, tak mám rezervé ve spěšném vlaku na patalogii.) „Roztočte to už!“ pokřikovali jsme jeden na druhého. Láhev se začala točit. Každý si přál, aby vymýšlel nějaký úkol či otázku. Zato nikdo nechtěl být obětí, protože plnit úkoly či odpovídat na otázky, které vymyslí poloopilá parta náctiletých, by chtěl jen málokdo. Ale zábava je zábava; byla atmosféra ideální tak na svlékací úkoly nebo hodně nepříjemné otázky.

Láhev se přestala točit, mně se naštěstí vyhnula. Oběť si zvolila úkol, kterým nebylo nic jiného než „Šáhni každýmu vedle tebe na zadek.“ Další si zvolil otázku „Kolikrát týdně si ho honíš?“ Láhev se roztočila potřetí. Už už to vypadalo, že Ondru mine, ale nestalo se tak. Byl obětí. Snad proto, že opravdu neodolal a něčeho se napil, snad pro něco jiného, si vybral úkol. „Druhá strana láhve“ se chvíli rozmýšlela, co mu dát. Pak k ní přišla nějaká holka a cosi pošeptala do ucha.

„Dej Tomovi pusu!“ zaznělo pokojem.

Sakra, kdo byl autorem? Rozhlédl jsem se kolem sebe a zaostřil na osobu, která mně byla víc povědomá jak ostatní. Alena!

„Pusu, pusu!“ řvali jedni.

„Fůůj!“ řvali druzí.

„Kluci se maj cucat?!“ řvali někteří malí. (Co ti tu ještě dělají?)

Ondra se nedal. Postavil se, rozevřel oči (posledních několik okamžiků byl asi duchem nepřítomný), lehce se začal usmívat a vyrazil směrem ke mně. Všichni se trochu ztišili a znejistili. Sedl si vedle mě. Já na něho koukal, co udělá, nenápadně jsem kroutil hlavou. Nějak jsem na něho teprve zaostřoval (všechno to pití udělalo své), zatímco on mě chytl za hlavu. Škubl mnou, rychle a nekontrolovatelně se ke mně přiblížil a dal mně pusu. Na tvář. Pak se mě stále držel a koukal se na mě, čekal na mou reakci. V jeho očích jsem spatřil něco jako „Pořád jsi mně neřekl, jestli spolu chodíme, nebo ne.“

Pokřikování se uklidnilo, Alena nevěřícně koukala. Část sedících začala vyluzovat zvuky jako „O-oóh-tyvolééééé!“, malí se zmohli jen na „Fuj!“, a už byli zticha, někteří jedinci se smáli. Ale ti, kteří se smáli, se smáli jemu, ne mně! V tom jsem ho nemohl nechat. Vzal jsem ho za ruce a opřel vedle mě tak, aby se měl pohodlně. Hned zavřel oči a začal zase vrnět. Kdybychom byli sami, asi bych ho jen začal hladit po vlasech. Ale já jsem zvedl hlavu a podíval se na ostatní. Ti se už dosmáli, malí ztichli, Alena stále „zírala“, vlastně se už všichni uklidnili. Já se nezmohl na nic víc, než že jsem jim odpověděl jednoduchým, ale účinným, prostředníčkem.

I když by se to mohlo zdát, večer tím neskončil. Pověřil jsem někoho vedle mě sedícího, aby točil místo mě. Ondru jsem vzal do náruče a odnesl na společnou „superpostel“. Tam jsem ho už pustil.

„Chci eeště… zííív hrááá… mlask mlask át,“ zkoušel na mě ještě. Na chviličku jsem si vedle něho lehl.

„Ty už spi,“ pošeptal jsem mu a zároveň ho hladil po vlasech, „dneska toho na tebe bylo až moc. Já si za tebou lehnou později, až dohrajeme, jo? Dobrou.“

Chvilku jsem ho ještě hladil, ale pak jsem se vrátil do kruhu. Ostatní už o tom neřekli ani slovo. Malí už postupně odcházeli do postele, až tam už žádní nebyli, nás nakonec zbylo asi pět. Nevím přesně, co jsme ještě všechno dělali, jaké byly úkoly a otázky, jen vím, že kolem čtvrté jsem už odešel do postele.

Druhý den
Ráno nás přišli vzbudit učitelé. „Vstáváme, je po desáté. Kdybyste řekli, že vám stačí jeden pokoj, dříve, celkem bychom ušetřili!“ Otevřu oči. Ondra leží svinutý kolem mě nalevo ode mě, dýchá mně na rameno a má ruku přes moje břicho. Napravo ode mě je na mně přilepený další malý kluk – Danek. To byla noc! Přeživší šli rychle uklidit prázdné flašky alkoholu (ještěže se učitelé nedívali do vedlejší místnosti), zatímco já si dal za cíl vzbudit Ondru.

„Ondro, vstávej, za chvilku bude oběd,“ zkoušel jsem ho šeptem budit. Včera si také něco upil, uvidíme, co to s ním udělalo.

„E-ech…“

„Pamatuješ si ještě něco ze včerejška?“

„No, vím, že sme hráli flašku a dál ani ťuk.“ Pak se na mě koukl. Určitě mu došlo, co mám na mysli, usmál se a mrkl na mě.

„Ták poď, dem na pokoj.“

Zavřel oči a řekl: „Mmmh, mně se nechce. Prendimi in braccio2),“ začal „pochtívat“.

„Vždyť těch dvacet metrů ujdeš sám, ne?“

„Neujdu, non ho i piedini3),“ řekl zase tou svou „miminkovskou“ řečí.

Všichni už odcházeli, nezbylo mně tedy nic jiného, než ho vzít. Donesl jsem ho do pokoje, položil na postel a šel jsem se vysprchovat. Cestou ze společných koupelen jsem ho už na nohou.

„Máš tu fén?“ špitl stále ještě mírně rozespale.

Chtěl po mně zase vysušit hlavu, jako jsem mu ji vyfénoval doma.

„Hele, a víš, že asi mám?“

Tím jsem ho trošku překvapil.

„Holky stopro budou ňákej mít. Přijď pak na pokoj, tam ti ji vyfénuju, jo?“

2) Vezmi mě do náruče.

3) Nemám nožičky.

Samozřejmě, že měly. Divily se, že zrovna já, kdo má vlasy pár centimetrů dlouhé, si chci půjčit fén. „Ondrovi…“ Po té, co uslyšely jeho jméno, se jen zasmály a beze slova mně ho daly. Už jsem byl na odchodu, když mě ještě Alena zastavila. Podívala se mně do tváře a tiše začala koktat:

„Héj, fakt jako sorry, nevěděla sem to. Nemyslela sem si, že on by…“

Přerušil jsem ji:

„Už to neřeš.“ Vyměnili jsme si ještě pohledy, usmáli se a ona zavřela dveře.

„Ondro, poď, už mám ten fén.“

Během toho, co jsem zapojoval fén, jsem uslyšel něco jako dupání. Otočil jsem se a on… Hrál si tam na baletku. Nemám tušení, co to do něj vjelo, ale skákal po pokoji po špičkách. Byl to docela legrační pohled, jak se prohání jen v ručníku.

„Se chystáš na Labutí jezero?“

„Chyť mě,“ dostalo se mně odpovědi, jakmile se na mě otočil.

Spatřil jsem ho, jak se proti mně rozběhl. Natáhl jsem paže, abych ho mohl chytit. Rychle jsem musel začít přemýšlet, jak ho chytit. Než jsem se nadál, byl u mě a skočil ležmo směrem na moje natažené paže. Stihl jsem ze sebe ještě vydat „Ne, ne, ne, né!“, ale už bylo pozdě. Rozběhlého jsem ho neměl šanci udržet, oba jsme spadli; ještě štěstí, že do postele. Během pádu jsem ho stihl pevně stisknout, aby mně nevyklouzl.

„Sem labuť šílená,“ prohlásil s úsměvem na rtu.

„A což takhle labuť lechtivá?“

„Nejsem lech-,“ nestihl dokončit větu.

Následoval výbuch smíchu – když jsem zašmejdil rukou směrem k jeho nožce. Dokonce jsem ucítil, jak zkouší boxovat svýma tenkýma ručičkama do mého břicha.

„No počkej!“ přestal jsem ho lechtat na noze. Chytl jsem jeho ruce a uchopil je do mojí dlaně.

„Á teď, todle znáš?“

Začal jsem mu jezdit prstem po jedné dlani:

„Vařila myšička kašičku na zelným rendlíčku.“

„Né, to né!“ začal ze sebe vydávat ještě smíchy.

„Ále jo. Tomu dala, tomu míň, tomu víc, tomu nic. A ten maličkej… A ten maličkej…! Frrr do komůrečky!“

Pohotově jsem mu zajel prstem do podpaží a začal ho nemilosrdně lechtat.

„Né, prosím, nech toho už, prosím!“ říkal stále vážněji.

Z toho jsem začal mít docela strach.

„No jó, no,“ ukončil jsem jeho „utrpení“. Nechal jsem ho uklidnit se, ležel stále na mně.

„Tak co, dem na ty vlasy?“

Když už jsem mu jeho dorůstající vlasy dostatečně vyfénoval a Ondra se převlékl, na pokoj začali přicházet ostatní spolubydlící. Prý se máme připravit, za půl hodiny půjdeme do jeskyně.

„Neměl bys ňákej fix?“ zeptal se mě Ondra během toho, co si hledal v kufru tričko.

„K čemu fix, proboha?“

„Jen ták.“

Objevil se na něm zase takový ten jeho obličej, kdy se snažil předstírat, že je nenápadný. Přitom se ale v jeho blonďaté hlavičce zase rodil nějaký ďábelský nápad. Posledně tento výraz měl ve tváři, když jsem mu před několika měsíci nabídl, že bych mu mohl ukázat, co všechno se dá dělat se školní Wi-Fi. Výrazy, které jsou jedinečné jen a jen pro něj a sluší jen a jen jemu.

Výlet do jeskyně
„Pořádně se rozestupte, usaďte se, já na deset minut zhasnu, ať víte, co je to absolutní tma,“ řekl průvodce v jeskyni.

„Zhasnout?“ špitl Ondra.

Stiskl mně dlaň a popošel ke mně trochu blíže. Byla to jedna z chvil, kdy u mě vyhledával pocit „bezpečí“. A já si stále víc a víc uvědomoval, že ho chci mít na blízku. (A jen pro sebe.)

„Neboj, já tu budu,“ ujistil jsem ho.

„Tak, pozor, zhasínám!“ – průvodce zhasl.

„Tome, kde si?“

„Ale neboj, vždyť tě držím. Můžem si tu lehnout, ať furt nestojíme.“

Lehl jsem si, chytl ho za pas a naváděl ho lehnout si vedle mě. Lehli jsme si na záda, on se ke mně hezky přitulil. Opřel si svou hlavičku o moje rameno. A já jsem začal přemýšlet, že bych ho mohl pohladit. Přece jen, ze tmy má docela strach (a to i když je se mnou). Sjel jsem mu rukou od ramena, hezky kolem boku, až jsem se dostal nad zadeček. Tam mně ruka znejistěla. Zajela pod jeho tričko, začala mu různě šmejdit prsty kolem pupíku, až se nakonec zastavila zhruba uprostřed jeho bříška. Jen jsem ho hladil, nechtěl jsem ho lechtat. Za chvíli už byl spokojený a začal vrnět. Poslední náznaky strachu ho opustily.

„Jsi taková kočička, že?“ pošeptal jsem mu.

Cítil jsem, jak jemně zakýval hlavou. Natočil hlavu víc k mému uchu a „Mňaú“.

„Kočičko, já tě asi fakt mi… Mmhh…“

„Eh?“ tiše zpozorněl.

„Mmh… Mám tě rád.“

Pocítil jsem, jak začal hlavou hýbat jako kočka, když přede. Byl malou kočičkou. Mojí malou kočičkou.

„Rožíháme!“ ozvalo se zpovzdálí. Ondra si vytočil hlavu tak, že já jsem mu posloužil jako obrana proti světlu. Trochu jsem se rozkoukal a zahlédl jsem před námi stojící učitelku. Tu, která nám dělala křížový rozhovor u táboráku. Nenápadně jsem pobídl Ondru, aby se povídal. Reagoval pouhým a zaskočený „Mňau?“. Učitelka se tázavě podívala. I v tom šeru bylo vidět, jak sebou Ondra cukl. Teprve se dostával ze své nálady.

„Eeh, asi sem chtěl říct polk?“ opravil se. Učitelka se lehce usmála, zakroutila hlavou a odešla.

„Tak vstávej, ať tu zas nezůstanem jak včera na tý louce.“

Zvedli jsme se a vyšli společně s ostatními směrem ven, kam nás vedl průvodce.

„Že mě vezmeš na krk?“ zkusil na mě prosebně, když jsme vyšli z jeskyně.

„Na krk? A to si fakt myslíš, že tě unesu?“

„Já jsem lehká kočička, tak mě stopro.“

„Seš si tím opravdu jistej?“ koukl jsem na něj.

Souhlasně zakýval hlavou.

„No tak teda poď,“ a sehnul jsem se, aby mně mohl vylézt na záda.

Podařilo se nám to hned na první pokus; vydrápal se po mně nahoru, sedl si mně na ramena a rukama se držel mé hlavy. Dlouhé chvíle během prázdniny, kdy jsem neviděl Ondru a cvičil jsem na nějakém zapomenutém posilovacím stroji ve sklepě, se vyplatily.

„Hyjé, koníku, jedem dopředu!“

„Já ti dám koníka, my jsme slušnej taxík. Zapínám taxametr!“ říkal jsem s vtipem, i když jsem si připadal, jako kdybych byl na konci sil.

„Tak pane taxík, jedem doprava do toho lesa,“ poručil si můj malý cestující.

„A proč doprava, když vostatní jdou po cestě rovně?“

Zasmál se a řekl: „Jen tak.“

Zašel, pardon, zavezl jsem ho do lesa, do kterého chtěl jít. Bylo to sice jen pár desítek metrů, ale už jsem ho musel dát na zem – zase tak moc jsem neposiloval.

„Konečná! Budete platit kartou?“ dřepl jsem si, aby ze mě mohl slézt.

Seskočil na zem a začal si prohlížet okolí, neustále kolem mě chodil – vypadal, že něco hledá. Po chvilce už se zdálo, že kýženou věc našel. Sehnul se, prošmejdil rukama zem a posadil se tam. Jeho oči mě začala vybízet, abych si sedl vedle něho. Proč? Už teď se po nás musí učitelé (zase) shánět. Ale co, on je přednější, posadil jsem se tedy.

„Co tu?“ začal jsem vyzvídat v jeho myšlenkových pochodech.

Rozhlížel se kolem, kde co je. Všude kolem nás stromy (pod jedním z nichž jsme seděli), naproti nám menší skalka. Byla od nás coby kamenem dohodil, takže jsem viděl, co vše na ní je. Až díky těm vzkazům, které tam byly, jsem pochopil význam tohoto místa. Ondra to tu musel znát, jinak by mě sem nezavedl. Vždyť toto místo bylo jen kousek od města, kde se narodil – jak mi sám v autobuse řekl. Pohladil jsem Ondru po ruce a vstal jsem. Zakoukal jsem se na ty vzkazy:

– Anička a Mirdo 4ever;

– Miluju tě;

– Miláčku kde seš? Ztýská se my;

– R + M = best friends.

