Žil jsem, umřel jsem (báseň)

Žil jsem, umřel jsem

Slunce se pomalu vznáší nad mraky,
já ležím v trávě a slyším něčí hlasy,
nikde nikdo není, jsem tu jen já sám,
jen já sám tiše ležím uprostřed louky.

Sleduji oblohu, sleduji slunce, ptáky,
motýly a včely, vše, co kolem mě létá,
cítím příjemné teplo a hlazení vánku,
cítím, ranní rosou, studenou trávu.

Myšlenkami přemítám nad minulostí,
nad tím, co jsem všechno měl a chtěl,
co jsem všechno ztratil a mohl ztratit,
co jsem zažil, a co již nikdy nazažiji.

Slyším hlasy, ano, mě vzdálené hlasy,
jsou to hlasy lidí, které jsem měl rád,
hlasy lidí, které jsem znal i nenáviděl,
slyším slova, která mi ti lidé kdysi řekli.

Přemítám nad svým životem, nad časem,
který již dávno pominul a který již není,
myslím na okamžiky, které jsou mrtvé,
které mi již dávno řekly svoje "Sbohem".

Vzpomínám na chvíle, pro mě šťastné,
na svoje lásky a pocity obrovské radosti,
na lidi, které jsem miloval a žil pro ně,
na chvíle, kdy jsem měl chuť, chuť žít.

Vybavuji si věci, které se mi vryly do hlavy,
které si s sebou nosím a budu dál nosit,
vidím to, co v mém životě bylo a odešlo,
co jsem měl a již nemám, a co mi zůstalo.

Prohlížím si slunce a pomalu zavírám oči,
chce si mi snít, snít o světě, kam bych chtěl,
uvolňuji se víc a víc, jsem lehčí a lehčí,
jako bych se náhle vznášel ve vzduchu.

Ale znenadání moje snění velice ztěžkne,
hned vidím ty nejhorší chvíle v mém životě,
jak mi kdo ublížil, jak jsem musel trpět,
ano, tolikrát trpět, Jak jsem nic nedokázal,
jak mě tu nikdo nemá rád a žiji zbytečně.

Začínám usínat, všechno snění se ztrácí,
propadám se do černé hlubiny, nedýchám,
nic neslyším, všude kolem je smrtelné ticho,
již nemělo cenu žít, žádnou, umřel jsem.