Kolem zámku krále Liduse se kam až oko dohlédlo, rozprostírala velkolepá královská zahrada – hýčkaný klenot starého monarchy, ukázka jeho nepřeberného bohatství a neskomírající moci. Desítky slavných architektů se podílely na jejím plánování, stovky věhlasných sochařů a kameníků přispělo svými díly a tisíce zručných zahrádkářů pečovalo o vegetaci. Svět nikdy předtím neviděl nic podobného.
Alejemi vzácných stromů, ornamenty složenými ze záhonů pestrobarevných rostlin, lesem žulových fontán a mramorových soch dennodenně bloudil písařský učeň Kuba. Něčím se lišil od ostatních návštěvníků – veškerá lákadla královské zahrady jakoby se ho netýkala. Ani největší fontána neupoutala jeho pozornost, nad sousošími tesanými legendárními mistry ohrnoval nos, precizně opečovávaná zeleň a rovné cesty jej nudily. Jelikož nespatřoval žádnou krásu v sochách nymf, princezen či světic, ale ani ve ztvárněních hrdinných reků, opěvovaných umělců a hrdých vladařů z dávné minulosti, připadal si jako odpad, nepovedený syn, vyvrhel ze společnosti s níž nesdílel stejný vkus. Těžko byste v celém království hledali více ztrápeného člověka.
Jednoho dne Kuba došel až do vzdáleného zapadlého konce zahrady, kde nikdy předtím nebyl. Překvapením se zastavil. Zahrada tu byla jiná, neupravená, tajemná. Kuba veden zvědavostí nelenil a sešel z cesty na pěšinku, která se klikatila do lesa, jenž snad kdysi dávno býval udržovaným hájem, nyní však už potom nebylo ani památky.
Držel se pěšinky, prodral se trnitým křovím, přeskočil potůček, překonal polom a octl se na mýtině, kde zůstal sát jako uhranutý. Před ním na vysokých piedestalech výš, než by mohl dosáhnout, stály dvě malé sošky mytických bytostí. Nikdy nic podobného neviděl. Byly překrásné.
Hlavně však byly úplně odlišné od těch nudných, strnulých soch z jiných částí zahrady. Tyto byly jako živé. Kubovi se dokonce zdálo, že některá z bytůstek, když se zrovna na moment zadíval jinam, se trochu pohnula. A také se na něj tajemně smály a byl by přísahal, že čas od času i zamrkaly.
První ze sošek představovala dvouhlavého dráčka s útlým, ale svalnatým tělem a mohutnými roztaženými křídly. Jeho hlavy zvědavě hleděly po okolí a celý vypadal, jako by se chystal vznést do oblak. Druhou sochou byl tygr s nezvyklou rudou srstí pokrývající hbité šlachovité tělo. Zadní nohy měl přikrčené, jako by se chystal ke skoku, tlamu s ostrými zoubky otevřenou, přesto však vypadal spíše roztomile než nebezpečně. Obě sošky měly jedno společné, vydávaly magickou tajemnou záři.
Kuba zůstával uchvácen. Dlouho obcházel a obdivoval obě nádherné bytosti tyčící se v pro něj nedosažitelné výši. Chtěl se o nich dozvědět víc. Tušil, že někde poblíž by se mohl nacházet klíč k celé záhadě. Odhodlal se pro to po dlouhých minutách od sošek odpoutat a vydat se na průzkum okolního lesa.
Po chvíli narazil na ženu v dlouhém bílém plášti. Zjevila se mu přímo před očima.
„Neboj se mě,“ uklidňovala víla Kubu. „Jsem Fidepolie, patřím k této části zahrady, ale jen vyvolení mě mohou spatřit. Zaujaly tě sošky, viď?“
Kuba nejistě přikývl.
„Mohu tě naučit s nimi mluvit.“
„Mluvit?“ nechápal Kuba.
„Ano, povídat si. Jsou totiž živé a mají hrozně rádi společnost. Ale ne každého přijmou za společníka. Jsou opatrné. Musíš vědět, jak upoutat jejich pozornost a získat důvěru.“
„Jak to mám udělat?“
„Stačí říct magické zaklínadlo.“
Kubovi se rozzářily oči. Tak jednoduché. Pečlivě si zapamatoval kouzelná slova, která jej Fidepolie naučila, ale protože pospíchal, nad jejich smyslem se nezamyslel. Později toho litoval.