A bylo jich tam mnoho dalších. Dlouho, dlouho jsem si je všechny prohlížel. Najednou jsem se otočil na Ondru, který stále seděl nehnutě pod stromem a upřeně se na mě díval. Čekal, co mu na to všechno řeknu. Ale co bych mu měl říct? Šel jsem si sednout zpátky vedle něho. Vytáhl jsem fix, který chtěl, abych vzal, a položil jsem ho před sebe. Chtěl jsem mu něco říct, ale nevěděl jsem co; chtěl jsem se ho na něco zeptat, ale nevěděl jsem na co; chtěl jsem ho pohladit, ale najednou jsem nevěděl jak.

Zkusil jsem toto:

„Asi bych měl dokončit, co sem ti chtěl říct v tý jeskyni. Víš, ale vono to není zase tak jednoduchý. Seš můj nejlepší kámoš, to jo… A možná i něco víc. Něco víc jak jen kámoš… Ježíš, já fakt nevím, jak ti to mám říct. Sem rád, když sem s tebou. Je mi blbě, když s tebou nejsem. Ať je to, co chce, je to krásný. Mám tě rád.“

Pak jsem se odmlčel a sklopil jsem hlavu. Jediné, na co jsem teď čekal, byla jeho odpověď.

„Já tebe taky, kámo.“

A řekl ji radostně, i když se u toho… Doopravdy, on se u toho trochu červenal! Mně se v tu chvíli rozzářily oči. Má mě rád! Ještě jednou jsem mu prohrábl jeho překrásnou hřívu. Vzal jsem do jedné ruky fix, do druhé jeho dlaň a nástroj, kterým stvrdí naše přátelství, jsem mu předal.

„Ty už budeš vědět, co tam napsat.“

Z Tomášova deníku
5. září

Nedávno jsme se vrátili z adapťáku. Není k tomu moc co napsat, krom toho, že to bylo úžasný! Poznal jsem ten šílenej kolektiv, kterýho budu další čtyři roky součástí. Pár lidí tam sice už celkem nesnáším (Alena, Julča, Dejv), ale na tom ani tak nesejde. Hlavně jsem byl s Ondrou. První den se mi ztratil na louku, ale našel jsem ho – byl jsem tam s ním a povídal jsem si s ním. Večer jsme pak hráli flašku, kde jsem dostal první pusu od někoho, kdo není z rodiy (od Ondry). Další den jsme spolu leželi chvilku v jeskyni, kde jsem ho škrabkal. Venku mě pak zatáhl na nějaký divný, zamilovaný a kamarádský místo, kde se psaly vzkazy. A tak tam je i ten náš: „Ondrášek a Tomi“. (Jeho jméno jsem napsal já. „Tomi“ napsal on, ale nechtěl tam psát „Tomáš“, protože mu to prý nepřišlo pěkný.) Poslední den jsem si ještě pokecal s pár jeho spolužáky, který mi představil. S Dankem (jeden kluk, kterýmu jsem pučil v buse MP3) se celkem začal bavit. Ondra mně slíbil, že když mu dám dneska přečíst můj zápis v deníku, tak on mi dá k nahlídnutí ten svůj. Takže, mám tě rád, Ondro!

7. září

Ve škole se to už rozjelo naplno, ale aspoň že s tou španělštinou zas až takovej problém nemám, jak jsem si před tím myslel. A už delší dobu plánuju, že musím Ondrovi najít nějakej ten dárek – vždyť zanedlouho bude mít nározky! Přemýšlel jsem jen nad tou kočkou, ale s tou by mě (a asi i jeho) Ondrův taťka vyhodil. Snad se mi to podaří nějak domluvit.


Z Ondřejova deníku
5. 9.

Mám zasebou adaptační kurz. Poznal jsem pár nových spolužáků hlavně Danka a Víťu. Hráli jsme flašku (Tomi říkal, že jsem se i opil), a hodně jsem byl s Tomim (to „Tomi“ jsem si vymyslel já), je to nejlepší kámoš, se kterým jsem pořád. Napsali jsme na skálu: Ondrášek a Tomi.



Ondra – 4. část

Ze školní jídelny na základce jsem zvyklý, že na jídlo se čeká v řadě srovnatelné s délkou Velké čínské zdi, a proto snáším několikavteřinovou řadu v jídelně na našem gymnáziu jen těžce. Přece jen, jsem tady teprve pár dní – přesněji je to můj druhý čtvrtek. Ondra dneska končí stejně jako já, ale zatím ho tady nikde nevidím. Vždy je tady dříve jak já a už má zabraný nějaký stůl pro čtyři. No nic, sedl jsem si s podnosem s talířem ke stolu v rohu, odkud mám výhled na příchozí, takže všimnout si jeho příchodu by neměl být zase až tak velký problém. Už zbývá jen doufat, že si ke mně dříve nepřisedne nějaký spolužák, nebo ještě hůře někdo, koho vůbec neznám.

Dárek pro Ondru
Ten inzerát umím už nazpaměť:

Darujeme tři koťata černobílého zbarvení. Jelikož se narodila velmi nečekaně, nemůžeme si je nechat, hledáme tedy pro mě ruce nového milujícího páníčka. Okamžitý odběr.

A kontakt, samozřejmě. O tom, že bych Ondrovi koupil kotě, jsem uvažoval už asi dva měsíce, a navíc má v pátek narozeniny. Dlouho jsem možnosti takového dárku nevěnoval pozornost, ale nakonec jsem se Ondrova taťky zeptal, jestli by mu to nevadilo. Řekl jsem mu, že Ondra si oblíbil jedno z koťat, která jsem měl v Itálii, když jsem tam byl s ním na návštěvě. Jeho otec svolil, až když jsem slíbil, že Ondrovi s kotětem budu pomáhat. S paní, která dala inzerát, jsem nedávno mluvil. Bydlí kousek za městem a dohodli jsme se, že si kotě přijedeme vyzvednout dneska. Na její doporučení jsem ještě včera ve městě kupoval kočičí pelíšek, žrádlo a pár dalších věcí.

Najednou ke mně přišel jeden Ondrův spolužák:

„Čau, Ondra říká, že si máš prý jít sednout k nám.“

Jak se objevil, tak zmizel. Já jsem se rychle s podnosem zvedl, abych viděl, kde Ondra vůbec sedí. Jak jsem si mohl nevšimnout jeho příchodu? To jsem tak moc přemýšlel nad tím kotětem?

„Čáu, Tome!“ přivítal mě Ondra ještě dříve, než jsem si vůbec stačil sednout.

Byli u stolu celkem tři – Ondra, Danek a Víťa. Ti se přesadili tak, abych seděl vedle Ondry. Asi jediní dva kluci, kteří vědí, že jsme s Ondrou nejlepší kámoši.

„No zdravím. A co ty,“ obrátil jsem se parodizujícím a vyčítajícím obličejem k Ondrovi, „co žes mě na sebe neupozornil, kdyžs kolem mě procházel?“

„Já tě zkoušel, jestli si mě všimneš, ne?“ pochopil Ondra mou hru a okamžitě na ni přistoupil.

„Promiň no,“ řekl jsem s vtipem na rtech, „ale jinak: Dneska vodpoledne si nic neplánuj, po vobědě dem rovnou k vám domů, kde na nás už čeká tvůj taťka. A jede se na vejlet.“

„Vejlet? Kam?“ začal Ondra vyzvídat.

„To zjistíš, jak tam dojedem. Neboj, slibuju, že se ti to bude líbit,“ ujistil jsem ho ještě.

Slova se najednou ujal Víťa:

„A mě neberete?“ a začal předstírat, že si mne oči, jak brečí.

„Však vy dva jedete na víkendovou oslavu,“ ujistil jsem oba jeho spolužáky.

Ondra pozval na svou první větší oslavu narozenin (kromě mě) Danka a Víťu. Všechny jeho předchozí narozeninové oslavy se konaly pouze v rodinném kruhu, takže tato by měla být jeho zatím opravdu největší. A také že si ji zaslouží – dvanáct let není klukovi každý den. Slavnost bude na naší chatě, od které mně už rodiče půjčili klíčky. A je tady ještě něco zajímavého: Na kolech pojedeme nejen my čtyři, ale i jeho taťka. Auto, ve kterém bude mamka Danka, za námi přijede posléze a bude plné jak tašek, tak i jídla a bude v něm i přenoska s kotětem – ale to Ondra ještě neví. Všichni kluci se dušovali, že těch deset kilometrů ujedou. No, uvidíme.

„Rodiče mě nechtěj pustit. Prej že je to moc nebezpečný. A já už mám koupenej dárek,“ řekl trochu posmutněle Víťa.

„V pořádku, dárek mně můžeš dát zejtra, a ty tak přijdeš jen vo tu oslavu a dort,“ ujal se slova Ondra a zachechtal se při tom.

Víťovi to nedalo a pohotově vzal skleničku s čajem a vylil mu ho do polévky. Poznamenal při tom, že to má za to. Ondra si to nenechal líbit kopl „dárce“ pod stolem nohou.

„Hele, nechte se vy dva,“ vložil jsem se do toho už já.

Ani jeden z nich mně nijak nevěnoval pozornost, a tak jsem si trochu odsunul židli a udělal Ondrovi na koleni pavouka, což vždy nesnášel. Okamžitě přestal a leknutím vykřikl přes celou jídelnou. Sled následujících událostí byl už víc jak předvídatelný. Všichni okolní, kteří nás ještě nesledovali, se na nás otočili a všude nastalo ticho. Učitel, který zrovna měl dozor, se k našemu stolu podezřívavě díval a hledal, která náctiletá holka takto vykřikla. Že by takový zvuk mohl vydat skoro dvanáctiletý kluk, to ho nenapadlo. A všemu tomu následoval výbuch smíchu u našeho stolu. Okolí si už začalo vnímat svých záležitostí, čehož ještě využil Danek, který prohlásil, že pokud bude takový binec i na oslavě na chatě, tak musí Víťa jet za každou cenu.

„A jo, ti rodiče. Nepustěj? Budou muset,“ koukl jsem se na Víťu, „když tak mně na ně dej číslo, přes mobil se to ňák domluví.“

„Vy čtyři, budete tu strašit ještě dlouho, když jste dojedli už před několika minutami!?“ ozvalo se nad námi. To dozorující učitel nás už vyzýval, abychom opustili jídelnu. Myslím, že se budeme muset naučit jíst méně hlučněji, jestli se tady nadále chceme scházet při obědě.

„Počkám tě venku na hřišti, jo?“ prohodil Ondra mým směrem.

Rozloučil jsem se s Ondrovými spolužáky:

„Oukej. Kluci, s váma se loučím, Ondra se pak zejtra při vobědě stopro pochlubí, co bylo cílem toho vejletu.“

A vydal jsem se do šatny, abych zároveň zavolal Ondrovu otci, že už budeme vycházet, ať nás už tedy očekává.

„A co to má bejt za speciální vejlet?“ začal Ondra vyzvídat, když jsme šli ze školy domů.

„Však sis četl ten můj deník. Dyž si ho v hlavě ještě jednou projedeš, tak na to přijdeš. Ale říkat ti to nebudu, nechci ti kazit překvápko. Kapišto?“

Ondra souhlasně zakýval hlavou, a to už jsme byli před jeho domem. Zazvonil jsem na jejich zvonek a řekl jeho otci, že my jsme připraveni.

„A aspoň řekni, kam to jedem?“

„Ještě jednu takou otázku a ulechtám tě k smrti, jasný?“ zkusil jsem mu „vyhrožovat“.

„Já nic, já kočička!“

„Kočička, jo? A labuť lechtivou si pamatuješ?“

Nestačil ani to „Né!“ vykřiknout, jak rychle jsem mu zajel rukou pod tričko, abych ho začal lechtat na bříšku. To se už rozkoukal a otevřel pusu, aby mohl něco zařvat, jenže v tom jsem druhou rukou ho začal lechtat pod krkem. Když si uvědomil, že nemá proti mé převaze žádnou šanci, stačil mně podkopnout nohu. Nevím, kde vzal takovou sílu, aby mě shodil dolů, ale to jsem v ten okamžik neřešil. Ještě že bydlí v postranní ulici, kde nechodí moc lidí – případným kolemjdoucím by se tak naskytl jedinečný pohled na to, jak na mně leží mladší kluk, kterého se aktuálně snažím ulechtat k smrti, a to tak, že jednou rukou dráždím jeho bránici pod jeho trikem, zatímco druhou ho lechtám střídavě na krku a v podpaží.

„Kluci, máte v plánu se tady na sobě ještě dlouho legračně hýbat, nebo už konečně pojedeme?“ ozvalo se nad námi, „Chtěl bych vás ještě upozornit, že máme být na místě za tři čtvrtě hodiny.“

To k nám promlouval Ondrův taťka. (Takže se přece jen někomu ten pohled naskytl!) Zvedli jsme se ze země a nastoupili do auta – nečekaně dozadu vedle sebe.

„Tak dozvím se konečně, kam to jedem?“ ozval se Ondra.

Zrovna jsem mu odhrnoval tričko, abych začal lechtat, když se jeho taťka ujal slova:

„Spíš mi povězte, kluci, co bylo dneska ve škole?“

Oba jsme bez rozmýšlení jednohlasně odpověděli:

„Níc!“

Otec otočil oči v sloup a my se na zadním sedadle snížili, abychom se mohli spolu sami sobě potichu zasmát. I když, jakou jinou odpověď očekávat od Ondry ve „své náladě“ a ode mě, respektive od dvou kluků, kteří se právě vrátili ze školy.

Asi po půl hodině jsme přijížděli k vesnici, kde bydlela paní, od které máme přislíbené kotě.

„Tak co, už mu to řekneš, Tome?“ zkusil mě jeho otec přesvědčit, abych Ondrovi konečně prozradil, kam a proč vůbec jedeme.

Dům, ke kterému jsme jeli, se už objevil před námi. Koťata byla společně s kočkou za domem, takže nebyla vidět.

„Jdi mu to vysvětlit, já ho jdu mezitím převzít,“ vystoupil z auta jeho taťka a dal se směrem k domu.

Já s Ondrou jsme vystoupili také.

„Takže, jsme u cíle,“ vzal jsem ho za ruku, „v mým deníku bylo napsaný, co ti chci dát k narozkám, a proto sme tu. Poblahopřeju ti až na voslavě, ale tu sme přijeli si vyzvednout tvůj dárek. Víš, že jsi taková malá kočička.“

Trochu se uculil, i když stále neměl tušení, o co vlastně jde.

„A vode dneška budeš mít k tý kočičce blíž, protože tam to kotě,“ ukázal jsem na paní, která nám právě v doprovodu Ondrova otce přinášela koťátko, „je vede dneška tvý.“

Paní přišla až k nám a řekla:

„Tak ty seš ten mladej muž, kterej má dostat svý první zvířátko, jo? Ale musíš se voňho dobře starat!“ a předala rozzářenému „mladému muži“ jeho první narozeninový dárek.

„Jé, to je roztomilý!“ pronesl Ondra směrem k černobíle flekatému koťátku, „jak se menuje?“

„Však mu ňáký méno vymyslíš,“ řekla paní a přidala k tomu ještě několik dalších rad, jak má Ondra s novým malým kamarádem zacházet.

Ondra se otočil na mě:

„Tomí, díky moc!“ a zkusil mě obejmout, což se mu kvůli vzpurnému kotěti v náručí nového páníčka nepovedlo.

„V autě,“ pošeptal jsem mu.

Souhlasně zakýval svou hlavičkou, rozloučili jsme se s paní, která nám darovala koťátko, a nastoupili do auta. Ondra si neustále hladil své nové zvířátko, které měl ve svém náručí.

„Takže líbí?“

Ještě jednou kotě pohladil, otočil se na mě a dal mně na líc letmou pusu. Myslím, že nikdo na světě neumí svůj vděk vyjádřit lépe než on. Vlastně nemyslím si to, já to vím. Já jsem využil té chvilky a prohrábl se mu ve vláscích, které mu zase trošičku povyrostly – už dosahovaly ramen, ale byly v nich stále vidět tmavé pramínky, jenž více než dobře naznačovaly, že v budoucnu mu úplně ztmavnou. Škoda.

Jak už to u mě bývá, tak jen u pohlazení vlásků jsem neskončil. Pokračoval jsem hlazením kolem krku, až jsem se dostal k hlazení jeho zad. Ondra párkrát zkusil napodobit lísání se, jak to dělalo jeho koťátko. A vymyslel mu i jednoduché jméno: Miči. Co na tom, že to byl kocour, a ne kočka, ale Ondrovi se to líbilo – a to bylo hlavní.

Moment, jak jsem byl u těch vlásků, vzpomněl jsem si na slib Víťovi, že domluvím s jeho rodiči, aby ho s námi pustili.

„Ondro, neměls mně náhodou připomenout toho Víťu?“

Otočil oči v sloup, něco nesrozumitelného zamumlal a řekl otci, co jsem měl na mysli. Slíbil mu, že jakmile dojedeme, rodičům zavolá.

Podvečer u Navrátilů
Když jsme přijeli domů, hodiny už ukazovaly večer. Ondra vylezl z auta s kotětem, já s jeho taťkou jsme vzali věci, které jsme včera nakoupili a nechali v kufru v autě, aby Ondra jen tak neodhalil, že mu mám v plánu sehnat malého společníka.

„Kluci,“ promluvil k nám Ondrův taťka doma, „vybalte si tady tu kočku, připravte jí pelíšek. Já vám asi nemám s čím pomoct, kdyby něco, jsem na balkóně.“

„Tak kde bude bydlet?“ otočil jsem se na Ondru, jakmile jeho otec odešel.

Jako první jsme museli udělat v jeho pokojíku místo, kam dáme kočičí pelíšek. Kotě jsme mezitím dali do nové přepravky, aby „se někam neuteklo“, jak Ondra poznamenal. Ještěže jsem tam byl s ním – beze mě by dal kočičí záchod klidně do ložnice. Myslím, že o takovou voňavku by nestál. Nakonec zvítězila jako optimální místo koupelna, kam ještě Ondra dal nálepku, že dveře musí zůstat neustále otevřené.

Kotě konečně „bydlelo“. Pelíšku jsme jako místo vybrali jediný volný roh v Ondrově pokojíku, kam jsme kočku vypustili. Chvilku všude šmejdila, ale nakonec v pelíšku usnula. Ondra si zašel na záchod, a tak mně nezbylo nic jiného, než se jít nadýchat trochu svěžejšího vzduchu ven na balkón. Ondrův otec tam seděl na židli, kouřil cigaretu a měl nalitou sklenici vody. Sedl jsem si na druhou židli – jiná tam ani nebyla – a zkoušel jsem pozorovat protější dětské hřiště. Kde jsou ty časy, kdy jsem na podobných místech trávil celé dny. To je odehraných partiček fotbalu, florbalu, volejbalu a podobných her, které se na dětských hřištích hrají… Kdy že jsem to byl na nějakém hřišti naposledy? Půl roku zpátky, pokud si dobře vzpomínám. Ne, počkat, posledně to bylo s Ondrou před třemi dny. Večer, když už tam takřka nikdo nebyl; byli jsme tam ještě s Dankem a Víťou – měli jsme si původně zakopat, ale dopadlo to jako vždycky: Ondru jsem zlechtal, ti dva nás pobaveně pozorovali (za což jsem jim slíbil, že je na chatě ulechtám k smrti) a nakonec jsme se jen procházeli městem. Nevím, jak se mi to podařilo, ale každého z nich jsem musel chvilku nést na krku. Ten mě bolí ještě dneska.

„Tome, dokud tu Ondra není,“ probudil mě z přemýšlení jeho taťka, „chtěl bych jen říct, že nemám zase až tak moc velkou radost z toho, co mi s Ondrou děláš. Musíš mě v tom pochopit, jsem prostě jeho rodič: Jestli se ho tam v předu nebo vzadu nějak dotkneš, tak mi věř, že to, co bude z mé strany následovat, se ti líbit nebude.“

Počkat, co tím myslí? Doufám…

„Je mu jedenáct let, je to pořád ještě dítě. Tobě je patnáct, jsi v pubertě, máš plnou zodpovědnost za to, co děláš, navíc jsi si toho plně vědom. A hormony s tebou mlátí, chceš něco objevovat…“

„Promiňte, pane Navrátil, ale já v-vám asi moc ne-nerozumím. Doufám, že si nemyslíte, že já bych mu chtěl udělat něco t-takovýho, že ne? Já bych Ondrovi nikdy nic takovýho neudělal. To, že ho vobčas pohladím… No dobře, ale je to z kamarádství. Však je to kámoš, a to bych měl něco takovýho udělat kámošovi?“

„To se mi ulevilo, že to takto bereš. A prosím tě, nech si to pane Navrátile. Pro tebe Honza. A tykej mi.“

„Těší mě, Honzo,“ podal jsem mu ruku.

Natáhl jsem se na židli tak, že jsem byl v „pololehu“ a nohy měl opřené o balkónové ohrazení. A zkusil jsem přemýšlet nad tím, co mi právě Ondrův ta… tedy Honza řekl (na to si budu zvykat dlouho). To si vážně myslel bych chtěl s Ondrou… Eh, nechce se mi na to ani myslet.

„My o koze a koza je tu,“ koukl Honza na Ondru, který se právě přišel podívat za námi na balkón. Opřel se o dveře a unaveně se na nás koukal.

„Tak tam jen tak nestůj, přines nám něco k pití a pojď si tady za námi sednou, ne?“ vybídl ho ještě.

Ondra souhlasně zakýval hlavou a zmizel ve dveřích.

„O tomto s ním raději nemluv,“ řekl Honza suše směrem ke mně.

Ondra přišel za chvilku se třemi sklenicemi džusu, které položil na stolek mezi našimi plastovými židlemi. Aniž by se nějak ptal, sedl si (tedy lehl) na mě – proč ne, je tak zvyklý, a navíc tam jiné místo ani nebylo. Jen co se uvelebil, začal díky mému náklonu klouzat dolů, ale rychle jsem ho chytl za bříško, aby nebyl o pár vteřin dole pod balkónem – beztak by volným místem mezi tyčkami v plotu na balkóně proklouzl. On za odměnu vzal ze stolu dvě sklenice s pitím, jednu mi dal, ze druhé si začal upíjet. Všiml jsem si, že jeh… že Honza nás po očku trochu posmutněle sleduje. A to jsem si myslel, že s naším „zvláštním kamarádství“, jak sám před pár dny řekl, nemá žádný problém. Ondra si střetnutí našich pohledů všiml a lehce se zasmál.

„Co ty se pořád směješ,“ řekl Honza (jé, už to umím), zatímco pokládal svou ruku na odhalené bříško Ondry, aby ho poplácal. Ruku nadzvedl, chvíli ji držel a pak ji zase položil na Ondrovo bříško. A hladil ho.

Ale moment. Honza poplácává Ondru po holém bříšku, mluví se mnou otevřeně o tom, jestli mám Ondru rád, pije čistou vodu…

„Honzo, podej mně, prosím tě, tu sklinku s vodou.“

Nesouhlasně zahýbal hlavou. Nevadí, stejně jsem se pro ni natáhl. Přičichl jsem k ní, ale neměla tak neutrální zápach jako voda z kohoutku.

„Vodka,“ pošeptal mi Ondra.

„Co ty seš takovej znalej?“ podezřívavě jsem se ho zeptal.

Jenom se uculil, ale hned zesmutněl.

„Tati, proč najednou piješ a kouříš?“

Honza mně vytrhl sklenici z ruky a položil si ji na zem. A Ondra měl pravdu, jeho taťka snad nikdy nepil a cigaretu si dával jen tehdy, když mu bylo smutno. Prý třeba jednou za měsíc.

„No jo, to je toho, trochu jsem se napil, no. Jdu si lehnout,“ a odešel si odpočinout na gauč do obývacího pokoje.

„Z čeho je smutnej? A proč vůbec pil tu vodku? Co ti říkal?“ začal se mě Ondra po chvíli šeptem vyptávat, zatímco na mě stále ležel.

To jsem mu měl říct to, co mi Honza povídal? Tím ho přece nemůžu nijak znepokojovat a zatěžovat. A jak ho znám, tak by měl zase na krajíčku těch jeho modrých očiček slzičky. A jeho slzičky mně přijdou jako ta nejsmutnější věc na světě – pravý opak jeho smíchu.

„Jen… Jenom se mě ptal, jestli tě mám rád,“ naznačil jsem mu aspoň trochu.

„A máš?“

„Jasně že jo, ze všech nejradši,“ a abych ho ujistil, dal jsem mu letmou pusu na jeho líčka.

Po pár minutách, kdy na mně ležel a koukali jsme se společně na dětské hřiště, začal zívat.

„Takže taťka je fakt vopilej?“ ujistil se u mě ještě.

„Jo, asi trošku jo. Poď, pudem spát k nám, co ty na to? Aspoň tak poznáš mí rodiče. Eh?“

Ondra nic neříkal, ale nebylo těžké uhodnout, že souhlasil. Už u nás sice jednou spal, ale to byli rodiče ještě někde u známých na chatě. Teď jim ho aspoň představím, když ho znají jen z vyprávění.

„A co si mám vzít?

„Však to znáš: aksnu na zítřek, slipy a kartáček na zuby. Nebo si chceš vymyslet něco speciálního?“

Ondra se šel do pokojíku nabalit a já šel za Honzou, který už spal na gauči.

„Nevadí, když vemu Ondru na noc k nám?“ zeptal jsem se, i když už jen ze zdvořilosti. Asi bych ho byl vzal i bez Honzova požehnání, protože Ondra byl trochu nesvůj z toho, že jeho otec byl podnapilý. A nechávat takového kluka doma samotného s otcem, který má upito, by… Je mně to proti srsti.

„Běžte, kluci, běžte,“ řekl, jako kdybych ho otravoval nebo kdyby mluvil ze snu.

No co, už na to máme i „požehnání“, tak jdeme.

„Ondro, hlavně nezapomeň dát najíst Mičimu!“

Večer u Tomáše
„Ahojte,“ řekl jsem zvýšeným hlasem, jakmile jsem dorazil s Ondrou k nám domů.

„No nazdar. Kdes byl celý den, prosím tě? Jedninou zprávu nenechá,“ pozdravil mě otec.

Slova se ujal Ondra, který právě vstoupil do naší chodby, po té co si sundával boty. Rodiči ještě nebyl spatřen:

„My byli koupit koťátko.“

„A to je kdo?“ ukázal taťka na Ondru a koukl se na mě.

„Jo, tati, představuju ti Ondru Navrátila – ten kluk, se kterým jsem byl vo prázkách v Itálii,“ předstíral jsem, že dělám konferenciéra, „Ondro, toto je můj taťka a tam někde v kuchyni je moje mamka.“

Po té, co jsem rodičům představil „šikovného mladého kluka“, jak mamka prohlásila, jsme šli povečeřet.

„A kde bude Ondřej spát? Že u nás, to je mi už jasné, když má s sebou školní tašku, ale kde tu?“ prohodila během řízku s hranolky mamka.

Ondra se na mě koukl a zeptal se:

„Však je tu ta matrace, na který sme spali před dvěma tejdnama, ne?“ – díval se na mě, i když mluvil na mamku.

Rodiče se na mě podívali. Ajaj, Ondrou, to jsi neměl říkal. Ono to bylo takové menší tajemství, o čemž jsem ti měl asi říct. Mamka s taťkou nemají moc rádi, když u nás musí někdo spát. Před rokem u nás měl spát bratranec, který je stejně starý jako já, ale rodiče se vymluvili na to, že nemáme doma místo. Že ne? Před dvěma týdny spal Ondra v mé posteli a já na matraci. A i kdyby tady už ta matrace nebyla, myslím, že by problém nebyl – do postele se vejdeme oba. Ale to bych nechtěl před rodiči zkoušet, jejich otázky typu „Už se ti líbí nějaká holka?“ nebo trochu vtipněji myslená „Kdy budou vnoučata?“ mně už trochu vadí. Že bych si měl hledat nějakou holku (kterou budu stejně potřebovat pro taneční příští rok), mě v současné době nijak neznepokojuje.

„Tys u nás už spal?“ zeptala se podezřívavě mamka.

Ondra se na mě podíval a já jsem raději odpověděl za něj:

„Spal tu před tím, než sem jel na adapťák. Nechtěl bejt doma sám,“ vymyslel jsem si první možnou výmluvu.

Následovaly přípravy na spánek. Přinesl jsem si do pokoje matraci, na které už Ondra spal, a mamka ji ustlala. Popřála nám ještě dobrou noc, přidala výstrahu, že zítra vstáváme v 6.55 (jako kdybych to nevěděl a neměl připravený budík na mobilu), a odešla. My jsme tak zase zůstali sami. Bylo to jako před dvěma týdny před adaptačním kurzem – s tím rozdílem, že já ležel v posteli, zatímco Ondra na matraci.

„Nebude se ti tam dole spát blbě?“ zeptal jsem ho se ho pro jistotu.

Během jediného okamžiku, jehož doba trvání by se snad dala měřit jen v nanosekundách, ležel Ondra vedle mě. Trochu se uvelebil (čti „zabral skoro celou matraci a polštář celý“), a to tak, že na mě zbylo minimum místa na posteli, a jako vždy jsme si ještě chvilku povídali.

„A kdo všechno ještě pojede na tu voslavu?“ zeptal jsem se ho, protože, jak u něj bylo zvykem, určitě přizval ještě několik dalších kamarádů.

„No, doufám, že ty, pak Danek s Víťou a ještě tři kámoši ze základky. Jo, a Danek říkal, že prý vezme aj svýho bráchu.“

Svého bratra? Toho bratra, který si v autobusu na adaptační kurz odsedl od Danka s tím, že ho prý nemá pořád otravovat?

„Myslíš Dejva vod nás ze třídy?“ zkusil jsem se ještě ujistit.

„Ale ne. Má ještě jednoho vo ňákej ten rok mladšího. Danek říkal, že na tom trvala jeho máti, aby ten malej nebyl doma sám, že prej jeho taťka je na ňáký služební cestě, nebo co. A bla, bla, bla, bla. Jo, a že se na tom domluvili s mým taťkou.“

Zatímco jsme si povídali o nadcházející oslavě, skoro rozrazila dveře mamka.

„Ticho tady! Je už po jedenácté, máte už spát!“

Pak si všimla toho, že dolní postel, tedy matrace je prázdná. Díly prudkému odrazu slunečního světla, které k nám zapřičinění Měsíce slabě dopadalo, jsem viděl, že se nejprve podivila, kde asi Ondra je, ale vzápětí to zjistila.

„A co se vůbec mačkáte v jedný posteli? Takhle se přece nemůžete vyspat. A kde jste to vůbec viděli, aby spolu dva kluci spali na jedný posteli? Padej dolů, Ondřeji!“

Ondru jsem rukou zastavil, aby nikam nechodil, a místo něho jsem se přemístil na matraci já. Mamka se na mě tázavě podívala.

„No co, na matraci se mu spí špatně, tak když je ten host, tak ať spí pohodlnějc.“

Matka nechápavě zakroutila hlavou, otevřela pusu, že chtěla ještě asi něco říct, ale raději jen mávla rukou, odešla a zavřela dveře. Myslím, že k tomuto si zítra poslechu z její strany krásný seminář.