Doběhl zpátky na mýtinu a postavil se mezi sošky draka a tygra, které stále vydávaly podmanivou záři. Kuba se usmál při představě, jak je přivede k životu a začal odříkávat zaklínadlo:
„Co je malé, to je hezké,
vzdálené je zase blízké,
byť z kamene, přesto živé,
srdce tluče, hrdlo dýše.
Krásou září do daleka,
kochat se můžeš jenom zpola,
však pamatuj slova věčná:
velká nádhera bývá křehká.“
vzdálené je zase blízké,
byť z kamene, přesto živé,
srdce tluče, hrdlo dýše.
Krásou září do daleka,
kochat se můžeš jenom zpola,
však pamatuj slova věčná:
velká nádhera bývá křehká.“
Jen co domluvil, sošky se probraly k životu. Dráček zamával křídly, až Kubu ovanul vlažný vánek. Obě dračí hlavy se srazily a pak se tomu hlasitě zasmály. Tygřík poskočil na podstavci, protáhl si tlapky a zívl.
„To je krása moci se zase volně hýbat,“ prohodil tygřík jemným hláskem.
„Nekecej, vždyť seš línej jak veš,“ podotkla jedna z dračích hlav.
„To není pravda. Naběhám toho náhodou víc než ty,“ nedal se tygr.
„Ale jenom proto, že neumíš létat,“ ozvala se druhá dračí hlava.
„Nechme toho,“ vložila se do diskuse opět první hlava, „máme tu nového kamaráda, pojďme se věnovat jemu.“
Kubu zahřálo u srdce. Ty nádherné bytosti jej měly za svého přítele! Hned se s nimi dal do hovoru. Nikdy se tolik nenasmál, nikdy jej nic více nebavilo. Oživlé sochy byly upovídané, zvědavé, dávaly Kubovi najevo, jak s ním jsou rády, vyváděly psí kusy, skotačily na svých podstavcích, smály se a zářily víc, než kdykoliv předtím.
Kubu přepadlo nutkání dostat se ještě blíž k jejich jasu, moci se jich dotknout. Vždyť byly nádhernější, než kdykoliv předtím!
(„Velká nádhera bývá křehká.“)
Kuba zalitoval, že je nemůže sundat z jejich vysokých piedestalů a dotknout se jich. Věděl, že za manipulaci se sochami v královské zahradě hrozí poprava, ale jeho touha byla najednou silnější – vždyť ho život stejně nebavil a než nalezl sošky, nic neměl. Kdyby je sundal z podstavců, byly by jeho, pouze jeho… Už jen ta představa mu tajila dech a poháněla srdce do zběsilého kvapíku.
„Vím, co chceš a pomůžu ti k tomu," ozval se za ním úlisný hlas.
Kuba se otočil. Spatřil muže v černé kutně.
„Prozradím ti zaklínadlo, kterým si splníš své největší přání. Jen pojď blíž, pošeptám ti jej, protože nikdo nesprávný jej nesmí znát.“
„Kdo jsi?“
„Já?“ zasmál se muž. „No přeci Lefidepio. Jsem ten, kdo ti dopomůže k té největší rozkoši.“
Kuba zaváhal, na Lefidepiovi se mu cosi nelíbilo. Ale to, co mu sliboval, bylo lákavé. Příliš lákavé, aby to jen tak hodil za hlavu. Snad by i odolal, kdyby byl dopředu varován, kdyby mu dříve někdo vysvětlil, co je Lefidepio zač a kdyby ho napadlo, co všechno se může stát, pokud vyslyší muže v černém.
(„Velká nádhera bývá křehká.“)
Jenže kubu nikdo nevaroval. A sám neměl při zbrklosti svého mládí dost rozumu na to, aby možná rizika rozpoznal sám. Pomalu došel k Lefidepiovi. Myslel jen na to, jak se bude moci dotknout zářicích sošek. Už se nebál. Přiložil ucho k mužovým rtům a poslouchal jeho šepot. Slova se mu vryla do paměti hned napoprvé, jako by je už znal předtím, jako by pocházela přímo z něho.
Dychtivě se rozběhl zpět k sochám a nevnímal přitom, jak se Lefidepio ďábelsky chechtá a vše z dáli pozoruje. Stejně tak si na opačné straně mýtiny nevšiml Fidepolie, která zklamaně kroutila hlavou a když se Kuba zastavil před dráčkem, skryla tvář v dlaních plna zklamání, smutku i zlosti. Když Kuba začal s odříkáváním, plakala. Z úst jí přitom slabým třesoucím se hlasem vycházela slova: „Však pamatuj slova věčná…“
Potom se jí zlomil hlas.