„Dobrou, Tomi.“

„Tobě taky dobrou,“ pohladil jsem ho ještě po vláscích, jak jsem měl ve zvyku.

Trochu zavrněl a pak už usnul.

Ráno
„Pánové, vstáváme, umýt a snídaně je za půl hodiny na stole,“ vzbudil nás ráno „příjemným“ a rozespalým hlasem otec, kterého k tomu asi mamka donutila,

„Tomí, já chci eště spát,“ řekl Ondra snad ještě ze snu a se zavřenýma očima.

„Jasně, a do školy místo tebe půjde jen aksna, že? Ale já vím, jak tě vytáhnu z postele.“

Otočil jsem ho k sobě a dal jsem mu pusu na dobré ráno na líce. Takto jsem ho budil poprvé. Posledně jsem mu jen prohrábl rukou vlásky, jindy jsem ho zase zkusil trochu polechtat v podpaží, které bylo díky jeho pozici, ve které spal, odhalené. Jednou mě dokonce probudil on tak, že se svými rtíky mého líce jen lehce dotkl a pusu jen naznačil. I to však stačilo, abych se okamžitě probudil. Ihned potom se mi začal omlouvat, že nevěděl, jak jinak mě probudit. Přece jen, takto příjemně se neprobouzíte dennodenně, kdo by tedy byl schopný spát dál?

„No jo, přesvědčils mě, ty…,“ začal hledat vhodné slůvko, protože byl ještě pořád rozespalý, „ty, ty přesvědčovateli.“

Mobil ukazoval 6.53. Ano, tak jak jsem předpokládal, rodiče budík předběhli.

„Tak běž, Ondro, patnáct minut je koupelna tvoje. Ale nemyj si vlasy – teď by vopravdu nebyl čas ti to fénovat, jo?“

Ondra slíbil, že hlavu si umývat nebude, a vyrazil do koupelny. Jen tak tak jsem mu stihl dát ručník dřív, než za sebou zavřel dveře. Nutnost zdlouhavého vysoušení jeho vlasů je asi jediná nevýhoda na jeho husté zlaté hřívě.

„Tome, seš tam?“ ozvalo se po pár minutách, kdy ustal zvuk vody ze sprchy, z koupelny.

Zašel jsem ke dveřím a zeptal jsem se ho, co potřeboval. Trochu zpomalil hlas (jako kdyby to ještě šlo) a řekl:

„Budeš se zlobit moc, když jsem na to zapomněl a ty vlasy si umyl?“

„Já tě asi přizabiju.“

Našeho rozhovoru, vedeného přes dveře, si naštěstí rodiče nevšimli, a tak jsem vešel za ním do koupelny, kde, krom toho, že bylo všude mokro, stál Ondra, který připomínal zmoklou slepici, v ruce držel osušku. Za to ho (a potažmo mě) mamka nepochválí.

„Raději si dej tu vosušku, ať tě takhle nevidí mamka,“ poradil jsem mu, aby na sobě aspoň něco měl, a zapojil jsem fén.

„To ti taťka pořád suší doma vlasy, když si je umyješ?“

Dal si osušku kolem pasu, podíval se na mě a řekl, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě:

„Vobčas. Ale tebe to baví, ne?“

Má pravdu, baví mě to. Baví mě vysoušet mu vlásky, česat jeho zlatou hřívu, hladit ho ve vlasech, po ramenou, po zádech, po bříšku, po nohách, po ručičkách, po lýtkách, po nártech. Baví mě ho škrabkat všude, kde jen chce. Baví mě dotýkat se ho. Baví mě s ním být, s ním mluvit, ho vidět, cítit ho, vědět o jeho přítomnosti. Baví mě on, baví mě on celý. Nad čím to tady přemýšlím? Sám nevím, ale… Nejsem si nějak ničím jistý, zkrátka mě baví, mám ho rád. Mám ho moc rád. touha po jeho přítomnosti je každým dnem s ním s ním stráveným větší. Těch pár dní v týdnu, kdy se nevídáme, mně vždy připadají jako věčnost. Pár dní zpátky jsem přemýšlel nad tím, co mi řekla Alena v autobuse. Že by přece jen bylo něco pravdy na tom, že se mi líbí kluci? Ale to přece není možné, s holkami se normálně bavím, před dvěma lety jsem měl na Facebooku dokonce jednu ve vztahu! No, takže tady máme důkaz.

Jo, Kristýna, poznal jsem jí na prázdninách, byla o půl roku mladší než já. Hodně jsem se s ní bavil, ale dát jí pusu na rozloučenou byl pro mě nadlidský úkol. Prostě jsem to nedokázal. Místo toho jsem ji jen „na oko“ objal a rychle jsem zmizel ve vlaku, abych se nemusel koukat na její zklamaný výraz ve tváři. Vždyť s tím, že dám pusu Ondrovi, nemám žádný problém, tak proč pro měl bylo toto nesplnitelným úkolem? Možná, že na Aleniných slovech je něco pravdy. Třeba se mi kluci líbí víc, než je zdrávo. Třeba to, co cítím k Ondrovi, není jen „něco víc než kamarádství“ – jak řekl jeho taťka –, ale je to mnohem víc. Dávám mu pusy na dobrou noc, vodím ho (někdy) za ruku, jsem s ním skoro pořád, chodíme spolu kamkoli, někdy s ním jen tak ležím, hladím ho… Ne! Pryč, myšlenky! Nechci na to myslet! Je to kamarád a tečka!

Najednou se Ondra začal silně smát. Chtěl jsem se ho zeptat, co je, ale nebylo třeba – vím proč: Stál jsem před ním dlouho zaražený, s pusou mírně otevřenou, díval jsem se pořád na něho a ve tváři jsem měl nepřítomný výraz. To mám z toho, že jsem se jím nechal unést. Po několika minutách, kdy se mi konečně podařilo jeho vlasy vysušit, jsem ho, nevím proč, osobně zavedl do pokoje. Bylo už 7.18, takže jsem si dal rychlou sprchu, zatímco Ondra se převlékal, a šli jsme na snídani. Každý jsme si dali, na co jsme měli chuť, ale nikdo z nás nesledoval hodiny.

„Pánové, je čtyřicet tři. Ste si jistí, že to stihnete?“ upozornil nás taťka.

„Zuby a ať už vás tu nevidím,“ dodala ještě mamka.

My dva jsme se rychle přesunuli do koupelny, abychom si vyčistili zuby.

„Schválně, kdo plivne přesnějc do tý díry,“ zkusil Ondra vyvolat soutěž.

Plivat zubní pastu na cíl, to jsem už dlouho nedělal. Ale je pravda, že v jeho věku to u mě bylo na dennodenním pořádku, proto jsem mu raději vyhověl. Stejně nakonec vyhrál on. Po koupelně mě už Ondra čekal u dveří a já jsem si ještě v rychlosti sbalil aktovku.

„V kolik dneska přijdeš?“ zeptala se mě ještě mamka ve dveřích.

„Nevím, tak možná po pátý?“ rychle jsem ji odbil, abychom mohli s Ondrou spěšně opustit byt a vydat se směrem ke škole, protože zvonilo za patnáct minut.

V pátek jsme sice vždy končili po čtrnácté hodině, ale dnešní plán byl jiný, než abych byl doma u počítače nebo někde lítal s Ondrou. V 15.30 („Přesně!“) jdeme s Ondrovým taťkou a Dankovou mamkou nakupovat věci na víkendovou oslavu. Chvíli jsme se skoro dohadovali, kam půjdeme: Ondra byl pro nákupní centrum ve středu města, já pro blízké Tesco a jeho taťka by vše nejraději nakoupit ve večerce. Nakonec jsem Ondru přemluvil, abychom šli do Tesca – pod příslibem možnosti výběru ještě nějakého malého dárečku –, přehráli jsme tedy jeho otce 2:1.

Na obědě
Po dopolední nudě během vyučování jsem se zase ocitl ve školní jídelně u stolu, u kterého jsem seděl já, Ondra, Vítek a Danek – tedy včerejší sestava. Ondra měl ve tváři blažený výraz, protože dneska o velké přestávce dostal hobla, jak se sám přiznal. Dvanáctkrát vyletěl.

„A chytli tě aji?“ zkusil jsem i vyzvídat otázkou, na kterou je odpověď předem známá.

Zrovna se chystal vydat ze svých rtíků souhlas, ale místo toho ho popadl záchvat smíchu. Nemusel jsem se moc rozhlížet; byl to Víťa, kterému se vysypal celý obsah solničky na talíř s pozůstatky chemických pokusů, alias bretaňské fazole, žitný chléb, okurek.

„Ondra, co ty vo tom víš, eh?“ koukl se Víťa na Ondru, který se pokusil napít.

Neuspěl. Jakmile se rty dotkl čaje ve sklenici a uviděl „vážný“ obličej Víťi, propadl znovu svému záchvatu smíchu. Tentokrát jsem to schytal už i já, protože čaj mu vyprskl nejen na celý stůl, ale i na mě.

„Hups. Promiň?“ zkusil Ondra rychlou omluvu směrem ke mně, kterou stále cedil mezi smíchem; naštěstí už byl klidnější.

„Já se už nemůžu dočkat, jak tě v neděli ráno vzbudím kýblem ledový vody,“ prohodil jsem směrem k Ondrovi.

„A za mě ho hoď aspoň do přehrady.“ – to se přidal Víťa.

„Ták, pánové,“ zjevil se nad námi dozor – mimochodem, stejný učitel, který nás „nachytal“ včera –, „máte asi tři vteřiny na opuštění jídelny, než se opravdu naštvu.“

Sborově jsme prohlásili obligátní „ale“, jenže tím každého odpověď skočila. Jako jeden muž jsme se zvedli, odnesli podnosy s nedojedenými obědy a spěšně jídelnu opustili.

„Vod zítřka s vámi nesedím, protože si chci…“ nedokončil vyčítavou řeč Danek, když ho Víťa přerušil se slovy, kdy mu slíbil, že zítra se on jistě do školní jídelny nedostaví.

„Hele, zítra je sraz v devět třicet před Ondrovým barákem,“ ujistil jsem ještě Danka s Víťou, abychom byli sesynchronizovaní.

„Bágly jdou podle domluvy do auta. Takže mně můžete vzít i těžký dárky. Zvláště vítaný sou drahokamy, elektronika, peníze…“ zahrál si Ondra na pana Vtipného.

Během slova peníze jsem do něho už šťouchl loktem.

„Héj!“ vydal ze sebe zvýšeným hlasem, „No tak dobře, prachy můžete poslat aji na účet. Každopádně, bude nás trochu víc, tak s tím počítejte.“

Před školou jsem se s Ondrou rozloučil, samozřejmě nechybělo obvyklé objetí se, a každý jsme se vydali k sobě domů.

Z Tomášova deníku
14. září

Ve škole nic zajímavýho (jako vždy), ale oběd stál za to: Seděl jsem s Ondrou, Víťou a Dankem u stolu, když najednou se Víťovi vysypala celá solnička do polívky. Ondra z toho dostal záchvat smíchu, protože jak pak sám řekl, víčko uvolnil on.

Pak jsme nakupovali věci na víkendovou oslavu. Ondra dostal slíbenej dáreček – vybral si nějaký malý lego od Star Wars. Už to začal rozbalovat, když jsem mu to vytrhl z ruky a řekl mu, že to dostane až zítra. Začal sice trochu vyvádět, ale pak jsem ho nějak uklidnil. Takže jsme s jedním trucujícím pasažérem nasedli do auta plnýho jídla a dalších nesmyslů na oslavu, Dankova mamka nás pak hodila každýho domů. Ondru jsem ještě pod hrozbou trestu lechtáním přesvědčil, aby přestal trucovat.


Z Ondřejova deníku
14. 9.

Spal jsem u Tomiho doma, viděl jsem i jeho rodiče. Ráno jsem si umyl vlasy, aby mi je zas mohl Tomi vyfénovat. Během toho, se zase nad něčím zasnil, a koukal někam do blba. Po škole jsem jel nakupovat s taťkou, Dankovou mamkou, a Tomim do Tesca. Tomi mi tam koupil slíbený dárek, ale nechtěl mi ho dát. Prý, že až zítra.


Znáte takový ten pocit, kdy nemůžete večer v posteli usnout, protože víte, že nastávající den má být něčím výjimečným? Tak přesně toto mám už naštěstí za sebou. Podíval jsem se na mobil – teprve 7.03. Tak proč jsem už vzhůru? Rychle jsem zase zalehl. Začal jsem myslet na to, že jsem dneska v noci měl konečně po delší době sen. Nutno říct, že moc krásný sen. Byl jsem v nějakém velkém domě a seděl jsem na podlaze. Přede mnou byl v tureckém sedu nějaký drobný kluk – myslím, že to byl Ondra. Nevím to jistě, neviděl jsem mu do tváře, ale podle vlasů to byl nejspíš on. Ani nevím, jestli ten kluk byl oblečený, ale co vím určitě, je, že triko neměl. Dal jsem mu ruku na ramena, chvilku jsem ho hladil a pak jsem pomalu začal sjíždět rukou na záda. Chvilku jsem ho ještě na zádech hladil, posléze jsem přešel ve škrabkání. Nevím, jak dlouho to trvalo – ve snu to neumím odhadnout – ale moc se mně to líbilo. Po probuzení mě to zase převedlo na myšlenku, že možná budu opravdu na kluky. Na Ondru myslím pořád, mám ho už i ve svých snech… Ale ne! Nechci přece na to myslet! Znova: Běž pryč, myšlenko!

Raději jsem vstal, abych si mohl dát si sprchu. Mobil ukazoval 7.58, takže jsem zase myslením na Ondru strávil skoro celou hodinu. Po sprše přišel čas na balení batohu – je to už můj zlozvyk, že přípravy na nějakou cestu odkládám až na poslední chvíli. Když u nás Ondra spal před odjezdem na adaptační kurz, věci jsem si začal balit, až jakmile usnul a já si zapsal pár stručných vět do deníku.

„Takže, klíče od chaty máš, mobil měj pořád zapnutý a nevyvádějte tam žádný blbosti! Já se pak pana Navrátila poptám, co jste tam dělali,“ zněla slova na rozloučenou od mé mamky.

Slova, která v obměněné podobě slýchávám snad pokaždé, když jdu někam ven.

Po pár minutách cesty na kole jsem se konečně ocitl na místě odjezdu na naši expedici, tedy před domem od Ondry. Přijel jsem ještě asi deset minut před tím, než jsme se měli setkat, ale přece jen jsem nebyl první, kdo tam byl. Respektive jediní, kdo ještě chyběli, byli všichni dospělí a Danek se svým bráchou.

„Představuju ti Tomih… Toma,“ ukázal Ondra svému mně dosud neznámému kamarádovi směrem ke mně, „a Tomi, todle je Filip.“

Ani jsem si s ním nestihl podat ruku, protože část rodičů právě vyšla ze dveří domu; Ondrův taťka a soudě podle Víťova rozzářenějšího obličeje jeho mamka.

„Pánové, všechny vás zdravím, volala mi mamka od Danka, že jsou už u mostu, takže do pár vteřin tady,“ pozdravil nás Honza.

A skutečně, auto tady bylo během minuty. Z jeho dveří vyběhlo jako první drobné torpédo – tedy mladší brácha od Danka. Brácha, to není moc vhodné slovo. Spíš se sem hodí bráška, protože nemohl chodit ještě ani do školy.

„Ahój,“ přiběhlo torpédo ke mně a pozdravilo mě, jako kdybychom byli vodáci a on na mě mával ze své kánoe.

„Mno, ahoj, ty budeš ten bráška od Danka, že? Jak se menuješ?“

„Já jsem Kristiánek,“ řekl hrdě, ale už o poznání tišeji, než mě pozdravil.

A jméno Kristiánek mu, nevím proč, sedělo. Byl hodně podobný na svého staršího brášku – oba měli velké zelené oči a malé rtíky. Měli podobné dokonce i vlásky, i když Kristiánek je měl o poznání kratší. Na Ondrovi bylo vidět, že ho potkal poprvé v životě; koukal na něho asi jako já, když jsem se kdysi koukal na Ondru samotného, zatímco on se převlékal. Nedovedu si vysvětlit, proč stál vedle mě zaražený a dlouze se na Dankova brášku koukal. I když ten Kristiánek byl opravdu pěkný, nikdy jsem neviděl nějakého hodně malého kloučka, který by byl hned na první pohled tak roztomilý. (Samozřejmě, že coby do vzhledu Ondru u mě „nepřekonal“.)

„Já sem Ondra,“ vylezlo z něj nakonec, „kolik ti vůbec je?“

„Tolik,“ ukázal Kristiánek na pravé ručičce čtyři prstíky.

No, tedy, myslím, že ty prsty byly čtyři. Druhou rukou si musel prstíky přidržovat, asi aby ukázal správný věk – i když se na jeho drobné dlani dal přesný počet určit jen těžce.

„Tý jo,“ řekl Ondra ještě po chvilce, co se na na Kristiánka koukal, „to je supr, že jedeš s náma.“

Musel jsem do Ondry trochu šťouchnout, aby už konečně přestal vyjeveně zírat na malého brášku od Danka, a přitáhl jsem ho jemně blíž k sobě, jen abych ho odlákal od Kristiánka.

„Ještě mi řekni, že se ti ten malej líbí,“ pošeptal jsem nenápadně Ondrovi do ucha tak, aby to nepostřehli ostatní jeho kámoši.

„No a tobě ne?“ oplatil mi svým tichým a pomalým hláskem, i když s musel stoupnou na špičky, aby mně to mohl pošeptat.

Na chatu
„Honzo, můžem vyrazit?“ koukl jsem se na Ondrova taťkou.

Po souhlasném přikývnutí jsme naložili tašky do auta. Ondra se dral jako první, aby mohl nakouknout do kufru, co tam všechno je, takže jsem ho musel přidržet u sebe – proč mu kazit překvapení z dárků, které tam jsou různě položené? Po jeho tázavém pohledu jsem mu vysvětlil, proč do auta ještě nemůže, vzal jsem mu batoh s věcmi a dal jsem je do kufru osobně. Nyní jsme byli připraveni k odjezdu. Řidička, tedy Dankova mamka dostala mých pár pokynů, aby věděla, kam že to vůbec jedeme, a já jsem se ještě podíval na všechny účastníky naší „expedice“: Autem už vyjely mamky od Danka a Víti, a hlavně Kristiánek. Dále jsme tu byli my, tedy cyklistická část našeho zájezdu – já, vedle mě Ondra, dále pak Honza, Víťa, Danek a Filip.

„Tak si to tam užijte, uvidíme se v neděli, jak se vrátíte,“ zkusil si ještě Ondra zavtipkovat, na což jsem mu odpověděl lehkým zataháním za jeho vlasy.

Auto zmizelo na konci ulice, a my tak mohli vyjet. První já, za mnou v těsném závěsu Ondra a „tam někde vzadu“ zbytek. Neujeli jsme ani deset metrů, když se Ondra rozjížděl a zároveň přehazoval z pátého stupně na první. Výsledek byl zcela jasný – řetěz dole.

„Tak tak rychle jsem to fakt nečekal,“ bylo jediné, co jsem mu na to řekl.

Honza se mu pokoušel řetěz nahodit, jenže marně; Ondrovi se to povedlo tak šikovně, že se jeho opětovné nahození nepovedlo ani mně, ani Honzovi, který to zkoušel už i s použitím hrubší síly.

„Vidím to tak, že pojedeš na starém kole od mamky – máš ho v garáži,“ uvedl Honza.

Ondra se po dvou minutách vrátil z garáže u domu, odkud si přivezl náhradní kolo. Růžovou barvu nechme stranou (Ondrovi se stejně líbila nejvíc fialová nebo růžová), jenže bicykl byl snad větší než Ondra samotný. Zkoušel na něj vylézt, ale nedařilo se mu, navíc regulace výšky sedátka byla znemožněna tím, že bylo zapotřebí šestihranu.

„Hele, běžně nosím po kapsách dva nebo tři ty klíče, ale dneska sem si je jaksi zapomněl,“ odpověděl jsem mu na jeho požadavek na nářadí.

Ještě chvíli se pokoušel nasednou, ale pak jsem ho přerušil:

„Vem si raděj to mý kolo, dá se jednodušejc snížit. Ale jestli shodíš řetěz aji tu, tak tě asi přizabiju, jo?“ nabídl jsem mu to mé.

Po dvou hodinách ničím nerušené cesty (snad krom toho, že Ondra znovu shodil řetěz) jsme konečně dojeli k naší chatě, kde na nás už čekalo auto. Mamky odpočívaly ve venkovním posezení, a jak bylo vidět, o malého Kristiánka se moc nezajímaly; ten seděl v mé staré houpačce pověšené mezi dvěma břízami vedle chaty. Nepohupoval se, byl dokonce o moc klidnější, než když jsme ho viděli při odjezdu z města. Honza ještě upustil poznámku o tom, že jsem mluvil o chatě, nikoliv o rodinném domu. Je pravda, že to není zrovna nějaká horská chaloupka – dům postavený v osmdesátých letech snad z betonu, nebo něčeho podobného. Přízemí a první patro, dva balkony, venkovní terasa… Naši žádnou „roubenku“, jak sami řekli, nechtěli. A to je, myslím si, i dobře, protože je tady hodně možností venkovního vyžití. Houpačku si už obsadil Kristiánek (a to jsem si slíbil, že v ní vyfotím Ondru), posezení zabrali mamky a Honza, část prostoru kolem chaty se zaplnila koly zbytku naší výpravy.

Jako poslední si bicykl o zeď opřel Ondra. Ihned potom vyšel směrem k houpačce. Nemohl se ani nožičkami odrážet, protože na zem jednoduše nedosáhl, měl jen skloněný obličej a vypadal, že usíná. Ondra se k němu pomalu připlížil a zezadu na něj bafl. Kristiánek nic takového nečekal a začal velmi hlasitě plakat.

„Ondro, tak jsi ty normální? Takto na něj vyjet,“ zareagoval jako první Ondrův taťka.

Hned nato se přidala Dankova mamka, která raději nic neříkala, jen si vzala malého Kristiánka do náručí a začala ho utěšovat. Ondra si všiml Honzova zamračeného obličeje a raději opustil „místo činu“, aby se šel schovat – kam jinam než ke mně.

„To vod tebe fakt byla docela blbost, nemyslíš? Vždyť je malej, toho nemůžeš jen tak vystrašit,“ začal jsem na něj trochu zhurta.

A to jsem asi neměl, protože ode mě čekal spíše trochu utěšení. Kdybych takto pokračoval, tak díky mým slovům by se mu skoro vehnaly slzičky do jeho modrých kukadel – jeho slzy jsou to pro mě ten nejhorší pohled, jaký se mi kdy může naskytnout.

„Ale počkej, zas takhle sem to nemyslel,“ zkusil jsem rychle změnit postoj, „je prostě moc malej na to, aby něco takovýho pochopil. Ale ty seš větší, tak není důvod, abys tu natahoval, ne?“

Zabořil se mi do ramena; přiblížil svou pusu k mému uchu – chtěl mi asi něco pošeptat , ale zřejmě si to rozmyslel –, zase ji oddálil, a místo toho si šel beze slova pro svůj batoh, který si nechal opřený o kolo. Chodil, jako kdyby na něj byly namířené všechny kamery světa a lidé si na něj ukazovali coby na největšího zločince. Batoh zvedl a zkusil nepozorovaně projít kolem posezení, kde mamka utěšovala Kristiánka – ten už neplakal, jen se potřeboval dostat z šoku.

„Nemůžeš na ně…“ nestačila mamka dokončit slovo, když ji Ondra přerušil se slovy, že jako ví.

„Moh bych si ho zkusit vzít na klín?“ dodal Ondra ještě.

Mamka souhlasně přikývla; Ondra se posadil a mamka mu předala Kristiánka. Oba vypadali spokojeně: Kristiánek se nechal konejšit Ondrou, který přitom měl radost, že se mu důvěřuje stále více a více. Kdysi hladil ve třídě křečka jednoho ze spolužáků, jak mi vyprávěl, který ho stačil při prvním uchopení do dlaně pomočit. On se tehdy zhrozil, ve škole se zběžně umyl a doma prý třikrát osprchoval. Od včerejška mohl hladit své nové kotě, ale to na něj ještě nebylo moc zvyklé, a tak mu na klíně vydrželo jen jednou – když jsme ho vezli autem domů. A teď má na sobě „nejvyšší metu“, dítě. Zatím si vede dobře, zkusil Kristiánka polechtat pod pažičkou. Oba se smáli, ale mi to už začalo… Nevím, snad dokonce i vadit, nebo co. Chtěl jsem nejen mít Ondru jen pro sebe, ale být pro něj jediným.

„Ondro, poď už do chaty, nebo ti ten batoh vyžerou mravenci,“ zavolal jsem na něj.

Vyžerou mravenci? To jako že by mu snědli oblečení nebo nabíječku na mobil? Mohl by mi někdo vysvětlil, proč jsem řekl zrovna první blbost, na kterou jsem myslel?

Poté, co nám mamky připravily dobrý oběd, jsem navrhl, že bychom se mohli jít koupat. Splávek nedaleké řeky byl vzdálený asi dvě stě metrů, tak proč toho nevyužít. Narazili jsme však na jednou nepříjemnost: kromě mě tady nikdo neměl plavky.

„Však můžete jít ve slipech, ne?“ navrhl jsem, když jsme mluvili o tomto problému.

Kluci souhlasně zakývali hlavou, jen Danek trochu vytřeštil oči a raději tiše nesouhlasil. Přidal se tak k dospělé části výpravy, za kterou Dankova mamka řekla, že raději zůstane v chatě, když její koťátko nechce jít. Slovu „koťátko“ následovala vlna tlumeného chechotu, během kterého se však dal Danek do protiútoku.

„Hele, ty máš co říkat. Kočičko,“ řekl svým dětským, ale přece jen trochu záškodnickým obličejíčkem k Ondrovi.

„Héj, tak mně může říkat jenom Tomi!“ a vrhl se směrem na svého „vyzyvatele“.

Danek se chtěl také rozběhnout, ale jeho mamka mu hbitě dala ruce na ramena tak, aby mu v tom zabránila. Ondru jsem odchytl já, protože Honza by se k tomu odhodlával přece jen déle. Nijak jsem neváhal, vždyť to byla přímo ideální situace k tomu, abych Ondru zase nějak objal, i když tentokrát jsem ho musel první chytnout za límec trika, protože už byl rozběhnutý. Přitáhl jsem ho k sobě a pak teprve jsem ho objal, aby nemohl utéct. Začal ještě napodobovat nějakého boxera, když vztahoval pěstičky směrem k Dankovi, ale v tomto jsem mu zabránil o chvíli později tím, že jsem mu držel i ruce a ty tlačil k tělu. K jeho dokonalému znehybnění chybělo už jen nadzvednutí těla, ale zase to s tím „přátelským objetím“ nepřehánějme, že.

„Klid, Kočičko, však se nic nestalo,“ zkusil jsem uklidňovat Ondru, ale naštěstí celý svůj „vztek“ jen předstíral.

Z Tomášova deníku
15. září

Dneska byl první den z oslavy Ondrových narozenin. Jeli jsme na kolech s pár jeho kámoši (a několika rodiči), auto jsme měli coby doprovod, koupali jsme se v řece. Nechce se mi moc psát protože je večer a ve vedlejším pokoji na mě čekají spojené postele, ve kterých je Ondra, Kristiánek s Dankem a ještě pár dalších kluků.

16. září

Samotná oslava včetně předávání dárků proběhla už včera, dneska jsme jen snědli dort (Honza říkal, že jinak by se nám blbě spalo). Ani jsme neobědvali, hodinu po dortu jsme uklidili, nasedli na kola a odjeli směrem domů. (…)


Cesta zpátky byla o poznání příjemnější a záživnější než ta na chatu. Kluci si na kolech vedli velmi dobře, jak Honza poznamenal na zastávce zhruba v půli trasy. Zatímco všichni odpočívali a „napájeli“ se Coca-Colou, pozval jsem pohledem Ondru na procházkou do lesa.

„Dej mi vteřinkou, já se tu jen vyčůrám,“ řekl Ondra po asi sto metrech.

Jen co si rozepnul zip u jeho kalhot, kterými nebylo nic jiného než nad koleny ustřižené džíny, všiml si, jak stojím jen asi metr od něj. Koukl se na mě obličejem, který naznačoval: „Hej, jdi ještě tak o pár metrů dál“.

„Jéžiš, uděláš mi to tvý překvápko, a tady ti najednou vadí, že se na tebe koukám,“ vyklouzlo ze mě, i když jsem věděl, že trochu soukromí by si přece jen zasloužil.

„Aspoň vo kousek,“ udělal prosebný obličej.

Ale přece jen jsem trochu poodešel, aby byl klidnější.

„Tak nemusíš zas tak daleko, sám to bejt nechci,“ řekl, zatímco si ulevoval.

Jakmile byl hotový, přišel za mnou, stiskl mi ruku a řekl:

„Dík, Tomi.“

„Promiň, měls pravdu. Však sem ti sám řekl že máš mít svý malý tajemství.“

„Copak nejseš výjimka,“ řekl šeptem, ale stále zřetelně, abych ho slyšel.

Postavil jsem se před něj, vzal jsem ho i za druhou ruku a přitiskl jsem k sobě, abychom to od sebe neměli moc daleko.

„Jo, to už závisí na tobě,“ neodolal jsem a odpověděl mu.

„Budu vo tom přemýšlet. Záleží na tom,“ a lehce se zasmál.

Přestal jsem ho držet za ruce, a místo toho jsem ho pažemi objal, přece jen, držet se dlaněmi a zároveň být k sobě přitisknutí, to není zrovna nejpohodlnější; Ondra udělal to samé.

„Na čem?“ zeptal jsem se ho, ale připadal jsem si, jako kdybych byl v ráji. Být u sebe tak blízko v lese během babího léta, něco takového jsem nezažil ani ve snu. Objímali jsme se už mnohokrát, ale v takovém prostředí nikdy; jen před domem, u školy, vleže v jeskyni, u ohně, jednou i v autě (to jsme tam byli sami – jeho taťka byl v noci na benzinové pumpě na toaletách – a Ondra byl v polospánku), v lese však nikoli.

„Třeba jak mě máš rád,“ pošeptal, když byl už opřený hlavou na mé hrudi a já ho pohladil po vlasech.

„Mám tě tak rád, jak jenom můžu. A furt na tebe myslím. A dyž sem s tebou, tak sem ten nejšťastnější člověk na světě. Však to víš, já sem ti to už několikrát říkal. Já sem tvůj a ty seš můj,“ řekl jsem polohlasem já.

„Počki, co myslíš tím, že sem tvůj?“

„To se tak říká, když někomu na někom moc záleží, víš?“ ujistil jsem ho.