Kuba jí neslyšel, soustředil se jen sám na sebe. Postupně odříkával Lefidepiova slova:
„Seskoč dolů vedle mě,
svojí září zahřej mě.“
svojí září zahřej mě.“
Dráček roztáhl křídla, odrazil se od podstavce a přistál před Kubou. Toho jeho jas úplně oslnil, dopadalo na něj tolik záře, až se zdálo, že září sám Kuba.
„Pojď blíž a neboj se,
vždyť pohlazení nekouše.“
vždyť pohlazení nekouše.“
Dráček docupital až ke Kubovi a své hlavy mu přitiskl k břichu. Kuba málem omdlel pocitem, který zakusil.
„Chci tě mít jen pro sebe,
srdce mi bije pro tebe.“
srdce mi bije pro tebe.“
Kuba si přitiskl dračí hlavy blíže k tělu. Celý se nyní ztrácel v nádherném jasu.
„Daruj mi svou duši,
však ti to tak sluší!“
však ti to tak sluší!“
Dílo bylo dokonáno. Kuba skočil dráčkovi na hřbet a nechal se jím vynést do výše. Pod nimi se rozléhala zahrada, v jejím středu se rýsoval zámek, Kuba si vše prohlížel z ptačí perspektivy acítil se přitom nespoutaný a svobodný. Byla to obrovská nádhera. Přepadla ho náhle tíseň
(„Velká nádhera bývá křehká.“)
ale zahnal ji. Tohle patří jemu, jen a pouze jemu. Dřív nic neměl, poznal lásku nebo štěstí a tak ho ani nenapadlo, že by mohl něco pokazit a o vše přijít. Zatímco na dračím hřbetě protínal oblaka, smál se na celé kolo.
(„Daruj mi svou duši – však ti to tak sluší!“)
Kubovy dny od té chvíle měly stejný průběh. Hned jak měl trochu volného času, utíkal do skryté části zahrady, oživil sochy, povídal si s nimi, hráli spolu hry a občas na ně Kuba nasedl, proletěl se po nebi či se na tygrovi proháněl po lese. Byl šťastný a už si myslel, že to tak bude napořád, že jsou sošky pro něho stvořené, že jsou navždy jeho, když si všiml něčeho, co jej pořádně vyděsilo.
Podvědomě to vnímal už delší dobu, ale nechtěl si to přiznat. Bylo to příliš strašné, přímo otřesné.
(„Velká nádhera bývá křehká.“)
Sošky přestávaly zářit, už jen matně svítily. Ztrácely barevný nátěr, kámen, z něhož byly vytesány, počal praskat, méně se smály a už nebyly tolik pohyblivé.
„Nechci tě už dále nosit, ničí mě to,“ řekla jedna z dračích hlav Kubovi a on si konečně s hrůzou uvědomil, že tomu tak skutečně je. Dostal na sebe zlost.
V tom se za ním objevil úlisný Lefidepio. „Nevěš hlavu, starý brachu. Znám zaříkadlo, které přinutí neposlušnou sochu k poddajnosti. Budeš moci opět létat. Vždyť se ti ta tak líbilo, nikdy jsi nepoznal nic příjemnějšího.“
„Ne, to není pravda!“ vykřikl Kuba, který náhle pochopil vše podstatné. „Nejpříjemnější mi bylo, když sošky zářily jak slunce, když byly v bezpečí na piedestalu a já si s nimi jenom povídal. Co jsme se tak nasmáli, jak krásné to bylo. Ale tvé rady akorát vše zničily, chtěl jsem příliš mnoho a proto ztratil to krásné, co jsem měl. Kéž bych býval poslechl jen Fidepolii. Od této chvíle tě již nebudu poslouchat.“
Lefidepio se zašklebil a zmizel. Kuba vrátil se slzami v očích sošky na podstavce, nebyly už takové jako předtím a Kuba si uvědomoval, že je to pouze jeho chyba. To už se nesmí opakovat, zapřísahal se. Už nikdy.
Kuba hodně chodil po lese a přemýšlel. Nalezl řadu dalších sošek mytických bytostí: chiméru, baziliška, medúzu, peritreje, harpyje, Kerbera, kyklopa, fénixe, sirény, Minotaura, hydru a mnohé další. Všechny byly krásné, všechny zářily. Kuba se cítil mezi nim išťastný, byl již poučený a tak užíval pouze Fidepoliina zaříkávadla, sošky obdivoval zpod vysokých podstavců, neschopen se jich dotknout, ale i tak se mohl dostatečně kochat jejich krásou a ohřívat se v jejích záři. Byl nejšťastnější ve svém životě a neudělal by nic, čím by sošky ohrozil. Kdykoliv se zjevil zrádný Lefidepio, otočil se k němu Kuba zády. Dodržel svůj slib, už nikdy nepodlehl jeho svodů, nikdy neužil jeho zaříkávadel. Z ničitele se stal největším ochráncem sošek.