„Tak ty seš taky celej můj,“ lehce se zasmál.

Dále nic neříkal, jen byl o mě spokojeně opřený; pořád jsem ho hladil. Hladil jsem ho všude, kam jsem dosáhl. Jakmile jsem se rukou dostal zase k jeho ramenům, zajel jsem přes ramena, teď už jen prsty, k bradě. Ukazováčkem a prostředníčkem jsem jeho hlavičkou pomalu nadzvedl – tak, aby se jeho ústa přiblížila k těm mým. Přiklonil jsem k němu hlavu, abych mu mohl dát pusu. Pusu na jeho drobné rtíky. Naše těla se tak setkala v dokonalém spojení dvou lidských bytostí.

„Ondrá! Tomé! Máte už jít!“ ozvalo se asi padesát metrů od nás.

S Ondrou jsme se pustili a otočili. Stál tam Danek a rukou si zakrýval oči – ráj skončil.

„Už dem,“ řekl jsem tak, aby mě uslyšel.

Naše rty se uvolnily, ale ještě jsme se nepustili. Já se pořád nedokázal dostatečně nabažit toho pocitu, že mám Ondru. V jeho očích jsem viděl čisté štěstí a radost. Nic víc, nic míň. Podali jsme si ruce a loudavým krokem jsme se vydali směrem k Dankovi.

„Ehm, ehm,“ zamrmlal, když jsme byli pár kroků od něj.

„A jo,“ pustil Ondra moji ruku a doběhl k Dankovi.

Něco mu pošeptal a odběhli spolu na mýtinu, kde byl zbytek výpravy. Neopomenul se kouknou na mě s výstižným gestem, abych je následoval. Došel jsem na místo, odkud jsem s Ondrou před čtvrthodinou odběhl. Ondrův taťka směrem ke mně kroutil hlavou, Ondra si povídal s Dankem.

„Tak jedem, ne?“ navrhl jsem.

„Ano, zvedáme se, Tome, ty jedeš vedle mě,“ zdůraznil poslední větu Honza.

Během druhé části cesty jsem přijel kolem blíže k Honzovi, abych zjistil, co to vůbec potřeboval.

„Podívej se, já jsem si k tomu už řekl své. Ale nechci, abyste zacházeli až tak daleko. Přece jen, je mu jedenáct let…“

„Dvanáct,“ opravil jsem ho.

„No dobře, dvanáct. Ale ještě u něj není nic dané, takže vocaď pocaď. Rozumíš mi?“

Myslím, že ti rozumím, ale to se tě mám opravdu zeptat, jestli sis někdy něco takového zažil? Jestli jsi neměl někdy někoho, s kým bys chtěl být pořád? U koho bys měl nutkání ho hladit? Někoho, u nějž by pro tebe byly nejlepší zážitky ty, kdy se ho dotkneš?

„Haló,“ zkusil mi zase probudit mysl, „jsi tady?“

„Eeh, jo, sem. Chápu, chápu. Já už teď ale raděj jedu dopředu za Ondrou, protože už se blížíme k městu, jo?

Po vytočení hlavy jsem viděl Honzovo souhlasné zakývání, a tak jsem zase trochu zrychlil, abych předjel nejprve Danka, pak Filipa, Víťu a nakonec byl vedle Ondry. (Řidiči kolemjedoucích aut byli určitě rádi, že dva cyklisté jedou vedle sebe.)


Ondra – 5. část

Vážený pane, vážená paní,

mé jméno je

Prosím tě, jaký pane a paní? Sice sem ti říkal, že se to má podobat dopisu, který ste si cvičili ve škole, ale určitě nepiš oslovení, a už vůbec ne tak formálně! Musíš se hezky uvolnit … Počkej, narovnej se takhle, no … já tě budu hezky škrabkat a ty piš, jo?

No dobře.

Ahoj, jmenuju se Ondřej Novotný, všichni mi říkají Ondro, to jen Tomi mě oslovuje Kočičko.

Kočičko, neštvi mě!


No co, tys na ten internet přece taky strčil všechny podrobnosti vo mně, tak já tam dám zas to, jakej seš ty! Hej, nepřestávej s tím škrabkáním! Dyž mě budeš při tom psaní furt hladit, tak tě možná zas až tak špatně nepopíšu.

Že seš to ty …


Je mi třináct let, chodím do sekundy na mělnickém gymnáziu. Když jsem si přečetl, co všechno o mně a o sobě dal Tomi na internet, tak i já chci něco sepsat. V poslední době mě psaní docela chytlo, začal jsem dokonce i číst. Na základní škole pro mě kniha byla něco, čím se podpaluje oheň při nedostatku novin. Teď už mám na Tomiho rady přečtené Mikulášovy patálie, Bylo nás pět

Jo, Bylo nás pět sice přečtený máš, ale nebýt mýho vysvětlení, tak si pořád myslíš, že to bylo vo sloní rodince!

Hele, já sem spisovatel a ty seš … hm … škrabka! Já píšu a ty škrabkáš. Nerušit, Shakespeare pracuje!


a pár dalších knížek. Paní učitelka z češtiny mě pochválila, že jsem se ve psaní slohů za poslední rok a půl v mnoha ohledech zlepšil, což přisuzuje svému učitelskému umění. Pche, to určitě, všechno mám od Tomiho! Napsal jsem tolik textu, že bych tím snad zaplnil celou naši knihovnu.

Asi si řeknete, proč tady něco píšu já, když jste byli zvyklí na to, že vás o všem kolem nás dvou až příliš podrobně a zkresleně informoval Tomi – to mi ovšem nevadí, protože na něj pošlu OSA, abych si nárokoval autorská práva.

Dej sem ruku! Vařila myšička …

Nee!

Ještě pořád tě přeperu, ty oso! Vařila myšička copyright na zeleným rendlíčku. Toho nechala být, toho zavřela, tomu dala pokutu, tomu zabavila hard disk … a Kočičce … a Kočičce! Frr do komůrečky a tam vše sebrala!

Nee, p-prosím, já se-e už dus-sím! Už nemů-ůžu!

No dobře, ale uděláme malou změnu. Pojď, sedni si ke mně na klín, budu tě tak mít pod kontrolou.


Vysvětlení je jednoduché, i když mě Tomi sice má moc rád a já jeho, znám mě víc než kdo jiný, chci uvést své pocity z „první ruky“. (To je přirovnání, probírali jsme ho ve slohu!)

Známe se už víc než dva a půl roku, naše přátelství vzniklo v kroužku badmintonu, kam

Moc to zas nekonkretizuj, Mělník není zas tak velkej, aby tu byl víc než jeden kroužek badmintonu, takže by si nás někdo mohl najít.

Jasně a víceletých gymnázií tu je strašně moc, co?;

No co, nemůžu myslet na všechno. Piš, mudrlante, nebo tě zas zlechtám!


jsme začali chodit na začátku minulého školního roku. Tady musím napsat to, co někdo nejmenovaný nikdy neuvedl, a sice, že jsme spolu první měsíc neprohodili ani slovo. Celkem nás tam chodilo asi patnáct, našel jsem si tam kamaráda jménem Lukáš, se kterým jsem se začal hodně bavit. V říjnu nás vzal pan trenér za odměnu, protože nám to prý náramně šlo, do bazénu. Měli jsme velkou šatnu, kde jsme byli jen my, nikdo z naší skupiny se nepřevlékal za závěsem. Sundal jsem si oblečení, trochu se protáhl, protože jsem se cítil, jako bych měl záda z kamene, a navlékl si plavky. Tomi mě samozřejmě celou dobu nenápadně pozoroval. Asi tak nenápadně jako když poslanec nespí. To musel být okamžik, kdy jsem se mu zalíbil.

To není pravda!

Takže já sem se ti nelíbil?!

Ale ne, Ondro, samozřejmě že si se mně líbil …

Tak vidíš!

Líbil ses mně, ale nijak sem si tě nevšímal. Tehdy sem si ani neuvědomoval, že se mi nějak líbíš, myslel sem, že sem se na tebe zadíval jen proto, že si se tam protahoval.


Hned na další hodině badmintonu za mnou Tomi přišel a řekl: „Ty seš Ondra, že jo?“ a pokračoval, než jsem stihl kývnout, „vybíráš si zvláštní doby na rozcvičky, to vždycky?“

Okamžitě jsem věděl, o čem mluví, ale netušil jsem, co na tom bylo zvláštního. Pořád nechápu, proč se někteří mí spolužáci třeba při převlékání kvůli tělocviku tváří, jako by jim někdo chtěl zaživa vytáhnout vnitřnosti. Vždyť nám je dvanáct, proboha, dole jsme všichni kluci stejní.

Ty se nějak rozepisuješ.

Však ty jsi taky psal všechno, co tě napadlo.

Pořád tam vypadáme jako děti, a ne jako ti manekýni z erotických videí.

Ondro?!

Já nic, já muzikant!

Zvláštní, že co Čech, to muzikant!


Tolik asi k vysvětlení, proč jsem v badmintonu Tomimu odpověděl následující: „Nechňapu?“

Tomi se usmál a hned změnil téma zatím tak krátkého rozhovoru. Začali jsme si povídat o tom, jak často kdo chodíme do bazénu či akvaparku, pak jsme přešli na formality typu na jakou školu chodíme či kolik nám je vůbec let a nakonec nás pan trenér okřikl, že tady nejsme kvůli klábosení, ale abychom se zlepšovali s raketou. Rychle jsme si stoupli na určená místa a začali proti sobě hrát.

Při dalších hodinách tréninku jsem se čím dál tím méně bavil s Lukášem a pořád víc s Tomem, jak jsme ho tehdy oslovoval. Prvních pár týdnů, kdy jsem si ho spíš jen „otrkával“, proč se se mnou, tak mladým klukem, baví skoro středoškolák, ale po novém roce jsem se už cítil skvěle, protože jsem nikdy kamaráda, který by byl o celé tři roky starší než já sám, neměl. Navzdory tomu, že jsme si spolu často povídali, jsme se mimo kroužek nesetkávali, což se změnilo vlastně až v Římě, kde mě potkal, ale nechci předbíhat.

Dny, týdny, měsíce plynuly a blížil se duben, velké vyvrcholení, jak tomu pan trenér rád říkal – soustředění se závěrečnou soutěží. Taťka mi nabalil spacák, plno jídla a oblečení a v sobotu v sedm ráno (fuj!) byl před vlakovým nádražím sraz. Jeli jsme do hlavního města, kde jsme měli pronajatý velký sál, ve kterém jsme pořád dokola hráli badminton. Nebýt skvělých palačinek, které jsme měli na sobotní oběd, a Tomiho, který se tam o mě celý víkend staral, bavil mě, rozesmíval mě, asi bych umřel na noia da pazzi.

Cacchio ci metti italiano dappertutto? Nessuno ti capirà!1) Musíš tam dávat české překlady, nespoléhej na to, že všichni mluví česky i italsky zároveň.

1) Proč, sakra, všude dáváš italštinu? Nikdo ti nebude rozumět!

Když vono to tam tak sedí, v češtině to tak hezky vyjádřit nejde.

Houby, dej tam „umřít nudou“ a je to!

To mě nenapadlo! Výborně, můj rádče, smíte mě nadále škrabkat.


asi bych umřel nudou.

Druhého dne ráno (turnaj měl být až po obědě) jsme šli jako velká skupina z malého města si projít Prahu. Tím „šli“ mám namysli jeli tramvají a „projít Prahu“ znamená navštívit nákupní centrum Fauna, Flora, nebo jak se to jmenovalo.

Flora.

nákupní centrum Flora. Zde byl naštěstí rozchod, protože pan trenér, který naši tlupu vedl, správně usoudil, že v tak hojném počtu bychom organizovaně vše neprošli. Dostali jsme pokyny, že nesmíme opustit budovu či vstoupit do metra, byly určeny místo a čas opětovného setkání. „Desetiprocentní ztráty jsou povoleny, že ano?“ zeptal se Tomi, což mě rozesmálo. Pan trenér označil mého kamaráda za vykleštěného býka.

Já s Tomim, samozřejmě že jsme drželi při sobě, jsme se vydali do nejvyššího patra, abychom ochutnali trochu výborné americké kuchyně v restauraci zvané McDonald’s. Jen co jsme dojedli, můj jedenáctiletý mozeček rozhodl, že k dobrému jídlu patří i zábava, a tak jsem si sundal boty a jal se prozkoumávat prolézačky, které se nacházely poblíž našeho stolu. Na Tomim jsem už tehdy poznal, jak mu je líto, že už nemá věk na to, aby mohl dovádět spolu s dětmi na klouzačce a dalších atrakcích, a tak když se najednou otočil, neváhal jsem ani vteřinu, vytáhl jsem z bazénku, ve kterém jsem se rochnil, modrou plastovou kuličku,

No, no, no, jak si můžeš po dvou letech pamatovat barvu jakési kuličky?

První pusu, první rande a první hozenou kuličku si člověk vždycky zapamatuje!


jichž tam byly stovky, a hodil ji po svém kamarádu.

Kamarádu, to zní divně.

No jo, ale prej se to používat může. Kamarád bez kamaráda jako pán bez pána, pánu či pánovi, kamarádu či kamarádovi.

Jen aby, čeština je zrádná!


Tomi, jako by do něj blesk uhodil, se ve vteřině otočil, zvedl ze židle a doslova přiletěl před bazének s kuličkami, ve kterém jsem po kolena stál. Než jsem stačil vzpamatovat a uvědomit si, že teď se bude konat má poprava, sehnul se Tomi ke mně, několika pohyby rukou mě rychle, a přece jemně položil na kuličky, stáhl mi tričko až ke krku a … začala má muka, za něž by se ani GESTAPO nemuselo stydět. „Né, stačííí, už dóóóst! Prosííím! Já už nemůžúú!“

Muka?! Chceš muka?! Já ti ukážu!

Ne, ne, ne, ne, ne! … Stačí! … Já už budu hodný!


Bál jsem se, že se mi protrhne bránice a nebudu moct dýchat, jak jsem se smál na celé nákupní středisko. Ač po chvilce, jež se mi zdála věčností, mě Tomi vytáhl, jsem byl naprosto bez energie, měl jsem blažené pocity, tolik endorfinu

A víš ty vůbec, co to endorfin je?

Hormon štěstí, prej se vyskytuje mimo jiný v hořký čokoládě. Brali sme to nedávno v přírodopise, tedy aspoň doufám, že jsem ten učitelů výklad pochopil dobře.


jako tehdy jsem v krvi snad už nikdy neměl. Můj kamarád mi pomohl si sednout zpátky ke stolu a jako „omluvu“ mi honem koupil teplý čaj, pokud se tak ta hnědá břečka z rychlého občerstvení dá nazvat.

Když se nad tím dnes zamyslím, tak snad i musím Tomimu poděkovat. Nebyl jsem někým, kdo by byl zvyklý na takové divoké, ale zábavné zacházení ze strany dospělého, za kterého jsem ho tehdy považoval.

Není vůbec zač, seš ten nejhodnější chlapec na světě, a tak si výjimečné zacházení plně zasloužíš.

A proto mi nám teď třeba zajdeš objednat pizzu, že jo?

Jasně, i když jsme hodinu zpátky měli oběd. Nechceš raději pokračovat?, mě to docela zajímá!


Na tréninku, který následoval po víkendovém soustředění, jsem si všiml, že Lukáš přestal do badmintonu chodit. Tímto suchým konstatováním to v mé mysli skončilo, dále jsem to neřešil. Byl jsem zvyklý, že někteří lidé přicházejí a jiní zas odcházejí. Bohužel, na tohoto kamaráda, díky kterému mě první měsíc badmintonu bavil a jenž mě naučil, jak se raketa vůbec drží, nemám spojení, a dokonce ani nevím, jaké měl příjmení či kam chodil na školu. Celou dobu to pro mě byl prostě Lukáš, mrzí mě, že jsem tímto způsobem o něj přišel. To až s Tomim jsem se začal poznávat lépe, s ním jsem si začal vyměňovat informace o našich příjmení, bydlištích, školách, zálibách krom badmintonu a podobně.
***
„Ty spisovateli smutnejch příběhů,“ vytrhl jsem Ondru z jeho romanopisectví, „že bys třeba napsal vo tom, že Lukáš je teď jeden z tvejch nejlepších kamarádů, a navíc spolužák?“

Ondra se jen zaculil a hláskem neviňátka pronesl: „Trochu sem se tím psaním nechal unýst, no. Je to tvoje vina,“ začal mě obviňovat, ale jeho skrývaný úsměv vše prozradil, „žes do mě rok lil moudra o kultivovaným psaným projevu, spisovný mateřštině a podobnejch věcech, vo nichž sem před tím neměl ani tucha!“

Já ti dám, že je to má vina, pomyslel jsem si. Hbitě jsem využil toho, že mám Ondru stále na svém klíně, uchopil ho do náručí a začal jej bez milosti lechtat. „Teď si můžeš naříkat, že se ti trhá bránice, potvůrko,“ poškádlil jsem ho jeho vlastními slovy.

Jen co jsem s šimráním ustal a on se domníval, že je mukám konec, počal jsem konečkem svého ukazováčku sjíždět po jeho tělíčku: Zlatavé vlásky, s nimiž už rok a půl nebyl u holiče, mu sahaly po ramínka, mé staré obavy, už mu už hříva tmavne, se ukázaly neopodstatněnými; modrá kukadla, se kterými umí vykouzlit jak pohled „Výborně!“ od pana Burnse, tak i Kocourovy dojemné oči; nosík, stále drobounký, což se u třináctiletého chlapce už tak často nevídá; ústa, od nichž je pusa na dobrou noc sladší než božská ambrózie; krček, na němž se ohryzek stále ještě nemá své důstojné místo; hubené bříško, zdobené díky sportování náznaky svalů; ne – jistou bouličku na slipech jsem přeletěl; teňoulinké, a přece silné nožky; a konečně chodila!

Chodidla, o nichž by kvůli číslu bot málokdo řekl, že patří už třináctiletému chlapci. Má na nich jen ponožky. A už nemá! Za tu dobu jsem se naučil sundat mu jeho ochranu před trýznivými tresty rychleji, než by stejnou dráhu ujel nejeden závodník Formule 1.

„Víš, co bude následovat, pokud neodvoláš, že to byla moje vina?“ dal jsem mu ještě poslední možnost záchrany.

„Kvůli tobě teď mejvám nejlepší slohy ve třídě! Třídní šprty nechávám daleko za sebou! Ty za to můžeš! Dyž mluvím, musím pomalu, ať si promyslím, co řeknu, jinak bych zněl jak nějakej Vančura!“ prohlásil s úsměvem na tváři.

„Použils ‚bych‘ místo ‚bysem‘ a znáš jednoho z mistrů českého jazyka, co víc si přát?“ zněla má popudivá odpověď.

Lechtání Ondry na chodidlech je účinná, ale velmi nebezpečná věc. Nedávno, když jsem ho měl opět na klíně, v levé ruce jsem mu držel nožky a pravou jsem ho začal šimrat, mě kolenem kopl do brady. Bylo to podvědomé, neuvědomil si, že něco takového vůbec zvládl, však se mi ještě asi týden omlouval. Na oplátku se mi ovšem dostalo obkladu, který mi k lícím tiskly ty nejjemnější ručky na světě.
***
Prosím, už dost! Chci to dopsat!

Ale jenom že jsi to ty, Kočičko.

Mňau!


Čas plynul a Tomi mi byl stále milejší a milejší. Dodnes nerozumím úžasné shodě náhod, díky které narazil na mou mamku, které mu na Roma Termini prodávala lístky do Terni, a ještě k tomu ho poznala. Vím jedno, a sice, že když u mamky doma, kde jsem toho času byl sám, někdo zazvonil a tím někým nebyl nikdo jiný než Tomi, byl jsem rád. Nebyl to pocit štěstí či výsostného blaha, byla to prachobyčejná radost, nic víc, nic míň. To až když jsme spolu trávili část prázdnin, to bylo něco!

Mými druhými nejoblíbenějšími zážitky s Tomim jsou sledování filmů. Bohužel, nemáme ve městě CineStar (čímž žádám všechny, kteří mají něco společného s vedením této sítě kin, aby s tím něco udělali), musíme si proto vystačit s domácím sledováním poctivě upirátěných snímků. Třeba posledně, kdy Tomi byl u mě doma, abychom se večer podívali na můj oblíbený Kameňák.

Zajímavý, že každej tejden se tvůj oblíbenej film mění.

Hele, chtěls, abysem to dopsal, ne?

Jo, jo. Každopádně už je docela pozdě, budu muset jít, aby se rodiče zas nezlobili. Dodělej to bez mýho dozoru.

Počkej, a pusa nic?

Heh.


Zatímco já připojuju notebook k televizi, Tomi se nakrátko přestěhuje do kuchyně, kde připraví občerstvení. Nezáživné věci, to hlavní přichází, až když je vše připraveno. Sednu si na pohovku, Tomi pustí připravený film a zjistí, co jsem to vlastně vybral. Jen co si Tomi usedne, rychle se uvelebím na jeho klíně, což mi dává krásný pocit bezpečí a zároveň důvěry, která mezi námi dvěma panuje.

Budu muset počkat na zítřek, až budu s Tomim, protože bez něj mi to psaní přece jen tak ještě nejde. Už to nemá onu šťávu. Na shledanou!
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Uživatelský avatar
simgiran
Čestný člen skupiny ČEPEK
Varování: 2
Líbí se mi: Chlapci a ženy
ve věku od: 8
ve věku do: 15
Kontakt: e-mail: [email protected]
Výkřik do tmy: Jsem produkt dekadentního světonázoru a jakožto takový na slepé větvi vývoje.
Příspěvky: 1269
Dal: 439 poděkování
Dostal: 531 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od simgiran »

Moc pěkná povídka, zasnil jsem se u ní.
princess
Registrovaný uživatel
Příspěvky: 37
Dal: 2 poděkování
Dostal: 1 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od princess »

Moc hezký :) To je podle skutečný události? :)
Uživatelský avatar
Kuba
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Doma
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 13
ve věku do: 26
Příspěvky: 1484
Dal: 360 poděkování
Dostal: 287 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od Kuba »

Ondra - 2. díl

Další setkání
Mobil začal zvonit. Zvedl jsem ho a se ozval ten krásný hlásek: „Čáu, máš vo víkendu čas?“ Ten krásný hlásek, který může patřit jen jednomu kloučkovi na světě – Ondrovi.

„Ondro! Seš to fakt ty? Čau! Jasně, že mám!“ začal jsem na něj podezřívaně, i když ho mám v kontaktech uloženého jako „Ondrášek“.

„Mám takovej menší problém s kompem, nemoh by ses mně na to kouknout?“

Páni! Zve mě k sobě domů!


„Jo, klidně, kdy?“ přijal jsem.

„Mohl bys přijít v sobotu tak kolem páté?“

„Určitě.“

„Díkes. Čau,“ a zavěsil.

Zvedl jsem hlavu od počítače a koukl na kalendář. Pátek, devatenáctého. Od Ondry mě dělí už jen 25 hodin.

***

Den nato jsem stiskl tlačítko Navrátil na domovním zvonku. Nic. Zkusil jsem to ještě jednou, ale v tom jsem uslyšel cupitání něčích nohou – o pár vteřin jsem už uviděl Ondrův obličej před sebou. No, spíše pod sebou. Nikdy jsem si moc neuvědomil, jak je drobný; za ten měsíc, kdy jsem ho neviděl, v mé hlavě hodně vyrostl. Ale přece jen jednu změnu jsem postřehl okamžitě – kde jsou jeho dlouhé vlásky? Místo zlaté hřívy, která mu vpředu padala do očí a vzadu skoro po ramena, skoro nic. Jen pár centimetrů dlouhé něco.

„Ondró, ahój!“

„Čáu, Tomé, novej sešmik?“

On, kterého nějaká šílená osoba s holicím strojkem připravila snad o všechny vlasy, se ptá mě, který se jen jinak učesal.

„Já? Tak trochu. Ale kde máš vlasy ty?“

„Taťka říkal, že mi moc padaj do vočí. Poď nohoru,“ pozval mě konečně k sobě domů.

„A je doma?“ začal jsem vyzvídat cestou po schodech.

„Šel na ňákou voslavu. Prý příde, až budu spát.“

Nechat takového drobného kloučka samotného doma přes noc?

„Povídej, co škola? Jak bylo na eš vé pé?“ pokračoval jsem s výslechem.

„Úplně na nic. Furt sme někam chodili, poslední den sme se vrátili půl hodiny před večerkou. A v tý půlhodině sme měli stihnout ňákej rozlučák?“

Rozlučák? Jaký rozlučák? Vždyť je v páté třídě, společně mají ještě čtyři roky před sebou!

„Jak rozlučák? Pokud vím, tak v devátý třídě eště nejsi, ne?“

„Du na gympl,“ zněla jeho posmutnělejší odpověď.

Gymnázium Jana Palacha? To Gymnázium Jana Palacha? Počkat, to by však znamenalo…

„Ondro, budem spolužáci!“ zkusil jsem mu spravit náladu.

„Počkej, ty jako taky?“

Souhlasně jsem přikývl hlavou.

„Supér, aspoň někdo, koho tam budu znát!“ řekl radostněji.

Doma jsme se zuli a přešli do jeho pokojíku. Musím říct, že moc velký nebyl. Má tu celkem čisto, středem pokoje je stůl s počítačem. A u stolu jedno křeslo.

„Tak povídej, co s tím máš,“ usedám na židli. Čekal jsem, že se mě zeptá, jestli bych mu nepomohl přinést nějakou židli, ale stejně si sedl ke mně na klín. Jakmile se na mně uvelebil, spustil: „No, já to zapnu a vono to píše ňáké en té er dé el nenalezen.“ Hrabal se v počítači. Vzpomínám si, že v jeho věku jsem u počítače seděl půlku dne a zkoušel, co všechno je možné.

„Žes lez do céčka?“

„No, zkoušel jsem nastavení složky a najednou tam byly ňáký divný soubory, tak sem je smazal.“

Ten bude, i když nevím jak, doopravdy po mně!

Začali jsme instalovat systém. Samozřejmě že to naoko dělal on, aby se něco naučil. Ale navigoval jsem ho. Za dvě hodiny bylo vše hotovo. „Zahrajem GTA?“ navrhl jsem.

„Klidně.“

Po chvilce hraní jsem si uvědomil, že se vlastně nacházím v sedmém nebi. Seděl jsem u počítače, Ondra na mém klíně střídavě vodorovně a svisle. Teď zrovna víceméně seděl na mojí pravé noze, opřený o mé pravé rameno, nohy, spíše nožičky visely zleva ze židle. Já si ho ještě držel kolem bříška, aby mi třeba nesklouzl. Co nesklouzl! Ale aby moje ruka nesklouzla níž než jen na bříško! Přemoct se bylo opravdu těžké, ale přece bych ho neosahával, to jeho drobné tělíčko, ty jeho krásné, i když krátké vlásky.

„Prosím tě, nemáte tu něco k pití?“ vyrušil jsem ho ze hry. „Jo, poď do kuchyně.“

V kuchyni jsem se poprvé za ten večer koukl na hodiny. Ondra si toho všiml a s mírně zklamaným výrazem se mě zeptal: „V kolik musíš bejt doma?“

„Přiměřeně, přiměřeně,“ odpověděl jsem mu s lišáckým úsměvem.

„A nechtěl bys tu zůstat dýl?“

„Jak dýl?“

„No, třeba… do rána?“

„Nebude se tvůj taťka zlobit?“ řekl jsem, ani nevím proč. Cožpak tady s ním nechci spát? Chci! Ondra mě pak ujistil: „Myslím že ne, von vo tobě tak trochu ví.“

Usmál jsem se na něj, ale v duchu jsem skákal radostí.

„Počky, tak já musím zavolat domů.“

Posadil jsem se na podlahu v pokoji, vzal jsem mobil a vytočil kontakt označený jako „domů“. Ondra si samozřejmě sedl vedle mě.

„Ahoj mami, nebude vadi…“ Sakra, ten Ondra dokáže být neodbytný, když se mu chvilku nevěnuju! Neustále po mně nějak lezl. Což o to, normálně by mi to vůbec nevadilo, ale zvuky, které při tom vydával, mohly způsobit záplavu dalších otázek z mobilu.

„Ondro,“ řekl mu polohlasem, „počkej chvilku, nebo tady nebudu moct spát.“ Uklidnil se takřka okamžitě.

Mohl jsem pokračovat v hovoru: „…kdybych přespal dneska u kámoše?“ Po pár sekundách vysvětlování jsem na spaní s Ondrou dostal „požehnání“. Ihned po ukončení hovoru jsem začal Ondru pořádně lechtat – potvůrku jednoho. „Héj, to stačííí!“ začal cedit mezi zuby a záplavou smíchu.

Po pár minutách škádlení se jsme už ani jeden nemohli. Napadla mě na Ondru otázka: „Máš hlad?“

„Tu nic není, jen ňáký müsli.“

„Co bys řek na pizzu?“

Na jeho tváři se ukázal takový zajímavý úsměv. Vyjadřoval něco mezi „Nemusíš si dělat škodu.“, „Dal bych si ji rád.“ a „Kdy a kde?“. Souhlasně přikývl. Šli jsme tedy zpátky do jeho pokoje, kde na nás stále poslušně čekal počítač. Do křesla jsem si sedl já, zatímco on se posadil do své původní pololežící polohy a už hledal „rozvoz pizzy mělník“.

„Počkej, já pro ni skočím,“ zastavoval jsem Ondru po půlhodině, když už v ponožkách a bez peněz vybíhal ze dveří dolů pro pizzu.

Po pozdní večeři jsem už na Ondrovi viděl, jak se mu klíží oči. Aby ne, bylo půl dvanácté.

„A jak budem spát?“

„Můžem u mě v posteli,“ navrhl Ondra.

Ne že by se mi ten nápad nelíbil, ale nevím, jak by se tvářil jeho otec poté, co by nás ráno spatřil v jedné posteli společně.

Ale co: „Vejdem se tam?“

„Stopro.“

A bylo rozhodnuto.

Já se svlékl do trenýrek, zato Ondra byl důkladnější. Seděl jsem na posteli, on se převlékl do pyžama.

***

Šel jsem zhasnout, zatímco on vypnul počítač. I tak dorazil do postele první. Lehl si úplně ke kraji. Tak, aby na mě asi zbylo co nejvíce místa. Pohledem mě pozval k sobě. Já už na nic nečekal a lehl si vedle něho. Chvilku nato se doslova přilepil ke mně. Svou rukou mě „ošmatrával“ tak dlouho, dokud nenašel moji dlaň a té se chytl. Na jeho obličej dosvitovalo měsíční světlo, jeho výraz ve tváři naznačoval něco jako „jsem tvůj“ nebo… Nebo co já vím, prostě vedle mě spokojeně „vrněl“. Já jsem mu to oplatil tak, že volnou rukou jsem ho začal hladit na zádech. Úžasný okamžik! Připadal mně jako koťátko, které, když zavolám jeho jméno, přiběhne, lehne si do mého klína a já ho začnu hladit po hřbetu. A to koťátko začne příst, usíná. Nakonec spí a já mám strach pohnout se jen o milimetr, abych ho nevzbudil. Nějak takhle jsem si připadal.