Kuba měl rád všechny sošky. První dvě ovšem stále zůstávaly jeho nejoblíbenější. Pravidelně se na ně chodil dívat a vždy přitom zakusil pocit viny. Postupně si ale všímal, jak dráček s tygříkem opět nabývají jasu a jak se pukliny v kameni zacelují. Začal se radovat, že nakonec vše bude v pořádku. Jenže, to nejhorší mělo teprve přijít.
Jednoho dne se nic netušící Kuba zrovna chystal jít opět za soškami, když jej před zámkem obklopila skupina biřiců, dva největší hromotluci ho uchopili za paže a doprovázeni ostatními jej táhli pryč.
„Čeká tě smrt, bídáku,“ řekl mu jeden z mužů.
Kuba věděl, že je zle. Poštval proti sobě královskou moc a byl ztracen. Jak jej vedli, už z dálky slyšel rozvášněný dav královských poddaných. Bylo to čím dál horší. Když jej vedli k pódiu uprostřed davu, museli jej biřici bránit, aby nebyl zlynčován. I tak na něj ze všech stran letěla sprška nadávek a kamenů. Než ho vyvlekli na pódium, byl již pořádně potlučený.
Čekal tam už na něj obrovitý kat s ještě obrovitější sekyrou, který postával za špalkem.
Tohle je tedy můj konec, pomyslel si Kuba.
Slova se ujal královský zmocněnec, který popravu řídil. Když mluvil, dav se zklidnil:
„Ve jménu krále Liduse se písařský učeň Kuba za čarodějnictví, kdyby l četnými svědky viděn poletovat po obloze, odsuzuje k smrti. Poprava nechť je vykonána okamžitě.“
Zástupy občanů kolem pódia začaly jásat.
„Smrt, smrt, smrt!“ ozývalo se skandování.
Kubu srazili na kolena a přitiskli mu hlavu ke špalku. Pozbyl veškeré naděje. Loučil se se životem, vzpomínal na to dobré a vyčítal si špatné. S hlavou na špalku se naposledy podíval na nenávsitný dav. Všiml si něčeho podivného. Masa lidí se rozestupovala a skrz ní se něco řítilo k pódiu.
Zrovna když kat zvedal sekyru nad hlavu, rozpoznal Kuba, co se blíží.
Tygřík rychle vyskočil na pódium a napadl kata, kterého na poslední chvíli vyvedl z rovnováhy, takže sekyra dopadla těsně vedle Kubovy hlavy. Následně se tygřík nebojácně vrhl na skupinu zaskočených biřiců, kteří v úleku ustoupili stranou.
Jsem zachráněn, problesklo Kubovi hlavou. Vzápětí se ale opět vyděsil. Ucítil, jak se mu něco zarylo do zad. Hlava se mu odlepila od špalku, nohy od země a Kuba pochopil, co se děje. Dráček jej držel pevně a nesl daleko od nebezpečí. Kuba ještě postřehl, jak se tygřík dal za nastalého zmatku na ústup a celá scéna mu zmizela z očí.
Kuba se dostal do bezpečí. Sošky ho zachránily, snad proto, že ani přes to špatné zapomněly na vše dobré, co s ním zažily. Vrátily se na podstavce a zářily stejně jako předtím. Pro Kubu byly dráček s tygříkem nadále nejoblíbenějšími soškami. Nikdy si pořádně neodpustil, co jim provedl, bylo to pro něj mementem, trpkou vzpomínkou, která jej vedla k tomu, aby si dával bedlivý pozor a už nikdy nic takového neprovedl. Dál chodil mezi sošky, povídal si s nimi, kochal se jejich nádherou a vyhříval se v jejich jasu, nikdy už ale ty nádherné výtvory nesundal z podstavce, nedotkl se jich, neohrozil je, protože věděl, že velká nádhera bývá křehká a tak na ni dával pozor.
Lefidepio čas od času zkoušel Kubu svést na scestí, ale ten již byl poučen a nenechal se. Fidepolie s radostí sledovala, jak se Kuba k soškám chová, občas mu i trochu pomohla a díky jejich úsilí sošky zářily víc, než předtím.
Právě pohled na šťastné zářící sošky Kubu rozveseloval a činil jej šťastným.