„Dobrou noc, Ondrášku,“ pošeptal jsem mu do ouška.

„Dobrou.“

Usnul do pár minut. Ale se mnou to bylo horší. On vedle mě usnul klidně, zato já ležel v nějaké divné poloze, ve které se špatně usíná. Jak bych také mohl ležet v jiné poloze, to by se jemu spalo méně pohodlněji. Zbyla mně jen fantazie. Jaké to bylo, když jsem ho potkal na chodbě ve škole poprvé (v kroužku, odkud jsem ho znal, se nezmínil, že chodí na stejnou školu jako já). Jaké to bylo, když škola organizovala „Jsi chytřejší než páťák?“ pro jeho a moji třídu. Jaké by to bylo, kdyby na společný výlet do Drážďan nejely třídy 5.C a 9.B, ale ty naše. Vzpomínal jsem, jaké to bylo, když jsme spolu ještě chodili do kroužku, což bylo naposledy před čtvrt rokem. Moment, proč tady stále přemýšlím nad minulostí? Ležím přece v posteli se skvělým klukem, kterého jsem dokázal uspat, a jsem šťastný. Za pár měsíců s ním budu chodit do školy. A za dalších pár měsíců bude slavit dvanácté narozeniny. Jaká ta oslava asi bude? A pozve mě? Doufám že ano. Ale jak se budou tvářit jeho další kamarádi? A co bych mu měl koupit? A mám mu vůbec něco koupit? Určitě. Ale co? Při všem tom přemýšlení se mně usíná už dobře.

Druhý den
Ráno mě probudily něčí rtíky na mé tváři… Ondro?!

„Uuh, brý ráno,“ dostal jsem ze sebe překvapený, ale stále ještě skoro spící. Ale Ondra se okamžitě začal omlouvat: „Promiň, já nevěděl, jak tě vzbu…“

Po slůvku promiň jsem pohladil jeho vlasy. Ale ne jak když teta rozcuchá vlasy svému synovci. Má ruka spíše jeho vlásky tak nějak hladila.

„Nic neříkej,“ pošeptal jsem mu. Leželi jsme vedle sebe, já se díval do jeho očí, on do těch mých. Oba jsme se na nebe usmívali. „Slib mi, že si ty vlásky necháš dorůst,“ zase jsem mu pošeptal. Souhlasně přikývl hlavou. Ještě chvíli jsme tak beze slov leželi, občas něco pošeptali. Ani jsme si nevšimli, že jeho otec se už vrátil domů a nakoukl do „našeho“ pokoje. Nedokážu si představit jeho výraz ve tváři, ale řekl bych, že by mně to v tu chvíli bylo stejně jedno.

„Kluci, snídaně“ ozvalo se na nás z kuchyně. Vstávat se nám nechtělo, ale vůně čerstvého sladkého pečiva nás probudila.

„Dobré poledne. Tak co jste tady spolu včera dělali?“

Když viděl, jak se držíme za ruce, znejistěl, ale po chvíli se na nás usmál. Stejně jsem už raději Ondru pustil.

„Sme byli na kompu,“ odpověděl Ondra.

„No, vy dva svatoušci, tady máte něco ke snídani, tedy skoro k obědu – fornetti a granko. Tak ať vám chutná, já musím ještě do práce.“

„Děkujem,“ řekli jsme skoro jednohlasně a zasedli jsme ke stolu. Ještěže se jeho otec jeví jako „docela v pohodě“.

***

„Tak já už asi půjdu,“ řekl jsem po snídani. Odešel jsem si do pokoje hledat svoje věci a trochu více se obléct, zatímco Ondru v kuchyni ještě zdržel otec, který ale zanedlouho odešel do práce.

„Počkej eště chvilku. Já bysem se skočil sprchnout, nemoh bys mi pak vyfénovat hlavu?“

Kouknout se ještě k Ondrovi do koupelny? Nakonec, proč ne, doma si ještě nějakou tu půlhodinku holt počkají.

„Budu hned,“ ujistil mě.

A také že byl, za pár minut už mě volal. Když jsem vešel, zrovna se sušil ručníkem. Stejně jako včera nic neskrýval. Po chvíli si dal ručník kolem ramen a podal mi fén do rukou.

„Ale musíš mi říct, jak chceš učesat vlasy,“ zjišťoval jsem ještě.

Ondra se postavil před zrcadlo a já jsem mu začal vysoušet pozůstatek jeho bujaré hřívy. Byl to asi jediný okamžik, kdy jsem byl rád, že ji má ostřihanou: Nedokážu si představit, jak bych mu jeho dlouhé zlaté vlasy rozčesával a vysoušel.

„Dík,“ zaznělo od něj, když už měl vlásky suché.

„Tak poď, tě odnesu na postel, ať tu nechodíš bosky.“

Vzal jsem ho tedy do náruče a odnesl na postel, kde jsem ho položil.

„Hele, chceš překvápko?“ zeptal jsem se Ondry po chvilce, co na posteli ležel.

„Jo!“ odpověděl celý natěšený.

„Zavři oči.“

Nijak neznejistil. Ležel přede mnou na posteli. Já klečel u jeho postele, měl jsem ho celého na dosah. V té chvíli se mně honilo hlavou hodně nápadů, ale žádný nepřipadal v úvahu. Pomalu jsem přiblížil svou hlavu směrem k jeho pupíku. Skoro na dotek. A „fooooouuuuuk“ mu do bříška! Páni, jak ten se začal smát, to snad ani nebylo možné! Ještě jsem si vzpomněl, že je lechtivý, ale to už mi připadalo vůči němu příliš ne fér.

Když se už dosmál, pomohl jsem mu z postele a on se začal oblékat. Na tváři mu stále zůstával jeho kouzelný úsměv.

„Tak já už budu muset fakt jít.“

Přešli jsme ke dveřím. S Ondrou jsem se chtěl už rozloučit, ale řekl: „Tě doprovodím aspoň dolů eště.“

Obuli jsme si boty a sešli jsme po schodišti dolů.

„Díky moc.“

Usmál se.

„Nechtěl by ses podívat někdy na zoubek sítím na škole?“ zkusil jsem si domluvit, kdy se znova uvidíme.

„Kolik máte v pondělí hodin?“ optal se s výrazem, který parodoval obličej pana Burnse ze Simpsonových, když říkal „Výborně!“.

„Pět, vodpoledka vodpadaj.“

„Ehš, my máme šest,“ řekl Ondra.

„Tu hoďku na tebe počkám. Hodím si tašku dom a přinesu si noťas. Co ty na to?“

„Jo, ale kde?“ souhlasil.

„Počkám na tebe před vaší budovou, jo? Ale kam po vobědě? Na chodbě bysme byli moc nápadní a před školou taky.“

„Můžem zajít k nám do šaten, stejně Mrůzková na dozory kašle. Wifina tam je.“

„Domluveno. Teď už budu muset jít. Ty běž nahoru, nebo tu zmrzneš.“

„Tak ahój.“

Na rozloučenou jsme si ještě podali ruku, ale nebylo to jen obyčejné podání, spíš něco, co nás spojilo na delší dobu. Když už jsem ho chtěl pustit, jeho prstíky se mě ještě držely a odmítaly nechat.

„Ciao, Andrea!“ zavzpomínal jsem si nahlas.
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Teenbl
Čestný člen skupiny ČEPEK
Varování: 1
Líbí se mi: Chlapci a muži
ve věku od: 13
ve věku do: 25
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 641
Dal: 289 poděkování
Dostal: 496 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od Teenbl »

Krásná povídka, četl jsem již před docela dlouhou dobou, rád jsem si připoměl . Už se těším na 3. díl :)
Uživatelský avatar
p123
Registrovaný uživatel
Bydliště: Ano.
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 6
ve věku do: 14
Výkřik do tmy: Du er ikke alene. Nejsi sám.
Příspěvky: 62
Dal: 29 poděkování
Dostal: 84 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od p123 »

Děkuju za ohlasy, jsem rád, že se vám můj výtvor zatím líbí. :)
Podle skutečné události ti není, nicméně to lehce autobiografické je. Hodně zážitků, které jsou tam zmíněny, mám ze svých zkušeností.
Uživatelský avatar
Kuba
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Doma
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 13
ve věku do: 26
Příspěvky: 1484
Dal: 360 poděkování
Dostal: 287 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od Kuba »

Tak já děkuji, že se mi od někoho dostalo alespoň nějaké povídky či textu k uveřejnění. :)

Tenhle web by rozhodně neměl fungovat tak, že jeho obsah bude tvořit jeden člověk...
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Uživatelský avatar
malylover
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 8
ve věku do: 15
Výkřik do tmy: Jednou sem se podival do jeho očí a padl na kolena musel obejmout a pohladit.Láska moje.
Příspěvky: 13
Dal: 23 poděkování
Dostal: 3 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od malylover »

Krásná povídka dlouho sem se tak nezasnil tohle se fakt povedlo.Co dodat prostě sem se do nej sám hned zamiloval ;-).A také doufám že bude díl třetí ;-)
Uživatelský avatar
Kuba
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Doma
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 13
ve věku do: 26
Příspěvky: 1484
Dal: 360 poděkování
Dostal: 287 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od Kuba »

Těch dílů je víc, vše závisí jen na (ne)dostatku mého času a sil na upravení formátování textu do podoby použitelné zde na webu.
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Uživatelský avatar
p123
Registrovaný uživatel
Bydliště: Ano.
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 6
ve věku do: 14
Výkřik do tmy: Du er ikke alene. Nejsi sám.
Příspěvky: 62
Dal: 29 poděkování
Dostal: 84 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od p123 »

Kuba píše:Těch dílů je víc, vše závisí jen na (ne)dostatku mého času a sil na upravení formátování textu do podoby použitelné zde na webu.
Mohl bych nějak pomoct?
malylover píše:Krásná povídka dlouho sem se tak nezasnil tohle se fakt povedlo.Co dodat prostě sem se do nej sám hned zamiloval ;-).A také doufám že bude díl třetí ;-)
Je to tetralogie, ačkoli ten poslední díl už jen tak trochu vaří z vody, ale mně šlo hlavně o romantický příběh, a tak, i když je to jeden velký kýč, si myslím, že tento můj záměr byl splněn.
Uživatelský avatar
Kuba
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Doma
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 13
ve věku do: 26
Příspěvky: 1484
Dal: 360 poděkování
Dostal: 287 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od Kuba »

p123 píše:Mohl bych nějak pomoct?
Pokud bys mi to mohl poslat s tím, že v textu nebudou pevné "entery" na konci každého řádku ("enter" bude jen na konci každého odstavce) a jednotlivé díly budou rozlišeny nadpisy psanými jiným než běžným písmem. :)
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Uživatelský avatar
Kuba
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Doma
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 13
ve věku do: 26
Příspěvky: 1484
Dal: 360 poděkování
Dostal: 287 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od Kuba »

Povídka (či vzhledem k rozsahu možná spíše novela) Ondra už je na webu kompletní. Velice děkuji p123 za její sepsání a poskytnutí k uveřejnění. :)
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Uživatelský avatar
Ondřej
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 4
ve věku do: 11
Výkřik do tmy: Kam se kouknu, kousek tebe mám
Příspěvky: 21
Dal: 19 poděkování
Dostal: 10 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od Ondřej »

Krása,nádhera. Přečetl jsem to jedním dechem. Škoda že to nemá pokračování.
Uživatelský avatar
p123
Registrovaný uživatel
Bydliště: Ano.
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 6
ve věku do: 14
Výkřik do tmy: Du er ikke alene. Nejsi sám.
Příspěvky: 62
Dal: 29 poděkování
Dostal: 84 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od p123 »

Ondřej píše:Krása,nádhera. Přečetl jsem to jedním dechem. Škoda že to nemá pokračování.
Přesně toto měl být účet mé blovídky. Děkuju za pochvalu a jsem moc rád, že se ti to líbilo. :)
Uživatelský avatar
Wydra
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 13
Výkřik do tmy: For All Mankind
Příspěvky: 84
Dal: 12 poděkování
Dostal: 40 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od Wydra »

Je opravdu nádherná a je mi zcela líto, že už nebude další pokračování. *good*
Uživatelský avatar
p123
Registrovaný uživatel
Bydliště: Ano.
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 6
ve věku do: 14
Výkřik do tmy: Du er ikke alene. Nejsi sám.
Příspěvky: 62
Dal: 29 poděkování
Dostal: 84 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od p123 »

Navzdory svým předchozím slibům, že vytvořím pouze tetralogii, a protože v době, kdy jsem byl na chatě, nás postihl výpadek internetu, jsem stvořil kratičké pokračování, které se od předchozích dílů výrazně liší. Děj samotný se odehrává v době, kdy je Ondřeji už třináct let.

http://www.pedofilie-info.cz/ondra-5-cast/
Uživatelský avatar
Wydra
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 13
Výkřik do tmy: For All Mankind
Příspěvky: 84
Dal: 12 poděkování
Dostal: 40 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od Wydra »

Kéžby by bylo takových "výpadků" víc. :D Tvá tvorba vážně stojí za to. *bravo*
Dan
Čestný člen skupiny ČEPEK
Líbí se mi: Chlapci
Příspěvky: 607
Dal: 75 poděkování
Dostal: 218 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od Dan »

pro p123: Moc dobré! Můžu ti jen přát, aby ses brzo zas někde nudil bez netu a zas se rozepsal. Mám tvý texty rád, jsou to pravé blovídky, který aspoň pro mě maj v sobě i něco navíc, co se dá nazvat, že si s tím textem prostě umíš hrát. A proto bys měl psát.
A ta povídka je vlastně taková propracovaná až postmoderní (i když to možná neuznáš), ve smyslu moc zajímavého nápadu, takového shrnutí předchozích částí v tom, že si postavy spolu povídají, reflektují, co bylo v předchozích dílech, a děj je ukázaný z druhé veledůležité perspektivy – kutíka. A moc dobře ti to funguje vlastně jako dialog, který plyne a je zároveň psán. Ty vstupy Toma a jejich vzájemné hašteření jsou vtipné a živé. Nějaké další připomínky, komentáře ti případně písnu soukromě.
Tak jo, jedna série povídek se zdá skutečně uzavřena, nebo třeba zase někdy s Ondrou a Tomem na shledanou? Nu, a jaká bude další série?
Uživatelský avatar
p123
Registrovaný uživatel
Bydliště: Ano.
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 6
ve věku do: 14
Výkřik do tmy: Du er ikke alene. Nejsi sám.
Příspěvky: 62
Dal: 29 poděkování
Dostal: 84 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od p123 »

Série definitivně uzavřena, Dane. V hlavě mám pár dalších nápadů, dokonce i několik rozpracovaných, jenže lenost mi brání v dokončení jakékoli blovídky, ač nevylučuju, že se v příštím desetiletí něco objeví.
Dan
Čestný člen skupiny ČEPEK
Líbí se mi: Chlapci
Příspěvky: 607
Dal: 75 poděkování
Dostal: 218 poděkování

Re: Ondra (povídka)

Nový příspěvek od Dan »

pro p123: Tak já zas budu doufat, že tě něco z té lenosti vytrhne a pak si to opět rád přečtu. A zkus se nechat vytrhnout! Abys v psaní nezakrněl, ale rozvíjel se občas, byla by škoda, kdyby ne.